HK - kapitola 66

Kapitola 66 – Rodina

Zatímco jsem se učil, jak se chovat jako šlechtic, nebo jsem pomáhal tchánovi na ranči nebo jsem odpočíval se Sieg, rychle uplynula první zima v cizí zemi.

Už to bylo zhruba pět měsíců, co jsem sem přišel. Siegino bříško bylo také těžké od dítěte. Podle doktora byla zhruba v sedmém měsíci těhotenství. Na začátku léta se narodí nový život.

Sieg se chtěla vrátit do mé země, neboť teď byla ve stabilní fázi, ale jelikož lidé kolem nás intenzivně namítali, rozhodli jsme se tu zůstat až do porodu.

Jsem šťastný, že měla vzdálené země ráda. Ale ve vesnici nebyli žádní doktoři. Naopak tady byla tchyně, co byla v porodech zkušená, spolu se služebnými, takže to bylo uklidňující. A tak jsem se rozhodl zůstat až do léta.



Dneska jsem se procházel svěžím jarním lesem společně se dvěma malými princeznami a Sieg. Edelgarda a Adeltrauda šly s košíky, kam si dávaly květiny.

Bez protahování se energická princezna podívala sem a zeptala se mě: „Nejdražší strýčku Ritzharde, co je tahle fialová květina?”

„To je modrý sléz. Používá se na čaj.”

„Vážně?!”

„Čaj je modrý jako květina, ale když se přidá citrón, pěkně zrůžoví.”

„Hee, úžasné, to chci vidět.”

„Tak proč to doma nezkusíme. Ačkoli to bude pár dnů trvat, protože ho musíme nejdřív usušit.”

Modrý sléz byl dobrý na bolavé hrdlo. Také chránil sliznice, takže byl dobrý i na bolavý žaludek. Jak jsem jim to řekl, dvě sestřičky vkládaly do košíků jenom květiny.

„Ale na pití je trochu těžký.”

Modrý sléz nemá žádnou zvláštní chuť nebo vůni, takže není moc dobrý. Když jsem byl malý, pamatuju si, že když jsem byl nemocný, pil jsem ho s medem. Čaj z květin nechutná dobře. Zdržel jsem se toho, abych něco tak bezesného řekl těm dvěma, co vesele sbíraly bylinky. No, možná si ho stejně vychutnají, až uvidí, jak se změní barva. Nebo to jsem si myslel a vzdal jsem nějaké řeči o chuti.

Sieg nás pomalu následovala. Služebná, co za ní držela slunečník, se hojně potila, takže jsem jí nabídl kapesník.

„Sieg, jsi v pořádku?”

„Aa, jsem.”

Sundal jsem si svůj kabátec a rozložil ho na zem a nabídl jí místo.

„Promiň.”

„To nic.”

My dva jsme se posadili na trávu a při tom slunečním světle jsme přimhouřili oči. V lese zpívalo mnoho ptáčků, jako kdyby si něco šeptali. Nahoře na stromech čas od času vykoukla veverka. Vánek, co se otíral o listy, s sebou nesl čerstvý vzduch.

Jak jsem si vychutnával ten bodrý les, slyšel jsem přibližující se energický hlas: „Nejdražší strýčku, tolik stačí?”

„Nasbíraly jste hodně.”

Košíky měly plné fialových květin.

„Brzy se vrátíme?”

„Dobře.”

V této zemi se větve stromů proplétaly, takže bujné barvy hlouběji v lese tmavly. Nebylo tu mnoho míst, kde by se člověk mohl procházet na světle. Navíc nebylo dobré nutit Sieg moc dlouho chodit, takže jsem se rozhodl vrátit domů.

Když jsme usušily modrý sléz, co jsme nasbírali v lese před několika dny, uvařili jsme nádherně zbarvený čaj tak, že jsme v teplé vodě vylouhovaly léčivo z květin.

„Krásné~~!!”

Když Edelgarda a Adelatrauda spatřily ten čerstvě uvařený čaj, zazářily jim oči. A pak když jsem lžičkou nalil trochu citrónové šťávy, modrá tekutina se změnila na růžovou.

„Jé!!”

„Úžasné!!”

Dokonce i Edelgarda překvapeně vykřikla.

„Modrý sléz se také nazývá bylinkou úsvitu...”

„Nejdražší strýčku Ritzharde, tohle je magie, že?!”

„Prosím?”

I když jsme spolu žili mnoho měsíců, zdálo se, že se jejich dojem, že jsem víla, nezměnil. Nakonec jsem se suše usmál. Protože jsem ty dvě princezny nechtěl zklamat, chvástal jsem se svou triviální znalostí bylinek.

Pak Adeltrauda řekla: „Tohle je pravá víla!! O lese víš všechno!”

Tuhle starou vílu to dojalo k slzám.




Roční období se rychle změnilo a teď bylo léto.

Když slunce vykouklo zpoza obzoru, narodil se nový život.

Novorozenec s rudou tvářičkou ohlašoval svoje narození. Když jsem Sieg, co byla naprosto vyčerpaná, povzbudil, živě odpověděla, že to nic nebylo. Ženy dítě omyly a zabalily do měkké látky a pak ho předaly tchyni.

Dítě mělo bílé vlásky. Víčka mělo buclaté, jako by nateklé, a zdálo se, že bude nějakou dobu trvat, než otevře oči. Dokonce i ze sňatku z cizinci se děti rodily s bílými vlasy. Byla to záhada vesnice.

„Pořád ještě nevíme, komu se víc podobá,” řekla tchyně, jak se dívala dítěti do tváře.

„Ale je tak roztomilé.”

„Hej, Ritzharde, jsi v pořádku?”

„Ano.”

Pořád jsem byl trochu vyvedený z míry a nepřišlo mi skutečné, že se narodilo dítě. Držel jsem ho v náručí, a přesto jsem měl pocit, že to je sen.

Přinesl jsem dítě Sieg, co se už zotavila.

„Sieg, podívej, je to naše dítě.”

„Aa, to se mi ulevilo.”

Když se Sieg podívala na dítě, vypadala, že se jí velmi ulevilo.

„Sieg, děkuju. Jsem rád, že jste oba zdraví.”

Žádná slova díků nestačila.

„Chraň rodinu, taťko.”

„!”

Vzpamatoval jsem se po povzbudivých slovech mé tchyně. Pak jsem to vážně cítil. Že jsem konečně měl novou rodinu, po které jsem tak toužil.




To dítě byl chlapec a dali jsme mu jméno Arno. Dědeček mu dal to jméno. „Ať jsi silný jako orel,” to to znamenalo.

Dědeček svého pravnuka rozmazloval.

„Je to syn hoden jména dravce. Podívejte se na jeho ostrý pohled.”

Arno měl bílé vlasy a modré oči jako já, ale tvář měl víc jako Sieg. Měl všechny rysy stvoření, co žilo ve vesnici vil ve vzdálených zemích. Ale byl víc jako statečné orlí mládě než jako malá víla. Dědeček si musel myslet to samé, neboť když jsme se na sebe podívali, nakonec jsme se rozesmáli.

„Tohle dítě bude v těch vzdálených zemích žít dobře.”

„Doufám, že ano.”

„Samozřejmě že ano.”

„Děkuju, dědečku.”

Arno, kterého dědeček držel, začal najednou plakat. Jelikož zrovna pil mléko, možná to bylo plenkami.

„Jen tak mimochodem, můžete na lodi měnit plenky?”

„Ano.”

Sluha donesl novou plenu, takže jsem pokračoval v hovoru, zatímco jsem Arna rychle přebaloval.

Zítra se konečně po devíti měsících vracím do své domoviny. Tchán si přál, abych tu zůstal, ale mě trápil stav vesnice. A Sieg si také přála žít ve vesnici, takže jsem to uctivě odmítli, i když mi to bylo líto. Navíc jsem se bál, jak se otci vedlo jako lennímu pánu. Dostával jsem dopisy několikrát do měsíce.

„Všechno je v pořádku~” posílali mi taková uvolněná hlášení, ale trápilo mě, že od vesničanů nepřicházely žádné dopisy. Byl jsem z toho nervózní, protože se vesnici mohlo přihodit něco špatného.

„Ohledně toho, vážně to nevadí?”

„No, pro teď.”

Rozhodlo se, že otec a matka přijdou žít do této země, jako kdybychom si vyměnili místa. Otec obdržel žádost, aby prezentoval svůj výzkum nebo tak něco. Kdyby to byli jen moje rodiče, bál bych se, ale byl s nimi dědeček, takže to bude v pořádku.

Druhého dne.

Byl to den, kdy jsme se měli vrátit domů. Než jsme odešli, rozloučili jsme se s dědečkem.

„Ritzharde, dárek na rozloučenou.”

„?”

Dědeček ukázal na čtvercovou černou brašnu na malém stole. Markýzův komorník mi dal k podpisu dokument.

„Ech, co to je?”

„Čokoláda.”

„Prosím?”

„Je to speciální čokoláda, takže je na to speciální procedura. Přestaň tlachat a prostě to podepiš!”

„D-dobře.”

Nevěděl jsem, co přesně to bylo, ale napsal jsem své jméno tam, kam ukazoval komorník. Ke kočáru tu brašnu přinesl sluha.

„Proč čokoláda?”

„Je to zbohatlický styl, co je teď v kurzu.”

„Ach~ to.”

Vzpomněl jsem si, že jsem o tom před pár dny slyšel od švagra. Zdálo se, že poslední dobou šlechta vršila čokoládové kousky ve tvaru zlatých cihliček jeden na druhý a přitom popíjeli.

„Já už je mám. Nepotřebuju je, takže si je bez námitek vezmi.”

„R-rozumím.”

Komorník mírně pootevřel brašnu a ukázal mi čokoládu uvnitř. To oslnivé balení vážně vypadalo jako skutečné zlaté cihličky.

„Ha? Vypadají skutečně.”

Když si dědeček odkašlal, trhl jsem sebou. Chtěl mi tak připomenout, že je čas jít.

„Dědečku, děkuji ti za tolik věcí. Znovu za tebou přijedeme.”

„Dobrá, tak už jdi.”

Sklonil jsem před ním hlavu a pak odběhl ke své rodině, co už čekala v kočáru. Zatímco jsem sledoval ubíhající scenérii, jak se kočár dal do pohybu, rozloučil jsem se se Sieginou domovinou.




Během té dvoudenní plavby jsem se chopil brašny, co mi dědeček dal, abych si vzal čokoládu, ale brašna byla podezřele těžká. Byla skoro tak těžká jako náctileté dítě. Jelikož ji do kajuty donesl markýzův sluha, bylo to poprvé, co jsem se té brašny dotkl.

„Ech, co to, je, je nějak těžká.”

Sieg měla v náručí našeho syna a přišla za mnou, co s tou brašnou nedokázal pohnout.

„Co je v té brašně?”

„Čokoláda, od, dědečka?”

Ta tíha rozhodně nepatřila cukrovinkám. Když jsem tu brašnu opatrně otevřel, rozhodně tam byly zlaté cihličky.

„T-tohle je?!”

„Opravdu to je pravé zlato.”

„...”

Věřte tomu nebo ne, dědečkův dárek na rozloučenou nebyla čokoláda, ale třicet zlatých cihliček. Kromě zlatých cihliček tam bylo spoustu dokumentů a dopis od dědečka, který se dal shrnout asi jako „nevratné”.

„Oklamal mě...”

„Ne, neuvědomil sis to, když ti řekl, abys podepsal ten dokument?”

„Ne, ale honil mě!”

„...”

Syn a zlaté cihličky, vrátil jsem se domů s velkým ziskem.
--------------------------------------------------

~ Ritzharde... (－‸ლ)   Dědeček je ale lišák! ~

<Předchozí>...<Následující>