HK - kapitola 56

Kapitola 56 – Pár, spolu a odděleně

Čtvrtý den. Připravili jsme se na odjezd do Siegina rodného města a po snídani vyrazili. Dědeček nás vyprovázel. V té medvědí kožešině.

„Připravil jsem kočár, co nebude moc náročný na tělo.”

„Dědečku.”

„Děkujeme za starost.”

Dědeček byl k Sieg, co možná čekala dítě, laskavý.

„Příště se spolu budeme dívat na polární záři nebo tak něco.”

„Až se trochu oteplí.”

„Budu se těšit na naše další setkání.”

My dva jsme se poklonili a odjeli z markýzovy vily.

V kočáru byly připravené polštáře a deky, co by utlumily kodrcání. Byl jsem tak vděčný, to jsem si pomyslel, když jsem se zadíval Sieg do očí.

Kočárem do Siegina rodného města to trvalo zhruba tři hodiny.

„Sieg, chceš si lehnout, než dorazíme?”

„Aa, dobře.”

Prvního dne měla ranní nevolnost, takže to pro ni bylo celkem těžké. Nemohla si dát své oblíbené jídlo a byla trochu emočně nestabilní. Doktor, co ji včera večer prohlédl, řekl, že to je v brzké fázi těhotenství běžné.

„Sieg, tady.”

Někdy kola kočáru narazila do kamenů a kočár se zatřásl. Takže mě napadlo, že bych ji měl během spánku držet, a tak jsem ji pobídl, aby si položila hlavu mě na klín.

Rozprostřel jsem si na klín deku a řekl Sieg, aby si lehla.

„Nevadí to?”

„Jen do toho.”

Sieg si lehla, takže jsem ji zakryl dekou. Pak jsem pokynul kočímu, aby se rozjel.

Nějakou dobu byla Sieg ztuhlá. Možná to bylo tím, že na takovou situaci nebyla zvyklá, ale když jsem ji nějakou chvíli hladil, zavřela oči a začala potichu dřímat.

Nějaké dlouhé přesouvání a cestování se těhotným ženám nedoporučovalo. Ale po tom prvním dni se její stav zlepšil, takže doktor řekl, jen aby se nepřemáhala. Rozhodli jsme se, že to Sieginým rodičům ještě neřekneme. Nedokázali jsme s jistotou říct, jestli vážně čekáme dítě. Proto jsme se tak rozhodli.

Dědeček navrhl, abychom odpočívali u něj doma, dokud se její stav nezlepší. Ale dorazil dopis ze Siegina domu, v kterém se psalo, že se těší na setkání. Když jsem dědečkovi řekl, že bychom takhle neměli měnit plány, také s tím souhlasil.

Za čtyři hodiny. Jeli jsme pomalu, po cestě jsme kvůli Sieg mnohokrát stavěli. Protože jsme přijeli později, než se čekalo, zdálo se, že se o nás Wattinové báli.

„Jen jsme jeli pomalu a užívali si panorama.”

„Vážně, slečno.”

„Už nejsem žádná slečna.”

„Ach, ano.”

Starší komorník sloužil v domě Wattin od Siegina dětství, takže s hořkým úsměvem řekl, že mu to uklouzlo ze zvyku. Pak nás zavedl do přijímacího salónku, kam nám přinesli kávu.

Když komorník odešel, vydechli jsme si, že jsme v bezpečí dorazili k Sieg domů.

„Promiň, že je to tu tak neuspořádané.”

„Ne, vůbec ne.”

Zatímco jsme si povídali, Sieg si vychutnávala vůni kávy, ale neusrkávala, jenom v ruce držela šálek.

„Těhotenství má překvapivě mnoho omezení.”

„To ano.”

Včera večer jsme si vyslechli, co by se během těhotenství nemělo jíst, a překvapilo nás, kolik toho bylo. Jedna taková věc byla káva. Jenom malé množství nevadilo, ale Sieg si myslela, že by neměla pít vůbec.

„Ale i tak...”

„?”

Podívala se na mě vážným pohledem. Když jsem se jí zeptal, co se děje, odpověděla, že se jí na mém klíně spalo dobře.

„Jak to mám říct, je to dobrý pocit během spánku cítit teplo někoho jiného.”

„Jo. Je to dobrý pocit spolu spát během chladných nocí.”

„To ano.”

Smáli jsme se, zatímco jsme se bavili o triviálních věcech. Náš společný život byl dobrý. Takže jsem si myslel, že nebude vadit, ani kdyby nebyla těhotná.

Zrovna když si Sieg nalévala do šálku ovocný džus, dveře se rozlétly dokořán. Ten člověk, co je otevřel, byl Siegin živý synovec Klaus.

„Hoj, přijela jsi, ba...?!”

Sieg Klause okamžitě umlčela svým okamžitým upřeným pohledem. A tak začal mluvit nesměle: „Ehm, děda, totiž můj drahý dědeček si přeje mluvit s ba... ehm, s tetou.”

„Otec?”

Klaus přikývl.

„Dobrá. Klausi, zatím dělej společnost Ritzhardovi.”

„...”

„Jak se říká?!”

„J-jo.”

Klaus zůstal v místnosti se mnou. Z nějakého důvodu jsem ho litoval.

„Proč si nesedneš?”

„...Dobře.”

Nabídl jsem mu šálek džusu a doporučil mu, aby se posadil. „Za tu chvíli jsi vyrostl.”

„Dě-děkuju.”

Myslím, že Klausovi teď bylo 13. Byl to věk, kdy se jen těžko mluvilo s dospělými. Staral jsem se, abych ho neznervózňoval.

Mluvil o škole. Klaus evidentně chodil na škole do tenisového kroužku. Byl to sport, který obnášel údery raketou posílat míček.

„V poslední soutěži jsem získal ocenění...”

Začal s tím, protože ho to Sieg naučila, když byl malý. Ale za posledních pár let ho učila jen velmi krátce a netrávila s ním moc času.

„Tenis, šlo mi to dobře, a tak jsem jí to chtěl ukázat, ale vždycky měla spoustu práce, a tak abych upoutal její pozornost...”

Proto Sieg říkal babko. No, co na to mám říct, vím, co to znamená, když chce chlapec škádlit dívku co má rád.

„Ale když jsem dneska tetu viděl, překvapilo mě to.”

„Překvapilo?”

„...Byla..., no teď je ženská.”

No ano. Sieg je každým dnem krásnější. Takže to člověka překvapí, když tu změnu vidí najednou.

„Už je to rok, co začala bydlet v lese, takže jsme si mysleli, že se z ní možná stalo ještě divočejší zvíře než předtím.”

„To...”

Zdá se, že si mysleli, že jsme kmen, co jí syrové maso. Hm, náš lid jedl syrové sobí maso a pil jejich krev, vedl kočovnický život, ale teď se náš život zase až tak neliší od života v hlavním městě.

Zanedlouho se vrátila Sieg.

„Klausi, doufám, že jsi nebyl drzý?”

„N-nebyl!”

Zatímco jsem se díval na Klause, co se na Sieg nedokázal přímo podívat, řekl jsem jí, že byl velmi hodný. Pak přišli i Sieginy rodiče.

„Ritzharde, jsem ráda, že jste za námi přijeli.”

„Ano, to je pravda!”

I Siegina matka a otec byli šťastní, že Sieg po dlouhé době zase viděli. Klaus řekl, že jsou dospělácké řeči nudné a odešel z místnosti.

„Ale překvapilo nás, jak se naše dcera změnila!”

„No ano, nikdy jsem si nemyslel, že svou dceru uvidím tak ženskou a zaoblenou.”

„Otče, matko, určitě přeháníte.”

Moje tchyně si otřela slzy kapesníčkem.

„Přišli jste tak akorát včas, tak pojďme jíst.”

Když tchyně zazvonila zvonečkem, co měla v ruce, přišlo služebnictvo, aby připravili jídlo. Řekli, že dneska připravili Siegina oblíbená jídla. Jak to Sieg zaslechla, výraz jí ztuhl. Posledních pár dní říkala, že nechce tučné maso, takže jsme se soustředili na ovoce, zeleninu a lehké masité pokrmy. V těhotenství se ženě měnila chuť, takže se Sieg vyhýbala těžkým masitým jídlům.

Když byla u armády, jedla spoustu pečeného masa, aby měla sílu. Byla nervózní, že jí dneska naservírují takové pokrmy. Poplácal jsem Sieg po zádech, abych jí dodal odvahu.

Nejdřív přinesli aperitiv. Šumivé víno. Sieg řekla služebné, že dá přednost vodě.

Pak předkrm. Bramborová kaše se šunkou a sýrem a polévka z kořenové zeleniny. Hlavním chodem bylo grilované telecí s omáčkou z červeného vína.

Ale jakmile přinesli tohle jídlo, Sieg samozřejmě semkla rty a vstala. Chvíli koukala, ale brzy vyběhla. Služebná, co si pravděpodobně uvědomila, co se děje, vyběhla za ní.

Přemýšlel jsem, co bych měl dělat, ale kvůli překvapeným výrazům jejich rodičů jsem se rozhodl, že není důvod to před nimi skrývat.

„Ehm, ranní nevolnost.”

„Cože?!”

„No.”

Bál jsem se o Sieg, ale kdybych odešel i já, bylo by to mnohem víc zneklidňující, a tak jsem jim všechno řekl, zatímco jsem pokračoval v jídle.

„...Nebo to nám řekli.”

„Vážně?”

„To zní striktně.”

Moderní lékařská věda dokáže těhotenství rozpoznat až po pátém měsíci.

„No ano, intuice mi napovídala... no, myslela jsem si, že možná bude čekat. Přece jenom se zakulatila.”

Vážně to byla matka deseti dětí. Řekla mi, že nevadí, že jsme jim to neřekli.

„Budete rodit u vás doma?”

„...Ne, ještě jsme se nerozhodli.”

Doktor nás odrazoval od cestování během těhotenství. Takže mě napadlo, že bych Sieg nechal tady a jel domů sám. Ale o tomhle jsem nemohl rozhodnout sám.

Po obědě jsem spěchal za Sieg, co odpočívala u sebe v pokoji. Spala. Služebná řekla, že snědla trochu ovoce a pak šla spát. Zdá se, že za ní přišel i doktor.

Odpoledne mě tchán chtěl vzít do pánského salonu. Musel jsem se připravit. Políbil jsem Sieg na čelo a odešel. V salónu jsme hráli karetní hry a biliár, pili jsme alkohol a mluvili o světových událostech. Bez žen. Bylo to odpočinkové místo pro kavalíry.

Tchán mě pozval, abych si vychutnal trochu toho alkoholu.

„Pěkné místo, ne? Tady můžeš pít, jak jen chceš.”

„Je to jako tajná základna.”

„To ano.”

Tajná základna, místo, kde děti trávily čas z dohledu svých rodičů. To slovo jsem znal, ale neměl jsem čas si takovou základnu postavit. Jen jsem řekl, co jsem se dozvěděl z knih.

„Takže a teď přípitek!”

„Dobrá.”

Tchán objednal suché černé pivo. Spokojeně jsem si pomyslel, že otec a dcera byli velmi podobní.

„Jaké to je?”

„Trochu moc silné. Já preferuji slabší pivo.”

„Ne. Tím jsem myslel moji dceru.”

„Ach, to?”

Takže se to týkalo Sieg a ne piva. To je ale trapné. Jelikož to bylo vážné téma, položil jsem sklenici a narovnal se.

„Sieglinde je velmi rozkošná žena. Žena, která je lepší, než si zasloužím.”

„Ha?!”

„Ech?”

„V-vážně?! Jsi příčetný?!”

„Ano, nelžu.”

Tchán vypadal zmateně a jako že mi nevěřil. Znovu jsem mu řekl, že to byla pravda.

„...Ne, promiň, že jsem tě podezíral.”

Tchán mě sem pozval, protože chtěl, abych tu vypustil svou nastřádanou frustraci, ale moje odpověď ho překvapila.

„No... moje dcera byla velmi silná a ani trochu ženská. My, moje rodina, jsme si mysleli, že to ona je hlavní síla v manželství.”

„Ne, vážně ne.”

Sieg je v mnoha věcech zručná, ale nikdy se nesnažila udělat něco lépe než já, její manžel. A ani se nikdy nesnažila vnutit mi svůj názor. Když nastane nějaký problém, vyříkáme si to.

„Vážně jsem rád, že je moje dcera šťastná a že zná radost bytí ženou.”

„...”

„Ale věřil jsem, že to je všechno díky tomu, že ses obětoval, Ritzharde.”

Tcháne, jak přesně jsi nahlížel na svou dceru. Sieg byla od 13 do 31 let u armády, takže možná neměla čas odpočívat se svou rodinou a navzájem se nepoznali.

Zatímco jsem usrkával alkohol, mluvil jsem o našem životě ve sněžné zemi. Nakonec tchán také prohlásil, že by chtěl přijet, což mi udělalo radost.

Domů jsme se vrátili pozdě v noci. Než jsem se nadál, mluvili jsme velmi nadšeně. Když jsem si od služebné vyslechl, že na mě Sieg čeká, zpanikařil jsem a rozběhl se do ložnice.

„Sieg, promiň, zrovna jsem se vrátil.”

„...Ne, to nevadí.”

Sieg se opírala o opěradlo a vyšívala. Ve tváři měla trochu víc barvy než předtím, takže se mi ulevilo.

„Takže na to přišli.”

„Jo. Ale možná to je tak dobře.”

„?”

Pohladil jsem Sieg po ruce a sedl si vedle ní. Pak jsem jí řekl, o čem jsem přemýšlel.

„—Sieg, proč tu nestrávíš nějakou dobu?”

„Ech?!”

Tady mohl rychle dorazit doktor i s porodními bábami, co měly zkušenosti s porodem. Pravděpodobně jí tu bude i pohodlněji než v naší vzdálené zemi.

„Vrátím se v létě.”

„?!”

No, pokud se ukáže, že není těhotná, můžu přijít na jaře. Každopádně ji do toho extrémního chladu nemůžu vzít, když je slabá.

„N-nemám v plánu tu nějak dlouho odpočívat.”

„Možná čekáš dítě, nemůžu tě nechat se dva dny plavit lodí.”

„...”

Doktor řekl, že v tomhle stádiu může dojít k potratu. A na palubě nebyli žádní doktoři. Bylo by zlé, kdyby se něco stalo. U nás byli starší lidé, co toho o porodu hodně věděli, ale měli jsme velmi malou šanci, že by pomohli Sieg.

„Jsem smutný, že nebudu s tebou, ale víc by mě bolelo, kdybych tě už neměl po zbytek svého života.”

„...”

Sieg to přijala.

„Budu ti psát.”

„...Jo.”

Kvůli jejímu sklíčenému výrazu mě taky bolelo u srdce. Ale takhle to bylo nejlepší. Nemůžu ji nutit, aby se vrátila a možná přišla o život.

„Odjedeš zítra ráno?”

„...Jo.”

Doma na mě pravděpodobně čeká hora práce. Jako lenní pán nemám tolik věcí na práci, ale když si na pár dní odjedu, věci se nahromadí.

„Jakpak se mám zbavit tohohle strachu.”

„Sieg, promiň.”

„Ne, není to špatné rozhodnutí.”

Trápilo mě, jak bych mohl zklidnit ty její rozechvělé šedivé oči, ale nevyšla ze mě ta správná slova.

„Co mám říct, samotnou mě to překvapilo. Zdá se, že jsem se na tebe hodně spolehla, Ritzi.”

„To není pravda. Vedlo se ti v cizí zemi dobře.”

„Tak proč je tohle loučení tak bolestné?”

„!”

Pevně jsem Sieg objal. Zrovna teď to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat, abych ji utěšil. Zatímco jsem ji objímal a plácal po zádech, někdo zaklepal na dveře.

Když jsem otevřel dveře, sluha mi donesl dopis. Odesilatelem byl dědeček. Byla to expresní pošta. Když jsem otvíral obálku se strachem, že se přihodilo něco zlého, bylo tam napsáno něco absurdního.

—Dopadl jsem svého syna a jeho manželku, tvoje rodiče. Jak je mám uvařit?

Zdá se, že dědeček našel otce a matku, co se pohřešovali.
--------------------------------------------------

~ Ritzhardův dědeček je super, jak je mám uvařit?! ~

<Předchozí>...<Následující>