DM - kapitola 107

Kapitola 107 – Ve městě trpaslíků (1)

Tady Satou. Vzpomínám si, že když jsem četl svou první fantastickou novelu, překvapilo mě, že i trpasličí ženy měly vous.

Také si nejsem jistý těmi minitrpaslíky, co se objevili poslední dobou. Ale bylo by problematické, kdybych si musel vybrat mezi nimi a vousatými trpaslicemi.



O trpaslících se typicky říká, že žijí v jeskyních, ale podle informací, co jsem získal z [Průzkumu celé mapy], zhruba polovina z nich žila normálně v pevnosti. Druhá půlka byla přesně taková, jak si ji lidé představovali, žili v jeskyních u města.

Tohle autonomní území trpaslíků nebylo tak rozlehlé. Bylo to údolí, co mělo zhruba 40 kilometrů v průměru. Na tom území bylo město jménem Bollhart a dvě vesnice. Město mělo 30 tisíc obyvatel, z toho 20 tisíc trpaslíků s průměrným levelem 5~6, čtyři tisíce krysích lidí, dva tisíce zaječích lidí, dva tisíce lidí, tisíc lasičkovitých lidí a zbylých tisíc byli další pololidé. Nebyl tam žádný elf. Jestlipak mezi sebou mají špatné vztahy?

Podle toho, co jsem viděl z jejich povolání a technik, tu bylo mnoho lasičkovitých a lidských kupců.

Mezi trpaslíky bylo zhruba 10 lidí, co bylo výš než v levelu 40.

V nejvyšším levelu byl trpaslík jménem Dohar. Pokud se nepletu, byl to trpaslík, co vyrobil Torumovu (Chlápkovu) dýku. Byl v levelu 51. Jak se dalo čekat od trpaslíků. Bylo tu spoustu veteránů.

Nebyli tu žádní démoni, transportovaní nebo reinkarnovaní lidé. Vypadalo to, že tentokrát to bude poklidné.

Kolem města byla pole, ale neorali je trpaslíci, ale krysí, zaječí a jiní zvířecí lidé. Zdálo se, že to nebyli nijak zvlášť otroci.

Zařadili jsme se na konec fronty před branou ke vstupu do města Bollhart.

Zastavil jsem vůz na konci fronty a čekal jsem, až na nás přijde řada.

„Myslím, že jsme dvacátí? To je celkem dost, co?”

„Správně.”

Arisa mi vyšplhala po těle a přehlédla frontu.

Někdo mě tahal za rukáv. Když jsem se podíval stranou, čekaly tam na svou šanci Pochi, Tama a Mia. Jelikož bych měl pomačkané oblečení, kdyby po mě lezly, vysadil jsem si je na ramena. Jelikož Mia měla jako jediná sukni, nedal jsem si ji na rameno, ale místo toho jsem ji vzal kolem pasu a zvedl ji.

„Jsem proti diskriminaci.”

„Tohle není diskriminace, ale rozlišení. Kdybys měla kalhoty, vysadil bych si tě na rameno.”

„Mwuu.”

Zhruba půlku všech vozů, co tu čekaly, řídili lidé.

„Pochi, Tamo, dávejte vzadu pozor na zloděje,” rozkázala Liza, co se zrovna vrátila z obhlídky brány.

„A~j.”

„Rozkaz nanodesu.”

„Pane, zdá se, že z a do města chodí lasičkovití lidé. Dávej na ně pozor, protože to jsou vychytralí chlapíci.”

„Ano, rozumím. Děkuju, Lizo.”

Pokud jsem si dobře vzpomínal, Lizinu vesnici zničil kmen lasičkovitých lidí.

„Pane, nekoupíte si brambory? Jsou výborné, víte?”

Lasičkovitá žena se rozpačitě snažila prodat brambory. Zdálo se, že jedna byla za měďák. Třikrát dráž než jejich tržní cena. Přemýšlel jsem, proč jsem měl pocit, že mluvila jako by s falešným čínským přízvukem.

„Pane, tohle yakitori je mnohem lepší než brambory od ní. Přidala jsem spoustu bollhartské soli, víte? Kus za tři měďáky.”

„Pane, maso je lepší, chuť grilované mateřské žáby z dolů tě určitě uspokojí.”

A dají se ty mateřské žáby jíst?

Vonělo to dobře, ale zrovna jsme jedli, takže jsem všechny nabídky odmítl. Pochi a Tama vypadaly trochu zklamaně, ale přejídání se škodí zdraví.

Něco nám prodat nepřišli jenom lasičkovití, ale také krysí lidé, zaječí lidé a děti. Ale jen jsem se podíval na tržní ceny a nic jsem nekoupil.

Mia se vrátila zepředu. Vypadalo to, že si něco koupila. Jedla něco.

„Satou.”

Mia mi natáhla před pusu to něco, co jedla a co vypadalo jako žluté stéblo, takže jsem ochutnal.

Sladké.

Spíš než cukr to chutnalo jako květinový nektar. Připomnělo mi to ty doby, kdy jsem v dětství srkal nektar z kytek podél cesty. Nostalgické.

„Aach!”

„Zrovna teď to byl nepřímý polibek, že jo?! Takže další jsem já.”

Od Arisy zezadu a Lulu vedle mě přišly káravé hlasy.

Nepřímý polibek, přece nejsme na základce. Ne, počkat, Lulu je v tom věku, co?

Arisa šla za námi a měla přitom nataženou ruku, ale než vůbec něco zmohla, Mia si to stéblo vzala zpět. Rychle si ho dala do pusy a ukázala tímhle směrem znamení vítězství.

Jelikož Arisa za mnou hlučela „mukkii”, chtěl bych, aby přestala provokovat. Hele, dokonce i Lulu se začínaly v očích sbírat slzy.

Zrovna v té chvíli přišel lasičkovitý člověk, co prodával sladká stébla, a tak jsem všem jedno koupil.

Tak nějak mě všechny přesvědčily, abych jejich stébla postupně ochutnal, ale myslím, že bych přišel o rozum, kdyby se tím trápil.




Nakonec jsme se dovnitř dostali po 10 minutách.

Dostalo se nám preferenční péče od trpasličích vojáků, co se přišli podívat na Lizino úžasné brnění.

Vypadalo to, že šlechtici měli přednost. I když jsem byl jenom čestný šlechtic nejnižšího řádu, pořád se to počítalo. Když jsme jeli dovnitř, jenom já jsem musel ukázat ID a můj doprovod nemusel. Stráže se jenom zběžně podívali do vozu, nic nezkoumali a nechtěli po mě daň ze vstupu do města.

Bylo to nějaké zvláštní privilegium?

Ale takhle by nějací šlechtici bez skrupulí mohli něco pašovat.

Když jsem poprvé spatřil trpaslíky, byli malí, širocí a zavalití přesně, jak jsem si představoval. Byli vysocí zhruba 130 cm. Trpasličí ženy byli jako trpasličí muži, akorát bez vousů. Jelikož nevypadaly jako legální lolitky, co se často objevovaly v novějších hrách, ulevilo se mi. Žádné další malé holky.




„Rád vás poznávám, rytíři Pendragone. Rozhodně jsem přijal dopis od vikomtky Rottol. Má ta kurážná žena pevné zdraví?”

„Ano, energicky se chopila velení. Pokud vám to nevadí, můžete mi říkat Satou.”

Poté, co jsem panu Driarovi, zdejšímu starostovi, doručil dopis od Niny, povídali jsme si.

Liza a ostatní odpočívaly v jiné místnosti, ale Arisa byla tady. Ta Arisa mluvila s Driarem velmi formálně, bylo to na hony vzdálené tomu, jak obvykle mluví.

„Pane Driare, jak bylo napsáno v dopise, rádi bychom získali svolení poslat sem studenty na výměnu.”

Hoo, Ariso. Tohle je ale poprvé, co jsem o něčem takovém slyšel? Arisa si mého pohledu všimla a podívala se na mě s výrazem, co říkal: „Já to neřekla?” Později ji pinknu do čela.

„Hm, vikomtka Rottol se o mě starala, když jsem studoval v královském hlavním městě. Pokud to bude jenom pár výměnných studentů, pak to přijmu,” odpověděl Driar, zatímco otvíral dopis.

Pánem tohoto autonomního území nebyl tento člověk, ale jeho otec Dohar. Vážně bylo v pořádku bez jeho svolení souhlasit?

„To nic, můj otec mi město svěřil, pokud se nejedná o žádnou vážnou záležitost.”

Zdálo se, že to bylo v pořádku. Dobře.

Ale já jsem si myslel, že technologie území je dostatečně důležitá záležitost. Nebo možná měli takový ten přístup jako: „Pokud dokážete ukrást naši technologii, udělejte to.”

„Podle toho dopisu pan Satou zná kovářinu. Chtěl byste si prohlédnout naši dílnu?”

„Rozhodně!”

Ooch, to bylo nečekané.

Nina odvedla dobrou práci.




„Tohle je největší vysoká pec v tomto městě.”

Byla to 20 metrů vysoká budova.

Pod výhní bylo také okno, kterým se vkládalo palivové uhlí. Polonazí trpaslíci a zvířecí lidé od sazí jím dovnitř házeli uhlí. Zvenku jsem viděl jenom bílý kouř, přemýšlel jsem, jak se vypořádávají se špinavým kouřem? No, rozhodně v tom musí být nějaká absurdnost.

„Tohle je úžasné zařízení.”

To nebyla lichotka. Škála tohoto zařízení si nijak nezadala s hutěmi, co jsem viděl na svém světě.

Byli tu se mnou Driar a trpasličí žena, co vypadala jako sekretářka. Jmenovala se Jojori a byla to Driarova dcera. Arisa a ostatní obdržely dopis pro Ninu a šly do města. Hledaly kupce, co pojede do města Muno, aby ten dopis doručil.

Pozorovali jsme vysokou pec z místa, co vypadalo jako VIP prostor, trochu dál od výhně. Bylo tu celkem horko, ale zdálo se, že to bylo pořád lepší než to místo s magickou izolací. Pokud půjdeme dovnitř, bude tam větší horko.

Dle Driarova vysvětlení se zhruba 30% železných ingotů použitých v království Shiga vyrobilo tady.

Dál jsme se šli podívat na převodníkové a tlakové zařízení. V tlakovém zařízení se lidé, co vypadali jako mágové, střídali ve vlévání magické moci do něčeho, co vypadalo jako magický nástroj. Všichni měli tmavé kruhy pod očima, vypadalo to, že to byla celkem těžká práce. Zdálo se, že původně tu bylo víc lidí, ale odvolali je kvůli jiné záležitosti, takže teď se jim lidí nedostávalo. No, ehm. Hodně štěstí. V duchu jsem ty hroutící se mágy povzbuzoval.

Nebylo tu žádné těžké strojní zařízení, ale místo nich tu rudu nosili zhruba 3 metry vysocí lidé z rasy zvané Malí obři. Také dokončovali železné pláty a materiál na ocel.

Přemýšlel jsem, jestli zázemí pro výrobu mitrilu bylo tajné. Neukázali mi ho. Vypadalo to, že se nacházelo v podzemních jeskyních.

Hádám, že se o tom zmíním.

„Zařízení na mitril se nachází pod zemí?”

„V-vy vážně víte svoje. To jste slyšel od vikomtky Rottol?”

„Ne, od mého známého kupce jsem slyšel, že mitrilové výrobky z tohoto města jsou úžasné.”

„Aha, vážně bych ti to tam rád ukázal, ale aby ses tam mohl podívat, potřebujeme svolení od otce.”

Driar si založil své krátké paže na hrudi a zamračil se. Jojori zdánlivě nedokázala dál koukat, jak se Driar šklebil, a tak navrhla: „Otče, neměl by ses potom zkusit zeptat dědečka? I když to je dědeček, rozhodně neřekne člověku, s kterým se teprve setkal, aby ukoval meč.”

Jojori, myslím, že to byla předzvěst.
-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>