KNM - kapitola 96

Kapitola 96 – Předvečer sázky

~ Chybičky hlásit do komentářů, aby se mohly opravit! ~

Liola spolu s Kaiserem a Daylightem měl plné ruce práce, aby se postarali o těch dvě stě rytířů, co Liolovi přísahalo věrnost, a aby se připravili na tu sázku. Kromě toho, že Liola řešil spory mezi rytíři z obou stran, také udělal, o co ho Kaiser požádal: co možná nejvíc rozšířil zprávu o té sázce.

„Rozhlaš to celému světu a Dračí císař se neodváží navrhnout něco nefér.”

Kaiser si věřil a pak měl napilno... házet práci na ostatní.

„Hej! Feire, budoucí vůdče, propaganda v Obchodní alianci je na tobě.”

„Hej! Vy, co jste loajální Liolovi... jako tomu následníkovi Stříbrnému Měsíci, jděte o téhle sázce říct svým bratrům, sestrám, tetičkám, strýčkům, bratrancům, sestřenicím a dokonce i svým sousedům, co prodávají nudle... Cože? Jak to, že vím o vašich sousedech, co prodávají nudle? Pche, mluvím se dvěma stovkami rytířů, jeden z vás musí bydlet nedaleko takových lidí, ne?”

„Komunikační maxune Daylighte, přijď za Kaiserem, potřebuju kontaktovat Meinana!”

„Co je?” Daylight přispěchal s tolika pytli s pískem, že by z nich dokázal udělat slušnou malou horu.

„Řekni Meinanovi, aby přinesl Quisiho.”

„Už jsem mu to řekl.” Daylight byl v šoku. „Pravděpodobně dneska dorazí.”

Kaiser byl v šoku. „Cože? To bych se měl radši citově připravit!”

„Proč bys měl být citově připravený?” zeptal se Daylight zmateně.

„Ach, správně, myslel jsem tím říct Liolovi, aby se citově připravil.” Kaiser pak odběhl.




Kaiser v poklidu kráčel, jak hledal Liolu. Trvalo mu celé ráno, než Liolu našel na malém kopečku nedaleko od základny. Pravděpodobně to mělo co dělat s tím, že na to hledání nevynakládal moc velké úsilí.

„Takže tady se flákáš, ty vandráku.” Kaiser ztěžka poplácal Liolu po zádech.

Liola obrátil hlavu, aby se na Kaisera podíval. Na tváři měl bezradný výraz. Kaiser se zamračil a zeptal se: „Co to s tebou je? Proč vypadáš tak sklesle?”

Liola se po Kaiserovi podíval a pak mu předal list papíru, co měl v ruce.

„Pozvánka na sázku?” začal si Kaiser mumlat. Otevřel tu pozvánku a začal si číst podrobnosti uvedené uvnitř:

„Synu, omlouvám se, že jsem tě nechal čekat. Jako tvůj otec jsem už rozhodl o pravidlech naší sázky. Bude rozdělená do tří částí: bitva magie, rytířů a draků. Pokud ty a tvoji společníci projdete všemi třemi částmi, bude Dračí trůn tvůj. Podepsán, otec.”

„Bitva draků, to je mezi Miluem a Baolilongem?”

Kaiser se zamračil. Jak mohli bojovat v takovém boji? Vždyť ani nebyli na stejné úrovni. Ačkoli Posvátní bílí draci byli mezi draky nejvýše postavení, Miluo byl silný a dospělý drak, zatímco Baolilong byl jenom nevyspělý mladý drak. To prostě prohrají.

„Nechci Baolilonga nutit bojovat s Miluem. Jsou to otec a syn.” Liolův tón hlasu byl jasně smutný.

Copak tenhle chlápek zapomněl, že Dračí císař a on jsou také otec a syn? Kaiser se poškrábal na tváři, ale najednou si to uvědomil. Nemohlo to být proto, že i on musel bojovat s otcem, že nechtěl, aby se to samé stalo Baolilongovi?

Kaiser se nenuceně posadil na trávu na kopci. S rukama za hlavou si lehl a lenivě se zeptal: „Pokud v tom těle pořád žije tvůj otec, chtěl bys ho zachránit?”

Liola se zamračil a odpověděl: „Chtěl, kvůli Mochovi.”

Kaiser protočil oči. Ano by stačilo, proč o tom dál reptat?

„Pokud chceš svého otce zachránit, proč nemůžeš Baolilonga nechat zachránit jeho otce?”

Liola se odmlčel a odpověděl: „Hm, měl by jít zachránit Milua.”

„No, to se vyřešilo snadno.” Kaiser se protáhl a posadil se.

„Kaisere, můžeš mi slíbit, že když budou vaše životy v ohrožení, že všechny ostatní vezmeš a utečeš?”

Kaiser se otočil, upřeně se na Liolu díval a pak pomalu, slovo od slova řekl: „Všechny vezmu a uteču. Slyšel jsi mě? VŠECHNY!”

Liola se mírně usmál. „Slyšel jsem.”

Kaiser zabručel: „Ach.” A ukázal na pár malých teček v dálce. „Skoro jsem zapomněl! Přišel jsem ti říct, že Meinan a ostatní co nevidět dorazí a že by ses měl připravit...”

Jak to Liola zaslechl, hořce se usmál. Kaiser mu vážně dal dlouhou dobu na přípravu; celých deset sekund.

Liolův odhad byl celkem přesný. Za deset sekund ze vzduchu přistáli Anežčino mecha, jednorožec, Černoušek a Malý kulový blesk. Jakmile Plamínek přistál, Meinan už nedokázal dál čekat: popadl svého otce a běžel přímo za Liolou.

Jelikož byl Meinan fyzicky slabý, už teď měl problémy popadnout dech, jak otce celou cestu držel. Nesouvisle řekl: „Li-liolo... honem zachraň Quisiho.”

Liola nepromluvil ani slovo. Okamžitě položil ruku na Quisiho hruď a stáhl veškeré ničivé Ki z jeho těla. Pak uvolnil pečeť, kterou na Quisiho vložil Daylight, aby ho uložil do pseudo smrti. Když ruku stáhl, Quisimu se mírně zachvěla víčka a pak... se otočil a pokračoval ve spaní.

„To... hotovo?” Meinan zpanikařil. „Proč se můj otec neprobouzí? Selhalo to?”

Než měl Liola vůbec šanci odpovědět, Quisi začal mluvit ze spaní: „Hmm! Tak hodné dítko, nech tátu ještě chvilku spát.”

„Spát, můj ty světě!” Meinan silně praštil otce pěstí do čela, aby ho probudil.




„Takže Liolo, konečně ses probral; to je důvod k oslavě.” Quisi Liolovi upřímně poblahopřál, ale kvůli tomu obrovskému obvazu, co měl kolem čela, byla jeho upřímná tvář celkem nepřesvědčivá.

„Děkuju, že jste mi odpustil, premiére Quisi,” poděkoval mu Liola upřímně.

„Takhle to neříkej. Tehdy jsi mě nechtěl zranit a konečně to prolomilo ledy mezi mnou a Meinanem. Takže to vlastně bylo štěstí v neštěstí! Hahaha.” Když si vzpomněl na tu chvíli, kdy ho Meinan starostlivě oslovil jako otce, byl tak šťastný, že se nedokázal přestat smát, ani kdyby chtěl.

„Ale nemyslel jsem si, že byste to vy mladí zvládli tak dobře.”

Kaiser a Daylight rozpačitě řekli: „Ne tak dobře. Základna je v podstatě napůl zničená.”

„Och.” Quisi se zlehka usmál. „Být schopní si základnu udržet, zatímco jste čelili Mizeruiovi, Miluovi a třem tisícům rytířů je už tak dobré.”

„Ale Liolo, když už jsem vzhůru, nemůžeš popřemýšlet o tom, že bys tu sázku zrušil?” Quisi se upřeně díval na Liolu. „Jelikož máš podporu Obchodní aliance, Aklanské republiky a prince a princezny. A navíc i Paladina a Temného rytíře...”

„Já ho nepodporuju!” přerušil Cappuccino Quisiho chladně.

Všichni se podívali po Cappuccinovi a jen stěží dokázali uvěřit, že se vyjádřil proti. Vlastně si teprve teď uvědomili, že navzdory Cappuccinově dřívější usměvavé povaze se teď už nějakou dobu neusmál. Zdálo se, že naopak Krvavého Vlka to vůbec nepřekvapilo; akorát pozvedl obočí.

„Třetí bratře,” zeptala se ho Lanski váhavě. „Proč bys byl proti tomu, aby se Liola stal Dračím císařem?”

Cappuccinova tvář byla chladná, ale jeho tón byl ještě chladnější. „Nikdo se o Mochu nezajímal, jenom já! Ale i kdybych měl být sám, až do konce budu proti němu. J-já nikdy nepodpořím člověka, co Mochu zabil a co se pak dál potuloval s úsměvem!”

Lanski byla v šoku. Nemyslela si, že to bylo kvůli Mochovi. Pokusila se to vysvětlit: „Třetí bratře, Liola neměl tehdy na vybranou...”

Cappuccino ji přerušil hlasitým výkřikem: „Zmlkni! Zmlkni! Dokonce i ty, moje sestra, vážně jsi měla nejstaršího bratra ráda? Víš, kolik úsilí za ta léta vynaložil, aby nás potají ochránil? Ani jsem mu neřekl děkuju, než... než... takhle zemřel...” Cappuccinovo na konci přeskakoval hlas.

Otočil se, aniž by se na někoho podíval a aniž by mu z očí skanula jediná slza. Napřímil záda, jak se snažil udržet si poslední špetku důstojnosti.

„To proto, že bratr Mocha chce, abych žil šťastně!” zakřičel Liola a Cappuccino se zarazil.

„Hluboce mě to rmoutí, ale bratr Mocha by mi ani nedal šanci být smutný. Chce, abych byl šťastný, chce, abych se usmíval...” Liola sklonil hlavu. „Ale vždycky když na bratra Mochu pomyslím, chce se mi brečet... ale on po mě chce, abych se usmíval! Proto se o něm snažím nepřemýšlet. A pokud už o něm přemýšlím, myslím na to teplo, co mi dal, když mě objal. To objetí, které už nikdy nezakusím, protože zemřel...”

Z Liolových stříbrných očí se řinuly dvě stružky slz. Pevně řekl: „I když mi to nevěříš, stejně to řeknu; mýlíš se! Nejsi jediný tady, kdo měl bratra Mochu rád! Vážně jsem ho měl rád, i když jsem s ním nestrávil moc času.”

Cappuccino stál bez pohybu, neotočil se.

„Hlupáku!” zakřičel nahlas.

Liola se zarazil a pak zmateně zvedl hlavu. Kdo mohl vědět, že jakmile to udělá, přistane mu na čelo obrovská pěst, takže hlavu zase sklonil. Byl tak ohromený, když se dotkl té boule na čele. Nebyl si jistý, co se stalo.

„Vážně si myslíš, že když ti Mocha řekl, abys byl šťastný, že to znamená, že nemůžeš být ani smutný? Mocha jenom... jenom doufá, že budeš žít jako člověk. Že budeš skutečně žít a že z tebe nebude jen žijící mrtvola. Ale jako nejstarší bratr se vždycky bál, že se po jeho smrti budeš dlouho obviňovat. Proto ti řekl, abys byl šťastný... kdo mohl vědět, že si to špatně vyložíš?” Cappuccino zněl trochu bezmocně. „Ale... já nemám právo tě obviňovat.”

Liola s hlavou skloněnou najednou zjistil, že na zem, kam se díval, někdo stoupl. Instinktivně zvedl hlavu, jen aby zjistil, že se na něj Cappuccino usmíval. Cappuccino mu položil ruce na vlasy a prohrábl se jimi, co srdce ráčilo, takže se Liolovy obvykle učesané vlasy proměnily na vrabčí hnízdo.

„Promiň! Bratře, jsem prostě takhle hloupý, nedokázal jsem říct, že jsi zadržoval svůj smutek. Hmm, pokud ty...” Cappuccino se najednou zatvářil nervózně a rozpačitě řekl: „Pokud ti nevadí, že nejsem tak chytrý jako Mocha nebo že jsem tě obviňoval, že se necítíš zle, můžeš se ke mně chovat jako ke svému bratrovi. Tím myslím jako k bratrovi, kterým pro tebe byl Mocha...”

Liola si nemohl pomoct a zasmál se. „Už jsi můj bratr...”

„Ach...” Cappuccino se poškrábal ve vlasech. „Asi máš pravdu...”

„Ach, správně!” Cappuccino najednou popadl pár náhrdelníků, co měl kolem krku. Jeden z nich byl Dračí křížek. Předal mu ho. „Tady, tvůj náhrdelník. Myslím, že by ti možná mohl přijít vhod.”

Liola ten přívěšek přijal a pak si ho dal kolem krku. „Děkuju.”

Cappuccino přikývl a řekl: „Správně, také mám pár identických přívěšků, jeden ti dám. Ach a sestro, taky si jeden vezmi.”

„Hmm?” Liola a Lanski si pomysleli, že to je divné; proč by jim Cappuccino najednou dával náhrdelníky?

Cappuccino si z krku stáhl dva náhrdelníky. Oba dva měli stejný tvar: oválný medailon s jemně vyrytými draky. Jeden byl černý a druhý modrý.

Otočil oběma draky a medailon se s cvaknutím otevřel. V obou medailoncích byl obrázek; obrázek tří mužů a jedné ženy. Ti čtyři se tak zářivě smáli a jejich podobné vzezření dávalo najevo, že to byla rodina.

„Tvůj druhý bratr Latte byl tehdy celkem hloupý. A neměl rád Susannu, takže se s nimi nechtěl vyfotit.” Cappuccino zněl bezmocně.

„Ten modrý byl Susannin.” Cappuccino se usmál a dal modrý náhrdelník ve své levé ruce Lanski.

Lanski si ten medailon vzala, jako kdyby to byl ten nejvzácnější poklad, a nemohla se dočkat, až si ho dá kolem krku. Dotkla se medailonku, co jí visel před hrudí, usmála se a promluvila pro sebe: „Tohle je matčin medailon...”

Cappuccino se na svou sestru vřele díval a pak se podíval na svého bratra a předal mu druhý náhrdelník.

„Tohle je...” Liola se podíval na rytinu černého draka a pak se s pochyby na tváři podíval na Cappuccina.

„Správně. Tenhle je Mochův,” potvrdil Cappuccino Liolův odhad.

„Bratře.” Liola si náhrdelník vzal a zíral na Mochu na obrázku. Usmíval se stejně jako toho dne. Liola si ten náhrdelník nasadil a měl pocit, jako kdyby si Mochu nesl s sebou, spolu s jeho teplem a ochranou.

„Přemýšlím, jestli tři náhrdelníky nejsou trochu moc?” Cappuccino si obezřetně prohlédl útlý krk svého bratra.

„Tři?”

„Jo. Vy dva ještě nemáte obrázek.” Cappuccino se podíval po své sestře a zeptal se, jako kdyby ji vyslýchal: „Až se Liola vrátí, půjdeme se spolu vyfotit a uděláme nový medailon?”

Lanski se odmlčela. Pochopila, co tím myslel, a přikývla. „Správně, až se Liola vrátí, půjdeme se vyfotit!”

„Nezapomeň se vrátit brzy.” Cappuccinův tón zněl, jako když starší bratr říká svému mladšímu bratrovi, aby si nehrál moc dlouho.

Liola ztěžka přikývl. „Rozhodně se vrátím brzy.”

„P...počkat.” Quisi si otřel pot z čela. „Zdánlivě si vzpomínám, že jsem ti řekl, abys tu sázku zrušil.”

„To nevyjde,” odpověděli sourozenci z Dračí rodiny jednohlasně. Podívali se po sobě a usmáli se.

Liola a Lanski se oba podívali po nejstarším mezi nimi: po Cappuccinovi. A ten začal vysvětlovat: „Nezáleží na tom, jestli Obchodní aliance nebo Aklanská republika Liolu podporuje nebo ne. Pro rytíře Dračí říše to je zbytečné. Aby člověk vyhrál trůn Dračí říše, musí si získat uznání rytířů. Výzva tak čestná jako bratrův návrh, kdy dokonce nechal protivníka udělat pravidla, se velmi hodí k tomu, aby si získal srdce rytířů. I kdyby prohrál, rytíři mu stejně možná pomůžou získat trůn. Ale kdyby to teď zrušil, jeho počínání by bylo tabu a nikdy by se nestal císařem.”

„Aha, takže i když prohraje, může získat podporu rytířů. Pokud je to takhle...”

„Nemůže prohrát!” přerušil Kaiser Quisiho, zhluboka se nadechl a řekl: „Liola slíbil, že pokud prohraje, spolkne Srdce Dračího císaře...”

„Cos to řekl?!” Cappuccino byl teď najednou přehnaně citový. Okamžitě svého bratra popadl za ramena. „Jak jsi mohl slíbit něco takového? To ses vůbec nepoučil z toho, co se stalo Caffeymu?”

„Kdybych to neslíbil, tu sázku by nepřijal.” Liola potřásl hlavou.

„Potom není důvod riskovat, ne?” zaječel Cappuccino naštvaně. „Už jsme tě podpořili v nástupu na trůn. Caffey už je celkem starý; kdybys jen chvilku počkal...”

„Přesně protože je Caffey starý!” řekl Liola rozhodně. „Pokud vyhraju a nastoupím na trůn, Srdce už nebude mít pro Caffeyho využití. Možná ho nechá na pokoji a vrátí se mu vědomí.”

„Ty... tys tu sázku přijal kvůli otci?” Cappuccina to celkem šokovalo. „Proč? Vždyť jsi Caffeyho ani neviděl.”

„Viděl,” řekl Liola zlehka.

Cappuccino se zamračil; jak to bylo možné? Od Susanniny smrti se Caffey nikdy neukázal. Po chvilce přemýšlení svému bratrovi vysvětlil: „Co jsi viděl, nebyl skutečný Caffey, ale jenom napodobenina Srdce Dračího císaře.”

„Je tady!” ukázal Liola na Cappuccina.

„Ha?” Cappuccino na sebe také zmateně ukázal.

„A taky u bratra Mochy.”

Cappuccino teď byl ještě zmatenější.

Kaiser už to nakonec nemohl vydržet, takže to začal vysvětlovat: „Hlupáku. Tím myslí, že jste oba Caffeyho děti a že už jste mu řekli, jaký Caffey vážně byl.”

Liola řekl: „Bratr Mocha otce velmi miloval; a proto chci také spatřit našeho skutečného otce.” Musí to být... člověk stejně vřelý jako bratr Mocha a s Cappuccinovým úsměvem.

„Aha... tak to je na tobě.”

Cappuccino si nemohl pomoct a znovu zvedl hlavu, ale tentokrát měl v očích slzy. Proklínal svou předešlou hloupost. Jak si mohl myslet, že se Liola nestaral o Mochovu smrt? Očividně ho to trápilo víc než Cappuccina, když souhlasil s takovou sázkou. Aby znovu našel otce, kterého Mocha miloval.

„Anežko, Meinane, jste ochotní... pokud nejste ochotní jít se mnou, nevadí,” řekl Liola upřímně. Obzvláště Meinan, co se zrovna znovu setkal se svým otcem. Určitě s ním chtěl strávit víc času.

„Ach! Tak mě napadá...” Anežka se podívala po Meinanovi, co se na ni také podíval, a pak řekla: „Zdá se, že máme pár účtů k vyřízení?”

„Vzpomínám si, že nás dva jistí lidé opustili a potají šli zachránit Liolu.” Anežka zamrkala svýma nevinnýma očima, ale její tón stačil na to, aby Daylightovi a Kaiserovi přeběhl mráz po zádech.

„Uch, vážně?” Kaiser vypadal ještě nevinněji než ona.

Ale Daylight se hořce usmíval a neměl v plánu se bránit.

„Ty pořád zatloukáš!” zakřičeli Anežka a Meinan unisono a pak začali s pořádným výpraskem. Jak je mlátili, křičeli: „A tohle! A tamto! Uvidíme, kdo se nás teď odváží opustit!”

Liolovi po čele stekla kapka studeného potu!

Najednou ho někdo zatahal za ruku. Když se otočil, spatřil, jak na něj kouká Jasmína. Liola se na ni usmál: „Dlouho jsme se neviděli.”

„Změnil ses, hodně,” řekla Jasmína upřímně. „To tvé staré já by nikdy nic takového neřeklo a ani by se neusmálo.”

„Nelíbí se ti, jaký jsem teď?” Liola se z nějakého důvodu začal bát.

„Líbí. Vypadáš víc jako syn svého otce.” Jasmína se hravě usmála, ale okamžitě se ustaraně podívala po Baolilongovi. „Jakou povahu má teď tohle dítě?”

„Pořád jako malé dítě.” Liola na Baolilonga mávl a zavolal: „Baolilongu, pojď sem, chce tě vidět Jasmína.”

Baolilong si pořád povídal s Plamínkem a Malým kulovým bleskem, ale jakmile na něj zavolal jeho papa, okamžitě přiběhl. Pak zapomněl, že už není dítě, začal Liolovi šplhat po noze jako dřív a držel se ho jako klíště.

„Jasmína.” Liola pokynul k Jasmíně, co se trochu bála, že na ni Baolilong možná zapomněl.

Baolilong nahlas zakřičel: „Jasmíno!”

Pak se rozběhl k Jasmíně a skoro ji porazil na zem. Naštěstí ji Liola včas zachytil, takže neskončila na zemi. Nicméně i kdyby spadla, pravděpodobně by jí to nevadilo. Naprosto ji zasáhla radost, že si na ni Baolilong vzpomínal a že byl stejně roztomilý jako předtím.

„Jasmíno, Baolilong chce maso!” zakřičel Baolilong zoufale.

Jasmína se šťastně usmála a řekla dobře, ale Liola se mračil. Zakřičel na Baolilonga, aby po lidech nechtěl maso hned, co je spatří. Anežka a Meinan stranou pracovali na tom, aby „napravili” Daylighta a Kaisera. Daylight je v podstatě nechal, aby ho mlátili, a vlastně nic necítil. Naopak Kaiser nahlas sténal bolestí.

Černý vlk záludně pochodoval mezi Plamínkem a Lancelotovým jednorožcem, jako kdyby se nemohl rozhodnout.

Krvavý vlk frustrovaně řekl: „Už jsem tomu hloupému vlkovi stokrát řekl, že tvůj jednorožec je samec. Proč si to nedokáže zapamatovat? Takový hlupák!”

Lancelot se po Černouškovi podíval, ale nekomentoval to.

„Alespoň ví, že můj Malý kulový blesk je samec,” přerušil je Cappuccino, jak se snažil Krvavého vlka utěšit.

„Pokud by nedokázal rozpoznat ani to, udělám si z jeho kůže kabát...”




Domluvené datum sázky rychle nastalo...

Liola si oblékl černý rytířský stejnokroj olemovaný výšivkou stříbrného draka a zbraň měl jako obvykle zasunutou v botě. Kaiser poprvé oblékl róbu mágů, ale u pasu mu pořád visela jeho obrovská pistole. Meinan vypadal pořád stejně; nezdálo se, že by si kromě dlouhé tkané róby a svého zrcátka s mašličkou přinesl něco jiného. Plamínek ležel na zemi vedle Daylightovy nohy, zatímco Daylight v ruce držel svou dlouhou píku. Jelikož nebyla žádná soutěž v mecha, Anežka zuřila. Ale jelikož neměla žádnou jinou možnost, musela si s sebou vzít svoji zlomenou hůlku.

„Takový tým!” Quisi se narovnal a řekl podivným tónem: „Tohle... mě vážně trápí!”

„Premiére, máte celkem pravdu.” Feir byl v tváři bledý. Pomyslel si: Tohle byl tým, který měl rozhodnout o osudu země?

„Pche! Možná udělají zázrak?” Krvavý vlk se podíval po tom „zázračně podivném týmu”.

„Hej! Přestaňte se snažit odrovnat naši sebedůvěru!” odsekl Kaiser. Vlastně se snažil narovnat, aby mohl předstírat impozantnost, ale jelikož mu nikdo nefandil, svěsil ramena a vrátil se ke svému lenivému vzezření.

Všichni při čekání mluvili nahlas. Zanedlouho se ve vzduchu objevily magické dveře a všichni věděli, že nastal čas. Úspěch nebo neúspěch celého plánu závisel na těchto „zázrakotvůrcích”.

„Prosím, přiveďte mi zpět mého bratra Liolu v jednom kuse,” prosila Lanski, když o krok předstoupila.

„Neboj se, rozhodně 'Liolu' přivedeme zpět,” slíbil jí Daylight a Lanski přikývla.

„Bratře, nezapomeň se vrátit brzy!” Cappuccino se prsty probral Liolovými černými vlasy.

I Quisi se na svého jediného syna vřele podíval, ale všechno, co chtěl říct, už řekl předešlé noci. Quisi toho nechtěl moc říct, ale stejně si nemohl pomoct, aby mu nepřipomněl: „Na všechno si dávej pozor.”

Meinan se usmál a přikývl.

„Anežko, vrať se v pořádku.” Feir se ustaraně podíval na svou rozmazlenou mladší sestru. Nikdy ho nenapadlo, že nastane tento den: den, kdy jeho mladší sestra bude muset nést takovou zodpovědnost. Ačkoli nevěděl, jakou roli bude v tomto úsilí hrát, věřil, že ať už to bude cokoli, Anežka se bude snažit ze všech sil.

„Rozumím, bratře.” Anežka se usmála.

Pravdou bylo, že všichni chtěli říct nespočet věcí, ale čas na nikoho nečekal. Mohli akorát všechny ty pocity obsáhnout do svých očí a doufat, že to pochopí.

Liola byl první, kdo s Baolilongem v jeho podobě malého draka po boku, vstoupil do magických dveří. Možná to bylo tím, že se Tým potížistů sešel v plném počtu, ale Liola se zdál naprosto beze strachu. Naopak Kaiser si při vstupu do dveří mumlal něco o tom, jestli dneska bude mít oběd. Meinan byl zaneprázdněný vlastním upravováním. Přece jenom se šel setkat s panovníkem země, takže musel vypadat co možná nejlépe.

Ale Anežka pořád trucovala, evidentně byla pořád naštvaná, že v tom souboji není soutěž mech. A nakonec Daylight, co trpělivě čekal, až všichni jeho společníci projdou, vstoupil spolu se svým drakem.

Jakmile Liola vstoupil dovnitř, spatřil dva rytíře, co mu odpřísáhli duši. Ti dva se jasně chovali rozpačitě. Odpřísáhli mu Oddanost duše, ale stejně poslouchali Dračího císaře. Rytíři by něco takového neměli dělat, ale ti dva nehodlali opustit všemocného Dračího císaře. Co tak dokázali říct, pro Liolu a jeho přátele bylo téměř nemožné tuhle sázku vyhrát.

Dračí císař sjednal tyto dva lidi jako uvítání, aby pošramotil Liolovu morálku. Ačkoli Liola učinil nějaký ten pokrok, co se citů týče, ale bohužel byl vůči takovým útokům relativně imunní. Obzvláště když k těm dvou cítil větší odstup než u Yizhoua.

Když už si na něj vzpomněl, Yizhoua neviděl. Liola se zvědavě rozhlédl kolem. Normálně byli Yiyu a Yizhou skoro vždycky spolu.

„Kde je Yizhou?” zeptal se Liola zvědavě.

Yiyu, co znal každý detail, zareagoval rychle tím, že mu prakticky vyskočily oči z důlků, jak na Liolu zíral. Jeho tón byl ohavný: „To všechno kvůli tobě! Nevím, co jsi mému bratrovi dal, ale nebyl tě za žádnou cenu ochoten zradit! A kvůli tomu ho Jeho Veličenstvo Dračí císař poslal do sklepního vězení.”

Jak to Liola zaslechl, celkem ho to překvapilo. Ani ho nenapadlo, že mu Yizhou bude takhle loajální. Evidentně to byl jediný člověk, co nebyl ochoten zapřísáhnout svou duši Liolovi... ale ironicky to byl on, kdo ho nezradil. Naopak ti dva, co to snadno odpřísáhli, ho také snadno zradili. Byla to celkem ironie.

„Vaše výsosti, následníku, musíte Flower odpustit. Flower neměla na výběr.” Flower se pořád snažila uspokojit obě strany. Ačkoli poslouchala Dračího císaře, neměla v úmyslu urazit prince, který mohl nastoupit po Dračím císaři.

„Jů, tohle místo je celkem nádherné.” Kaiser začal nahlas mluvit, jen co vešel. „Tohle je palác? Jů, jakou má cenu ta malba na stěně?”

„Minimálně pět milionů.” Meinan vrhl pohled za své zrcátko a okamžitě zhodnotil cenu toho obrazu.

„Zatraceně! Pět milionů?” Kaiser bezduše zíral na obraz, na který nahodile ukázal.

„Pospěš si, Kaisere, všichni odešli,” pobídla Anežka Kaisera, co byl stále zamrzlý pod tím obrazem. A nahlas zakřičela: „Ten obraz není tvůj, ať na něj zíráš, jak chceš. Pojďme.”

Daylight ty dva následoval a očima se často díval na různé zbraně, co visely na stěnách; některé ty zbraně vypadaly, že zažily mnoho bitev.

Když prošli dlouhou chodbou, zastavili se na místě s kruhovou arénou uprostřed. Na místech okolo už sedělo mnoho lidí. Samozřejmě to všichni byli rytíři. Na největším balkóně seděl jenom jeden člověk: Dračí císař. Shlédl na ně a řekl: „Na žádost premiéra Quisiho a Obchodní Aliance bude této sázce přihlížet mnoho rytířů a celý proces se bude vysílat do zbytku světa.”

Nemůžu uvěřit, že pro nás Quisi a Feir tolik udělali... Aklanský tým potížistů to celkem dojalo. Díky tomu se nebudou muset bát, že se na ně Dračí císař vytasí s nějakými špinavými triky.

Dračí císař se podíval po Yiyuovi, který neochotně zakřičel: „První zápas, souboj rytířů! Je to bitva 2 na 2 bez jízdních zvířat. Aby člověk vyhrál, oba protivníci se musí buď vzdát, nebo zemřít.”

Liola a Daylight si vyměnili pohled. Nebylo pochyb o tom, že v tomhle souboji budou bojovat oni dva. Bez váhání skočili do arény a čekali, až se objeví jejich protivníci.

„Strana následníka vyslala následníka a sira Daylighta.”

Rytíři začali fandit. Ačkoli neznali Daylightovu sílu, následníkovu moc znali.

„Strana Dračího císaře...” Yiyu měl pohled upřený na vchod z druhé strany. Dračí císař mu neřekl, kdo se bude účastnit, takže se Yiyu dle toho zařídil.

Kdo mohl vědět, že ta tvář, co spatřil, mu nebyla cizí...

„Yizhou!” zakřičel Yiyu nahlas.

„Gladiolus!” zakřičel i Kaiser nevěřícně. Jak to bylo možné? Mohl Gladiolus zradit Aklan?

No ano, ti dva, co prošli vchodem na druhé straně, byli Gladiolus, co se už nějakou dobu pohřešoval, a Yizhou, kterého Dračí císař poslal do sklepního vězení.

„Rychle začněme.” Dračí císař se usmál.

Yiyu otočil hlavu a nahlas zakřičel: „Přestaňte žertovat! Kdyby byl můj bratr ochotný jít kvůli vám proti následníkovi, neskončil by ve vězení. Co jste mému bratrovi kruci udělal?”

„Co jsem mu udělal?” Dračí císař naklonil hlavu na stranu a zeptal se Yizhoua: „Sám mu řekni, co jsem ti udělal?”

Yizhou dvorně odpověděl: „Samozřejmě nic. Být schopen pracovat pro Jeho Veličenstvo je moje čest.”

Takhle by Yizhou nikdy neodpověděl, určil Liola okamžitě. Dračí císař Yizhoua ovládal! Gladiola pravděpodobně stihl stejný osud.

„Liolo? Co to s nimi je?” zeptal se Daylight tiše, když se mírně natočil.

Liola prostě odpověděl: „Jsou pod kontrolou Dračího císaře.”

„Jak to? Musíme protestovat. Nemůžou poslat lidi, co nechtějí bojovat!” řekl Daylight s citem.

Liola se mírně zamračil. „Ale nemáme žádný důvod a Yizhou a Gladiolus budou oba souhlasit s Dračím císařem.”

„Rychle začněme. Nemůžu se dočkat, až budu bojovat s následníkem,” zakřičel Gladiolus nahlas a spolu s Yizhouem skočil do arény.

Yizhou dokonce zakřičel na svého bratra: „Zahaj souboj!”

Yiyuovi se rozšířily oči, nebyl si jistý, co by měl dělat.

Dračí císař začal být netrpělivý a zakřičel: „Začněte!”

Jakmile to dořekl, Gladiolus a Yizhou začali útočit. Ti dva se oba postavili jednomu protivníkovi: Gladiolus šel proti Liolovi a Yizhou si vybral Daylighta. V té chvíli Liola vytáhl své Zlomené stříbro a Daylight už měl svou píku v ruce. Ti dva začali útok okamžitě oplácet. Arénou se ozývaly břitké zvuky, jak do sebe narážely zbraně.

„Něco je na tom špatně.”

Kaiser měl najednou pocit, že je něco špatně. Viděl Yizhouovu moc a ta se Daylightovi nemohla rovnat. Gladiolus se pravděpodobně nemohl vyrovnat Liolovi. Copak by si toho Dračí císař nebyl vědom? Nemožné. Podle minulých skutků Dračího císaře bylo nemožné, aby namátkově poslal bojovat ty dva, aniž by znal jejich sílu.

Jasně věděl, že schopnost boje jeho strany byla menší než u jeho protivníků. Proč by je tedy poslal do boje? Kaiser o tom usilovně přemýšlel. Nebylo to tak, že se Dračí císař vzdal vítězství v souboji rytířů, a místo toho bude klást důkaz na ty zbývající dva souboje?

Počkat... na něco jsem si vzpomněl; podmínky vítězství tohoto souboje byly...

„Meinane, jaké byly podmínky na vítězství v tomto souboji?”

Meinan se ještě stále vzrušeně díval na boj, ale když ho Kaiser vyrušil, klidně odpověděl: „Dokud se jedna strana nevzdá nebo... smrt!” Dokonce i Meinan si uvědomil, že je na tom něco špatně.

Co když se Yizhou a Gladiolus nevzdají? Bylo snadné, aby se nevzdali; pokud jim Dračí císař dal rozkaz, radši v souboji zemřou, než aby se vzdali!

„Tohle je zlovolný plán Dračího císaře!”

Kaiser ve tváři zbledl. Na první pohled byl ten zápas naprosto spravedlivý, ale on to dobře věděl: Liola a Daylight svoje protivníky nikdy nezabijí. Pokud se jejich protivníci nevzdají, budou muset dál bojovat... dokud Gladiolus a Yizhou nezemřou na ztrátu krve. Liola a Daylight se možná dokonce budou muset vzdát, aby jim zachránili život!

„Co budeme dělat?” Kaiser a Meinan se na sebe rozpačitě podívali, ale ani jeden nedokázal vymyslet, jak z toho ven.

Liola a Daylight se oba vypořádávali se svým protivníkem a během té krátké chvíle, co bojovali, nedokázali své protivníky vážně zranit. Soustředili se na souboj a na rozdíl od Kaisera nepochopili skutečný motiv Dračího císaře. Teď se snažili akorát porazit svého protivníka vlastní silou.

Jak se souboj protahoval, rozdíl v síle těch dvou stran začal být očividný. Gladiolus utržil víc a víc zranění, zatímco Liola měl jenom menší škrábance na paži. Ten rozdíl v síle byl příliš velký.

Co se týkalo druhé dvojice, jelikož Daylight věděl, že jeho protivník nebojuje z vlastní vůle, nebyl ochoten ho zranit. Většinou se jen bránil. Ačkoli Yizhou neutržil mnoho zranění, nedokázal se Daylighta ani dotknout. Daylight byl jako pevnost a Yizhou na tu pevnost v podstatě střílel bez brokovnice – naprosto k ničemu.

Liola se v okamžiku rozhodl. Měl mnohem větší sílu než jeho protivník, ale podmínky k vítězství byla buď kapitulace, nebo smrt. Zabít svého protivníka bylo z obliga, takže je museli přimět se vzdát. Ale ani Gladiolus, ani Yizhou nejevili jediné známky toho, že by se chtěli vzdát.

Co když se nevzdají?

Liolovi na mysl najednou vytanula taková otázka; aby si potom zajistili vítězství, budou muset své protivníky zabít... ale on by Gladiola a Yizhoua nikdy nezabil!

A proto... nemohli vyhrát! Liola si konečně uvědomil realitu. Zpanikařeně se podíval po Kaiserovi, co mu oplatil bezmocným úsměvem. Ten značil, že i on si uvědomil tento zlovolný plán a nevěděl, co by měli dělat.

Byli ve strašlivé situaci. Liola se při boji zamračil a snažil se vymyslet způsob, jak se z toho dostat. Možná to bylo tím, že byl Liola duchem nepřítomný, že najednou utržil pár dalších ran, ale Gladiolus utržil ještě víc.

Gladiolus stále nejevil žádné známky kapitulace. Liola si pomyslel, že to, co hodlal udělat, bylo trochu ohavné, ale bylo to to jediné, co ho napadlo. Doufal, že když si vypůjčí něčí jméno, že ho to nerozčílí.

„Meiji!” řekl Liola hlubokým hlasem. A Gladiolus opravdu zareagoval: krátce se zastavil, než začal znovu útočit.

Bylo to rozhodně účinné. Liola neměl na výběr a musel do něj začít rýt. Jak bojoval, povídal něco jako: „Kdyby tě takhle Meiji viděla, zničilo by ji to.” nebo „Pokud nedokážeš uniknout z pod kontroly Dračího císaře, Kaiser ti nikdy nedovolí, aby ses oženil s jeho sestrou.”

Ta slova rozhodně působila tak, že Gladiola zpomalovala, ale jen stěží jej nutila se vzdát. Liola neměl na výběr a dál mluvil o Meiji s naději, že když o ní Gladiolus bude dostatečně přemýšlet, automaticky se vzdá.

Daylighta nejprve překvapilo, když Liola začal během souboje mluvit. Myslel si, že Liola nechtěl v boji pokračovat, a proto se Gladiola snažil probrat. Ale po další chvíli boje si pomalu uvědomil, proč se Liola snažil Gladiola probudit: počet zranění na Yizhouově těle se zvyšoval, ale přitom nejevil žádné známky kapitulace.

Bylo to, jako kdyby nevěděl, že měl možnost se vzdát.

Ani Daylight nedokázal snést, že by dál bojoval. Když viděl, jak Yizhou střádal zranění, začal do něj rýt jako Liola: říkal věci jako „Tvůj bratr by byl nešťastný.” a „Tvého bratra Yiyua by zničilo, kdyby tě viděl s dalšími zraněními...” Ale z nějakého důvodu se zdálo, že to Yizhoua vůbec neovlivnilo.

Daylight se cítil ještě bezmocněji. Co přesně budou muset udělat, aby tuhle bitvu skončili?

Vážně budou nuceni Gladiola a Yizhoua zabít?

„Ach! Uklouzl jsem!” zakřičel Kaiser najednou nahlas a něco třpytivého udělalo ve vzduchu oblouček. Zatímco na to všichni zírali, přistálo to... Liolovi na hlavě.

Když do Lioly udeřil neznámý předmět, rychle se natáhl a popadl ho. V důsledku čehož od Gladiola utržil další ránu.

Všichni teď na Kaisera vražedně zahlíželi a Kaiser se zamračil a nahlas zakřičel: „Ajéje, prostě mi uklouzla ruka, to je celé. Není nelegálně omylem hodit náhrdelník, ne? A dokonce jsem nepříteli pomohl zranit vlastní tým, takže to nemůže být faul, ne? Co myslíte, lidi?”

Dračí císař se tvářil rozlíceně. Věděl, že Kaiser rozhodně neuklouzl; ten řetízek měl určitě co dělat s Gladiolem. Ale po Kaiserových slovech to publikum odmávlo jako prkotinu. Kdyby proti tomu teď Dračí císař namítal, rytíři by možná začali mít své podezření. Dračí císař neměl na výběr a musel ten hněv v duchu potlačit a dál sledovat souboj. Přece jenom tu pořád byl Yizhou.

Liola skočil vzad, aby se od Gladiola vzdálil, a pak využil té příležitosti, aby si prohlédl řetízek, co mu Kaiser hodil. Samozřejmě si nemyslel, že by ho Kaiser hodil kvůli nehodě. Stačil mu jeden pohled a uvědomil si, že to je podobný řetízek, co mu dal Cappuccino. Byl to medailonek, do kterého se mohl dát obrázek. Nemusel se ani dívat a byl si jistý, že tam byl obrázek Meiji.

V té chvíli se k němu Gladiolus zase přiblížil. Liola toho využil, aby se dostal až k němu. Po pár zabručení přepral Gladiola na zem a držel ho tam. Pak Gladiolovi před očima otevřel medailonek.

„Kdo to je?” zeptal se Liola hlubokým hlasem.

„Mei... Meiji,” řekl Gladiolus s obtížemi a pak se mu podařilo vysvětlit: „Já, ten mi dala Meiji... ten mi vzal Dračí císař.”

Jak to Liola zaslechl, věděl, že Gladiolus byl aspoň částečně při smyslech. Napjatým hlasem řekl: „Vzdej se! Vzdej se hned! Meiji na tebe pořád čeká v Aklanu. Musíš se vzdát, abys mohl jít zpět za ní.”

„Já...”

Gladiolus se ponořil do souboje ve vlastním nitru; emoce v jeho srdci se srážely s chladnou částí, kterou ovládal Dračí císař. A konečně když se podíval na rozpustile se usmívající Meiji v medailonku, obměkčilo mu to srdce a jeho pocity vyhrály.

„Vzdávám se.”

Liola okamžitě vložil medailonek Gladiolovi do ruky. Věděl, že to byl jediný způsob, jak Gladiola udržet při smyslech. A pak Gladiola naschvál vyhodil z arény. Samozřejmě ho hodil přímo k Aklanskému týmu potížistů. Věřil, že se o něj Kaiser dobře postará. Každopádně nikdy nesměli dopustit, aby Dračí císař Gladiola zase ovládl.

Teď bylo na čase se vypořádat s Yizhouem.

Liola se vážně cítil bezmocně. Nevěděl, co by mohlo Yizhoua probrat. Mohly to být emoce? Ale člověk Yizhouovi nejbližší byl Yiyu a ten už byl tady, a přesto se neprobral. Takže... jediný způsob ho bylo zabít?

Ne! Liolovi v očích zazářila odhodlanost. Nikdy by nezabil rytíře, co mu byl věrný!
-----------------------------------------------------

~ Syndrom pomalého konce stále pokračuje. Tohle byla poslední kapitola v předposlední knize. ~

<Předchozí>...<Následující>