12K - kapitola 14-15

Kapitola 14

Shouryuu zíral ven do temnoty. „Nevrátil se domů.”

Bylo uprostřed noci a Rokuta se ještě neukázal. Pravidelně se vykrádal z paláce, ale vždycky se vrátil do půlnoci. A i když měl důvod odejít z paláce pozdě v noci, nikdy nebyl pryč až do rozbřesku, aniž by někomu neřekl. Ministři byli ve stavu vysoké nervozity.

„Něco se muselo stát,” řekl Shukou hlasem zbarveným starostí.

„Vypadá to tak.”



Příval kroků značil příchod Seishoua, tvářil se pochmurně.

„Taková vzácná podívaná,” žertoval Shouryuu. „Seishou se tváří jinak než nevzrušeně.”

Seishou si pro sebe zavrčel: „Teď není čas na lehkovážnost. Našlo se Ekishinovo tělo.”

Shouryuu se podíval ze Seishoua k Shukouovi a pak na Itana.

„Taiho tam nebyl. Nikdo neví, kde je.”

„Zatracená škoda, když se mu podařilo přežít vládu krále Kyou.”

Shukou na něj zahlížel. „Vaše Veličenstvo, teď je jen stěží čas nebo místo na takové komentáře.”

„No, Rokuta si mohl alespoň zatraceně lépe vybírat kamarády. Nemůžeme nechat jeho osobní strážce zabít pokaždé, když ho budou někam doprovázet.”

„Vaše Veličenstvo!”

„Hlupáky je lepší nechat na pokoji,” odsekl Itan se stěží ovládaným hněvem. Řekl Seishouovi: „Nezmínil někdo jméno Kouya?”

„To jsem taky slyšel. Potvrdili to stráže u Bažantí brány. Tenhle Kouya a Taiho odešli z paláce spolu a Ekishin je následoval.”

„A potom ho zabili. Kde?”

„Vně Kankyuu. A aby toho nebylo málo, tělo bylo částečně sežrané, pravděpodobně youma nebo youjuu. Máme hlášení, že dřív toho večera spatřili bytost podobnou tenkenovi.”

„Ale žádné stopy po Taihovi?”

„Nikde.”

„Museli ho vzít s sebou. Že se v tom objevil youma, mi přidává další starost. Poslední dobou jsme žádné youmy neviděli takhle blízko Kankyuu.”

„To souhlasím. Nevím, jestli to má nějakou spojitost, ale také se pohřešuje dítě.”

„Dítě?”

„Dívka narozená teprve letos na jaře. Její matka ji jenom na chvilku pustila z očí a byla pryč.”

„Podivná historka. Těžko říct, jestli to má souvislost se zmizením Taiha.”

„Důležitější je,” řekl Shukou tlumeným hlasem, „jestli je Taiho v pořádku.”

„Jako kdyby se ten malý spratek nechal skolit bez zápasu,” zabručel Shouryuu.

Ti tři se obrátili na krále, co seděl u okna. Itan mu věnoval pronikavý pohled. „Zatraceně, jak tam můžeš jen tak sedět a vypadat tak zatraceně klidně! Nevíme, kde je!”

„A čemu by moje strachování pomohlo?”

„Ty zatracený darmošlape!”

„Seishou, nenavrhl jsi pátrání?”

Seishou přikývl.

„Tak co jiného můžeme dělat? Mezitím ho někdo najde. Nebo se sám vrátí.”

„Shouryuu, co to kruci—”

„Pokud ne, určitě začneme dostávat konkrétní požadavky.”

„Ech?” zamrkal Itan.

„Buď ho unesli, nebo zabili. Pokud ho zabili, lomení rukama nám nepomůže. Až na to, že by nebylo snadné jej zabít. Má k dispozici svého shireie. Pokud ho unesli, udělali to s určitým závěrem na mysli. Pokud by Rokuta byť jen trochu vzdoroval, jeho shirei by ho bránil. To zase není nic lehkého. Našlo se jenom jedno mrtvé tělo, takže Rokuta se nebránil. Naším nejlepším tipem je, že ho unesl ten chlápek Kouya.”

„Neodporoval, protože Kouya byl jeho přítel?”

„Pravděpodobně a protože použil to pohřešované dítě jako rukojmí. Každopádně pokud s nimi šel Rokuta více méně dobrovolně, nezůstalo po nich moc stop. A pokud ho unesli, museli k tomu mít důvod. Navzdory jeho vzezření to není nějaké roztomilé děcko, co by se nechalo oblafnout.”

„Hele, Shouryuu—”

„Sebrali nám z šachovnice královnu. Je jen otázkou času, než nám ukážou svou cenu. Mezitím nebudeme dělat žádné náhlé pohyby.”

„Vážně není nic, co bychom do té doby mohli dělat?”

„Jaké jiné kroky bys navrhoval, Shukou?”

„Ano, ano, máš pravdu.”

„Ale můžeme vyslat posla k Ribi do provincie Gen.”

„Do provincie Gen?”

Shouryuu řekl s vědoucím úsměvem: „Děje se něco prohnilého. A když se někde povykuje, je dobře se blíž podívat, odkud to pochází. No, musíme něco udělat, jinak mi Rokuta dá co proto, že jsem jim ho nechal na pospas, až se vrátí. Ach, a zkontrolujte Seznam kouzelníků, jestli tam najdete člověka jménem Kouya.”

„Rozumím.”

Shouryuu se podíval z okna, na rtech mu hrál mírný úsměv. „To děcko je ale hromada problémů. Pořád si pouští pusu na špacír, jak je proti tomu, aby propukla občanská válka, a pak je to on, kdo jde vykřesat první jiskru.”

„Takže máš podezření, že za tím stojí provincie Gen, Veličenstvo.”

„Rozhodně svolávají vojska. A ze zbrojnice mizí zbraně.”

Seishou souhlasně kývl. V tom nejlepším případě mohl situaci překontrolovat jen nepřímo a zásoby ve zbrojnici se opravdu ztenčovaly.

„Více méně všichni tady jsou něčím vinni. Začni vystrkovat tykadla a budou vědět, že víme. Kdokoli stojí za Rokutovým únosem – ať už v provincii Gen nebo jinde – jakmile se dáme do pohybu, pohnou se i oni.”

„Ano.”

„Kde ten zajíc vyleze z díry? Prozatím je tu příliš mnoho zajíců a zatraceně mnoho děr.”

Shouryuu stál u okna a díval se, jak se Moře mraků nořilo do vřavy a temnoty.

Část 4
Kapitola 15

Atsuyu nahlas přemýšlel: „Slyšel jsem, že se Taihovi nevede dobře. Jak vážně na tom je?”

Aby si na tu otázku sám odpověděl, druhého dne zašel v doprovodu Kouyi do kobky.

Ribi musela spícího Rokutu přesunout do postele. A tam se také našel ležet, když se probudil. Atsuyu uctivě klečel u hlavy postele.

„Není se čeho bát,” ujišťoval ho Rokuta, „to jenom ta krev.”

„Moc toho o kirinech nevím. Je toto stav, který si žádá lékařskou péči?”

„Budu v pořádku.”

Rokuta se snažil posadit, ale horečka mu neklesla. Ribi k němu přiběhla a zadržela ho. „Prosím, odpočívejte. Máte jenom jedno zdraví.”

„Tohle mě jen stěží zabije. Ach, a Atsuyu?”

„Ano.” Klečící Atsuyu sklonil hlavu.

„Zátopové hráze na Rokusui jsou tvoje jediná starost? Pokud ano, pak budu Suijina otravovat tak dlouho, až na to skočí a začne se stavbou.”

„Taiho,” řekl Atsuyu, „víte, kolik je v En řek? A kolik těch řek je vybaveno zátopovými hrázemi, co dokážou přežít období dešťů?”

„Promiň. Nemám ponětí.”

„Ani já ne. To jenom že Rokusui je jedna z těch více známých řek. Když uvážíme, v jaké stavu je, můžete si snadno představit, jak vypadá zbytek. Nemyslíte?”

„Pravděpodobně máš pravdu.” Rokuta se podíval do Atsuyových nebojácných očí. „Ale království není malé. Když přijde jen na samotné regulace záplav, poptávka už dalece přesahuje poskytovanou práci. Ministerský personál je malý. Nemůžeme tahat lidi – zaneprázdněné obstaráváním příští sklizně – z jejich políček, aby pracovali na každém veřejném projektu. Určitě chápeš, že království se nemůže změnit přes noc.”

„To chápu.” Atsuyu se nadechl a vydechl. „Ale proč musí Boží výnosy určovat provinčního pána a zároveň vícekrále? Když provinční páni pozbyli svou pravomoc, sjednocené provinční počínání je bez souhlasu vícekrále efektivně nemožné. Chápu, v jakém stavu království je a proč se muselo udělat něco takového. Ale nemělo by to znamenat, že vícekrálové musí přijmout i povinnosti provinčního pána?”

„No, to je—”

„Rokusui je neustálou hrozbou. Hráze se musí postavit. Kdyby bylo pro vícekrále opravdu rychlejší oficiálně požádat krále, získat jeho svolení a dohlédnout na snahu, než kdyby se to nechalo v rukou provinčního pána, nikdy bych se neuchýlil k tak drastickým metodám.”

Rokuta momentálně nevěděl co říct.

„Podle toho, co jsem slyšel, král ani zdaleka není dnem i nocí zaneprázdněn státními záležitostmi a často se neúčastní rady vlády, takže ho ministři musí hledat všude možně. Tak proč potom sebral provinčním pánům pravomoc, aby mohli jednat pro dobro svého lidu?”

„Shouryuu je—”

„Provinciím se musí navrátit autonomní vláda. Král je ústředním bodem yinu a yangu království a já nejsem v postavení, kdy bych ho mohl nějak soudit. Ale pokud se králi tolik protiví záležitosti vlády, měl by provinčním pánům vrátit vládnoucí pravomoc. Zbytek se nechá na ministerstvech a nikdo si nebude stěžovat, jak tráví svůj volný čas.”

„Až na to, že tohle království je stále v procesu výstavby. Všichni provinční pánové se ženou za svými různými cíli, jak je jim libo, a tím mají tendenci věci zhoršovat. Vezměte si protipovodňové zabezpečení. Co je pro provincie na horní části toku výhodou, může provincie po proudu dovést do beznadějné situace.”

„Tak proč nejmenovat úředníky s plnou pravomocí, aby mohli jednat? Nechte je jednat jako královy zástupce a nechte všechno na nich. Vážně mi můžete říct, že tím tolik překračuji meze?”

„Ale Atsuyu—”

„Pak je tu ta záležitost o zachování důstojnosti. To plně chápu. Ale k čemu je dobrá pověst krále, který nedokáže pomoct svému lidu? Mám v úmyslu krále požádat, aby jmenoval regenta, kterému by mohl svěřit veškerou svou pravomoc.”

„Ne požádat, ale spíš požadovat. Atsuyu, ačkoli v podstatě toho, co jsi řekl, nedokážu najít chybu, brát si rukojmí nechává zpochybňovat klady tvého návrhu.”

„To je naprostá hloupost!” vykřikla Ribi najednou.

Rokuta se polekaně podíval přes rameno. Ribi stála v nohách postele, na tváři napjatý výraz.

„O čem si vy dva myslíte, že mluvíte?”

„Ehm, Ribi, podívej—”

„Ne!” řekla s prudkým zatřesením hlavou. „Nesnaž se mě usmířit konejšivými slůvky. dokážeš vůbec pochopit závažnou hříšnost toho, co tu říkáš?”

Rokuta na ni zmateně vzhlédl. Atsuyu se pochmurně usmál. Ribi přišla blíž a postavila se mezi Atsuyua a Rokutu.

„Pokud by předání královské pravomoci třetí straně bylo vůbec přípustné, proč by potom vůbec existovali kirinové? Proč by kirin musel vůbec volit krále? Kirin ztělesňuje vůli lidu a nebes, když na trůn dosadí krále. To vážně navrhuješ, aby se na de facto krále dosadil nějaký člověk bez rozhodnutí kirina a požehnání Božskou vůlí?”

„Ribi.”

„Copak to nechápeš? To je to, o co tu běží. Pokud – pokud – by na to místo dosadili Atsuyua, co by se stalo, kdyby sešel z Cesty a vymkl se kontrole jako král Kyou? Vláda náležitě zvoleného krále by nevyhnutelně skončila. Ale co ten nesmrtelný kouzelník, co by měl moc krále? Král Kyou mohl En pustošit pouhé tři roky!”

Rokuta umlkl. Král byl nesmrtelný, ale to neznamenalo, že mohl vládnout navždy. Pokud se odvrátil od Cesty a jednal proti nejlepším zájmům svého lidu, kirin, co jej dosadil na trůn, trpěl následky.

A ačkoli kirin, co vybral krále, byl také nesmrtelný, na tuto chorobu neexistoval žádný lék. Shitsudou, nemoc, která skolí kirina, když král sešel z Cesty, by také zabila i krále. A tak despota nemohl vládnout navždy.

„Pán Bůh Stvořitel stvořil tento svět a všechno v něm zavedl. Proč krále volí kirin a proč se jím prostě nemůže stát nejmocnější člověk? Žádný člověk se nemůže stát králem bez výslovného uznání Boží vůle. Cokoli jiného ohrožuje samotný základ tohoto světa.”

Atsuyu se ušklíbl. „Už jsi zapomněla? Kirin zvolil krále Kyou.”

„To je—”

„Z králů se sem tam stávají tyranové. Sejdou z Cesty a pozbydou svou moc, a tak jejich vládní období despotismu končí. Ale tím vystává otázka proč se kirin kdy rozhodl dosadit takového člověka.”

„To tak moc opovrhuješ Boží vůlí?”

„Jenom jsem uvedl skutečnost a pravdu. Říká se, že kirin si může vybrat z celé populace, a tak na trůn dosadí toho nejlepšího člověka. Tak proč se spokojit s mužem jako král Kyou? Pokud tohle byl ten zázračný projev Boží vůle, pak by kirin určitě dosadil jenom takového člověka, co nesejde z Cesty. Kde je nějaký důkaz jejich efektivnosti, když už mluvíme o Boží vůli a kirinově volbě?”

„Atsuyu!”

„Všechno to začalo s Pánem Bohem Stvořitelem, ne? Říká se, že bohové trestají podlé lidi hromy a blesky. Tak proč prostě bleskem nesejmou svévolného krále, místo aby postihovali kirina?”

„Nemůžu uvěřit, že tady stojím a poslouchám ty tvé skandální řeči!”

„Pokud je pravda, že kirin volí toho nejlepšího člověka, pak mi ukaž důkaz. Pokud Pán Bůh Stvořitel existuje, možná by nás mohl poctít svou návštěvou. Tohle neříkám lehkovážně: on a jemu podobní neexistují. A pokud ano, pak na tom nesejde. Pokud to ze mě dělá kacíře, tak ať do mě na místě udeří blesk z nebe.”

Ribi nevěděla, jak na takový argument odpovědět. Pro ni bylo zpochybňování majestátu Pána Boha Stvořitele stejné jako zpochybňovat samotnou realitu.

Atsuyu se jenom usmál. „Zde je bytost, co si vybrala svého pána a nechce následovat nikoho jiného. Bytost, jež vládne skvělé a magické moci, z povahy jemná a chtivá intelektu. Nepřekvapilo by mě, kdybych se dozvěděl, že naši předci, co si vážili výjimečného nadání této bytosti, ze svého rozhodnutí z vděku udělali přírodní zákon.”

Ribi naštvaně vyskočila na nohy. „K čertu s tebou, Atsuyu!”

Rokuta ji poplácal po zádech. „Možná bys mohla ukázat svou úctu ke kirinovi tím, že by ses trochu zklidnila, když jsi v jeho přítomnosti.”

Ribi lapala po dechu a svěsila hlavu. „Omlouvám se.”

„To nic.” Rokuta pak řekl Atsuyovi: „Takže tvrdíš, že to, jak kirin dosazuje krále na trůn, je od začátku chyba?”

Atsuyu se oči leskly jako vyleštěná ocel. „Může Taiho s přesvědčením říci, že nynější král je ten nejlepší muž hoden té práce?”

Rokuta mu pohled oplatil. Samozřejmě měl každý důvod na světě, aby na takovou otázku odpověděl kladně. A přesto místo toho řekl pravdu.

„Ne.” Usmál se. „Ale nepřijímám výchozí bod tvé otázky, Atsuyu. Vždycky jsem si myslel, že by nám bylo lépe bez krále.”

„To je podivná věc, ke které se jako kirin přiznáváte.”

„To ano. A z celého srdce.”

„Taiho!” Ribi prakticky naříkala.

Rokuta se na ni otočil. „Ribi, když jsem poprvé spatřil Shouryuua, rozhodně jsem si pomyslel: Tam stojí král.”

„V tom případě—”

„Muž, co zničí En.”

Ribi na něj zírala.

„Shouryuu En vytrhne i s kořeny. To není něco, do čeho by Shouryuu mohl nějak mluvit. Králové to prostě dělají.”

Rokuta se přímo podíval na Atsuyua. „Kdybys prostě navrhl, abychom krále zbavili pravomoci, možná bych nad tím přimhouřil oko. Ale ty se chceš otočit a udělit ji jednomu ministrovi. To by vytvořilo božské postavení, které by bylo nadřazené králi. A na to bych ti řekl, abys o tom znovu popřemýšlel.”

Atsuyu přimhouřil oči. „Vážně mluvíte o podivných věcech, Taiho.”

„Veškerá pravomoc je svěřena králi. Pravomoc, která je k ničemu, když ji ten, co ji má v rukách, neuplatňuje.”

Za těch dvacet let od korunovace se království alespoň začínalo dávat dohromady. Ale copak během jeho dlouhé zimy nespokojenosti spali jenom ti špatní? Možná že králi akorát chyběla volnost a prostředky k tomu, aby mohl lid utlačovat, co srdce ráčí.

„Copak by každý člověk neměl být svým vlastním pánem? Dej moc těm, co jsou nad tebou, a ti ji nevyhnutelně použijí proti tobě. Tomu věřím já.”

Atsuyu řekl s mírným pokývnutím hlavy: „Běda, mluvíte o věcech, kterým nerozumím.”

„No, co se toho týče, dokonce ani já ne, Atsuyu.”
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>