HK - kapitola 60

Kapitola 60 – Nešťastní lidé v domě Wattinových

Tchán řekl, že s tím rančem začal pro zábavu, když odešel na výslužbu, a že byl malý. Ale pro vesnického balíka jako já byl celkem velký. Na oploceném poli byli ovce, koně, krávy a kozy. Ve větší chatce byla prasata a v menší chatce byly slepice.

„Nejdřív začneme s úklidem.”

„Ano, pane.”

Měl jsem uklidit prasečí chlívek. Prasata šla jednou denně na procházku a úklid se prováděl v té době. Strážil je velký pes. Štěkal na pomalá prasata, aby je popohnal.

Úklidem se myslelo sebrat slámu a vyměnit ji za novou. Také jsem měl vyčistit koryta. Tchán mi to jednou ukázal, takže jsem to pochopil a požádal ho, aby to nechal na mě.

Myslel jsem si, že to bude v pohodě, protože jsem byl zvyklý starat se o soby a slepice, ale pach v prasečím chlívku jsem si nedokázal ani představit. Nemyslel jsem si, že bych to dokázal snést, takže jsem si kolem úst a nosu uvázal kapesník, než jsem se znovu pustil do práce.

Když jsem měl skoro hotovo, zaslechl jsem psí štěkot. Když jsem otevřel dvířka, čekalo tam spoustu prasat v čele se psem.

„Můžete ještě chvilku počkat?” požádal jsem je, aby počkali, a pak to rychle dodělal.

Poté bylo ještě víc a víc nedodělané práce. Na ranči pracovalo zhruba deset lidí. Můj tchán to dělal jako koníček, takže se rozhodl nenajímat moc lidí.

„No ne, vážně jsi nám hodně pomohl.”

„Ne, pořád jsem trochu pomalý.”

Tchán a já jsme odpočívali vedle sebe. Byli jsme celí špinaví, ale tady byli takoví všichni, takže mě to moc netrápilo. Umyl jsem si jenom ruce a srkal jsem teplé mléko.

„Výborné!”

Na rozdíl od sobího mléka kravské mléko nemělo tak silnou chuť a dalo se snadno pít. Chuť byla hutná a vůně jemná.

„Je to dobrý pocit dát si po takové dřině něco tak dobrého.”

„To jsem rád, že to říkáš.”

Všechny mléčné výrobky u nich doma byly z ranče. Taky tu vyráběli klobásy, šunku a uzené maso. Většina z toho se neprodávala, ale konzumovali to členové rodiny a služebnictvo.

Po krátké přestávce bylo na čase nakrmit zvířata. Zatímco jsem se snažil nezírat na prasata, co se živě hnala ke mně, naplnil jsem koryta, co jsem zrovna vyčistil, potravou. Dnešní práce byla u konce! Neudělal jsem toho moc, ale v žaludku mi nestoudně zakručelo.

„Teď se vrátíme domů. Máš hlad? Ach, ale předtím se musíme vykoupat.”

„Dobře~”

Na voze zpět domů bylo čerstvé mléko, kusy masa a sýr zabalený v látce. Někam jsem se posadil, zatímco tchán kočíroval.

Den už skoro skončil. O tváře se mi otíral studený vánek, ale v porovnání s větrem u nás doma byl jemnější. Tam, kde jsem žil, v zimě zmizelo všechno listí, ale tady to bylo víc zelené než bílé. Jedle kolem ranče byly údajně stálezelené stromy. Byly to stromy, jejichž listy nikdy neopadávaly.

„Jelikož to vidím pořád, není to pro mě tak zajímavé, ale vidím, že pro člověka ze sněžné země to zajímavé je.”

„No. Stromy u nás doma před zimou shazují listy.”

„Aha. Máme jednu takovou píseň.”

„O jedlích?”

„Správně. Na oslavu vánoc.”

Zdálo se, že si ji tchán dobře pamatoval. Zazpíval mi ji, zatímco některé části jen broukal. I když řekl, že to je vánoční píseň, byla to naprosto píseň o stálezelených jedlích.

Když jsme dorazili domů, donesli jsme jídlo služebným do kuchyně a pak jsme šli rovnou do koupele.

„Ritzharde, můžeš jít první.”

„Ne, ne, tcháne, jen jdi první ty!”

„Ne, nemůžu jít před čestným člověkem dneška.”

„Tolik jsem toho dneska neudělal!”

„Všechno je v pořádku. Jen jdi první.”

„Bude mi stačit jen trocha vody v sudu!”

„O čem to mluvíš. Tak se nastydneš.”

Neustále jsme jeden druhému říkali, aby šel první, takže jsme šli nakonec spolu. V hraběcí vile byla zvláštní koupelna pro lidi, co se vrátili z ranče celí špinaví.

„Takže, mám ti umýt záda?”

„Ech?!”

„Dělám to z vděčnosti. Není se čeho bát.”

„N-ne! Tcháne! To nic. Jenom přijmu tvé pocity!! Můžu se umýt sám!”

„Hej, nemusíš tak váhat.”

„Hii!”

První koupel s mým tchánem byla trapná v jiném ohledu.




Vrátil jsem se do svého pokoje, aniž bych si pořádně vysušil vlasy. Rozpustil jsem si vlasy, co jsem měl ledabyle zapletené, a začal si je ručníkem sušit. Brzy bude večeře, takže jsem měl na sobě čisté oblečení. Taky se musím ujistit, že mám čisté vlasy.

Zatímco jsem si sušil vlasy, někdo zaklepal na dveře.

„Ach, dále~” Když jsem takhle ledabyle odpověděl, dveře se otevřely. Dovnitř vešla Sieglinde.

„Ha, copak?”

„Ne, jen jsem tě chtěla vidět.”

„Aha.”

Přesunul jsem doprostřed místnosti židli a nabídl jí ji.

„Za tohle se omlouvám.”

„Ne, to je v pořádku.”

Nechtěl jsem, aby mě viděla s rozpuštěnými vlasy, takže jsem z koupelny vždycky vyšel, až když jsem si je úplně vysušil. Ale dneska jsem kvůli tchánovi více méně utekl z koupelny.

„To je poprvé, co tě vidím s rozpuštěnými vlasy.”

„...Jo.”

Byl jsem jako smutný, mokrý pes, takže jsem jí to nechtěl ukázat.

„Mám ti je vysušit?”

„Ech, cože?!”

Vzala mi ručník z ruky. Sieg se přesunula za mě a hladkými pohyby mi sušila vlasy. Když je vysušila, zapletla mi je.

„Měla jsem je zaplést pevněji?”

„Ne. Je to dobré.”

„Aha. To se mi ulevilo.”

Sieg řekla, že si hrála se svými neteřemi s panenkami pro případ, že by k tomuhle došlo.

„Co na to mám říct, mám pocit, že umřu.”

„Co tím myslíš?”

„Pro tuhle laskavou a rozkošnou Sieg nemůžu nic udělat.”

Kvůli jejím ranním nevolnostem se ji nemůžu tak moc dotýkat. Takže jsem ji mohl jen jemně hladit po ruce. Celý měsíc se mnou nebyla, takže jenom dotyk mě naplňoval energií. Až do večeře jsme strávili pár chvilek v tichosti.




Večeře se nečekaně podávala u malého stolu pro osm lidí. U stolu byli Siegini rodiče a její dva neoženění bratři, dohromady šest lidí. To proto, že tchán si myslel, že kdybychom večeřeli s příliš mnoha lidmi, bylo by obtížné spolu mluvit.

„Dneska byl vážně dobrý den. Práce šla díky Ritzhardovi dobře.”

„Promiň, že jsme tě nechali pracovat, jen co jsi přijel.”

Těmi laskavými slovy od tchána a tchyně jsem se cítil velmi zavázán. Nebyl jsem zvyklý, aby mě někdo chválil, takže jsem mohl akorát nasadit jemný úsměv. Tchán kritizoval mé švagry, že by měli aspoň trochu pomoct. A oni na to pokorně namítli, že nemusí pomáhat s rančem, který je jeho koníček.

„Ale i tak se mi ulevilo. Sieg začala být agresivní... tím myslím, osamělá.”

„Bratře, to je...”

„Teď je to lepší, trochu.”

Moji švagrové mluvili o Sieg.

„Sieglinde je někdy dravá... tím myslím, uličnická.”

„Ale to je její rozkošná stránka!”

Výraz mého švagra najednou ztuhl a upustil sklenici, co měl v ruce.

„J-jsi v pořádku?!”

„A-aa. Za to se omlouvám,” řekl, jen co se vzpamatoval ze svého omráčeného stavu. Přitom se mi nepodíval do očí.

„Ach, tak proto.”

„?”

Pak promluvil švagr, co byl o rok starší než Sieg a co seděl napříč ode mě: „Sieglinde dokáže být někdy panovačná... tím myslím, že je někdy cílevědomá, jak se ti daří?”

„Ale vždycky má pravdu, takže...”

„Jak moc ho vycvičila...!! Gefu!!”

Najednou si shlédl na nohu a vypadalo to, že zakoušel bolesti. Copak se asi stalo. Sieg, co seděla naproti, se na něj také ustaraně podívala.

„Sieglinde, to je skvělé, že je Ritzhard tak velkodušný muž.”

„...”

Po tchánových záhadných slovech konverzace skončila.
--------------------------------------------------

~ Sieglinde svrchovaná paní všech svých sourozenců. ~

~ V budoucnu bude pár dalších povídek na motivy toho, co si Siegina rodina o ní, o Ritzhardovi a jejich sňatku vážně mysleli. ~

<Předchozí>...<Následující>