HK - kapitola 61

Kapitola 61 – Rozkošná Sieglinde

Po večeři jsem svému tchánovi a švagrům dělal společnost při pití. Rozhodně je to Siegina rodina, vážně uměli dobře pít. Protože jsem před tím řekl, že mám rád pivo, připravili mi ovocné pivo.

K tomu jsme samozřejmě měli klobásu! Duryňskou klobásu, co se ručně dělala z prasat chovaných na ranči a z bylinek, co tu rostly. Na grilování jsme použili jenom uhlí, protože to je třeba k tomu, aby se ta klobása mohla prohlásit za Duryňskou klobásu. Navíc mě tchán varoval, že klobása, co se prodává pod jménem Thüringer Art nebyla pravá.

„Co takhle kdybychom si zítra udělali klobásy?”

„Dobře!”

Už nějakou dobu jsem byl zvědavý na výrobu klobás. Na zítřek jsem se těšil.

„Otče, co kdybys ho zítra nechal odpočinout?”

„Ach, bude to lepší?”

„Švagře, to je v pořádku. Jsem zvědavý na výrobu klobás, takže se na to těším.”

Jak jsem to řekl, všichni se po mě divně podívali.

„Ee, ehm, švagře, řekl jsem něco divného?”

„Ne, ne. Jen nás překvapilo, že si přeješ tak moc pracovat.”

„Haa, aha~”

Podobný hovor jsem měl s tchánem.

„Zdá se, že Ritzhard si během roku jen stěží kdy odpočine.”

Když mí švagři zaslechli tchánova slova, znovu vypadali překvapeně.

„To je v naší vesnici normální, takže, ehm, naložil jsem na Sieglinde těžkosti.”

„Ne, použij mou dceru. Má dost energie.”

„Správně. Energie jí opravdu zbývá...”

„Hej, přestaň, zase chceš čelit nějaké ubohé situaci?!”

„Ach, ach, správně.”

„?”

Když se téma přesunulo k Sieglinde, můj tchán a švagrové se zatvářili smutně. Určitě jim musí být smutno, že se jejich rozkošná dcerka a mladší sestřička provdala do dalekých krajů. Neuvědomil jsem si to. Možná by bylo dobře, kdybychom je alespoň jednou do roka navštívili.

„Ritzharde, co sis na mé dceři zamiloval?”

Zdá se, že bych to měl říct. Ale abych řekl její rodině něco, co jsem neřekl ani jí...

„Nevadí, když si nepřeješ nám to říct.”

„Řeknu vám to.”

Všichni vypadali smutně, takže jsem to musel říct. Vzpomněl jsem si na mnoho věcí: jak jsem se naučil, co je skutečná láska, jak jsem přijímal lásku, na ten pocit úlevy... ačkoli to bylo jenom pár měsíců, co jsem se vrátil do své země.

„Zamiloval jsem se do ní na první pohled na bále.”

„?!”

Ty šedé oči se doširoka rozevřely. Jestlipak si myslí, že jsem lehkovážný muž.

„No, nebylo to jen o jejím vzhledu, okouzlily mě její bystré oči.”

„Ach, to! Hm, aha. Tak to dokážu pochopit. No ano, oči mé dcery jsou zvláštní.”

No ano, rozhodně měla oči, co se hodily k jejímu titulu Karmínového orla.

Zatímco jsem s ní žil, dozvěděl jsem se o ní spoustu věcí. O její píli, její laskavosti, o jejím nezdolném postoji vůči životním těžkostem. Všechno na Sieg bylo rozkošné.

„A pak~”

„To už stačí, děkuju. Chápu tvou lásku k mé dceři!”

Můj tchán a švagrové se červenali. Možná jsem o Siegině rozkošnosti mluvil až příliš.

„Půjdeme spát?”

„Dobrá.”

Protože jsme moc nepili, večírek skončil.

Cítil jsem horkost v tváři, takže než jsem šel do ložnice, opláchl jsem si tvář a vyčistil zuby. Místnost vedle mé byl Siegin pokoj. Pod dveřmi nepronikalo žádné světlo, takže musela spát. Napadlo mě, že bych se před spaním šel podívat na její tvář, ale nechtěl jsem ji vzbudit, takže jsem šel rovnou do svého pokoje.

Za světla z krbu jsem pomalu kráčel k posteli.

„Hm?”

Na mé posteli byla vyboulenina.

„Jdeš pozdě.”

„!”

Skoro jsem vykřikl.

Byla to Sieg.

„Ha? Vešel jsem do špatného pokoje?”

„Ne, tohle je tvůj pokoj.”

„No jo~”

Ve tmě jsem si sundal kabátec a převlékl se do tenkého hedvábného pyžama, co jsem měl připravené na židli.

„Copak? Děje se něco?”

„Nic, jen jsem chtěla spát s tebou.”

„!”

...Ale ne, moje žena je tak rozkošná.

Chtěl jsem jí být rychle po boku, a tak jsem se rychle převlékl a vlezl si do postele. Pod přikrývkou byla Sieg. Tohle byl možná ráj.

Jen pro případ jsem zkontroloval její tělo.

Jo. Měla na sobě oblečení.

„Jak nezvyklé~”

„Řekli, že těhotná žena by své tělo měla udržovat v teple.”

„Jaké neštěstí.” Vynaložil jsem veškeré své úsilí, abych neměl hříšné myšlenky. „Dobrou noc.”

„Jdeš spát?”

„...Jo.”

Bylo by pěkné, kdyby moje láska k Sieg byla vždycky ryzí. Smutné je, že jsem muž, takže normálně bych byl v pořádku, ale jakmile mé touhy začnou vřít, nemyslím si, že by se moje mysl nebo tělo spokojilo s lehkými dotyky.

„Sieg.”

„Copak?”

„Miluju tě.”

„Já vím.”

I když to řekla chladně, pevně mě objala. Jé, moje žena je tak rozkošná (zbytek vypuštěn). Protože jsem měl na sobě tenké pyžamo, cítil jsem její teplo přímo. Navíc jsem zjistil, že na sobě neměla žádné spodní prádlo.

...Pojďme myslet o něčem jiném.

Co mám dělat. Jelikož jsem jí řekl, že ji miluju, možná bych jí měl říct o tom, o čem jsem mluvil s jejím otcem a bratry?

„Co se děje?”

„Ne, ehm, no.”

Příliš mnoho stimulace. Takhle nedokážu spát.

„Tak mě tak napadá, že ses koupal s otcem.”

„!”

Hlavu jsem měl v růžovém oparu, ale když jsem pomyslel na tu trapnou (?) koupelnovou scénu s tchánem, vzpomněl jsem si na temnou minulost před pár hodinami.

To se mi ulevilo. Myslím, že teď už usnu.

Nakonec jsem usnul, jak jsem mluvil o tom, jak jsem skončil v koupelně s tchánem.




Druhého dne jsem ráno šel ven na ranč. Podojil jsem krávy a sesbíral jsem vejce. Čerstvá vejce byla po ránu.

Než jsem šel do jídelny, sundal jsem si pracovní oděv a převlékl se do čistých šatů. Být šlechticem je těžké. Kdybych byl doma, pravděpodobně bych byl celý den v pracovním oděvu.

U snídaně byli jenom pěkní lidé z domu Wattin. tchyně, manželka švagra a její dvě dcery (6 a 9 let) a Sieglinde. Malá princezna vedle mě na mě upřeně zírala.

„Copak, princezno?”

„Princezno?! Mami, řekl princezno!”

„Nekřič.”

Ach, selhal jsem. Je těžké mluvit k ženám.

„Hele, tu čelenku. Tu jsi dostal od tety Sieglinde?”

„Ano.”

„Myslela jsem si to!”

Takže Sieglinde si se svými malými neteřemi hrála na panenky.

„Teto, jsi dobrá!”

„Děkuju, Adeltraud.”

Tím to skončilo? To jsem si myslel, ale pořád na mě zírala.

„Hele.”

„Copak?”

„Přišel jsi ze sněžné země?”

„Ano, přišel.”

„Nikdy dřív jsem bělovlasého člověka neviděla.”

„U nás doma nás je spoustu.”

„Hee!!”

Zdálo se, že zvědavost šestileté dívky byla nekonečná.

Po snídani za mnou přišla malá princezna domu Wattin, Adeltraude, a řekla mi, abych se sklonil. Když jsem si dřepl, začala šeptat: „Ty jsi vlastně víla, že?”

„!”

Nakonec jsem se na Adeltraude překvapeně podíval.

„Neboj se. Nikomu to neřeknu.”

„Ach, děkuju.”

Nakonec jsem řekl ano. Co mám dělat? Jsem skoro muž ve středním věku, ale malá holka mi řekla, že jsem víla. Když jsem o tom diskutoval se Sieg, smála se. Ale já to myslel vážně.

„Copak to nevadí, vílo?”

„Je mi skoro třicet a nemám žádné zvláštní schopnosti?”

„Zvláštní schopnosti?”

Sieg se usmála, pak přišla za mnou a něco mi zašeptala.

„Sněhová víla štěstí.”

„!”

Z toho překvapivého útoku se mi rozpálily tváře. Na místě jsem si dřepl a vedl jsem zoufalou bitvu s vlastními rozpaky.
--------------------------------------------------

~ A Ritz svými opěvnými ódami totálně rozdrtil jak tchána, tak všechny švagry. ~

<Předchozí>...<Následující>