HK - kapitola 64

Kapitola 64 – Jako šlechtic

Po večeři si mě zavolala tchyně a její snacha, že si se mnou chtějí o něčem promluvit. Jak jsem zamířil do určeného pokoje, pomyslel jsem si, že to možná bude tajná rozmluva. Když jsem otevřel dveře, uvítaly mě dvě ženy s děsivými tvářemi a můj tchán, co vypadal, že mu bylo nepříjemně.

Posadil jsem se vedle tchána.

„Ritzharde, slyšela jsem, že nepiješ?”

„Ach, ano. Prosím, mě si nevšímejte.”

Pití na stole zůstalo netknuté a manželka mého švagra mi místo toho nalila džus. Tchyně mezitím neustále rozevírala a zavírala vějíř.

„Takže o copak se jedná?”

Šup. Jako kdyby si to předem plánovaly, najednou se obě přestaly hýbat. Vyděsilo mě to, takže jsem se podíval po tchánovi, abych ho požádal o pomoc. Ale i tchán vypadal vyděšeně.

Švagrová otevřela pusu jako první.

„Jelikož by se Sieglinde začala trápit, kdybychom si tě tu nechali moc dlouho, řeknu ti to upřímně. Ritzharde, přetěžuješ se.”

„?!”

„Samozřejmě že práce není špatná. Ale copak nejsi šlechtic?”

„To říkáte, že se zlobíte, protože jsem se nechoval jako šlechtic?”

„Ano!”

„P-počkejte, to já jsem Ritzharda požádal o pomoc.”

„Tcháne, zůstaň prosím zticha!!”

„...Dobře.”

Ačkoli jsem to byl já, kdo řekl, že chce pomoc, rozhodl jsem se, že bude lepší, když neřeknu nic nezbytného, a tak jsem jenom přihlížel. Bylo mi tchána líto, ale ty dvě amazonky přede mnou byly až příliš děsivé. Tcháne, nezapomenu na tvou oběť.

„Ještě chci říct něco!”

„?!”

Rozprava neskončila a ani její hněv neustal. Přemýšlel jsem, jestli se mám schovat rozechvělému tchánovi za zády, ale rozhodl jsem se se narovnat a poslouchat.

„Příliš zanedbáváš Sieglinde!”

Na to nemám co říct. Vážně, setkávám se se Sieg jenom ráno a večer a zbytek dne jsem na ranči. Když jsem pomyslel na to, že bych jenom lelkoval a nepracoval, měl jsem z toho špatný pocit, a tak jsem nakonec pomáhal, i když mě o to nikdo nepožádal.

„Sieglinde se vždycky těšila, až se s tebou setká, Ritzharde, ale abys s ní nestrávil jediný den!”

Omlouvám se. To bylo to jediné, co jsem si dokázal pomyslet.

„Nějaké námitky?”

„Ne, žádné.”

Přemohla mě síla mé švagrové. Nebo spíš tchyně byla mnohem děsivější, jak se usmívala a nic neříkala.

„Ritzharde!”

„Ano!”

„Od zítřka začneš pod vedením tchyně žít jako šlechtic!”

„...”

Co tím myslíte žít jako šlechtic?! Nebo to jsem si pomyslel, ale pak mě napadlo, že bych nakonec dostal další dlouhé kázání, takže jsem mohl odpovědět jenom: „Ano, jistě~”




Když jsem jim dal toto prohlášení, rozvážně mě nechali jít. Napadlo mě, že bych si dal s tchánem skleničku, ale pořád zůstal v místnosti. Chtěl jsem ho zachránit, ale byla tam švagrová a tchyně, takže jsem se mohl akorát vrátit k sobě do pokoje a s uslzenýma očima se za něj modlit.

Sieg už čekala v ložnici na posteli.

„Jdeš pozdě.”

„Hm, byl jsem s tchánem.”

Pokárali nás, to jsem říct nemohl. Ale pak jsem si vzpomněl, že ji otrávilo, že jsem se s tchánem tak přátelil, a tak jsem rychle změnil téma na zítřejší plán.

„Ach, zítra budu s tchyní.”

„Cos to řekl?!”

„A samozřejmě i s tebou, Sieg.”

„Se mnou?”

„Jo.”

Její ostré oči se vrátily do normálu. Skoro si pomyslela, že jsem se sbližoval i s tchyní. Nebezpečné.

„Jak to takhle dopadlo?”

„No, napadlo mě, že by nebylo špatné se naučit, jaké to je žít jako šlechtic.”

„Ale vážně se nemusíš měnit?”

„Vážně~?”

Neřeknu jí o tom, jak se rozčílily. Takže jsem jí řekl, že jsem se to chtěl naučit.

„Nemyslím si, že s tím byly nějaké problémy.”

„H~m.”

Tak mě tak napadá, i když jsem hrabě, nežil jsem jako šlechtic. Doma jsem se nijak nelišil od vesničanů a jako lenní pán jsem neměl žádnou důstojnost. Možná že v mém chování je fatální chyba. Když to napravím, možná že mě vesničané uvidí v jiném světle.

„No, zažít to není špatný nápad.”

„To je pravda.”

Zatímco jsem mluvil, převlékl jsem se a vlezl si do postele.

„Tak to je, takže od zítřka na mě prosím dohlédni.”

„Dobrá.”

Dal jsem jí na čelo pusu na dobrou noc a šel spát.




V této zemi byla sezóna pro vyšší společnost podzim. Od velkolepých bálů, které pořádal samotný král, po malé čajové dýchánky šlechtických paní. Pro společenské styky bylo mnoho příležitostí.

Dneska se tady pořádal slavnostní oběd.

„Ritzharde a Sieglinde, vy akorát přijďte k jídlu. Do té doby můžete odpočívat.”

„Děkujeme, švagrová.”

Po rozkazu švagrové jsme Sieg a já čekali v pokoji.

„Tohle jsme už dlouho necítili, co?”

„To ne.”

Vážně to bylo dlouho, co jsme spolu takhle odpočívali.

Sieg se jako vždycky probudila brzy. Možná kvůli tomu slavnostnímu obědu měla trochu silnější vrstvu líčení než obvykle. Na rtech měla rtěnku. Její rty vypadaly skoro jako zralé sezónní ovoce. Ale nemohl jsem je ochutnat. Kdybych jednal, jak mi velí touha, zničilo by to její rtěnku.

„Správně, Sieg, pojďme si hrát!!”

Abych zatajil své nemorální myšlenky, zeptal jsem se Sieg, jestli si chtěla hrát.

„Tak proč něco nevsadíme?” navrhla Sieg.

Já odpověděl, že samozřejmě. „Co budeme sázet?”

„Co takhle právo tomu druhému navěky rozkazovat?”

„Hm, no, dobře.”

Co mám říct. Byl bych šťastný naslouchat Sieginým přáním a byl bych šťastný, kdybych ji mohl přimět k tomu, co jsem chtěl. Takže to nebyla zase až taková sázka.

„Copak?”

„Ne, nic!”

Znovu jsem se potutelně usmíval, takže mě podezírala.

Výsledek: prohrál jsem. Byla to čistá porážka. Nebylo to tak, že bych si myslel, že by bylo lepší, kdyby mi Sieg rozkazovala. Byla to upřímná hra.

Před vítězkou Sieg jsem poklekl na jedno koleno jako rytíř přísahající svou věrnost svému pánovi.

„Co rozkazuješ, má královno?”

Jelikož její rozkošné neteře byly princezny, Sieg byla královna. Tak to samozřejmě bylo jen v mé hlavě.

„Takže.”

„Ano.”

„Tak od teď žij, jak si přeješ.”

„Prosím?”

„Nevadí mi, že chceš na celý den jít na ranč, a nevadí mi, pokud chceš zůstat o samotě, když jsi unavený.”

„Proč tak najednou?”

„Švagrová nebo matka ti něco řekly, ne?”

„N-ne, v-vlastně ne.”

„...Řekly.”

Překvapivé bylo, že Sieg všechno prohlédla. Z pozice přísahání věrnosti jsem ohnul i druhé koleno a změnil to na kajícnou pózu z cizí země.

„Takže Ritzi, musíš poslouchat mé rozkazy.”

„Žít, jak si přeji?”

„Ano.”

Nikdy jsem o takovém rozkazu neslyšel. Když jsem se ve svém zmatku podíval na Sieg, měla na tváři vřelý úsměv. Sevřela se mi hruď.

Jak mám vysvětlit tento pocit.

Skoro se mi chtělo brečet.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>