HK - kapitola 54

Kapitola 54 – Sieglindino hlášení 2

Do přístavu v mé domovině jsme dorazili něco po poledni. Jelikož to byl jeden z největších přístavů v zemi, bylo tam spoustu lidí.

„Sieg, co si dáme na oběd?”

„Uvidíme...”

Měli jsme zhruba hodinu a půl, než přijede naše drožka. Restaurace byly pravděpodobně nacpané.

„Dáme si něco na trhu.”

„To půjde.”

Na trhu v přístavním městě bylo mnoho zboží, vskutku se k němu hodilo jeho titul „Brána jídla”.

„Vážně je období sklizně.”

„To ano.”

V obchodě s ovocem nedaleko vstupu na trh byly hory podzimního ovoce. Ritz radostí vykřikl. Meruňky, broskve, hrušky, jablka. Obklopovala nás sladká vůně. Ritzhard koupil dvě zelená jablka. Pak jsem v poklidu obešli mnoho obchodů jako stánek se zeleninou, s květinami, s alkoholem a ostatními.

Nakonec jsem dorazili do uličky, kde bylo mnoho stánků s jídlem. Nejdřív jsme zašli do pekařství.

„Hee, je tu mnoho různých druhů pečiva.”

„Od malých až po velké, slyšela jsem, že existuje zhruba tisíc různých druhů.”

Jelikož nevěděl, co si vybrat, koupili jsme pečivo jménem knoten, co vypadalo jako dlouhé pruhy dané k sobě.

Také jsme nemohli zapomenout na klobásy. Většina lidí kolem jedla klobásu se žlutým práškem, co měl ostrou chuť. Ve stáncích to bylo oblíbené.

Nakonec jsme koupili kávu a posadili jsme se na dřevěnou lavičku na náměstí.

Protože jsme si knoteny nechaly ohřát, z papírového obalu jsem cítila teplo. A když jsme pečivo rozpůlili, stoupala z něj pára. Když jsem se do něj zakousla, mělo měkkou texturu a nasládlou chuť. Dřív jsem preferovala tvrdší chléb s pevnou, tuhou chutí, ale když jsem ochutnala chléb, o který si Ritz řekl u paní rodiny Rango, oblíbila jsem si měkký chléb.

Klobásu s kari jsme měli nakrájenou, aby se snadno jedla, a byla napíchnutá na jehle. Na vršku byla rajčatová omáčka, takže to bylo správně kořeněné a nakyslé. Ugrilovaná do křupava a když se do ní člověk zakousl, vnější vrstva pěkně křupla. Nahrubo namleté maso přetékalo masovou šťávou.

„Sieg, tohle je úžasné.”

„Jsem ráda, že ti to chutná.”

Co se týče zákusku, dala jsem si jedno jablko, co jsme koupili. Byla trochu tvrdá, ale nebylo to tak zlé.

Ritz si dal taky jablko. Pak řekl jedno: „Ujé, kyselé!”

„?”

Možná měl nezralé jablko. Nebo možná že to jablko prostě takhle chutnalo. Bylo opravdu kyselé, ale nebylo nepoživatelné.

„Sieg, tvoje jablko je sladké?” zeptal se Ritz, co vypadal, že ho přešla chuť, jak si to jablko položil na koleno.

„Ne, není sladké, ale není zase až tak kyselé, aby se nedalo jíst.”

Když jsem se ho zeptala, jestli si chce kousnout, podala jsem mu jablko. Ukousl si jedno sousto a tvář se mu hned zkřivila.

„Tohle je taky kyselé!!”

„To je škoda.”

„Ha, Sieg, máš ráda kyselé ovoce?”

„...Vlastně moc ne.”

Jablka v této zemi byla v porovnání s jinými jablky kyselejší. Takže jsem byla na tu kyselou chuť zvyklá, ale dneska jsem měla pocit, že to je jiné. Moje tělo bylo příliš jiné než normálně. Tenhle podivný pocit, mohlo by to být tamto.

„S-sieg, n-není to náhodou?!”

„Počkej, uklidni se. Dokud nezajdeme za doktorem, nebudeme to vědět jistě.”

Ritz začal být najednou neklidný a poradil mi, že bych si měla sundat korzet.

„Pokud si začnu sundávat korzet, ujede nám drožka a nevejdu se do šatů. Není to tak zlé, tak buď chvilku trpělivý.”

Drožkou do hlavního města to byla zhruba hodina. Nebylo to tak dlouho. Když jsme dorazili, zašli jsme do domu Ritzova otce, abychom je pozdravili. Dostalo se nám vášnivého uvítání od dědečka, co vyšel v medvědí kožešině. Pak jsme řekli, že si něco musíme zařídit ve městě, a zamířili jsme do nemocnice.

Doktor mě prohlédl, ale jelikož naše jediná informace byla, že jsem mohla jíst kyselé jídlo, nemohli jsme udělat žádný závěr. Přece jenom nemám ráda sladké, takže to nepomohlo.

„No, je to takhle, takže možná bude nejlepší o tom dědečkovi ještě neříkat.”

„Dobře.”

Zdá se, že v pěti měsících se to dá zjistit poslechem tepu stetoskopem, ale doktoři řekli, že v tomto období je to nejisté. Za pět měsíců mi břicho možná naroste, takže to zjistím.

Každopádně to byla nejistá informace, takže jsem Ritzharda varovala, aby nebyl příliš natěšený.

Takže jsem takhle varovala svého nervózního manžela, ale když jsem na večeři měla maso s omáčkou z rudého vína, najednou mi začalo být nevolno a odešla jsem.

...Pravděpodobně ta takzvaná ranní nevolnost.

„Proč jsi mi to neřekl dřív!”

Po večeři se dědeček ze starosti snažil zavolat doktora, takže jsme ho museli zastavit.

„Dokonce i doktor řekl, že není jisté, jestli to je těhotenstvím.”

Když mu Ritzhard vysvětlil detaily, dědeček to také pochopil. „Aha. Takže můžu mít radost, že jste teď skutečný pár?”

Vzpomněla jsem si, že dědeček tehdy přišel na náš dočasný vztah.

„Dědečku, tehdy...”

„Tím se netrap. Špatný je tady můj vnuk, co je k smrti zabedněný.”

Ritzhard se zatvářil, jako kdyby ho trestali.

Nato dědeček řekl: „Co jsi vyhubovaný pes nebo co!”




Na bál druhého dne mi dědeček připravil pohodlné šaty, které tělo nijak neomezovaly. To byla moje domovina. Mohla jsem najít všechno potřebné už hotové.

Když jsem přišla na bál, odrecitovali můj šlechtický titul.

Řekli, hraběnka Levantret.

Vždycky, když jsem se takových bálů účastnila, obklíčily mě mladé dámy, ale tentokrát se ke mně nikdo nepřiblížil. Ačkoli jsem na sobě cítila pohledy.

Pak jsem se pozdravila s mnoho známými. Všichni byli překvapení, jak jsem se změnila.

„No, vzhledově ses změnila, ale i povahově jsi zjemněla.”

Když jsem je slyšela říkat tohle, byla jsem zvědavá, jak hrozivá jsem dřív byla.

Emmerich nepřišel. Když jsem se na něj zeptala jednoho známého vojáka, řekl mi, že Emmerich chodil po práci rovnou domů, protože měl novou manželku.

Promluvila jsem si i s dalšími známými. Všichni byli překvapení mým vzhledem.

Nakonec jsem si promluvila s Ritzhardovým přítelem. Upřímně mi poblahopřál k tomuto náhlému sňatku, o kterém se před rokem rozhodlo.

Když jsem se se všemi pozdravila, přesunula jsem se do koutku a dala si ovocný džus. Protože tu byla možnost, že jsem byla těhotná, rozhodla jsem se zříct se alkoholu.

„Budeme oslavovat?”

Zatímco Ritzhard protáčel sklínkou v ruce, podíval se mi na břicho.

„Ještě to není jisté.”

„Ale stejně.”

Kvůli mým bezcitným slovům Ritzhardovi poklesla ramena. Ale nebylo to tak, že jsem nic necítila.

„No, měli bychom to jen tak pro jistotu oslavit?”

„!”

Pozvedla jsem sklínku a pronesla přípitek: „Na novou rodinu.”

Skleničky o sebe cinkly s jasným zvukem. Ten nápoj, co jsem měla, byl úžasný a nepodobal se ničemu, co jsem do teď pila.

Až do doby, kdy se mi začalo zvětšovat bříško a kdy už bylo jasné, že jsem měla dítě, jsme Ritzhard a já trávili měsíce v neklidu.

Za mnoho měsíců se narodí nový život, ale my jsme už teď snili o dítěti.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>