Kapitola 63 – Sieglindino hlášení
Když jsem slyšela, že Ritzhard zůstane se mnou, byla jsem vážně šťastná. Loni jsme strávili celou dobu společnou prací, takže jsem si myslela, že nebude zase až tak špatné si spolu odpočinout.
Ale realita nebyla tak uspokojivá, jak jsem si představovala.
Ritzhard jako workoholik, kterým je, šel pomoct otci na ranč. Čas rychle plynul, aniž bychom měli čas odpočívat. Chtěla jsem na ranči pomoct alespoň s nějakou lehčí prací, ale matka mi to zakázala. Řekla mi, abych zůstala doma, dokud se nedostanu do stabilní fáze, takže moje počínání bylo omezené.
Dokonce i já vím, v jaké jsem situaci. Chápu, že moje svévolné počínání by mohlo mít špatný vliv na dítě ve mně. Řekla jsem matce, že to nebude tak zlé, ale ona jenom potřásla hlavou.
„Padá sníh a také dují studené severní větry. Bylo by zlé, kdyby ses nachladila.”
„...”
V porovnání s chladem vzdálených zemí mi zimní větry tady přišly jako vlahý jarní vánek. To jsem řekla, ale nevěřila mi to.
Ale byla to rada od ženy, co porodila deset dětí, takže jsem se rozhodla ji poslechnout. První a druhý den, co Ritzhard přišel, jsem říkala, že chci jít ven, ale od třetího dne jsme čas trávila v tichosti doma.
Další nečekaný vývoj bylo to, že moje rodina si Ritzharda zamilovala. Otec spolu s mými bratry a dokonce i mé neteře si ho oblíbili. Obzvláště otec ho měl rád. Bolela mě hlava z toho, jak jsem se snažila vymyslet proč. Ritzhard také řekl, že se nedá rozhodnout, který člen rodiny je nejdůležitější. Vážně jsem to zažila na vlastní kůži.
Chtěla jsem se vrátit do naší vzdálené vesnice a žít jen ve dvou, ale pro dítě by to bylo náročné, takže jsem to musela vydržet. Ale když jsme minulý měsíc byli od sebe, už tehdy jsem snášela frustraci a osamělost. Takže mě napadlo, že bychom si užili druhé novomanželské období.
Ale realita nebyla tak pěkná, takže to nakonec zase dopadlo tak, že jsem jen čekala, až se Ritzhard vrátí domů. Ačkoli si jenom stěžuju, myslím si, že je Ritzhard úžasný. Většina lidí vážně nechce jít k rodině své choti a ani s nimi moc dobře nevychází.
Pokud bych si kdy stěžovala, dostalo by se mi božího trestu.
Večer. Když se Ritzhard vrátil z práce, vesele mluvil o tom, co dneska s otcem dělal. Ačkoli jsem byla vděčná, že pracuje s otcem místo mých bratrů, co nepracovali, cítila jsem malichernou žárlivost kvůli tomu, že to já jsem bývala ta, co pracovala s Ritzem.
Druhého dne, co jsme spolu byli, mi došla trpělivost. Teď jsem si nemohla pomoct a upoutala jsem jeho pozornost.
Brzy ráno. Když jsem se vzbudila, tiše jsem odešla do svého pokoje, abych Ritze nevzbudila. V místnosti vyhrazené pro ukládání oděvů bylo mnoho šatů. Zavolala jsem služebnou a promluvila si s ní o tom, které šaty budou dobré.
„Co třeba tyhle tmavé tady?”
„Ach, dobře. Takže tyhle.”
Služebná vybrala šaty v barvě letního lesa, co měl Ritz rád.
Šaty byly ušité tak, aby nijak neomezovaly bříško těhotné ženy. Od krku k prsům byly otevřené, pod prsy byly těsné a pod tím se měkká látka rozšiřovala do dlouhé sukně, co se neovíjela kolem těla. Abych se nenachladla, dala mi kolem ramen látku, co vypadala jako přikrývka.
Potom bylo na čase se nalíčit. Samozřejmě mě nalíčila služebná. Jenom zlehka.
Hruď mi zdobilo něco, co mi otec kdysi dávno dal... když mi bylo šestnáct, když jsem se poprvé ukázala ve vysoké společnosti. Široký náhrdelník s diamanty. Byl velmi staromódní, ale bohužel to byl jediný šperk, co jsem měla.
Vlasy, co mi sahaly kousek pod ramena, mi svázala dozadu a upevnila mnoha sponkami a pak ozdobila květinovou stužkou.
„Paní Sieglinde, vypadáte nádherně.”
„Děkuji.”
Služebné a sluhové za mnou mě chválili, jak jsem se na sebe dívala do zrcadla. Když jsem se podívala na hodiny, bylo na čase vzbudit Ritzharda. Sevřela jsem svou dlouhou sukni a spěchala do jeho pokoje.
Ritzhard byl schoulený na posteli. Pravděpodobně byl unavený z práce, na kterou nebyl zvyklý. Hluboce spal. Vzbudila jsem ho hlasitým hlasem, i když mi ho bylo líto.
„Ritzi, vzbuď se.”
„...Dobře.”
Po probuzení byl jako obvykle slabý. Vzbudila jsem ho, ale po té jeho odpovědi párkrát zamrkal a šel zase spát. Jelikož se nedalo nic dělat, nakročila jsem jedním kolenem na postel a nahnula jsem se k němu, abych s ním zatřásla.
„Ritzharde!”
„!”
Když jsme se střetli pohledem, doširoka se mu rozšířily oči a vstal.
„Jé, co to!”
„Co se děje?”
„Co, to jsi ty, Sieg~ Jé, myslel jsem si, že si pro mě přišla bohyně.”
„...”
Od rána se takhle parádit evidentně mělo nějaký efekt. Ačkoli jsem se chovala jen jako budík.
Ritz se pohyboval čile, což bylo pro člověka, co se zrovna probudil, nečekané. Převlékl se a opláchl si tvář. Myslela jsem si, že bude chtít zaplést vlasy, ale vyšel s navlhlými a neučesanými vlasy jako včera a vrátil se s vlasy pěkně svázanými.
Ritz se posadil vedle mě a laskavě se na mě usmál.
„Sieg, dneska někam jdeš?”
„Ne, vlastně ne. A co ty, Ritzi?”
„Dělat sýr.”
„Aha.”
Dokonce ani celá tahle paráda nepřitáhla pozornost zabedněného Ritze. Ale nebylo třeba se bát jako včera, takže jsem odpověděla v klidu.
„Ale stejně jsem rád.”
„Kvůli čemu?”
Ritzhard mě pohladil po hřbetu ruky a stoupl si na špičky, jak se zlehka dotkl mých rtů. „...Takhle nádhernou Sieg nechci ukázat nikomu jinému.”
„!”
Všechno jsem vzala zpět. Moje ranní úsilí začalo řádně plodit ovoce.
Ten den jsem se svými dvěma neteřemi udělala zákusky. Pomáhal nám rodinný cukrář. Dneska jsme dělaly cizí zákusek jménem čokoládové lanýže.
„Hej, co to je čokoládový lanýž?”
„Čokoládový lanýž je zákusek, kdy se malá hrudka čokoládového smetanového krému obalí tučnou čokoládou a pak se posype kakaovým práškem.”
„Hee~ to zní dobře!”
Vždy zvědavá Adeltraud se neustále na něco vyptávala cukráře, co pocházel ze zahraničí. Její starší sestra, devítiletá Edelgarda, v tichosti poslouchala. Obě měly naprosto opačné povahy.
„Nejdřív nakrájíme čokoládu na malé kousky.”
Co se týkalo práce s nožem, udělaly jsme to já a Edelgarda. Adeltrauda přihlížela z dálky usazená na stoličce.
„Pak ty čokoládové kousky pomalu roztavíme ve vodní lázni.”
Měly jsme připravené dvě misky postavené na sobě. V jedné byla horká voda a v druhé čokoláda. Starší dívka měla rukavice a držela mísu, zatímco mladší špachtlí míchala čokoládu. Já jsem mezitím zahřívala smetanu v hrnci a vypnula jsem oheň dřív, než se začala vařit.
Jakmile se čokoláda pěkně rozpustila, vmíchala jsem do ní smetanu, až změkla.
„Tohle je čokoládový smetanový krém?”
„Ano.”
Měkká čokoláda vytvořená smísením čokolády a smetany se nazývá čokoládový smetanový krém. Ten jsme vychladily, aby se dal snáze zaoblit. Než čokoláda ztuhla, udělaly jsme si krátkou přestávku na čaj.
„Vy dvě obvykle vaříte?”
„Ne, dneska vaříme poprvé! Že jo, sestři?”
Edelgarda stydlivě přikývla. Zdálo se, že chtěly své rodiče a prarodiče překvapit.
„Teto Sieglinde, taky nám musíš říct, jak zareaguje strýček Ritzhard!”
„Dobrá.”
Zatímco jsme si povídaly, přišel sluha a řekl nám, že je čokoláda připravená.
Ztuhlá čokoláda se vytvaruje do kulatých soust. Ty se pak napíchnou na jehličky, ponoří do tekuté čokolády, co se nazývá polevová čokoláda, aby se v ní hrudka obalila. A poté se to dokončí tím, že se popráší kakaovým práškem.
Když jsme je pěkně zabalily, vypadalo to jako z obchodu.
Požádala jsem Ritzharda, aby mi dal chvilku času, až se vrátí na oběd.
„Sieg, co potřebuješ?”
„Aa, tohle jsem udělala s Edelgardou a Adeltraudou.”
„Jé, co to je?”
Ritzhard rozbalil krabičku.
„Ach, čokoláda.”
„Je to zahraniční zákusek jménem čokoládové lanýže.”
„Hee!”
Ritz se zeptal, jestli si může nabídnout, a pak si jednu hodil do úst.
„Výborné.”
„Aha.”
Jelikož jsem si myslela, že bude mít v puse sladko, zeptala jsem se, jestli chce trochu perlivé vody s ovocným džudem.
„Spíš potřebuju polibek od bohyně.”
„...”
I když jsem se zeptala, kde je jeho bohyně, ledabyle mě oslovil jménem. Jelikož to řekl tak najednou, rychle jsem ho políbila na čele.
„Ha, to mělo být na pročištění chuti, ale tys mě políbila na čele~?”
„...”
Takže to chtěl. Svěsila jsem hlavu.
Ritzhard zavřel oči a nehýbal se.
Jelikož letmý polibek nebyl tak trapný, naklonila jsem se k němu blíž. Ale jakmile se naše rty setkaly, vtáhli jsme se do objetí a vychutnávali si ten polibek.
I když vypadal odměřeně, když jsem se k němu přiblížila, vyšel mi vstříc, takže mě to překvapilo.
Všechno chutnalo jako čokoláda.
A vzpomínka na čokoládu se znovu překryla se vzpomínkou na polibek.
--------------------------------------------------
Ale realita nebyla tak uspokojivá, jak jsem si představovala.
Ritzhard jako workoholik, kterým je, šel pomoct otci na ranč. Čas rychle plynul, aniž bychom měli čas odpočívat. Chtěla jsem na ranči pomoct alespoň s nějakou lehčí prací, ale matka mi to zakázala. Řekla mi, abych zůstala doma, dokud se nedostanu do stabilní fáze, takže moje počínání bylo omezené.
Dokonce i já vím, v jaké jsem situaci. Chápu, že moje svévolné počínání by mohlo mít špatný vliv na dítě ve mně. Řekla jsem matce, že to nebude tak zlé, ale ona jenom potřásla hlavou.
„Padá sníh a také dují studené severní větry. Bylo by zlé, kdyby ses nachladila.”
„...”
V porovnání s chladem vzdálených zemí mi zimní větry tady přišly jako vlahý jarní vánek. To jsem řekla, ale nevěřila mi to.
Ale byla to rada od ženy, co porodila deset dětí, takže jsem se rozhodla ji poslechnout. První a druhý den, co Ritzhard přišel, jsem říkala, že chci jít ven, ale od třetího dne jsme čas trávila v tichosti doma.
Další nečekaný vývoj bylo to, že moje rodina si Ritzharda zamilovala. Otec spolu s mými bratry a dokonce i mé neteře si ho oblíbili. Obzvláště otec ho měl rád. Bolela mě hlava z toho, jak jsem se snažila vymyslet proč. Ritzhard také řekl, že se nedá rozhodnout, který člen rodiny je nejdůležitější. Vážně jsem to zažila na vlastní kůži.
Chtěla jsem se vrátit do naší vzdálené vesnice a žít jen ve dvou, ale pro dítě by to bylo náročné, takže jsem to musela vydržet. Ale když jsme minulý měsíc byli od sebe, už tehdy jsem snášela frustraci a osamělost. Takže mě napadlo, že bychom si užili druhé novomanželské období.
Ale realita nebyla tak pěkná, takže to nakonec zase dopadlo tak, že jsem jen čekala, až se Ritzhard vrátí domů. Ačkoli si jenom stěžuju, myslím si, že je Ritzhard úžasný. Většina lidí vážně nechce jít k rodině své choti a ani s nimi moc dobře nevychází.
Pokud bych si kdy stěžovala, dostalo by se mi božího trestu.
Večer. Když se Ritzhard vrátil z práce, vesele mluvil o tom, co dneska s otcem dělal. Ačkoli jsem byla vděčná, že pracuje s otcem místo mých bratrů, co nepracovali, cítila jsem malichernou žárlivost kvůli tomu, že to já jsem bývala ta, co pracovala s Ritzem.
Druhého dne, co jsme spolu byli, mi došla trpělivost. Teď jsem si nemohla pomoct a upoutala jsem jeho pozornost.
Brzy ráno. Když jsem se vzbudila, tiše jsem odešla do svého pokoje, abych Ritze nevzbudila. V místnosti vyhrazené pro ukládání oděvů bylo mnoho šatů. Zavolala jsem služebnou a promluvila si s ní o tom, které šaty budou dobré.
„Co třeba tyhle tmavé tady?”
„Ach, dobře. Takže tyhle.”
Služebná vybrala šaty v barvě letního lesa, co měl Ritz rád.
Šaty byly ušité tak, aby nijak neomezovaly bříško těhotné ženy. Od krku k prsům byly otevřené, pod prsy byly těsné a pod tím se měkká látka rozšiřovala do dlouhé sukně, co se neovíjela kolem těla. Abych se nenachladla, dala mi kolem ramen látku, co vypadala jako přikrývka.
Potom bylo na čase se nalíčit. Samozřejmě mě nalíčila služebná. Jenom zlehka.
Hruď mi zdobilo něco, co mi otec kdysi dávno dal... když mi bylo šestnáct, když jsem se poprvé ukázala ve vysoké společnosti. Široký náhrdelník s diamanty. Byl velmi staromódní, ale bohužel to byl jediný šperk, co jsem měla.
Vlasy, co mi sahaly kousek pod ramena, mi svázala dozadu a upevnila mnoha sponkami a pak ozdobila květinovou stužkou.
„Paní Sieglinde, vypadáte nádherně.”
„Děkuji.”
Služebné a sluhové za mnou mě chválili, jak jsem se na sebe dívala do zrcadla. Když jsem se podívala na hodiny, bylo na čase vzbudit Ritzharda. Sevřela jsem svou dlouhou sukni a spěchala do jeho pokoje.
Ritzhard byl schoulený na posteli. Pravděpodobně byl unavený z práce, na kterou nebyl zvyklý. Hluboce spal. Vzbudila jsem ho hlasitým hlasem, i když mi ho bylo líto.
„Ritzi, vzbuď se.”
„...Dobře.”
Po probuzení byl jako obvykle slabý. Vzbudila jsem ho, ale po té jeho odpovědi párkrát zamrkal a šel zase spát. Jelikož se nedalo nic dělat, nakročila jsem jedním kolenem na postel a nahnula jsem se k němu, abych s ním zatřásla.
„Ritzharde!”
„!”
Když jsme se střetli pohledem, doširoka se mu rozšířily oči a vstal.
„Jé, co to!”
„Co se děje?”
„Co, to jsi ty, Sieg~ Jé, myslel jsem si, že si pro mě přišla bohyně.”
„...”
Od rána se takhle parádit evidentně mělo nějaký efekt. Ačkoli jsem se chovala jen jako budík.
Ritz se pohyboval čile, což bylo pro člověka, co se zrovna probudil, nečekané. Převlékl se a opláchl si tvář. Myslela jsem si, že bude chtít zaplést vlasy, ale vyšel s navlhlými a neučesanými vlasy jako včera a vrátil se s vlasy pěkně svázanými.
Ritz se posadil vedle mě a laskavě se na mě usmál.
„Sieg, dneska někam jdeš?”
„Ne, vlastně ne. A co ty, Ritzi?”
„Dělat sýr.”
„Aha.”
Dokonce ani celá tahle paráda nepřitáhla pozornost zabedněného Ritze. Ale nebylo třeba se bát jako včera, takže jsem odpověděla v klidu.
„Ale stejně jsem rád.”
„Kvůli čemu?”
Ritzhard mě pohladil po hřbetu ruky a stoupl si na špičky, jak se zlehka dotkl mých rtů. „...Takhle nádhernou Sieg nechci ukázat nikomu jinému.”
„!”
Všechno jsem vzala zpět. Moje ranní úsilí začalo řádně plodit ovoce.
Ten den jsem se svými dvěma neteřemi udělala zákusky. Pomáhal nám rodinný cukrář. Dneska jsme dělaly cizí zákusek jménem čokoládové lanýže.
„Hej, co to je čokoládový lanýž?”
„Čokoládový lanýž je zákusek, kdy se malá hrudka čokoládového smetanového krému obalí tučnou čokoládou a pak se posype kakaovým práškem.”
„Hee~ to zní dobře!”
Vždy zvědavá Adeltraud se neustále na něco vyptávala cukráře, co pocházel ze zahraničí. Její starší sestra, devítiletá Edelgarda, v tichosti poslouchala. Obě měly naprosto opačné povahy.
„Nejdřív nakrájíme čokoládu na malé kousky.”
Co se týkalo práce s nožem, udělaly jsme to já a Edelgarda. Adeltrauda přihlížela z dálky usazená na stoličce.
„Pak ty čokoládové kousky pomalu roztavíme ve vodní lázni.”
Měly jsme připravené dvě misky postavené na sobě. V jedné byla horká voda a v druhé čokoláda. Starší dívka měla rukavice a držela mísu, zatímco mladší špachtlí míchala čokoládu. Já jsem mezitím zahřívala smetanu v hrnci a vypnula jsem oheň dřív, než se začala vařit.
Jakmile se čokoláda pěkně rozpustila, vmíchala jsem do ní smetanu, až změkla.
„Tohle je čokoládový smetanový krém?”
„Ano.”
Měkká čokoláda vytvořená smísením čokolády a smetany se nazývá čokoládový smetanový krém. Ten jsme vychladily, aby se dal snáze zaoblit. Než čokoláda ztuhla, udělaly jsme si krátkou přestávku na čaj.
„Vy dvě obvykle vaříte?”
„Ne, dneska vaříme poprvé! Že jo, sestři?”
Edelgarda stydlivě přikývla. Zdálo se, že chtěly své rodiče a prarodiče překvapit.
„Teto Sieglinde, taky nám musíš říct, jak zareaguje strýček Ritzhard!”
„Dobrá.”
Zatímco jsme si povídaly, přišel sluha a řekl nám, že je čokoláda připravená.
Ztuhlá čokoláda se vytvaruje do kulatých soust. Ty se pak napíchnou na jehličky, ponoří do tekuté čokolády, co se nazývá polevová čokoláda, aby se v ní hrudka obalila. A poté se to dokončí tím, že se popráší kakaovým práškem.
Když jsme je pěkně zabalily, vypadalo to jako z obchodu.
Požádala jsem Ritzharda, aby mi dal chvilku času, až se vrátí na oběd.
„Sieg, co potřebuješ?”
„Aa, tohle jsem udělala s Edelgardou a Adeltraudou.”
„Jé, co to je?”
Ritzhard rozbalil krabičku.
„Ach, čokoláda.”
„Je to zahraniční zákusek jménem čokoládové lanýže.”
„Hee!”
Ritz se zeptal, jestli si může nabídnout, a pak si jednu hodil do úst.
„Výborné.”
„Aha.”
Jelikož jsem si myslela, že bude mít v puse sladko, zeptala jsem se, jestli chce trochu perlivé vody s ovocným džudem.
„Spíš potřebuju polibek od bohyně.”
„...”
I když jsem se zeptala, kde je jeho bohyně, ledabyle mě oslovil jménem. Jelikož to řekl tak najednou, rychle jsem ho políbila na čele.
„Ha, to mělo být na pročištění chuti, ale tys mě políbila na čele~?”
„...”
Takže to chtěl. Svěsila jsem hlavu.
Ritzhard zavřel oči a nehýbal se.
Jelikož letmý polibek nebyl tak trapný, naklonila jsem se k němu blíž. Ale jakmile se naše rty setkaly, vtáhli jsme se do objetí a vychutnávali si ten polibek.
I když vypadal odměřeně, když jsem se k němu přiblížila, vyšel mi vstříc, takže mě to překvapilo.
Všechno chutnalo jako čokoláda.
A vzpomínka na čokoládu se znovu překryla se vzpomínkou na polibek.
--------------------------------------------------
~ Koukala jsem, že recept není vůbec složitý, takže to prohlašuji za letošní (jediné) cukroví našeho domu! ~
Díky, taky zkusím trochu povařit.
OdpovědětVymazatďakujem za ďalšiu kapitolu s výborným receptom. Vyzerá to dobre a preto verím, že aj tak to chutí.
OdpovědětVymazatĎakujem. Určite to skúsim.
OdpovědětVymazat