~ Než se pustím do DM-7, hodlám sem hodit pár bonusových kapitol. Nenechte se zmást číslováním, pokračuju číslováním z hlavního příběhu, i když to jsou bonusovky. ~
~ A hnedka z pohledu Sieglinde. ~
Dneska jsme cestovali do mé země.
Zhruba dva dny strávíme na lodi a kočárem se dostaneme do hlavního města. První až třetí den se zúčastníme bálu. Poslední den zůstaneme v hostinci a pak se vrátíme domů. Kvůli tomuhle výletu jsme měli plné ruce práce. Čekala jsem, že si Ritzhard neodpočine ani na lodi.
„Ritzi, proč si neodpočineš?”
„Hm, ještě chvilku. Díky.”
„...”
Ritz dělal závěrečné úpravy na dřevěném sobovi, co dáme darem mé rodině. Po vyplutí lodi to už dělal tři hodiny.
„Myslela jsem si, že to je hotové.”
„Taky jsem si to myslel, ale když jsem se podíval pořádně, měl ještě pár chybiček, a tak jsem je prostě musel opravit.”
Nožem zahlazoval už tak skvělé paroží. Jemně a v tichosti vyřezával dřevo. Můžu na něj hodiny zírat s vážnou tváří, jak pracuje, ale přílišná starost je jedna z jeho chyb.
„Ritzi, pojďme si koupit nějaký alkohol.”
„...Dobře.”
Prozatím se mi podařilo ho přimět přestat pracovat.
Na lodi byl krámek, co prodával pár věcí. Ačkoli si nejsem jistá, proč prodávají víc alkoholu než jídla. Byla tam pšeničná pálenka (Korn), likér z černého čaje (Tiffin), mnoho různých druhů vín, piva a také mnoho nápojů z mé domoviny.
„Sieg, co je tohle?”
„Alkohol se směsí bylin, koření a ovoce.”
„Hee.”
V ruce jsem držela Jägermeistera. Byl jak hořký, tak nasládlý a dokonce se vyráběl z léčivých bylinek, takže se říkalo, že je dobrý na zdraví.
„Tohle je pro tebe možná trochu silné, Ritzi.”
„Aha. Ale pro změnu chci zkusit něco jiného.”
„Tak co takhle vybrané červené víno?”
Vybrané červené víno (edelfäule wein) byl jeden z nejsladších alkoholických nápojů na světě. Vyráběl se z rozinek. Není moc trpký a má hlubokou sladkou chuť a jemnou medovou vůni. Dokonce i lidé slabí vůči alkoholu mají tenhle nápoj rádi.
„Tak si dám tohle.”
„Dobrá volba.”
Také jsme koupili pochutiny, co se hodili k alkoholu. Sýr, čokoládu, vařené vejce, uzené ptačí maso, sušené ovoce.
Když jsme koupili alkohol, vrátili jsme se zpět do kajuty.
Posadila jsem se na postel, přitáhla si malý kulatý stolek a naservírovala pochutiny na talíř. Pak jsem z poličky vzala sklínky a nalila do nich alkohol.
„Jéé, je to červené!!”
Jägermeister je červený jako krev. Je silný, ale čistý.
Ritz měl nápoj, co měl nádherně jantarový odstín. Když jsem trochu usrkla, kvůli tě sladké chuti jsem se zamračila. Mám ráda sladké pochutiny, ale alkohol preferuji suchý.
Obrátila jsem se k pochutinám na talíři. Ritz si všiml, kam se koukám, podíval se na mě a vzal něco z talíře.
„Čokoládu?”
Než jsem mohla odpovědět, dal mi ji do pusy. Sladká. Ale dobře se hodila k alkoholu, co mi ještě zůstal v puse. A taky jsem cítila, jak se rozpaluju.
„Sieg, co se děje? Ta čokoláda nebyla dobrá?”
„...To ne.”
Nakonec jsem si vzpomněla na něco, co se stalo dřív, a tak jsem si zakryla ústa, ale Ritz se nečekaně nahnul blíž.
„Sieg?”
„To nic. Ta čokoláda byla taky normální.”
„Aha. Tak na co ta ruka?”
„...Na nic.”
Když jsem to tiše řekla, jemně mě vzal za zápěstí a odsunul mi ruku z úst.
Za okamžik jsme měli rty u sebe.
Jeho rty byly teplé, byla jsem z nich celá nesvá.
...Tak nějak z toho vzniklo absurdně sladké sousto.
Co se týče zbytku výletu, trávili jsme čas hraním her, pozorováním moře z paluby, pitím alkoholu a povídáním. Čas rychle ubíhal. Když jsem cestovala lodí z mé domoviny, pamatuju si, že jsem se velmi nudila. Ale s Ritzem to byla taková zábava.
Pár hodin před doplutím jsem se začala oblékat. Moje rodina mi poslala šaty. Sundala jsem si mužské oblečení, na které jsem byla zvyklá, a natáhla se po spodním prádle.
„...”
Bylo členěné a přivazovalo se v pase. Sama jsem to nemohla zvládnout.
„...Ritzi,” promluvila jsem na Ritze, co seděl na protější posteli.
„Ano?”
„...”
„Sieg, co se děje?”
„Ne, no, ehm, možná budu chtít pomoc.”
„Cože?”
„Můžeš mi ty tkanice zavázat?”
Ritz nenuceně souhlasil.
Korzety nejenom že zeštíhlí pas, ale také zkrášlí ženské poprsí. Rozvázala jsem tkanice a vložila jsem své poprsí nad tlusté ocelové dráty v korzetu.
A pak už bylo akorát třeba to zezadu zašněrovat. Šikovný Ritz tu tkanici zručně zavázal.
„Sieg, nebolí to, že ne?”
„Jsem v pořádku.”
Ale byl v tom jeden problém. Šaty mi byly v pase trochu úzké. Přišla jsem na to teprve nedávno. Tkanice se musely utáhnout co možná nejvíc.
„...Ritzi.”
„Copak?”
„Mám přání.”
„Dobře.”
„Můžeš ty tkanice hodně utáhnout?”
„Proč? To pro tělo není dobré.”
„...”
Po nové dietě sestávající hlavně z masa se moje tělo přizpůsobilo sněžné zemi. Kampak se asi poděly ty svaly, co mi pokrývaly tělo. Teď je chránily vrstvy tuku.
Když jsem tu smutnou zprávu řekla Ritzovi, zdráhavě se mnou soucítil.
Položila jsem obě ruce na stěnu a zapřela nohy.
„Tak, jdu na to.”
„Dobře.”
V tom okamžiku se tkanice pevně stáhla kolem, ale měla jsem pocit, že to nestačí. Takhle si ty šaty neobléknu.
„Trochu víc.”
„Sieg, to je...”
„Dělej, jak říkám.”
„...Dobře.”
Druhá vlna tlaku. Tentokrát se mi tak nějak těžko dýchalo.
„Sieg, takhle to je v pořádku?”
„Trochu, víc.”
„Tohle je naposledy.”
Tkanice se pevně stáhla kolem mého těla.
„...Ku!”
Zatínala jsem zuby, ale stejně ze mě vyšel hlásek. Jakmile se přestalo ozývat zatínání tkanic, vydechla jsem úlevou.
Díky Ritzhardovi jsem si mohla ty šaty přirozeně vzít. Pak jsem přešla k lavoru, abych se nalíčila. Připevnila jsem si příčesek a trochu jsem si zakryla tvář kloboučkem. Jak jsem se dívala do zrcadla, pomyslela jsem si, že takhle mě lidi budou aspoň vidět jako ženu. I šaty byly ušité dle linie těla bez přílišných odkrytých částí nebo ozdob, takže byly lepší než ty nařasené šaty s mnoha odkrytými částmi, co mi rodina poslala předtím.
Jakmile jsem se oblékla, vyšla jsem z koupelny.
„Jéé!! Sieg, vypadáš rozkošně——!!”
Ritz zareagoval, jak jsem čekala.
„...”
„Co se děje?”
„To... jak vypadáš...”
„Je to zahraniční oděv, co jsem dostal od dědy.”
Čtvercový načechraný bílý klobouk a nadýchaný plášť. Černé kalhoty a černé boty pěkně zdůrazňovaly tu bílou.
Uprostřed místnosti stála sněžná víla.
Nakonec jsem se cítila bezradně, jestli mám litovat, že můj manžel je mnohem rozkošnější než já nebo si toho upřímně cenit.
--------------------------------------------------
Kapitola 53 – Sieglindino hlášení
Dneska jsme cestovali do mé země.
Zhruba dva dny strávíme na lodi a kočárem se dostaneme do hlavního města. První až třetí den se zúčastníme bálu. Poslední den zůstaneme v hostinci a pak se vrátíme domů. Kvůli tomuhle výletu jsme měli plné ruce práce. Čekala jsem, že si Ritzhard neodpočine ani na lodi.
„Ritzi, proč si neodpočineš?”
„Hm, ještě chvilku. Díky.”
„...”
Ritz dělal závěrečné úpravy na dřevěném sobovi, co dáme darem mé rodině. Po vyplutí lodi to už dělal tři hodiny.
„Myslela jsem si, že to je hotové.”
„Taky jsem si to myslel, ale když jsem se podíval pořádně, měl ještě pár chybiček, a tak jsem je prostě musel opravit.”
Nožem zahlazoval už tak skvělé paroží. Jemně a v tichosti vyřezával dřevo. Můžu na něj hodiny zírat s vážnou tváří, jak pracuje, ale přílišná starost je jedna z jeho chyb.
„Ritzi, pojďme si koupit nějaký alkohol.”
„...Dobře.”
Prozatím se mi podařilo ho přimět přestat pracovat.
Na lodi byl krámek, co prodával pár věcí. Ačkoli si nejsem jistá, proč prodávají víc alkoholu než jídla. Byla tam pšeničná pálenka (Korn), likér z černého čaje (Tiffin), mnoho různých druhů vín, piva a také mnoho nápojů z mé domoviny.
„Sieg, co je tohle?”
„Alkohol se směsí bylin, koření a ovoce.”
„Hee.”
V ruce jsem držela Jägermeistera. Byl jak hořký, tak nasládlý a dokonce se vyráběl z léčivých bylinek, takže se říkalo, že je dobrý na zdraví.
„Tohle je pro tebe možná trochu silné, Ritzi.”
„Aha. Ale pro změnu chci zkusit něco jiného.”
„Tak co takhle vybrané červené víno?”
Vybrané červené víno (edelfäule wein) byl jeden z nejsladších alkoholických nápojů na světě. Vyráběl se z rozinek. Není moc trpký a má hlubokou sladkou chuť a jemnou medovou vůni. Dokonce i lidé slabí vůči alkoholu mají tenhle nápoj rádi.
„Tak si dám tohle.”
„Dobrá volba.”
Také jsme koupili pochutiny, co se hodili k alkoholu. Sýr, čokoládu, vařené vejce, uzené ptačí maso, sušené ovoce.
Když jsme koupili alkohol, vrátili jsme se zpět do kajuty.
Posadila jsem se na postel, přitáhla si malý kulatý stolek a naservírovala pochutiny na talíř. Pak jsem z poličky vzala sklínky a nalila do nich alkohol.
„Jéé, je to červené!!”
Jägermeister je červený jako krev. Je silný, ale čistý.
Ritz měl nápoj, co měl nádherně jantarový odstín. Když jsem trochu usrkla, kvůli tě sladké chuti jsem se zamračila. Mám ráda sladké pochutiny, ale alkohol preferuji suchý.
Obrátila jsem se k pochutinám na talíři. Ritz si všiml, kam se koukám, podíval se na mě a vzal něco z talíře.
„Čokoládu?”
Než jsem mohla odpovědět, dal mi ji do pusy. Sladká. Ale dobře se hodila k alkoholu, co mi ještě zůstal v puse. A taky jsem cítila, jak se rozpaluju.
„Sieg, co se děje? Ta čokoláda nebyla dobrá?”
„...To ne.”
Nakonec jsem si vzpomněla na něco, co se stalo dřív, a tak jsem si zakryla ústa, ale Ritz se nečekaně nahnul blíž.
„Sieg?”
„To nic. Ta čokoláda byla taky normální.”
„Aha. Tak na co ta ruka?”
„...Na nic.”
Když jsem to tiše řekla, jemně mě vzal za zápěstí a odsunul mi ruku z úst.
Za okamžik jsme měli rty u sebe.
Jeho rty byly teplé, byla jsem z nich celá nesvá.
...Tak nějak z toho vzniklo absurdně sladké sousto.
Co se týče zbytku výletu, trávili jsme čas hraním her, pozorováním moře z paluby, pitím alkoholu a povídáním. Čas rychle ubíhal. Když jsem cestovala lodí z mé domoviny, pamatuju si, že jsem se velmi nudila. Ale s Ritzem to byla taková zábava.
Pár hodin před doplutím jsem se začala oblékat. Moje rodina mi poslala šaty. Sundala jsem si mužské oblečení, na které jsem byla zvyklá, a natáhla se po spodním prádle.
„...”
Bylo členěné a přivazovalo se v pase. Sama jsem to nemohla zvládnout.
„...Ritzi,” promluvila jsem na Ritze, co seděl na protější posteli.
„Ano?”
„...”
„Sieg, co se děje?”
„Ne, no, ehm, možná budu chtít pomoc.”
„Cože?”
„Můžeš mi ty tkanice zavázat?”
Ritz nenuceně souhlasil.
Korzety nejenom že zeštíhlí pas, ale také zkrášlí ženské poprsí. Rozvázala jsem tkanice a vložila jsem své poprsí nad tlusté ocelové dráty v korzetu.
A pak už bylo akorát třeba to zezadu zašněrovat. Šikovný Ritz tu tkanici zručně zavázal.
„Sieg, nebolí to, že ne?”
„Jsem v pořádku.”
Ale byl v tom jeden problém. Šaty mi byly v pase trochu úzké. Přišla jsem na to teprve nedávno. Tkanice se musely utáhnout co možná nejvíc.
„...Ritzi.”
„Copak?”
„Mám přání.”
„Dobře.”
„Můžeš ty tkanice hodně utáhnout?”
„Proč? To pro tělo není dobré.”
„...”
Po nové dietě sestávající hlavně z masa se moje tělo přizpůsobilo sněžné zemi. Kampak se asi poděly ty svaly, co mi pokrývaly tělo. Teď je chránily vrstvy tuku.
Když jsem tu smutnou zprávu řekla Ritzovi, zdráhavě se mnou soucítil.
Položila jsem obě ruce na stěnu a zapřela nohy.
„Tak, jdu na to.”
„Dobře.”
V tom okamžiku se tkanice pevně stáhla kolem, ale měla jsem pocit, že to nestačí. Takhle si ty šaty neobléknu.
„Trochu víc.”
„Sieg, to je...”
„Dělej, jak říkám.”
„...Dobře.”
Druhá vlna tlaku. Tentokrát se mi tak nějak těžko dýchalo.
„Sieg, takhle to je v pořádku?”
„Trochu, víc.”
„Tohle je naposledy.”
Tkanice se pevně stáhla kolem mého těla.
„...Ku!”
Zatínala jsem zuby, ale stejně ze mě vyšel hlásek. Jakmile se přestalo ozývat zatínání tkanic, vydechla jsem úlevou.
Díky Ritzhardovi jsem si mohla ty šaty přirozeně vzít. Pak jsem přešla k lavoru, abych se nalíčila. Připevnila jsem si příčesek a trochu jsem si zakryla tvář kloboučkem. Jak jsem se dívala do zrcadla, pomyslela jsem si, že takhle mě lidi budou aspoň vidět jako ženu. I šaty byly ušité dle linie těla bez přílišných odkrytých částí nebo ozdob, takže byly lepší než ty nařasené šaty s mnoha odkrytými částmi, co mi rodina poslala předtím.
Jakmile jsem se oblékla, vyšla jsem z koupelny.
„Jéé!! Sieg, vypadáš rozkošně——!!”
Ritz zareagoval, jak jsem čekala.
„...”
„Co se děje?”
„To... jak vypadáš...”
„Je to zahraniční oděv, co jsem dostal od dědy.”
Čtvercový načechraný bílý klobouk a nadýchaný plášť. Černé kalhoty a černé boty pěkně zdůrazňovaly tu bílou.
Uprostřed místnosti stála sněžná víla.
Nakonec jsem se cítila bezradně, jestli mám litovat, že můj manžel je mnohem rozkošnější než já nebo si toho upřímně cenit.
--------------------------------------------------
ďakujem, ďakujem a ešte raz ďakujem, nevedel som sa dočkať pokračovania.
OdpovědětVymazat