12K - kapitola 16

Kapitola 16

Kouya přinesl večeři k posteli, kde odpočíval Rokuta. Zeptal se: „Opovrhuješ králem, Rokuto?”

Rokuta pokrčil rameny.

Ribi se rozhodla, že diskrétnost je lepší část chrabrosti (!!!), a tak ustoupila za přepážku a krmila dítě kozím mlékem, které jim donesl Kouya.

„Pokud krále vážně nemáš rád, můžu to s ním vyřídit. Jako laskavost.” Kouya se na něj důvěrně podíval. „Copak by nám všem nebylo bez králů lépe?”

Rokuta se nadechl. „Že máme spoustu dobrých důvodů k hádkám, ještě neznamená, že jsme nepřátelé.”

„Ale nemáš ho rád?”

„Och, je to velká osina v zadku, ale to z něj nedělá špatného člověka. Není to tak, že bych Shouryuua nenáviděl. To králi a generály a vojenskými diktátory opovrhuji.”

„Jak to?”

„Takové typy nemají nikdy nic dobrého za lubem.”

„Ha.” Kouya nožíkem rozdrtil kousek čajových lístků. „Jeden za dvacet a druhý za osmnáct bez dvou, co?”

„Ech?”

„Je to lidská nátura, tahle potřeba sdružovat se k sobě. Čím je nás víc, tím víc chceme naši smečku zvětšit. A když jsou ty smečky uzavřené v kleci jménem království, je jen otázkou času, než na sebe narazí.”

„To je jedna věc.”

„Pokud už musíme tvořit smečky, pak ta naše musí být nejsilnější. Co dělá smečku silnou? Velkou, dobře organizovanou smečku? No, to chce silného vůdce, kterému jde organizování.”

„Pravděpodobně.”

„Copak by lidé vesele žili svoje životy, kdyby neměli krále? Vsadil bych se, že by netrvalo dlouho, než by se shlukli a postavili si nový trůn.”

„Toužíš po silném vůdci, Kouyo?”

Kouya zakroutil hlavou. „Já nejsem člověk, víš. Žádné dítě youmy by nebylo tak příznivé. Ale jak jsem pozoroval ostatní lidí, došel jsem k tomuhle přesvědčení.”

„Tak proč sloužíš Atsuyovi?”

Ruku, co držela nožík, se zastavila. „To je— jiné. Možná proto, že v jádru jsem člověkem. A moje youmí stránka zároveň stojí v cestě při utváření takových vztahů. Atsuyu byl schopen udělat místo pro oboje. Ať už jsem byl jakkoli podivný a odpuzující, viděl skrz to.”

„Já si vůbec nemyslím, že jsi podivný.”

Kouya se usmál. „Ty a Atsuyu jste jediní dva, co by řekli něco takového. Atsuyu kvůli své odvaze a ty protože nejsi vůbec člověk. Obyčejní lidé mě považují za ohavnost. A s youmou po boku ještě odpudivější, jako bych byl také youma. Kdyby tu nebyl Atsuyu a nekryl mi záda, už dávno by mě a Rokutu zabili. Hele—”

Vyhrnul si rukáv a ukázal na své levé paži hlubokou jizvu. „Od šípu. Mnohem horší zranění, než jsem si myslel. Kdyby mi to Atsuyu neošetřil, mohl jsem přijít o paži.”

Rokuta se podíval Kouyovi do tváře a věcným tónem řekl: „Aha. Takže Atsuyu je tvůj dobrodinec.”

„Ano.”

„Ale já netoužím po tom, abyste ty a Shouryuu bojovali. A dokud Atsuyovi říkáš pane, nechci, aby bojovali ani oni dva.”

„Vážně jsi hodný člověk. Rokuto.”

„Tím to není. Není třeba tohle nějak moc komplikovat. Jsem Shouryuův vazal. Bez ohledu na postavení krále nebo člověka, co tu úlohu naplňuje, od toho nemůžu utéct. Atsuyu se stal zrádcem. Bez ohledu na to, co dalšího říká, pokud se pokusí uchvátit královskou moc proti Boží vůli, dělá to z něj nepřítele státu. Jakmile začne předkládat požadavky, není cesty zpět. Jakmile budou kostky vrženy, jeden z nás musí zemřít: Kouya a Atsuyu nebo Shouryuu a já.”

„A kdybys utekl?”

Rokuta potřásl hlavou. „Po tomhle není ústupu.”

„Proč? Když se o krále nezajímáš?”

„Ne, to se nezajímám. Hele, Kouyo, vzpomínáš si, jak jsi kdysi pátral po Hourai?”

„Ano. Leží na nejvýchodnějším břehu Kyokai.”

„Já se v Hourai narodil.”

„Neříkej,” zamumlal Kouya. Ta touha, co mu kdysi zbarvovala hlas, byla pryč. Jeho zájem o to mytické místo po letech vyprchalo. Nicméně ze sebe vypravil obligátní odpověď. „Co to je za místo?”

„Války bez konce. Taky mě opustili, Kouyo. Nechali mě v horách.”

Kouya nedokázal skrýt své překvapení. „Tebe taky?”

„Ano. Můj otec mě vzal za ruku, zavedl mě do hor a nechal mě tam. Byl jsem na prahu smrti, když si pro mě z hory Hou přišla moje nyokai.”

Než omdlel, zaslechl blížící se kroky. Ale byla to jeho nyokai, ne jeho rodina.

„Takže kirinové se vážně rodí na hoře Hou a tam je vychovávají?”

„Ano. Poté, co jsem se vrátil, si toho moc nepamatuju. Tehdy jsem pořád nebyl zvyklý být v blízkosti lidí. Léta mi plynula jako ve snách. Bylo to, jako bych se probudil ze snu.”

„Když ses skutečně stal kirinem.”

„Když jsem se vzpamatoval, byl jsem na podivném místě. Vážně mě překvapilo, že jsem se našel v tak luxusním okolí. Moje rodina opustila vlastní děti, aby měli na živobytí. Na hoře Hou jsem si mohl vybrat jakékoli jídlo, co jsem chtěl, přímo ze stromu. Nejenom oděvy, ale i záclony byly z hedvábí. Byl jsem víc naštvaný než vděčný.”

„Jo.”

Rokuta shlédl na svoje ruce. „A pak mi řekli, že musím vybrat dalšího krále.”

Nikdy nezapomněl na ten mráz, co mu přeběhl po zádech, když to zaslechl. To slovo, co si spojoval se samurajskými klany jako Yamana a Hosokawa. Ale to nyosen, co nechápaly, o čem mluví, jenom zmátlo.

„Myslel jsem si, že to je všechno jeden velký žert. Nechtěl jsem s tím nic mít.”

„Navzdory tomu, že jsi kirin?”

Rokuta přikývl. Bez ohledu na to, jak byl kirin malý nebo zdánlivě bezvýznamný, vybíral krále a stal se jeho vrchním rádcem. Pohlíželo se na ně jako na předčasně vyspělé jedince a že na svůj věk měli neobyčejně dobrý úsudek.

„Jako kirin jsem nebyl výjimkou. Byl jsem dost chytrý, aby mi došlo, jak moc se mi nelíbilo to, co jsem slyšel. A to nebylo všechno. Nyosen mě naučily spoustu protivných věcí. Jako třeba že až vyberu krále, budu pro něj muset pracovat.”

Kirin neměl v tom všem žádné slovo. Vybral krále a sloužil mu a všechno, co mohl nazývat svým vlastním – od jeho titulu až po zemi, v které žil – patřilo králi. A ačkoli tu moc pomazat krále mu byla dána Nebesy, pokud král sešel z Cesty, bylo to kirin, co na to doplatil jako první. Když zemřel, jeho shirei snědl jeho ostatky. I shireiové nakonec existovali proto, aby sloužili králi.

Kirin nakonec existoval – tělem i duší – pro dobro krále. Co to je za život? Musel Rokuta přemýšlet. Vládci týrali svůj lid. To byl životní fakt. Rokuta se netoužil stát spolupachatelem takového týrání.

Pýcha a ego hnaly vládce do války a vládce mučivými daněmi ždímal z lidu krev. Vládce byl ztělesněný svár a jeho lid jen pouhé dříví na podpal přihozené do ohně. Kirin neměl na výběr a musel se účastnit takových zvěrstev, nezůstalo mu nic, co by mohl nazvat svým vlastním, a nakonec byl z rozmaru svého lenního pána obětován.

„To si ze mě děláte srandu. To byla moje upřímná reakce. Ten velký důvod, proč mě přivést zpět na horu Hou, bylo posoudit lidi, co se vypravili na Shouzan. Ale nikdo z nich nebyl hoden času. Vybrat krále se ukázalo být prací stejně těžkou jako ten zbytek. Takže jsem utekl. Na místo, kde mě nikdo nehledal, abych něco vybral.”

Rokuta na Kouyův poplašený výraz zareagoval suchým úsměvem. Co jiného teď mohl dělat při vzpomínce na tento kritický bod než se smát?

Tehdy v tom viděl všechno, jen ne ten humor. Válka mu vzala všechno. Nemohl si pomoct a pohrdal všemi, co spolu bojovali o vrchní postavení a nejsilnějšího jedince. Pomyslel si, že když spatří království na vlastní oči, možná to v něm probudí jeho kirina, a tak nyosen požádal, aby ho vzala do En. Ukázalo se, že En byla ubohá pustina. Bylo horší než zpustošené město, kde vyrůstal.

Zdálo se, jako by celý svět balancoval na okraji propasti.

„Když jsem viděl tu zkázu před očima, připomnělo mi to vlastní lásku k Hourai. Vážně jsem chtěl věřit, že mé rodné město muselo být lepší než tohle. Nebo jsem všeho toho měl prostě dost. Vážně jsem upřímně nedokázal rozlišit jedno od druhého.”

Takže Rokuta udělal to jediné, co se shodovalo s vlastní touhou: utekl z hory Hou a vrátil se do Hourai. To bylo pro kirina celkem neslýchané chování. To samé platilo o tom, proč se na hoře Hou pořád necítil vítaný.

„Až na to, že zpět v Hourai jsem neměl žádné místo, které bych mohl nazývat svým domovem nebo kde bych něco zmohl.”

Jeho město mezitím zdecimovali na prach, z polí bylo spáleniště, na kterém od jednoho konce ke druhému nebylo nic, co by bránilo ve výhledu. Pátral po svých rodičích a nenašel je. Museli se přestěhovat do nějaké části země, které se válka ještě nedotkla. Nebo se jim nepodařilo přežít.

Z rozmaru se otočil na západ a tři roky se bezcílně a bez účelu potuloval. Ať už Itan kritizoval krále kvůli jeho netečným způsobům, Rokuta nesl větší vinu.

„Akorát jsem se poflakoval a uprostřed toho cestování jsem potkal Shouryuua.”

V malém panství na břehu vnitrozemského moře. Všechna panství, co prošel, nesla ohavné jizvy války. A tehdy stejně jako nyní padl do osidel horečky.

„Bylo to nanejvýš otravné. Tam jsem byl, kráčel jsem bez vědomého cíle, a přesto mě to táhlo ke králi. Nemohl jsem utéct. Do dnes nedokážu říct, jestli jsem utekl z hory Hou, protože jsem nesnášel, jak jsem musel vybrat krále, nebo jestli to bylo proto, abych se vrátil do Hourai a našel krále.”

„Aha,” řekl Kouya tiše.

„A tady jsem jako Shouryuův vazal. Smířil jsem se s tím. Nemá smysl handrkovat se o tom, co mi osud nadělil. Pokud Atsuyu svolá armádu, i ty se staneš mým nepřítelem. Nemám chuť bojovat s tebou nebo s tvým pánem. Pořád je čas to zastavit.”

Kouya se na okamžik ponořil do ticha. Podle výrazu na jeho tváři si Rokuta ani nedokázal představit, o čem přemýšlel. Ale pak Kouya otevřel pusu a zbavil ho veškeré naděje.

„To nemůžu.”

„Kouyo—”

„Atsuyu ví, co se snaží udělat, a jedná na základě toho, co ví. Nemám slov, co by jej zastavila.”

„To znamená občanskou válku. Zemře mnoho vojáků a mnoho civilistů neunikne požárům.”

„Máš pravdu,” zamumlal Kouya a odvrátil zrak s tváří prostou jakýchkoli emocí.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>