DM - kapitola 104

Kapitola 104 – Sen během letního dne

To je sen, věci, co se staly dávno. Sen o vzdáleném dni.





„Ty taky, pojďme si spolu hrát.”

Zajímal jsem se o dívku stejného věku, co se stydlivě dívala zpoza kasičky na příspěvky chrámu. Takže jsem sebral odvahu a pozval jsem ji ke hře.

„Já jsem Ichirou. A ty?”

„Já jsem •••.”

„Hee~ to je vážně jméno pro holku z chrámu.”

Vzal jsem ji za ruku a vedl jsem ji na místo v chrámu, kde si hráli moji bratranci. Nejdřív byla zamlklá, ale když jsme si začali hrát na schovávanou, zasmála se tak jasně, že by to neprohrálo ani s jejími nádhernými rudými vlasy.

Když se člověk baví, čas rychle utíká. Slunce už zapadlo mezi horami.

„Všichni pojďme brzy domů. I ty, •••, doprovodíme tě napůl cesty.”

„Můj dům je tady,” řekla dívka, zatímco se vracela do chrámu.

Rozhodně jsem slyšel, jak se jmenovala, ale za žádnou cenu jsem si to nedokázal vybavit.





„A v té chvíli se objevil princ a jediným máchnutím svého meče porazil zlého draka.”

„Ta pohádka se mi nelíbí.”

Vypadalo to, že se jí nelíbila obrázková knížka, co jsem se tak moc snažil přečíst. Ta dívka byla rozmrzelá a hrála si se svými zrzavými vlasy.

„Tenhle chrám je zasvěcený dračímu bohu. Jmenuje se princezna Mizuhana.”

Ta dívka vypjala hruď a vypadala hrdě.

V tomto chrámu se uctíval bůh jménem Ama-no-Mizuhana.

„Takže, takže. Princezna Mizuhana překročila duhu a přišla sem. Byla naštvaná na mladého muže z vesnice, co se přišel do chrámu na této hoře podívat, jak tančí.”

„Proč byla naštvaná?”

Dívka našpulila rty, protože si to nepamatovala. „Uu~ nevím. Určitě byla naštvaná, protože to nebylo pěkné! Řekla, že se nemá koukat, když cvičí.”

„Styděla se, co?”

„Ano, určitě to bylo tím!” Dívka si založila své útlé paže a přikývla, jako kdyby ji vlastní příběh přesvědčil. „A pak! Naštvaná bohyně se proměnila na draka a vyletěla do nebe. A přinesla s sebou déšť, co trval tři dny a tři noci.”

„Ee~ nestačilo by, kdyby mu odpustila po jednom pinknutí do čela.”

„Uu~ to nic! Protože je to legenda!”

Zdá se, že přehnané namítání bylo zakázané.

„Mladý muž, co ji viděl tančit na vršku této hory, se bohyni zoufale omlouval. A pak mu bohyně odpustila a provdala se za něj.”

Nechápu to.

Co? Ten rychlý vývoj. Určitě ten příběh musela zkrátit.





V místnosti v chrámu jsme jedli meloun a poslouchali bzučení cikád, až nás z toho bolely uši. Jedla tak energicky, že se jí přitom křivila tvář. Byla jenom o něco starší než já, kousala do melounu a plivala semínka.

„Hej, jsi holka, tak si to vem do ruky a polož si to na talíř.”

„Ichirou, jsi hloupej! Když se jí meloun takhle, je to lepší! Můžou to dělat jenom děti jako my. Přestaň s těmi hloupými řečmi.”

Přeháněla a přitom si hrála se svými zelenými vlasy, co měly stejnou barvu jako meloun. Měla je po ramena.

Tahle dívka je vždycky tak energická.





Noc na pozemku chrámu. Sledovali jsme ohňostroj v závanu pachu repelentu proti komárům. Srdce mi tlouklo, když jsem viděl tu dívku, co měla yukatu jako dospělá a své světle fialové vlasy zapletené až k zátylku. Vypadala zamilovaně.

„Víš, Ichirou. Božstvo uctívané v tomto chrámu, Ama-no-Mizuhana. Kdysi dávno se provdala za mladého muže. Ale jelikož to byl člověk, zanedlouho zemřel. Když umíral, Mizuhana mu slíbila, že až se někdy reinkarnuje, znovu se k němu vrátí. Není to romantické?” šeptala dívka, jako kdyby ji to uchvátilo, a dívala se na mě vsedě.

Srdce mi tlouklo, když jsem se díval na dívku, co byla mnohem starší než já a co měla na tváři uličnický dětský úsměv.

„Existuje něco jako reinkarnace?”

„Ano,” přitakala dívka pevně a odpověděla mi na otázku.

„Ale když se jenom reinkarnuje, stejně to bude k ničemu. Bohové žijí déle než lidé. Zase se budou muset rozloučit.”

„Copak by nestačilo, kdyby z toho člověka prostě udělala boha?”

„Dokonce ani bohové nejsou tak všemocní, aby rozdávali božskost, jak se jim zlíbí.”

Její slova byla nezvykle vášnivá.

„Jenom duše jediného člověka nestačí, chtělo by to mnohem víc.”

Ta slova mě trochu vyděsila.





Měl jsem s sebou psa jménem Satou od dědečka. Stoupal jsem do schodů ke chrámu. Byl to pes s divným jménem. Zdálo se, že ho dědeček dostal od člověka jménem Satou. Vážně se to mé rodině podobá, aby tak pojmenovali psa.

Prošel jsem chrámovou branou bez rudého kamene a vešel na pozemek chrámu.

„Ou! Čekala jsem na tebe, Satou.”

„Řekl jsem ti, že mimo hru mi máš říkat Ichirou.”

„Fufun, mluvila jsem se psem.”

„Vážně, tak dneska nebudeme hrát hry, ale budeme venku se psem.”

Když jsem ji poškládlil, její panovačný postoj se rozplynul a znervózněla.

„P-počkej, pokud tam nebudeme, kdo zachrání Trójskou unii před říší Akaia?”

„Dobrá, dobrá, pojďme si najít nějaké stinné místo na hraní.”

Posadili jsme se vedle sebe na otevřené terase ve stínu na pozemku chrámu. Pes Satou, kterému jsme sundali vodítko, pobíhal kolem a z letního horka si nic nedělal.

Z tašky jsem vytáhl dvě přenosné herní konzole – jednu jsem předal dívce. Ráda poslouchala to klikání, když posouvala knoflíky. Vždycky se bavila tím, že je mačkala svými malými prstíky, ještě než ji zapnula. Propojili jsme ty dvě konzole kabelem a zapnuli je.

„Och, začíná to.”

Ta hra byla simulace vesmírné války s motivem Trójské války. I když to byla hra pro děti, byl tam koncept vyhledávání nepřátel a doplňování zásob.

„Muu, další překvapivý útok z dosahu vyhledávání nepřátel. Proto jsi Satou nanoja.”

Řekla něco vážně absurdního.

„Tak na další mapě tě nechám použít Průzkum mapy. Bude to moje nevýhoda.”

„Jaj nanoja. To mě můžeš nechat použít i Meteorovou střelu.”

„Eech, Meteorová střela je zakázaná. Situace by se okamžitě obrátila.”

„To je na tom to dobré! Jenom jednou. Dobře? Nevadí, když to jednou použiju~ chci to použít.”

Nakonec jsem se podvolil dívce, co prosila tak moc, až měla své indigové vlasy rozcuchané. Říká se, že dokonce ani pán domu nedokáže vyhrát proti plačícímu dítěti. Ale nevím, který pán domu.

„Fuhahaha, na ně nanoja.”

Dívka s radostí použila Meteorovou střelu a vyhladila mé hlavní jednotky. A pak jí tvář kypěla radostí, když zajala mou hlavní bitevní loď, co přišla o veškeré své jednotky.

„Aach, Meteorová střela je vážně super. Díky ní mám i bitevní loď jako suvenýr.”

Dívka byla v dobré náladě, ale když si tu bojovou loď vzala na své pole, změnilo se to na šok. Tahle hra jede podle motivu Trójské války. To samozřejmě zahrnuje taktiku trójského koně.

„Jéé, z bitevní lodi vyrážejí roboti. Ach, i když jsem zrovna dokončila transportér. Ne, to ne, neútoč na tu továrnu, ne~~~”

Když roboti zničili zásobovací vybavení v její armádě, zaútočily moje hlavní jednotky, co jsem skryl. I když to bylo o fous, nakonec jsem vyhrál.

„Uu, jsi krutý. Nedržíš se zpátky ani proti malé holce.”

„Hele, není hrubé nebojovat v bitvě plnou mocí?”

„Fun nanoja, nenávidím tě, Satou. Prokleju tě, že budeš celý život jenom s plochýma holkama.”

To je krutá kletba, dokonce i kdyby to byl jen žert. U mě ve třídě byla nejoblíbenější holka s velkými prsy. Takže vytáhnu další hru a změním téma.

„Dobře, dobře, zahrajeme si něco jiného?”

„Co?”

„Tomuhle se říká RPG, v téhle hře začínáš slabá. Sílíš tím, že porazíš malé netvory a nakonec porazíš démonického lord.”

Kdybych to měl sám říct, je to popis bez obalu.

„Ooch, porazit démonického lorda, co! To je skvělé! Jen tak mimochodem, můžeme porazit démonické bohy?”

„V téhle hře jsou různé druhy skrytých netvorů. A jelikož tam jsou i bohové a démoničtí bohové, měli bychom je moct porazit.”

„To je skvělé! Dobrá, pojďme na to, Satou! Rychle to spusť!”

Vždycky byla taková, ale dneska bylo to její vzrušení neotřesitelné. Hrál jsem s ní tu hru až do soumraku. Hrát hru jenom jednu hodinu, to se přece nedá, ne?





V jednom zákoutí chrámového pozemku na kraji malé fontánky četla ta dívka tlustou knihu.

„Dobré ráno, co to dneska čteš?”

„Hm, v polospánku jsem zahlédla napsáno Bůh je mrtvý. A tak mě to zaujalo.”

„Hee, můžou bohové zemřít?”

„Hm, můžou. Ale je to jenom smrt. Pokud je necháš na pokoji, znovu obživnou. Protože bohové jsou nesmrtelní.”

„Dá se o tom říct, že umřeli? Jaké jsou další stavy smrti.”

„No, zemřeli fyzicky. Jakmile zemřou, stanou se z nich duchovní těla, připraví si vlastní duši, udělají nové tělo a nakonec obživnou. Ačkoli kdyby to byl vysoce postavený bůh, nemusí procházet tak otravnou procedurou. I kdyby zemřel, okamžitě by obživl, protože je celosvětově uznáván.”

Tady se ta dívka zasmála.

„Úplně jako ty.”

Po téhle nečekané odpovědi se mi rozšířily oči.

„Ano, jsi Ichirou bez ohledu na éru nebo světy. Všudypřítomnost, co by jako by přesahovala časoprostor. Bez ohledu na to, jak jsem jiná, vždycky se setkáme a spřátelíme.”

Než jsem si mohl vyslechnout smysl jejích slov, ozval se hlas její matky, co ji volala.

„Hm, je čas.”

Dívčiny záhadně modré vlasy zčernaly, jako by z nich odkapával inkoust. Vypadalo to, že jsem byl jediný, kdo viděl její vlasy v jiných barvách.

A pak na mě ta dívka s černými vlasy jako obvykle promluvila zdvořile, jako kdybychom byli cizí: „Hele, Suzuki. Kdyby ti to nevadilo, nechtěl by ses podívat na můj tanec Kagura?”

Tanec Kagura? Ach, tanec Kagura, co?

Stydlivě mě zatahala za lem trička a já, jenž byl očarován jejím plachým úsměvem, jsem ji následoval na jeviště v chrámu.

„Hikaru se v tanci lepší a lepší, že?”

„Ano, vypadá jako profesionální chrámová panna.”

„Ufufu, možná to není práce, protože nedostává peníze, ale je skutečná chrámová kněžka. Ten tanec má přimět boha sestoupit do těla. Dobře se dívej a pamatuj si to, Satou. Jednou ti to přijde vhod.”

Ta žena, co seděla vedle mě a soustředěně sledovala tanec; nevím, jestli to byla matka té dívky nebo někdo jiný. Spíš než abych poslouchal taková záhadná slova, jsem celým duchem sledoval tanec mé dávné kamarádky.





Sledoval jsem svůj sen z ptačí perspektivy.

I když jsem si už nedokázal vzpomenout na její jméno, moje kamarádka by měla mít černé vlasy. Měla by být ve stejném věku jako já.

Moje vzpomínky se musely smíchat s hrami a podobnými počiny během mých univerzitních let, kde byla jeviště v chrámu. Ve hře bylo normální, že postavy měly tak barevné vlasy.

Ale copak to bylo s tou hláškou, co s hrami neměla co dělat?

„Zapomeň na to, Ichirou, až dokud to nebudeš potřebovat. Ulož si ty vzpomínky na nás hluboko do paměti.”

Šeptaly ke mně překrývající se hlasy mnoha dívek.

Jak jsem poslouchal ty nostalgické hlasy, moje vědomí se ponořilo do hlubšího spánku.
-----------------------------------------------

~ Jedna z nejzáhadnějších kapitol v celém Death March. Jestli tomu nerozumíte, vůbec nevadí. Já jsem to taky pochopila, až když jsem se dostala k nějakému 10. svazku novely :D ~

~ Tanec kagura je šintoistický tanec, který tančí miko v chrámech při různých příležitostech. Tady video z jedné takové události. Anebo kdyby chtěl někdo animovanou verzi, tak v předposlední nebo poslední epizodě anime Kamisama Hajimemashita. ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>