DM - kapitola 113

Kapitola 113 – Vlci a šmírující zálohy

Tady Satou. Nebylo to nečekaně nedávno, kdy začalo být to slovo „šmírák” tak oblíbené? Nebylo by na škodu, kdyby upřímný člověk neobtěžoval ostatní...



„Pane, vypadá to, že na úpatí hory před námi se silnice rozdvojuje. Kudy mám jet?”

Jelikož na mě z kozlíku zavolala Lulu, ustal jsem ve svém experimentu.

„Pěkné, Lulu! Tak tak, musíš se do toho rychle pustit!”

„Flirtování, konec.”

Arisa mě strkala do zad, aby mě popohnala ke kozlíku. Tamu, co mi spala na klíně, jsem přesunul k Mie. Pochi spala na klíně Naně. Velmi jsem jí záviděl, přemýšlel jsem, jestli by si se mnou vyměnila místo, kdybych jí dal k jídlu maso.

Napadlo mě, že Miina hláška bylo falešné obvinění. Nana a já jsme seděli tváří k sobě jen v rámci experimentu, neflirtovali jsme.

Jen jsem se snažil ověřit limit magie [Signál]. Jestli dokážeme přijmout signál, i když nebudeme mít žádného člověka, co by ho přijal, takže jsme s Nanou seděli čelem k sobě.

Navíc jelikož mi nebylo dovoleno zírat Naně na prsa, díval jsem se jí do tváře, ale stejně říkaly takové ošklivé věci.

„No vážně, kromě vzájemného dívání jste se taky drželi za ruce, no vážně!”

„Vinen.”

Moje technika Magického cítění okamžitě zareagovala, ale Nana nedokázala signál přijmout, takže jsem měl Nanu poklepat do dlaně vždycky, když jsem vyslal signál.

Byl to nevinný experiment.

Nebylo na tom nic nestydatého – napadl mě jeden malý požitek, ale to je tajemství.

Abych změnil téma, šel jsem ke kozlíku a dal Lulu instrukce.

Z horské stezky, na které jsme teď jeli, jsem viděl, jak se silnice táhla k lesu. Ta silnice, co pokračovala za les, vedla do města Daregan. Dokonce jsem za lesem matně viděl něco, co vypadalo jako hradby.

„Tady zatoč vlevo, nejeď rovně.”

„Ano, rozumím.”

„Ha? Copak jsem neřekla, že přímo rovně je město Daregan? Řekla jsem ti, abychom se tam nalodili a pluli rovnou do hlavního města vévodství.”

To byl plán, ale bylo by zlé, kdybychom šli do toho města před námi.

„Pokud bychom jeli tamtudy, potkali bychom šmírující zálohy.”

„Ge, neříkej mi, že to je Prsatka?”

„P-počkej Ariso. Prozatím to je dcera pánova pána, řádně jí říkej Karina,” varovala ji Lulu. Ale jelikož sama dodala „prozatím”, chápal jsem, jak na ni Lulu nahlížela.

Karina a tři služebné/strážné, co cestovaly s ní, byli ve městě Daregan před námi. Vypadalo to, že přece jenom nešlo, aby s ní jel rytíř Zotor nebo panoš Hauto. Dokonce i slečna Karina by měla mít spoustu práce, jako třeba potlačovat loupežníky na vlastním území. Byla jako osina v zadku.

„Karina~?”

„Je na čase dát si souboj nanodesu!”

Pochi a Tama škodolibě vyskočily na kozlík. To mi připomnělo, že ty dvě s Karinou rády soupeřily.

Nejdříve se slečnou Karinou vedly válku, aby mě ochránily, neboť to vypadalo, že mě šikanuje, ale ty tři byly tak nějak na stejné vlnové délce a hodily se k sobě. Zdálo se, že se slečna Karina zdráhala ty dvě udeřit, takže z toho vznikla obranná bitva. Jeden boj ze dvou těm dvěma došla stamina a slečna Karina vyhrála. Když k tomu nedošlo, pak došla energie oběma stranám a byla z toho remíza.

Ty dvě se roztěkaně rozhlížely kolem.

„Karina, tu není~?”

„Tady není nodesu.”

Zatímco jsme vedli takovéhle plané řeči, Liza, co šla prozkoumat křižovatku, se vrátila. V našem dnešním směru nebyli žádní loupežníci, takže na koni jela jenom Liza.

„Pane, na rozcestí před námi je skupina lidí. Jelikož slyším zvuky zbraní, možná to jsou loupežníci.”

„Vymýcení loupežníků~?”

„Budu se snažit ze všech sil nodesu!”

Vypadalo to, že když Pochi a Tama zaslechly o loupežnících, slečna Karina se jim vykouřila z hlavy.

Odtud jsme ty lidi, co Liza našla, neviděli, ale podle mapy to nebyli loupežníci. Bylo to několik uživatelů bojového umění a zbytek byli rolníci. Pravděpodobně místní.




Na rozcestí bylo otevřené prostranství. Dva uživatelé bojového umění si uprostřed toho prostranství vyměňovali údery mečem. Souboj z dálky sledovalo zhruba 20 rolníků.

Vypadalo to, že to byly sázky. Rolníci se vzrušeně dohadovali.

Na volném prostranství bylo zaparkováno několik vozů. Jelikož byly prázdné, lidé se pravděpodobně vraceli domů poté, co dovezli zboží do města Daregan.

Pochi a Tama se chtěly zúčastnit, ale jelikož ti bojovníci byli jenom v levelu 4~7, byli pro ty dvě příliš slabí. Takže jsem to zakázal. Pochi a Tama se mě vytrvale dožadovaly po bocích, ale kdybych se teď podvolil, akorát by šikanovaly slabší, takže jsem to vydržel. Nezdálo se, že by se ty dvě chtěly vzdát, ale Liza slezla z koně a zvedla je v rukách.

Když Liza nesla Pochi, co jen zřídkakdy trucovala, předstírala, že je nehybná mrtvola. Už to bylo dlouho, co jsem viděl tuhle polohu. Tama Lize pořád vzdorovala, ale když spatřila Pochi, vypadalo to, že si na něco vzpomněla, a zaujala stejnou pózu.

Takže, protivníci pro Pochi a ostatní nebyli ti dva bojovníci.

Byli to ti tři lidé, co sem mířili z lesa a které pronásledovala vlčí smečka, co se mi objevila na radaru. Situace by se celkem zhoršila, kdyby ta vlčí smečka vběhla do davu rolníků. Mohl bych je vymýtit Vzdálenými šípy. Ale udělám z nich oběť pro bojového ducha Pochi a ostatních.

Zastavil jsem vůz na kraji volného prostranství a na místo, odkud vyběhnou ti vlci, jsem přivedl jenom tři zvířecí dívky. Pochi stříhala ušima. Evidentně vycítila jejich přítomnost.

„Pane, vlci nanodesu!”

„Nyu~? Jsou tu?”

Zdálo se, že Tama a Liza je pořád neslyšely. Liza po mě pokukovala, takže jsem přikývl.

„Brachu, to jsou ale silné stráže, co tady máš? Chceš soupeřit? I kdybys prohrál, měl bys jen pár zranění, ale pokud vyhraješ, dostaneš jeden velký měďák. Není to špatné, ne?”

„Ne, tahle dívka říká, že je v lese něco divného.”

„Jo?”

Pozdravil mě muž, co vypadal jako správce celé té sázky, ale já mu odpověděl jen nadarmo. Už byli méně než 200 metrů od nás. Zdálo se, že i správce zaslechl zvuky vlků, neboť dal znamení vesničanům, aby se rozešli. Pak o něčem mluvil s pěti lidmi, kteří vypadali jako bojovníci.

Tak to vyřídíme, než se k nám přidají.

Odříkal jsem napodobeninu zaříkadla kouzla [Plot] a rozmístili pět průhledných plotů. Aby mi žoldáci nenarazili do plotů, zastavil jsem je, když vyběhli z lesa a odvalil jsem je za plot.

„Utečte! Blíží se vlčí smečka.”

„Pokusíme se je zdržet. Tak rychle jděte.”

Dva z tří žoldáků nás varovali, ale bylo to zbytečné.

Ujistil jsem ty tři: „To nic. Rychle se o ně postaráme, tak si odpočiňte za ploty.”

Jak jsem mluvil, z lesa vybíhali vlci, co honili žoldáky, ale jeden po druhém se nabodli na plot. Pochi a Tama se svými dýkami se snadno vypořádaly s vlky, kterým se nějak podařilo plotům vyhnout. Skupinu vlků, co se snažila ploty oběhnout, probodla Liza kopím. Slyšel jsem, jak si žoldáci mumlali „úžasné” a „silné”, ale ignoroval jsem je.

Nešťastného vlka, co přeskočil přes plot a mířil sem, jsem kopl do čelisti. Odrazil se od plotu a odletěl před Tamu.

„Nebezpečné~?”

„Aach, promiň.”

Tama to i za toho stěžování s vlky rychle vyřídila. Ty tři mrknutím oka vyřídily kolem 20 vlků. V lese byli pořád tři vlci, ale jelikož utekli hlouběji do lesa, nepronásledoval jsem je.

„Jsi úžasná, mřenko!”

„Ti vlci byli jako štěňata!”

Rolníci se vlků nejprve vyděsili, ale zdálo se, že brzy začali tu bitvu sledovat. Několik z nich dívky nahlas chválilo.

„Nejsem mřenka nodesu! Pochi nanodesu!”

„Tama~ nano.”

Liza lhostejně kuchala vlky, ale Pochi a Tama zaujímaly vítězné pózy, zatímco jednou rukou vítězoslavně zvedaly vlka. Liza jim okamžitě vyhubovala, a tak se vrátily ke kuchání.

Správce sázek a pět bojovníků prchalo k městu Daregan. Svým způsobem bylo jejich počínání ospravedlněné. Nebo spíš ta půlka rolníků, co neutekla, tady byla ta divná.




Kuchání jsem nechal na Lize a ostatních a šel jsem za žoldáky, co byli za průhlednými ploty. Všechny tři byly ženy. Jedna z nich byla v levelu 5 s technikou dýka, ale zbytek byl v levelu 3 bez technik. Jenom jedna v levelu 3 měla vážné zranění.

„Jste v pořádku?”

„Ano, děkujeme za pomoc.”

„Omlouváme se. Nemyslely jsme si, že tu budou lidé.”

No ano, kdyby tohle byla hra, je to jako Train nebo spíš MPK. Ať se nad tím zamyslí. Zatímco jsem dívce s vážným zraněním, co neměla sílu se mnou mluvit, poskytoval první pomoc, řekl jsem jim svůj upřímný názor: „Byla by z toho katastrofa, kdyby tady nebyly ty dívky. Navrhuju, abyste lovily umírněně.”

„To je moje chyba. Jelikož to byla naše první mise, pronásledovaly jsme je hluboko do lesa a tam na nás potom zaútočili...” vymluvila se žoldačka, co vypadala jako vůdce.

Byla nejstarší ve skupině, 18 let, ty dvě další byly ve věku 15~16 let. Byl bych rád, abyste se naučily jednat opatrně, než přijdete o život.

Více méně jsem dokončil první pomoc, ale její stamina dál klesala. Zvedl jsem ji ze země a podíval se jí na záda, měla tam tři drápance. Takhle jí zůstanou jizvy. I když vypadala tak na 10 let, pravděpodobně by to pro ženu bylo stále drsné.

Neměl jsem v úmyslu tady použít lektvar, ale nedalo se nic dělat. I když ta dívka kvůli svému zranění přicházela o vědomí, vlil jsem jí lektvar do úst. Jelikož jsem zezadu cítil kritické pohledy, zdržel jsem se podání z úst do úst.

V důsledku toho, že jsem tentokrát ty dívky zachránil, dal jsem vodítko otravným lidem. Litoval jsem, že jsem je nepožádal, aby o tom nemluvily, ale nelitoval jsem, že jsem je zachránil. Protože kdybych je zatratil, zůstalo by mi špatné svědomí.

Rozhodl jsem se odjet a nechat tam ty dívky, které překvapil účinek mého lektvaru. Polovinu vnitřností z vykuchaných vlků jsme rozdali přihlížejícím rolníkům a těm žoldačkám. Jak se dalo čekat, nedokážu naprosto ignorovat pohledy plné očekávání a slintání.
-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>