HK - kapitola 65

Kapitola 65 – Jako šlechtic

Slavnostní oběd ve vile rodiny Wattinů se pořádal v jiné jídelně než obvykle, v mnohem větší jídelně. Když jsem si zopakoval, že manžel a manželka mají vejít v závěsu, pak pozdravit účastníky u dveří a pak si sednout, šel jsem se Sieg dovnitř.

V jídelně už bylo mnoho lidí. Jemně jsem se usmál, uklonil se a šel na naše místa dle komorníkova navádění.

„Jak noblesní,” řekla Sieglinde tichým hlasem, co jsem slyšel jenom já, když se podívala na dobře oděné dámy.

„Ale ty jsi nejkrásnější, Sieg,” zašeptal jsem, když jsem od ní odstoupil, abych se posadil naproti ní.

Zdálo se, že jsme dorazili jako poslední, neboť jakmile jsme se posadili, tchán pronesl přípitek a poděkoval všem, že přišli.

Jak služebnictvo začalo horlivě prostírat, začal jsem mluvit s lidmi kolem sebe. Zdálo se, že se o mě každý zajímal, neboť jsem byl cizinec, takže se mě ptali na mnoho otázek.

„To je nezvyklá barva vlasů.”

„Všichni lidé u nás doma mají stejnou barvu vlasů.”

„Aha. Je to jako barva vlasů, co se vidí jenom v pohádkách.”

„No, jo.”

„Copak to bylo. Když jsem byl malý, četl jsem jednu pohádku.”

Přemýšlel jsem, jestli je tady pohádka o sněhové víle tak známá. Pokud tolik lidí říká, že se podobám sněhové víle, pak mě trápí, jak moc jsem jí vážně podobný.

Slavnostní oběd skončil bez větších událostí. Měl jsem vedle sebe dvě květiny, mladé dámy, ale zjistil jsem, že toužím jen po jedné květině. Pomyslel jsem si, jak jsem dřív miloval všechny ženy stejně, vážně jsem se hodně změnil.

Po jídle jsme se rozdělili na dámy a pány a trávili čas odpočinkem. Ženy měly elegantní čajový dýchánek. Muži si sprostě povídali s doutníky a alkoholem, aby si vyventilovali svou frustraci. Jelikož kolem tchána bylo mnoho lidí, proplížil jsem se do rohu, aby mě nikdo neviděl. Srkal jsem ze sklenice perlivého ovocného likéru, skoro jsem to nabíral jazykem.

„Můžu si sednout vedle vás?”

„Ach, ano.”

Muž, co přišel k tomuto osamělému koutku, byl manžel dámy, co seděla vedle mě.

„Konrad von Baer Walbgen k vašim službám.”

„Ritzhard Salonen Levantret.”

Představili jsme se a pozvedli sklínky. Konrad byl ve stejném věku jako já. Navíc to byl Siegin podřízený.

„Dneska jsem byl vážně napjatý.”

„To jo.”

Sieg během banketu vypadala šťastně, protože si užívala své opětovné setkání se svými dřívějšími kolegy. Já jsem se také dozvěděl něco nečekaného. Konrad byl známým mého jediného přítele v této zemi, Kaynetha von Brzenského.

„Řekl jsem mu o poručíkovi Wattinové, ach, teď je to lady Levantret. Každopádně—”

Zdálo se, že to byl on, kdo mému příteli řekl o Karmínovém orlu. Taková náhoda.

„Po pravdě řečeno by nebylo divné, kdyby měla vyšší velitelskou hodnost, ale odmítala povýšení a zůstala v naší jednotce, aby nám dál velela.”

Historky o Sieglinde během její vojenské kariéry byly statečné a udatné.

„Omlouvám se. Nakonec jsem mluvil dlouho.”

„Ne, ne. To je v pořádku.”

Jelikož jsem přece nemohl říct, že jsem chtěl slyšet o Sieginých hrdinských skutcích, řekl jsem mu, že jsem vděčný, že jsem si vyslechl tak neocenitelné historky.

„Správně. Tento víkend se pořádá soutěž v lovu. Kayneth přijde. Co kdybyste přišel i vy?”

Jelikož jsem měl hlavu plnou Sieglinde, nebyl jsem v kontaktu se svým starým přítelem. Minulý měsíc jsem se s ním setkal na bále, ale jen jsme si vyměnili pár krátkých vět, takže jsem chtěl dostat příležitost si s ním pomalu promluvit.

„Ach!”

„Co vy na to? Je to váš první lov?”

„N-ne, vyžívám se v lovu.” S lovem jsem neměl žádné starosti, ale nemohl jsem se tady jen tak svévolně rozhodnout. „Můžu se nejdřív zeptat své manželky?”

„Ano, samozřejmě.”

Jak jsem to řekl, litoval jsem toho. Bylo špatné říct, že mé počínání kontrolovala má manželka.

Když jsem se spěšně vymluvil, Konrad se usmál a řekl: „Poručík je přece jenom dobrý velitel.”

Konrade, jsi dobrý muž.




Když jsme v pořádku zakončili slavnostní oběd a kajícné setkání s tchánem, měli jsme večeři. Když jsem se po koupeli odebral do své ložnice, bohyně ležela v posteli jako obvykle. Jelikož jsem byl vděčný, v duchu jsem sepjal ruce.

Převlékl jsem se do pyžama a vlezl do postele. Mluvil jsem o Konradovi.

„Takže mě pozval na lov.”

„Samozřejmě můžeš jít.”

„Děkuju. A co ty?”

Moje manželka šla na čajový dýchánek v Konradově vile. I Sieg nabádali, takže jsem se zkusil zeptat: „Můžu taky?”

„Dobrá. Napíšu jim to v dopisu.”

„Prosím.”

Jelikož jsem neměl nic dalšího, zavřel jsem oči, že budu spát. Ale pak mě Sieglinde prstem šťouchla do ramene.

„Sieg, copak?”

„Jenom chvilku, než půjdeme spát.”

„Dobře.”

Sieg mluvila o spoustě věcí, co se dneska staly. Zatímco jsem ji poslouchal, pomyslel jsem si, že bylo těžké být dámou.

„Dneska tam byly jenom mladé a pěkné dámy, ale byla jsem ráda, že jsi řekl, že jsem ta nejhezčí.”

„Samozřejmě, Sieg, jsi ta nejoslnivější osoba na světě.”

„Vážně.”

Jak jsem to řekl, stáhl jsem jí vlasy dozadu a přejel konečkem prstů po ozdobě na jejím ušním lalůčku, jako kdybych ho kontroloval. Možná ji to lechtalo, oči měla otevřené jen na škvírku.

„Jen jsem si chtěla promluvit. Promiň, tohle je trochu trapné, protáhlo se to. Pojďme teď spát.”

Popadla mě za ruku, kterou jsem ji hladil, a vrátila ji do původní pozice. I když jsem se cítil zklamaně, pomyslel jsem si, že i Sieg musela být unavená, a tak jsem pevně zavřel oči.

„Dobrou noc, Sieglinde.”

„Aa, dobře se vyspi.”

Tichá noc pokojně minula.




Při víkendovém lovu jsme hledali malé zvíře jménem srnec. Překvapivě se zdálo, že šlechta lovila pro zábavu. Dokonce i cíl byl určen dopředu: členové královské rodiny lovili jeleny, šlechta srnce a zbytek zajíce.

„Psi v lese najdou kořist, tak počkej.”

„Dobrá.”

Dozvěděl jsem se pravidla a pak jsem nasedl na koně. Jel jsem do lesa se svým starým přítelem Kaynethem.

„Kaynethe, konečně jsme spolu sami.”

„Ty hlupáku! Neříkej něco tak nechutného!”

„Promiň. Jen jsem měl radost.”

Kayneth von Brzenska. Měl mnoho svých okolností a stal se šlechticem, když mu bylo osmnáct. Nemluvil jako šlechtic, ale díky tomuto chování jsem se s ním rychle sblížil.

„Vážně, nemyslel jsem si, že se oženíš s Karmínovým orlem.”

„Jo. Nikdy mě nenapadlo, že bude souhlasit.”

Když jsem mu řekl o našem ročním životě dočasného páru, Kayneth řekl, že bylo pěkné, že jsem přivolal zázrak.

„Vážně, Sieg je bohyně zázraků.”

„Takže jsem měl pravdu, že si máš najít silnou manželku, co?”

„No, to ano.”

Kayneth mi poradil, abych si našel silnou ženu, co dokáže přežít drsný život ve vzdálených zemích. Ale jelikož já jsem vždycky šel jen po pěkných ženách, neustále mě odmítaly. Nemýlil se v tom, že jsem si měl najít silnou manželku.

Jelikož jsme si tak moc povídali, zvířata se k nám nepřiblížila. A psi vypadali zklamaně, protože nemohli najít žádnou kořist.

„Jelikož je to lov, myslel jsem si, že do toho půjdeš naplno.”

„No, je to trochu jiné než u nás doma.”

No ano, lov zvířat pro zábavu mi nepřišel tak dobrý, takže jsem do toho nedokázal vložit srdce. Já jsem lovil pro přežití, ne pro zábavu. Staré zvyky se odhazují jen těžko.

Když jsem se vrátil na shromáždiště, lidé hodnotili, kdo ulovil největší kořist.

Jak jsem to viděl, vážně jsem pocítil rozdíl v kultuře.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>