DM - kapitola 111

Kapitola 111 – Ve městě trpaslíků (5)

Tady Satou. Během deflace se objevuje spoustu zlevněného zboží, ale takové zboží existuje i v paralelním světě.



„Slyšel jste, co jsem vám předtím řekl, že, pane? Dokonce i mezi trpasličími kováři mohou s prvotřídním materiálem jako mitril pracovat jenom přímí učedníci starého mistra. Obyčejný pracující trpaslík jako já může v nejlepším případě vyrábět jenom meč z normálního železa. Já mitril nedělám,” prohlásil trpasličí muž pod tlakem, jako kdyby si odplivl, a pokrčil přitom rameny.

„To nemůže být pravda... Tak kde si ho mám koupit. Přišel jsem sem z města Gururianu.”

„I když se zeptáte mě, já to nevím.”

Zdálo se, že ani trpaslíci nevěděli, jak se vypořádat s tím mužem, co tak přehnaně bědoval.

„Během tohoto období je takových lidí hodně. Za 8 dní tu je nový měsíc a v hlavním městě se uspořádá turnaj, co se koná jednou za tři roky. Takže sem lidé chodí a hledají tu mitrilové zbraně,” vysvětlila Jojori. Pak se omluvila a šla tu hádku utišit. Bylo tu spoustu skrytých strážců, takže by měla být v pořádku.

Pokud ten turnaj byl příští týden, nemyslím si, že to stihne včas. Ale jelikož se kvalifikační souboje konaly v každém městě vévodství, vypadalo to, že to zvládne. V Bollhartu se žádný takový kvalifikační souboj bohužel nekonal.

Ten chlápek byl čtvrtý syn vikomta, v levelu 6 a měl techniku šermu. Nemyslím si, že by se mu v turnaji vedlo dobře, i kdyby měl mitrilový meč.

„Goblere, co tu je za problém?”

„Ach, Jojori. Tihle lidé trvají na tom, že si chtějí koupit mitrilové meče.”

„Co? Ty nějaké prodáváš?”

„Je mi líto, ale mitrilové zbraně se dělají na zakázku. Navíc je na to třeba doporučující dopis od vévody a místokrále.”

„Cože... to říkáš, že ten mitrilový meč nedostanu...” zamumlal šlechtic a zhroutil se na zem – omdlel.

Podle stavu jeho oděvu a pláště už pravděpodobně dlouho putoval.

Jojori se vrátila s mužem přes rameno. Co jiného čekat od trpaslíka, snadno nesla velkého dospělého muže.

Majitelka kavárny vyšla ven a položila muže na lavici v rohu podniku. Vážně byla laskavá, mě by nevadilo nechat ho ve stínu stromu támhle.

„Vypadá to, že je přepracovaný. Mezi druhorozenými a dalšími syny šlechty a padlé šlechty je spoustu případů, kdy se po příjezdu sem zhroutí kvůli přísnému plánu.”

Stala se z toho tradice, co?

Ale i kdyby použil mitrilový meč, myslím, že by to pořád bylo těžké? Na tyto pochybnosti neodpověděla Jojori, ale žena v brnění. Zdálo se, že to byl doprovod toho šlechtice. Byla to šestnáctiletá žena s blonďatými vlasy a dětinskou tváří. Měla husté obočí. Kvůli brnění jsem neviděl její postavu, ale vypadala relativně dobře. Byla v levelu 7 a měla techniky jednoruční meč a štít. Vypadalo to, že sloužila vikomtovu rodu.

„Omlouvám se za potíže, co vám mladý pán způsobil. Za každou cenu bychom rádi získali mitrilové meče, neexistuje nějaký způsob?”

„I když řekneš tohle. Pokud si sami přinesete surový materiál, tedy mitrilový ingot, našlo by se pár lidí, co by vám mohlo pomoct. Ale jelikož u oficiálního výrobce už má rezervaci vévoda a místokrálové, pak to není možné.”

Ta válečnice byla konstruktivnější než ten šlechtic, ale Jojori neodpověděla příznivě. Jen tak mimochodem, zdá se, že místokrálové jsou šlechtici, co vládnou městům mimo hlavní město vévodství. Vypadalo to, že výkonné období bylo na pět let a pak se funkce předá na někoho jiného.

Ale stejně, pokud je celý systém založený na rezervacích, přemýšlel jsem, jestli nevadilo, že jsem dostal tak výborný meč.

Jelikož se mě konverzace těch dvou netýkala, otřel jsem Pochi z úst masovou polévku, ale jejich argument se stočil ke mně.

„Vážený pane. Předpokládám, že váš meč je z mitrilu. Je to troufalé přání, ale byl byste ochotný nám ho předat?”

„To odmítám.”

Poznala to dokonce i bez techniky ocenění, co?

Bleskově jsem odmítl, ale válečnice na mě tlačila a nechtěla se vzdát.

Ale i kdybych ten meč chtěl prodat, nemyslím si, že by za něj dokázali zaplatit.

„Neprodáte ho za žádnou cenu?”

„Tak zaprvé byste za něj stejně nedokázali zaplatit, víš?”

„Zaplatíme jakoukoli sumu a pokud tolik nebudeme mít, dáme vám, co budete chtít.”

Po slovech té válečnice se pohledy všech stočily ke mně. Ne, nepřemýšlel jsem o ničem zvrhlém, víte?

„I když říkáš jakoukoli sumu, mitrilová dýka stojí 40 zlatých, víš? Rovný meč téhle velikosti bude přinejmenším 120 zlatých.”

„Cože, i když železný meč stojí jenom zlaťák, sto... řekl jste sto dvacet?!”

Já si myslím, že železný meč je dražší ale když jsem se podíval na její meč, byl chabé kvality, přesně jak jsem si myslel. Ale stejně bylo zlé, že se snažila něco koupit, když ani nechápala tržní cenu.

Znovu jí dám varování, aby to vzdala.

„I když si seženeš mitrilový meč, nebudeš najednou silnější, víš? Než abyste chodili sem a kupovali meč, měli byste ten čas využít na lovení netvorů.”

„Tak to není. Aby mladý pán mohl vstoupit do královské stráže vévodství, potřebuje buď mitrilový meč nebo magický meč.”

Zeptal jsem se jí na detaily, protože jsem to moc nechápal. Podle její historky se zdálo, že lidé s mitrilovým nebo magickým mečem dokáží projít prvním kvalifikačním soubojem. A pak mezi mladými šlechtici kolovala fáma, že když se zúčastní druhého kvalifikačního souboje, přijmou je do královské stráže vévodství.

Zdálo se, že pro neprvorozené děti to byla nejoblíbenější cesta k úspěchu. Takže tento šlechtic se účastnil turnaje od 15, ale nikdy se nedostal dál než do prvního kvalifikačního kola. Letos se zúčastní potřetí.

Upřímně řečeno mě to vážně nezajímalo, protože to nebyl můj problém.

Jelikož Liza měla svoje kopí zabalené v látce, bylo to v pohodě. Ale byl by problém, kdyby si ta válečnice všimla, že to je magické kopí.

A přesto Arisa, co zrovna dojedla, odrazila tu otravnou ženu: „Jsi k našemu pánovi celkem drzá, i když je tak pokorný, víš? Tento člověk je respektovaný šlechtic s titulem, rytíř Pendragon.”

Když to válečnice zaslechla, řekla: „Upřímně se omlouvám za svou drzost.” A celá bledá sklonila hlavu. Co to je, to jsem jí měl říct o svém titulu od samého začátku. Co jiného čekat od Arisy.

„Dávej si pozor, neboť se poslední dobou vyskytlo spoustu podvodníků, co prodávají zbraně vyrobené z netvorů a prohlašují je za magické zbraně,” poradila Jojori té válečnici.

Neměl jsem v povinnosti jim dělat společnost donekonečna, a tak když Liza a ostatní dojedly, pokynul jsem jim k odchodu.

Když jsme odešli, přišlo k válečnici pár lasičkovitých mužů, co vypadali jako kupci. Ale rozhodl jsem se, že se tím nebudu zabývat. Pokud se nechá oklamat i po Jojorinině radě, je to její vlastní zodpovědnost.




Magický krámek nad zemí vedl Jojorinin kamarád z dětství. Škála zboží se v porovnání s podzemním krámkem zdála horší, ale jelikož byl po cestě k turistické atrakci vodního kola, rozhodl jsem se tam zajít.

„Hej, Jojori. Jaká vzácnost, abys sem přišla! Konečně tě omrzel ten svalnatý hlupák Zajir? To je dobře! To je hodně dobře.”

„Zdravím, Galhare. Neříkej o Zajirovi něco takového.”

Když Galhar zahlédl Jojori, začal mluvit jako ze samopalu. Jojori ho mírně pokárala. I když to byl trpaslík, nevylézalo mu břicho z oblečení a vous měl pečlivě učesaný a navoskovaný. Možná to byla trpasličí verze fešáka?

Když mě Jojori představila, požádal jsem prodavače, aby mi ukázal magické knihy a svitky. A ačkoli knihy byly vesměs stejné jako ty z podzemního krámku, měl dvě knihy od jiných autorů, takže jsem je koupil. Nabídku svitků měl jinou, ty zdejší svitky se hodily pro šlechtu a kupce.

„Co myslíš, naschvál jsem je naskladnil z města Daregan. Nejsou nezvyklé?”

Vytáhl pár svitků se životní magií.

Byl to svitek Odpuzovač hmyzu, Proti svědění nebo Deodorant atd. Věci, co by si koupili bohatí. Dokonce měl svitek na čištění pitné nesvařené vody. Byly to celkem zajímavé svitky, ale myslím, že to ty náklady nevyvážilo.

No ano, když Jojori přehlédla celou nabídku, zakabonila se.

„Hej, Galhare. Kolik stojí každý ten svitek?”

„Fufuhn, normálně by to bylo za každý zlaťák, ale pro tebe to bude za 3 stříbrňáky.”

„Tyhle svitky, tys neprodal ani jeden, co?”

Galhar se chvástal, až se mu rozšířilo chřípí, ale když zaslechl Jojorinu hlášku, ztuhla mu tvář. A kromě toho Arisa mu uštědřila rozhodný úder.

„To je pravda, co. Než aby si člověk nesl tak drahé svitky, je mnohem praktičtější si prostě najmout sluhu, co dokáže použít životní magii. Je to finančně výhodnější.”

Takže se zdálo, že to bylo špatné zboží, co se od doby naskladnění před půl rokem vůbec neprodalo. S podporou dívek jsem je koupil levněji než za pořizovací cenu. Společně se třemi dalšími svitky, co se prodávaly dobře, to byly 3 zlaté.

Svitky, co jsem získal, byly následující.

>Svitek, životní magie: Stírač brouků.

>Svitek, životní magie: Proti svědění.

>Svitek, životní magie: Deodorant.

>Svitek, životní magie: Čistá voda.

>Svitek, přírodní magie: Krátké omráčení.

>Svitek, přírodní magie: Sonar.

>Svitek, přírodní magie: Plot.

Kromě krátkého omráčení to všechno byla pochybná magie, ale koupil jsem je všechny, protože to nabudilo moji sběratelskou duši.

Galhar ze skladu přinesl další špatné zboží, protože zřejmě posoudil, že ho koupím. Vypadalo to, že to koupil od lasičkovitého kupce v sousedním městě jménem Daregan.

„Co ty na to? Jsou celkem vzácné, víš?”

Určitě byly vzácné, možná.

Prvním byl svitek [Přírodní magie: Signál], kterou měla i Nana, ale bylo to na nic, protože jsme neměli nikoho, kdo by ten signál přijal. Jako výstražné světlo to pravděpodobně bylo užitečné.

Druhým byla [Přírodní magie: Kostka]. Tohle bylo jako magie mezi [Štítem] a [Vznášející se deskou], uživatel mohl vyrábět kostky libovolné velikosti, co se vznášely ve vzduchu.

Většinou se to používalo na vyhnutí se přibližujícím se nepřátelům, ale dalo se to použít také jako židle. Kromě toho, že účinkovala jenom krátce, zmizela také, když se oddělila od uživatele. Nebylo to tak, že byla ve vzduchu úplně nehybná, protože když se přetížila, pohybovala se. Vypadalo to, že jsem s tím mohl ve vzduchu vytvořit neviditelné schody.

Přemýšlel jsem, jestli to náhodou nebyla nečekaně užitečná magie?

„Kostka nejnižší úrovně je zhruba takováhle, vidíš?”

Arisa ve vzduchu vytvořila vznášející se kostku o straně zhruba 10 cm.

Navíc se zdálo, že dokázala udržet jen 500 gramů. Co se týče svitku, co dokázal vyvolat jen nejnižší stupeň magie, chápal jsem, proč to byl skladový ležák.

Třetím byla [Ohnivá magie: Plamen v peci]. Zdálo se, že to byla magie na tavení rudy na ingoty. Vlastně to byl velmi trpasličí svitek, ale pokud měl člověk méně než deset svitků, nedal se použít ani na tavení železné rudy. Také bylo na použití třeba odolnou nádobu a roztavené železo steklo na zem, takže to bylo obtížné. Navíc to mělo malý dosah aktivace, takže by to popálilo i uživatele, byl to vadný výrobek.

Zkrátka bylo lepší prostě použít normální pec. Jelikož svitek neměl se svým kovářským účelem žádný smysl, nikdo ho nechtěl. Prodavač si toho všiml, až když ho koupil.

„Jak jsi skončil se všemi těmi divnými svitky...”

Arisa a Mia vypadaly užasle. Pochi a Tama spaly Lize u nohou. Byly přece jenom unavené, co?

„D-dá se to použít jako útočná magie.”

„Pokud s tímhle zaútočíš, akorát sám dojdeš k úhoně. Něco jako ohnivá střela je mnohem účinnější.”

Tak to vypadalo.

Posledním byla [Světelná magie: Kondenzace]. Galhar se to zoufale snažil prodat tím, že říkal něco o tom, že se to dá během podmračených dnů použít na sušení prádla. Nebo že se s tím dá číst v zšeřelé místnosti. Bylo mi řečeno, že si to spletl s [Osvětlením].

Zdálo se, že si myslel, že nic nekoupím, když to Arisa a ostatní neschválily, takže vypadal vážně zaraženě, když jsem začal vyjednávat.

No ano, normálně by si člověk myslel, že to je jen brak, ale co se mě týče, přišly mi mnohem lákavější než svitky z podzemního krámku. S pomocí Arisy a Jojori jsem je všechny koupil za pouhý stříbrňák. Bylo to mnohem méně než i polovina ceny.

Bylo to dobré pořízení.

Udělal jsem si v duchu poznámku, že až jednou budu moct sám vyrábět svitky, měl bych mu nějaké levně prodat.




Velké vodní kolo, ke kterému nás Jojori vedla, bylo menší, než jsem myslel. Ale měl jsem radost, protože vypadalo jako turistická atrakce.

I když jsme se zrovna tak dobře najedli, všichni místo velkého kola zamířili ke stánku se sladkým. Tam se prodávalo známé pečivo této oblasti ve stylu garnátových lupínků. Zdálo se, že je propagovali.

„Pane, aa nanodesu.”

Od Pochi jsem dostal jednu pečenou sladkost. Arisa a ostatní, co čekaly ve frontě před stánkem, křičely, ale já si tu sladkou chuť vychutnal, aniž bych si toho všímal. Chuť a vůně byly přesně jako u garnátových lupínků.

Zatímco jsem vychutnával tuto nostalgickou chuť, obcházeli jsme kováře z různých kmenů počínaje trpaslíky v řemeslnické čtvrti. A pak jsme se vrátili zpět do hostinské vily.

Večer toho dne jsem prohrál s prosebnými pohledy Pochi a Tamy a rozhodl jsem se zajít do kuchyně. Paní z jídelny, co mi dala svolení, byla nakonec manželka staršího Dohara. Z vozu jsem si jako surovinu donesl 20 různých druhů masa, ale nakonec to vůbec nestačilo. Připravil jsem mnoho velkých talířů, ale když přilákáni vůní přišli i trpasličí kováři, z jídelny se stalo bojiště. Ty pohledy mým směrem, když jsem doplňoval talíře, od Pochi, Tamy a trpaslíků, co ve vší vážnosti soutěžili o maso, byly děsivé.

Jojori nedokázala zůstat vůči této situaci lhostejná, a tak rozdělila děti od dospělých. Ale jelikož si pro maso přišly i trpasličí děti, soutěž neskončila. Jelikož se zdálo, že se z toho masového zápolení tvořilo přátelství, nechal jsem to tak.

Lulu, Nana a já, co jsme doplňovali talíře, jsme se mohli najíst až pozdě v noci.
-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>