DM - kapitola 106

Kapitola 106 – Do města trpaslíků

Tady Satou. Když jsem jel na pracovní cestu, někdy jsem si všiml lidí, co přecházeli z pracoviště na jiné a vyprovázeli je na vlakové nástupiště.

Přemýšlel jsem, jaké to je nechat se takhle vyprovázet? Myslel jsem si něco takového, ale když jsem to ve skutečnosti zakusil, není to vůbec špatný pocit.



„Vážně za každou cenu odjíždíš?”

Vikomt Nina, co nás přišla vyprovodit, se mě snažila zadržet. Za ní bylo přes dvacet sluhů a služebných, co také přišlo.

Služebné na sobě neměly ty prosté uniformy jako před dvěma týdny, ale nařasené služebnické šaty, co člověk normálně hledá v Akihabaře. I když měly sukni až ke kotníkům, pořád to bylo nesrovnatelně rozkošnější než předtím.

Za tím samozřejmě stála Arisa. Finance na to tak nějak nevzešly od barona, ale z mojí kapsy, ale pokud byl výsledek takovýhle, tak s tím souhlasím.

Ale i když jsem slyšel, že je došijí na jaře, už byly hotové. Možná to krejčího dojalo. Říká se, že rozkošnost je spravedlnost.

Jen tak mimochodem, zrovna teď bylo brzké ráno. Slunce se teprve objevilo na obzoru. Upřímně řečeno jsem nečekal, že se takhle přijdou rozloučit.

Koutkem oka jsem viděl, jak Pochi a Tama dostaly něco od slečny Soruny. Vypadalo to, že to, co si založily do měšečků, byly sladkosti.

Co se týče ostatních, byli tu muži jako baron, Hauto a Zotor.

Slečna Karina tu nebyla.

Požádal jsem její služebnou, aby ji nebudila. Jelikož mě za ty dva týdny tady každý den napadala, chtěl jsem se při odjezdu vyhnout nepříjemnostem. A navíc ty služebné, co se ke mně už nějakou dobu plížily, byly děsivé. Všechny měly založené ruce a zíraly na mě uslzenýma očima.

E~ehm?

Nikdo nezačne s rvačkou, že ne?

„Pane rytíři, nechoďte, prosím,” vykřikla útlá rusovlasá služebná bez váhání a pověsila se na mě.

Přál bych si trochu větší objem, škoda.

Po téhle dívce se na mě střídavě věšely další. Ku, služebné s těly lolit byly příliš rychlé, přišel jsem o šanci přijít do kontaktu se služebnými se super objemem.

Arisa mě zezadu kopla a řekla: „Přestaň se tlemit.” Ale já ji ignoroval.

„Pane rytíři, zůstaňte tu navždy, prosím.”

„Správně, když budete pryč, kdo bude dělat palačinky.”

„Já chci spíš než palačinky zase karaage!”

„Nechte tu jenom Pochi~”

„Co to říkáš, Tama je roztomilejší, ne?”

„A ještě lepší by bylo, kdybyste se stal mým manželem a navždy pro mě vařil.”

I když si nemyslím, že by to bylo proto, že jsem oblíbený, všechny měly spadeno na jídlo nebo na Pochinu a Taminu roztomilost, co?

Och?

Jelikož jsem na nohách ucítil známou senzaci, shlédl jsem— Byly to Pochi a Tama. Na co mi objímaly nohy? Ty dvě se na mě dívaly se zářícíma očima. Jestlipak přemýšlely o nějaké nově hře jako třeba Oshikura Manju?

„Dámy! Chápu vaše zdráhání, ale neobtěžujte pana rytíře.”

„Správně, v jídelně máme piškotový dort od pana rytíře. Až dokončíte svou ranní práci, můžete ho sníst.”

Vrchní služebná tleskla a ostatní služebné ustoupily. A po kuchařčině poznámce se stáhly jako odliv. Bylo to trochu smutné.

„Ještě jste nesnídal, že? S vašimi výtvory se to nedá srovnávat, ale pokud vám to nevadí, vezměte si to.”

„Moc děkuji. S díky přijímám.”

To bento, co jsem dostal od kuchařky, jsem předal Lulu na voze.

„Vážně, nenecháš tu aspoň slečnu Arisu?”

„To nepůjde~ Bez svého miláčka nemůžu žít.”

Kdo je tady miláček!

Nevšímal jsem si Arisiny nedbalé poznámky a rozloučil jsem se s Ninou a baronem. Od Niny jsem získal doporučující dopisy pro šlechtice v různých městech. Také mě požádala, abych doručil pár dopisů vlivným šlechticům.

„Vrátím se sem po 1-2 letech trénování v Labyrintovém městě.”

„Ano, budeme čekat. V té době už bude území přestavěné, takže ti budeme moct aspoň trochu vrátit peníze, co jsme si od tebe půjčili.”

„Dobře, budu se těšit.”

„Upřímně tě žádám, aby ses o Pochi a Tamu dobře staral.”

Baron působil dojmem, jako kdyby odesílal své dcery na svatbu. Až příliš ho očarovala roztomilost těch dvou.

Ten dluh, o kterém mluvila Nina, bylo 250 zlatých ingotů, které jsem jim půjčil na přestavbu území. Tahle částka nestačila na úplnou přestavbu, ale jako provozní náklady to bude použitelné. Použil jsem ingoty, protože to bude vypadat jako skrytá rezerva. Vyrobil jsem je rozdrcením velkého množství zlaťáků.

Jelikož byli na vážkách, odkud jsem je vzal, ukázal jsem jim magickou brašnu a vysvětlil to. Nině jsem řekl, že jsem mířil do Labyrintového města kvůli tréninku Lizy a ostatních.

Liza a ostatní už jely na koních, takže jsem nastoupil do vozu.

Nechali jsme hrad Muno za zády, zatímco jsme mávali lidem, co nám také mávali.




Takže, i když se během těchto dvou týdnů dělo mnoho věcí, jedna taková, co je patrná okamžitě, byl tento vůz.

Dovolili mi volně používat dílnu, co tu zůstala z markýzovy éry, takže jsem si vůz předělal, jak jsem chtěl. Hlavně jsem se snažil předělat systém závěsu, takže jsem zesílil pohlcování nárazů. Bohužel jsem na to nemohl udělat nic nóbl.

Vůz teď táhli čtyři koně místo těch dvou předešlých, takže jsem čekal, že se zvýší rychlost. Zvláště proto, že vůz táhli koně, na kterých jely Mia a Tama a kteří vylevelovali. Bude to efektivnější.

Abychom se vyhnuli loupežníkům, Liza a Nana měly brnění a jely na koních. Baron dal Naně koně stejné rasy, jakou měla Liza, shuberien. To pancířové brnění, co měly na sobě, byl můj výtvor.

Když jsem bral Naně míry, nastalo pár šťastných chvilek, ale Mia je všechny zničila. Myslím, že Mia měla až moc dobrou intuici.

Netřeba říkat, že Pochi a Tama na koních nejely, protože jsou příliš malé. Z dálky by vypadaly jako děti a to by loupežníky spíš přilákalo než odradilo.

Mia jela na koni.

Důvodem byl samotný ten kůň, na kterém Mia jela. Po pravdě to nebyl kůň. Byl to jednorožec, kterého nelegálně prodali na černém trhu.

Dokonce i na tomto světě se jednorožci prodávají kvůli rohům, neboť to je účinný lék na všechny možné nemoci. Zachránil jsem toho jednorožce, když mu uřízli roh a chtěli ho prodat lidem s výstředními choutkami v jídle. V celém království Shiga platí zákaz prodávání jednorožců. Netýká se to jenom území barona Muna.

Spolu s Miou jsem ho chtěl vrátit na místo, kde žili další jednorožci, ale jelikož neměl roh, stádo ho nepřijalo.

Ostatní rasy vidí roh jako lék, ale pro samotného jednorožce to byl důležitý orgán. Jednorožec bez svého rohu nedokáže použít své rasově specifické schopnosti a také s ním ztrácí schopnost komunikovat se svými přáteli.

Podle popisu v AR nepatří jednorožci do kategorie netvorů, ale do mýtických zvířat.

Dokonce i baronovu administrativu to trápilo. Ale jelikož jednorožec od samého začátku přilnul k Mie, začala se o něj postupně starat. Spolu s Miou ho zavedeme do lesa Bornean a necháme ho tam žít v míru.

„Lulu, vyměním se s tebou na kozlíku.”

„To ne, jelikož se z tebe stal šlechtic, měl bys nechat řídit nás služebné, když jsme na místě, kde tě vidí ostatní lidé.”

Jelikož mi Lulu vyhubovala, vzdal jsem se vozkovství a seděl jsem vedle ní. Bylo roztomilé, že pořád pevně svírala otěže, i když mi hubovala.

„Tenhle flirtující chlápek, ha~”

Arisa jako by odhadla ten správný čas, proplížila se mi k pasu a monotónně přitom protestovala. Navíc záměrně strčila hlavu mezi mě a Lulu.

„Ach, Ariso, hoříš žárlivostí, co?”

Lulu s úsměvem pohladila Arisu po vlasech. A pak si na Arisu vylezly Pochi a Tama a rozplácly ji.

„Uge.”

„Flirt~?”

„Zakázáno nanodesu.”

Ty dvě byly pravděpodobně šťastné, protože už to bylo dlouho, co jsme byli jenom spolu.

„Zakázáno.”

Mia, co jela vedle na koni, mě šťouchla do ramene, zatímco trochu trucovala. Pravděpodobně proto, že se cítila osaměle.

Vůz vyjel z města Muno a zamířil na hlavní cestu.

Tam jsme začali zrychlovat. Jelikož jsme ve městě jeli pomalu, teď vůz jel skoro třikrát rychleji.

Vylevelovaní koně, co vůz zrychlili, ale nepřinesli jenom dobré věci.

Opatření, co jsem učinil proti vibracím, přišla nazmar.

„Au, ty vibrace jsou drsné.”

„I když to je o hodně lepší než předtím, pořád to je kruté? Lulu, vystřídám tě, takže si můžeš s Arisou sednout na Plovoucí sedadlo.”

„Ale—”

„Nemusíš se rozpakovat, nevadí to.”

„Dobře, rozumím.”

Plovoucí sedadlo je židle s magickým okruhem, co měl stejné vlastnosti jako dva magnety proti sobě. Kromě toho, že ho mohli používat lidé jen s velmi nízkou vahou, muselo se také každých 30 minut dobíjet magickou mocí. Takže se to nedalo použít na celý vůz. Pořád by to chtělo vylepšit.

Kdybych to ještě trochu zmenšil, mohl bych to použít na kozlík.

„Fu, jsem živá.”

„Sedinka mě nebolí, ale dělá se mi špatně.”

„Pokud ti bude zle, dám ti lék, tak mi řekni.”

„Dobře.”

Místo těch dvou, co seděly na zadním sedadle, seděly vedle mě Pochi a Tama.

„Vedle pána~?”

„Nanodesu.”

Tak mě tak napadá, když jsme přijeli na baronovo území, měli jsme spoustu různé práce, takže jsme spolu moc často nebyli. Vyjma spánku. Rozhodl jsem se, že je dneska budu rozmazlovat tak dlouho, až budou spokojené.




Vůz za čtyři dny opustil baronovo území.

Během té doby se na radaru ukázali loupežníci. Jejich zvědové se potloukali kolem, ale ani jednou na nás nezaútočili. Takže kavalérie přece jenom pomáhá.

Naše cesta nevedla do hlavního města vévodství Oyugock, ale na území s autonomní správou trpaslíků, co bylo trochu mimo směr.

Autonomní území bylo ve vévodství Oyugock, zhruba čtyři dny od území barona Muna.

Naším účelem byla samozřejmě prohlídka památek.

Byla by škoda vyhnout se skutečnému městu trpaslíků, takže se tam stejně dobře můžu podívat.

Náhodou je tady i ta záležitost s dopisem, který mě vikomt Nina požádala doručit.

Když jsme projeli cestou táhnoucí se vedle řeky s rudohnědou vodou, dorazili jsme do domova trpaslíků.
-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>