12K - kapitola 17

Kapitola 17

Shoushun řekla Rokutovi: „Udělej pro En, co zmůžeš.”

Shoushun byla nyosen na hoře Hou. Nyosen byly nesmrtelné bytosti. Když se stala nyosen, přestala stárnout, takže nevypadala na víc než dvanáct let.

„Moji vesnici zničil král Kyou. Přežilo jenom pár dětí a dospělých – ale jenom o vlásek. Takže jsem šla do chrámu Seioubo a žádala Královnu Matku Západu, aby ze mě udělala nyosen. Byla jsem nejstarší z těch dětí, co přežily.”

Chrám byl v příšerném stavu. Vlastním tělem musela podepřít hroutící se pilíře, zatímco se dožadovala Seioubo. A přísahala srdcem, myslí i duší, že neodejde z chrámu, dokud nezemře. Udělala by všechno, co bylo třeba. Vydržela bez jídla a vody a celé dva dny držela ten pilíř svýma rozechvělýma rukama.

Zpívala tisíc chvalozpěvů Seioubo, když z hory Hou dorazil posel.

„Doufala jsem, že budu En alespoň trochu prospěšná. Měla jsem vážně štěstí, že jsem se o tebe mohla starat, Enki. Vyrosteš do síly a zdraví a vybereš krále. A jako Taiho se vrátíš do En a budeš sloužit králi jako jeho rádce a zachráníš naše království.”

„Znovu o tom popřemýšlej!” zavolal Rokuta z dálky. „Vážně si myslíš, že král dokáže království zachránit? Že dokáže zachránit svůj lid?”

Jediné, co králové dělali, bylo povolat psy války, rozžehnout ohně pekla a uvrhnout lid do plamenů.

„Lžeš sama sobě, Shoushun! Lidé dokáží vyjít i bez krále. Ale stačí král, abys království úplně zničila, abys ho proměnila na pustinu, kde nemůže nic přežít.”

„Udělej pro En, co zmůžeš,” řekla Shoushun.

„Nehodlám uvrhnout další děti do stejné situaci, v jaké jsi byla ty. Nehodlám na trůn dosadit krále!”

Úsměv na Shoushunině tváři povadl. Po tvářích jí stékaly slzy. Plakala. Jak by mohl kirin opustit své království a utéct?

Nebo byly ty kanoucí slzy jeho?




„Hej, kluku.”

Rokuta vyrušený ze spánku zíral na jasnou modrou oblohu. Sluneční světlo mu zářilo do očí, na okamžik jej oslepilo.

„Jsi vzhůru?”

Znovu jím za rameno zatřásla hrubá, suchá ruka, co páchla rybinou. Z nedaleké malé chatrče na něj zíralo několik párů očí.

„Ach, můj ty světě.” Starý muž ze sebe vydal podrážděný povzdech. „Vůbec jsi neotvíral oči, jako kdybys byl pro svět mrtvý.” Podíval se přes rameno a řekl s úlevou v hlase: „Je při vědomí. Zdá se, že byl celou dobu naživu.”

Vysílený zemí nasáklou krví, posedlý horečkou, vyčerpaný chůzí, a tak si Rokuta zdříml na kamenném břehu. To bylo to poslední, co si pamatoval. Zhluboka se nadechl a nasál do sebe čerstvý mořský vzduch neposkvrněný prolitou krví a morem.

Muž ho poplácal po tváři. „Ten mladý muž tě sebral a donesl tě sem. Měl bys mu poděkovat.”

Rokuta následoval pohled starého muže. Na kameni před chatrčí seděl vysoký mladý muž.

„Pořád mezi živými, co?”

Usmál se. Rokuta cítil, jak mu po páteři přeběhl mráz. Ne ze strachu. Z těch čirých pocitů radosti mu naskočila husí kůže. Takže takový pocit je boží zjevení. Dokonce i ten nejmenší kirin v sobě měl schopnost vybrat krále.

Když opustil Kyoto, potuloval se, jak se mu chtělo. Nejdřív cestoval na východ a pátral po rodném městě jeho rodičů, ale brzy ho to znechutilo. Když se otočil na západ, jeho nálada se zvedla. Jako kdyby pátral po zapadajícím slunci, odvážil se přes rozeklané kopce a pole, dokud nedorazil do této vesnice na břehu Vnitrozemského moře.

„Odkud jsi?” Muž vstal a dřepl si vedle Rokuty.

Rokuta byl tak šťastný, že by se rozplakal.

„Jsi sám? Odloučili tě od tvé rodiny?”

„Kdo jsi?”

„Syn klanu Komatsu.”

Teď to vím, pomyslel si Rokuta. Tady je král. Král, co zpustoší Království En.




Ten muž se jmenoval Komatsu Saburou Naotaka. Byl členem rodiny, co vládla této zemi na břehu moře. Podle rybářů byl třetí v pořadí na nástupnictví klanu Komatsu, předurčený převzít vládu jako hlava rodiny. Dobře vycházel s rolníky a rybáři, co pracovali vně hradeb.

„Člověk musí přemýšlet, co ze sebe udělá takový muž, až se stane pánem domu. Není to špatný člověk, ale tak trochu dareba a lump.”

„Takže je velkorysý.”

„No—”

Rokuta na něj neslyšel moc vlídných názorů. Všichni ho s úsměvem kritizovali. Spíš než z lásky a náklonnosti to bylo kvůli přátelskému pocitu známosti, pravděpodobně proto, že Shouryuu – jak se znaky pro jméno Naotaka vyslovovaly v En – pravidelně opouštěl hranice hradu.

Jelikož v hradu evidentně nebylo nic, co by jej udržovalo zaneprázdněného, skoro každý den přicházel sem na břeh oblečený jako běžný pěší voják. Hrál si s dětmi, flirtoval s mladými ženami a shromažďoval mladé muže, aby s nimi trénoval s dřevěnými meči.

Jindy vyjel na moře a předstíral, že je rybář. Rozhodně měl spoustu věcí, co jej udržovaly zaneprázdněného vně hradu.

„Vážně jsi důležitý šlechtic, ne?”

Shouryuu se usmál. Rybářský vlasec, co hodil do vln, se nějakou dobu nepohnul.

„Ale copak ti není předurčeno se stát pánem tohoto území?”

Hrad se vypínal na hřebenu kopce nad mořem. Panská vila a městečko čelilo malému zálivu. V ústí zálivu na malém ostrovu stála pevně stavěná pevnost. Tento pás pláže a okolní hory spolu s ostrovy rozesetými po zálivu tvořily území klanu Komatsu.

„Cítil bych se trapně nazývat tenhle kousek země územím,” odpověděl Shouryuu se širokým šklebem. „Komatsu začali jako piráti. Jejich pevnost byla tady ve Vnitrozemském moři. Byli vzdálení příbuzní Tairy, takže když mezi klany Taira a Minamoto vypukla válka, bylo jim nařízeno, aby vybudovali námořnictvo. V tom nejlepším případě to byl pochybný návrh. Ale ta různorodá posádka rybářů, co dali dohromady, se dokázala prosadit a dostali za odměnu titul venkovského samuraje.”

„Hm.”

„Můj umíněný otec přinutil různé nepravidelné jednotky, aby se přidaly k jeho družině, a podařilo se mu předvést přesvědčivé vystupování jako místní šlechtic. I když je pořád k službám mocnějším vojenským velitelům. Přísahal, že v nouzi shromáždí námořnictvo a klan Ouchi mu konečně udělil autonomní léno. Nebo tak se to povídá. Můj nejstarší bratr byl vazal Ouchi. Zemřel po cestě do Kyota brzy poté, co vypukla válka Onin. Můj druhý nejstarší bratr byl s klanem Kouno, když můj otec uzurpoval jeden z jejich ostrovů, a byl kvůli tomu zabit. Kvůli čemuž jako dědic zůstal jenom tenhle hloupý třetí syn.”

„To zní, jako že si prostý lid vytáhl nejkratší sirku.”

„O tom není pochyb,” řekl Shouryuu s hlasitým smíchem.

„Máš ženu nebo děti?”

„Mám. Moje žena pochází z vedlejší větve Ouchi. Upřímně řečeno jsem v té záležitosti neměl moc na výběr.”

„Hodná žena?”

„Těžko říct. Jen stěží kdy jsme se setkali.”

„Ech?”

„Zdá se, že mít v rodokmenu bandu pirátů moje přivdané příbuzné pobouřilo. Když jsem šel o svatební noci navštívit ložnici, našel jsem dvě staré baby, jak mi bránily ve vstupu. Za žádnou cenu mě nechtěly pustit dovnitř. Z celého toho vznikla taková fraška, že jsem se nikdy nevrátil. O to překvapivější je, že z toho nakonec vzniklo dítě.”

„Hoa, počkej chvilku.”

Vlastně měl víc konkubín, než mohl spočítat, které mu do hradu posílal venkovský samuraj, kterému bude jednoho dne údajně vládnout. Jeho manželka a dcera byly jen jedním takovým příkladem. Ale nikdy neměl moc sklon zůstávat v jejich společnosti. Shouryuu to Rokutovi, naprostému cizinci, dopodrobna vysvětlil, aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel.

„Nepřijde ti takový život celkem osamělý?”

„Nestěžuju si. Vypadnu z hradu a jdu dolů do města a tam je spoustu profesionálních mladých děvčat, co jsou šťastné se mnou být a nadšené mě zabavit. Je to mnohem lepší než patetická dívka, co na svých bedrech nese povinnosti své rodiny.”

Rokuta se zhluboka nadechl. „Jsi celkem pako.”

„To je široce rozšířený názor. Jsi dobře informovaný muž.”

„Mé srdce je u těch lidí.”

Rokuta nedokázal říct, jestli to byl hlupák nebo až příliš dobrosrdečný člověk i na úkor sebe sama. Akorát věděl, že se stěží zdál jako muž zrozený pro tuto neklidnou dobu. Nezdálo se, že by měl nějaké ponětí, co se děje za hranicemi jeho titěrného léna. Válka obrátila Kyoto v popel. Neúprosně užírala civilní obranu. Všude byla rozestavěná ležení. Bylo prakticky nemožné uniknout pachu krve ve vzduchu.

Tenhle konkrétní koutek světa byl v míru, ale nemohl říct, jak dlouho to bude trvat.

„Zatímco se ty bavíš s mladými děvčaty, země všude kolem tebe se rozpadá.”

„To je to. Jednu chvíli jsi na vršku světa. A druhou tě válcuje kolo osudu.”

„Tvoji poddaní mají všichni na zádech tohle břímě. Až přijde válka, nebudou vědět, kam se otočit.”

Shouryuu se jenom usmál. Se lhostejnou náladou řekl: „Lepší vůbec nebojovat. Pokud se na mém prahu objeví Kobayakawa, zvednu ruce v kapitulaci a řeknu, že jsem na jejich straně. Pokud to bude Amago, tak se nazveme Amagem. Pokud to bude Kouno, pak budeme všichni pro Kouno. To mi přijde jako nejpraktičtější přístup k celé téhle věci.”

Rokutovi spadla čelist překvapením. „To to řeší. Vážně jsi hlupák.”

Shouryuu se nahlas zasmál.

Ale ať byl Rokuta sebeudivenější, nedokázal se přimět zabalit si svých pár švestek a odejít. Nejdřív musel z tohoto muže udělat krále. To bylo to jediné, co chápal.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>