HK - kapitola 59

Kapitola 59 – Opětovné shledání

Dlouho očekávané shledání se Sieglinde! Byl jsem tak rád, že jsem během své dvoudenní plavby na lodi nedokázal posedět.

V přístavu na mě čekal sluha ze Siegina domu, aby mě tam dovedl.

V kočáru mi švagr řekl o nedávných zajímavých událostech ve vile Wattinů. Jsem rád, že je Sieg zdravá.

Za tři hodny jsme dorazili do bujné země, které vládl hrabě.

Před vchodem do domu na mě čekali Sieglindini bratři. Copak se asi dělo? Všichni mě pozdravili se zářivým výrazem na tváři. Kdyby to byl jenom jeden, nebylo by to nic divného, ale bylo tam seřazeno mnoho rozložitých vojáků.

Podivná scéna.

„Vítej, Ritzharde, čekali jsme na tebe!”

„Ech? Aa, moc děkuju.”

„Nemusíš tady být tak zdvořilý! Všichni jsme bratři, ne?”

„Aha. Zkusím si na to zvyknout.”

Trápilo mě, jak jsem měl reagovat na ty vojáky, co všichni mluvili tak slušně. Navíc to byli lidé, co jsem viděl poprvé. Nebo spíš z pěti přítomných lidí jsem čtyři viděl poprvé. Všichni měli rusé vlasy a dravčí tváře. Všichni byli o hlavu větší než já, takže bylo trochu děsivé, když mě obklíčili.

„Švagrové, ale proč jste tady?”

„Ech, no, ehm, totiž.”

„Ach— totiž. To je kvůli tomu, že naše silná... tím myslím r-roz-rozkošná mladší sestra... nee!! Běhá mi mráz po zádech!!”

„Aa, to je kvůli tomu, že říkáš něco, co nemyslíš vážně!”

„Každopádně Sieglinde je mírně dopálená!!”

„Sieg? Hee, jak nezvyklé.”

Moji švagrové najednou všichni zalapali po dechu a nevěřícně na mě zírali.

„Ehm, kde je Sieg?”

„U sebe v pokoji, prosím, rychle!”

„J-jéé!!”

Nejsvalnatější bratr mě dostrkal do Siegina pokoje. Otevřel dveře, hodil mě dovnitř a zase zavřel. Podíval jsem se na dveře, které se zavřely velkou silou, a udiveně jsem naklonil hlavu ke straně. A když jsem se rozhlédl po místnosti, Sieg seděla u okna. Když jsme se střetli pohledem, překvapeně vstala.

„Ritzharde!”

„Ach, dlouho jsme se neviděli, Sieglin...”

Než jsem stihl říct její jméno, Sieg ke mně přiběhla a objala mě.

Jakmile se naše těla střetla, přemýšlel jsem, jestli to byl sen. Ale když se její rusé vlasy otřely o mou tvář, uvědomil jsem si, že to bylo skutečné.

Vychutnal jsem si to objetí.

„...Sieg, stýskalo se mi po tobě,” zašeptal jsem jí do ucha a Sieg tiše přikývla. Když jsem se rty dotkl jejího lalůčku, uši jí pomalu zrudly.

Prozatím jsem se od Sieg vzdálil a usadil jsem ji na židli u okna.

„Jak jsi na tom?”

„Aa, nijak špatně.”

„Aha.”

Ale řekla, že pořád trpí ranními nevolnostmi.

„Ritzi, vypadá to, že jsi trochu pohubl.”

„Vážně?”

Možná jsem zhubl kvůli stresu. Neměl jsem moc času na odpočinek, protože jsem musel otce učit celý měsíc. Přepínal jsem se aniž bych si to uvědomil. Moje myšlenky, co se života s mými rodiči týče, jsou naprosto nepopsatelné. Deset let cestovali, takže jejich logika je vážně divná. Vážně mě to unavilo.

„Vážně, život s tebou je super, Sieg.”

Posadil jsem se před Sieg a vzpomínal jsem na náš život během našeho dočasného manželství. Vybavoval jsem si jen příjemné věci.

„Sieg, co jsi za poslední měsíc dělala?”

„No, řekli mi, že nemůžu dělat tohle a tamto, měla jsem spoustu omezení.”

„To zní obtížně.”

Moje tchyně a Siegina švagrová byly s ní a dohlížely na ni.

„Zdálo se že si myslely, že půjdu trénovat, jakmile ze mě spustí oči. Vážně, taková drzá rodina.”

Jelikož se její rodina bála, v tichosti šila nebo pletla. Ukázala mi své dílo.

„Udělala jsi toho hodně.”

„No, nudila jsem se.”

Vlněný plášť, rukavice, šálu, ponožky. Všechno to mělo pečlivý lichoběžníkový vzor. Sieg mi nasadila šálu. Na dotyk byla příjemná, upletená z modré vlny. Ten měkký pocit mě osvěžil.

„Tohle, to je pro mě?”

„Aa, všechno tady je pro tebe, Ritzi.”

„Ech, vážně?! To mám radost!”

Víte co, všechny ty vlněné věci byly pro mě.

„Děkuju, Sieglinde!”

Poděkoval jsem jí a políbil ji na tvář. Když jsem se od ní odtáhl, podíval jsem se do jejích šedých očí. Jelikož jsme byli od sebe tak dlouho, nakonec mi bylo trapně.

Dlouho jsme se na sebe dívali, ale Sieg odvrátila pohled jako první. Řasy se jí mírně chvěly. Sieg se opírala o zeď a vypadala rozpačitě. Když jsme se znovu střetli pohledem, snažila se utéct, takže jsem si opřel obě paže o zeď, abych ji polapil.

„Hele, Sieg.”

„?!”

„Můžu tě políbit?”

„...”

„Nechceš?”

„...Vlastně ne že ne.”

Jelikož řekla, že se jí to neprotivilo, sundal jsem jednu paži ze zdi a ovinul jí ji kolem pasu.

„Ach, měl jsem si sundat kabát.”

Kvůli načechranému kabátu jsem ji necítil. Protože moji švagrové čekali venku, neměl jsem čas se odstrojit. Ale kdybych teď vycouval, možná by bylo obtížné rozpačitou Sieg znovu polapit, takže jsem pokračoval.

Svěsila hlavu, takže jsem jí položil ruku pod bradu, zvedl jí ji a políbil ji. Chtěl jsem si to vychutnat, ale přišel bych o zábrany, a tak jsem ji zlehka políbil. Pomalu jsem se odtáhl a podíval se jí do tváře. Tvářičky měla zrudlé a šedé oči vlhké, takže v nich byl hlubší lesk než obvykle. Když jsem ji pohladil po bradě, zavřela oči. Jelikož se mi téhle příležitosti nedostávalo tak často, políbil jsem ji zlehka vedle rtů a pustil ji.

„Teď musím zajít za tchánem.”

„...Aa, správně.”

Tohle byl Siegin dům. Nemohl jsem tu zůstat pořád.

„Kde je tchán?”

„Zdá se, že ve své pracovně.”

„Aha. Děkuju.”

Jemně jsem ji pohladil a otočil jsem se k odchodu, ale Sieg mě popadla za klopu kabátu.

„Ach, správně, můj kabát. Musím si ho sundat.”

„Ne, to jsem nemyslela.”

„Hm?”

„Jak jsi řekl, když jsme žili spolu, bylo to skvělé.”

„No, s rodinou si nemůžeme dávat takovou prioritu.”

Z nějakého důvodu mi přišlo, že ta doba, kdy jsme spolu žili, už byla dávno. Byli jsme od sebe jen měsíc, bylo to divné.

Sieg se také hořce usmála.

„Kéž bychom se brzy mohli vrátit domů.”

„Neboj se, brzy se vrátíme.”

Neudělal jsem tu nudnou poznámku, kdy bych jí připomněl, že tohle byl také její domov.




Pak jsme my dva šli do přízemí.

„Aa, Ritzharde, dobrá práce!”

„?”

Nebyl jsem si jistý, co na tom bylo dobrého, ale moji švagři mě vítali, takže jsem se jim uklonil.

„Takže ohledně ranče.”

„Ech?!”

„Děje se něco?”

„Ty, ty máš v plánu pracovat?”

„Ano, mám, takže...?”

Zdálo se, že jsem řekl něco divného, a tak jsem se podíval na Sieg.

„Otce jenom překvapilo, že jsi tak pilný.”

„Ech, vážně?”

Když jsem se podíval na tchána, souhlasně přikývl na Siegina slova.

„Vážil jsi dlouhou cestu, dva nebo tři dny by sis měl odpočinout.”

„Ne, to přece nemůžu.”

Měl jsem špatný pocit, že bych zahálel. Prosil jsem o nějakou práci.

„Haa, vážně, kéž by moji synové byli také trochu takoví.”

Zdálo se, že moji švagrové vojáci nepomáhali s rančem. No, ale přijeli sem na dovolenou, takže to neznělo spravedlivě.

„Ritzharde, upřímně řečeno mi to moc pomůže. Mohl bys mi začít pomáhat už dneska odpoledne?”

„Ano, samozřejmě.”

A tak jsem se popasoval s touto novou prací.
--------------------------------------------------

~ Ritz workoholik! ~

~ Do nedávna jsem žila v přesvědčení, že se tchyně píše jako tchýně. Můj slovník spisovné češtiny měl jiný názor... ~

<Předchozí>...<Následující>