HK - kapitola 52

Kapitola 52 – Ritzhardova osamělá léta II

Jaro mého druhého roku jako lenní pán.

Vesničané ke mně byli pořád chladní.

Ale došlo k pár malým změnám. Viděl jsem teď, jak starší lidé pokládali na Kámen ducha úlitby a jak se u něj modlili.

Rušné dny pokračovaly.

Zatímco jsem dál pracoval jako lenní pán, musel jsem také dělat vše proto, abych v této sněžné zemi přežil. Sběr bylinek na jaře je důležitý, aby se nasbíralo nezbytné koření a bylinky na celý rok, takže jsem se musel hodně snažit.

Pořád jsem měl další práci. Musel jsem zorat pole vně vesnice. To dělali všichni ve vesnici. Sklizené plodiny se nerozdělovali mezi vesničany. Všechno se prodávalo a vybíralo jako daně.

Až donedávna se sklizená zelenina rozdělovala mezi vesničany. Tehdy se daň vybírala v hodnotě jednoho soba ročně. Ale kvůli dravým zvířatům se počet sobů velmi snížil. Tehdejší lenní pán, můj dědeček, okamžitě přestal vybírat daně v podobě sobů a začal s vybíráním daní prostřednictvím prodávání zeleniny.

Sedmdesát sobů z vesnice a zelenina z pusté země. Rozdíl byl velký. Ale sobi byli pro vesnici a pro přežití důležití. Jelikož se jejich počet snížil, nemohli jsme si dovolit je namátkově vybírat.

Kvůli tomu na jaře všichni z vesnice pracují na poli.

Samozřejmě tu jsou ještě další pole. Každý pracuje na vlastních polích, aby si vypěstovali vlastní zeleninu na zimu.

Když jsem se vrátil domů, paní z válečnické rasy vařila. Služka dala výpověď, protože se musela starat o svého novorozeného vnuka. A tak tu práci místo ní dělali moji noví spolubydlící.

Zdálo se, že se paní z válečnické rasy, Ruruporon, naučila vařit od mé matky a vařila mi tedy jídla, co měla podobnou chuť, kterou jsem si pamatoval z dětství. Ale i tak jsem pokračoval ve svém výzkumu, co se zlepšování mých kuchařských schopností týče. Na věci, co jsem neznal, jsem se zeptal paní z obchodu a brzy jsem byl schopen uvařit pár mírně dobrých věcí.

Léto. Abych vyzkoušel své schopnosti ve výrobě džemu a alkoholu, šel jsem nasbírat bobule. Co se přípravy džemu týče, naučil jsem se to od žen z vesnice, když jsem jim pomáhal s výrobou látky. Co se týče výroby alkoholu, to jsem se dozvěděl ze zápisků v dědečkově knihovně.

Po cestě k bobulím jsem spatřil pár žen, a tak jsem k nim přišel, abych se jich zeptal, co by mohlo být dobré na výrobu džemu. Ale obklopovala nás mrazivá atmosféra. Všechny si pak na něco vzpomněly a odešly.

Když jsem se pár zbývajících žen zeptal, o co šlo, zdálo se, že diskutovaly o tom, kdo nasbíral nejvíc bobulí. Zdálo se, že se sázely, že to vyhraje paní Aria.

Říká se, že ženy, co dokáží dobře sbírat bobule, jsou dobré manželky. Sběr bobulí je pro vesnici takhle důležitý.

„Zdá se, že dneska jste nakonec vyhrál vy, pane.”

„Ujéé, to je trochu...”

Zdálo se, že jsem přišel pozdě, neodhadl náladu a nakonec jsem vyhrál. Omluvil jsem se a rozpačitě se mírně usmál.

„Není to skvělé, můj pane. Budete velmi oblíbený.”

„T-to je pěkné.”

„...”

Abych se vyhnul chladným pohledům žen, rychle jsem odešel.

Podzim byl období sklizně. V lese jsem sbíral houby a bobule, zatímco ryby v řekách a jezerech ztloustly a zlahodněly. Také se odvolal zákaz lovu ptáků, takže jsem na podzim měl víc práce než v létě.

Když nastala zima, začal jsem se připravovat na polární noci. A když polární noci začaly, pustil jsem se do řemeslné výroby.

A takhle v mžiku uplynul můj druhý rok.

I svůj třetí rok jsem strávil světsky. Změna nastala během polárních nocí v třetím roce. Nedokázal jsem sebrat motivaci a ani v řemeslech jsem nijak nepokročil.

Měl jsem nástroje v ruce, ale nakonec jsem jen marnil čas.

Když ty dlouhé polární noci skončily, konečně jsem si to uvědomil. Bylo mi smutno.

První a druhý rok jsem se zoufale snažil dohnat práci, takže jsem neměl čas cítit se osaměle.

Myslel jsem si, že si musím udělat novou rodinu.

Čtvrtého roku jsem jel do dědečkovy země na bál.

Zdálo se, že i v mé zemi se pořádaly bály, ale nikdy mě nikdo nepozval. Říkalo se, že dům Levantret pozvání nikdy nedostane kvůli něčemu, co provedl můj předek.

Když jsem dědečkovi poslal dopis, v kterém jsem psal, že se hodlám účastnit bálu, laskavě mi poslal oděv na bál. Byl jsem mu za to vděčný.

Možná ode mě, od lenního pána, bylo nezodpovědné, že jsem odjel z vesnice, ale nemohl jsem se oženit s místní ženou, která měla nízkou míru porodnosti. A navíc dívka v mém věku byla dokonce mou blízkou příbuznou. Jako hrabě jsem potřeboval dědice. A tak jsem s tímto závazkem odjel do zámoří a vesnici zanechal lidem v mém věku.

Takhle jsem dorazil do cizí země, než moře zamrzlo.

Už to bylo deset let, co jsem se naposledy setkal se svým cizozemským dědečkem. To bylo tehdy, když přeplul moře spolu s otcem. Jen tak mimochodem, matce řekl, aby odešla ze země. Když se teď na to zpětně dívám, myslím, že ji chtěl přinutit, aby se vrátila do vesnice.

Dědeček trochu pohubl, ale byl zdravý jako vždycky.

„Vážně, aby ses neukázal celých deset let?”

„Promiň.”

Mohl jsem se jenom omluvit. Můj druhý děda doma mi nedovolil jet do zámoří.

„No, to nevadí.”

„...Dobře.”

„Takže tvým cílem je najít si manželku.”

„Ano.”

„Hmm.”

Dědeček navrhl, abych se setkal s jednou ženou, o které si myslel, že by se ke mně hodila. Takže jsem souhlasil a požádal ho, aby to zařídil.

V den toho setkání. Učesali mi vlasy a svázali je vzadu za hlavou do jediného uzlu místo mého obvyklého copu. Většina mužů v této zemi má vlasy krátce střižené, takže tu evidentně nebyli žádní muži s tak dlouhými vlasy.

„To nejlepší, co můžeš udělat, je využít té své tváře, co se podobá tvé matce.”

„...Ano, pane.”

Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale dědeček tvrdil, že jsem prý pohledný. Lidé z mého vzdáleného kraje byli všichni takoví, takže jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlel. Využiju toho jako věci, co je omezená jen na vzdálené země.

Dědeček mě představil dámě z vážené rodiny.

„——Takže zhruba dva měsíce máme tyhle polární noci, kdy slunce nevychází.”

„...”

Z nějakého důvodu mě toho dne odmítla.

„Samozřejmě. Která žena se chce provdat za chudého šlechtice za polárním kruhem!”

„...”

Tuhle hlášku řekl dědeček tiše, aby přijal ten výsledek. Vážně to bylo v pořádku? Naklonil jsem hlavu ke straně. Toho roku takhle skončilo hledání mé partnerky ke sňatku.

Pátého roku jsem jel znovu do zámoří. Čtvrté polární noci o samotě byly vážně strašné, velmi depresivní. Takže jsem splnil dědečkův rozkaz a odvedl si domů ženu, co už souhlasila se sňatkem.

No, možná že by každý odhadl, co se stane, když ženu najednou vezmete do soběstačné vesnice.

Nějakou dobu poté jsem získal nechvalně známou přezdívku Yetti z pohraničí.




„...No, byl jsem takový mizera.”

„...”

Jak jsem Sieg řekl o posledních deseti letech mého bytí lenním pánem, z nějakého důvodu jsem měl pocit, jako kdybych se vyznával z hříchů.

Kvůli dlouhým polárním nocím jsou lidé v depresi. Pravděpodobně je to proto, že nemají žádné sluneční světlo. Když se nad tím teď zamyslím, i když jsem neměl jinou možnost, vážně jsem to neměl udělat.

Teď jsem to věděl. Osamělost dohání lidi k šílenství.

Ale protože jsem měl pocit, že bych neměl dělat stejnou chybu, Sieg jsem o vesnici řekl všechno. Ale moje tehdejší vysvětlení možná bylo lajdácké, aby souhlasila s tak absurdním sňatkem s tak vychytralým člověkem.

Ale Sieg byla tady. Řekla, že se stane mojí ženou. Kdyby nic jiného, byla to neskutečná historka.

„To jsem nevěděla,” zamumlala Sieg najednou. Určitě jí bylo nepříjemně. Mluvil jsem o tom, jak jsem si nahodile našel ženu k sňatku.

„Měl jsem ti to říct dřív, co? Ehm, promiň.”

„To ano. Proč jsi mi to neřekl dřív?”

„...” Po jejích káravých slovech se mi sevřela hruď. „Je mi vážně líto, že jsem byl neupřímný.”

„Neupřímný? O čem to mluvíš?”

„Ech?”

„Já myslela, žes mi měl dřív říct o tom, jak jsi byl během polárních nocí deprimovaný.”

„?!”

Sieg řekla, že ta historka o ženách nebyla zajímavá. A taky řekla, že ji to zase až tak moc netrápilo.

„Já jsem tohoto sňatku také využila. Takže nejsem v postavení tě kritizovat.”

„Ale Sieglinde...”

„Řekla jsem ti, aby ses tím netrápil. ...Ale když si pomyslím, že jsi byl v takových úzkých, měla jsem se tvou skutečnou manželkou stát dřív.”

„Ano. Děkuju.”

„Jako žena nemám žádnou sebedůvěru. Myslela jsem si, že budeš litovat, že sis mě vybral jako partnerku, takže jsem si říkala, že bych to neměla přijmout tak rychle.”

Konečně jsem zjistil pravdu.

Ale to možná byl důvod, proč to bylo dobře. Zatímco jsem se Sieg trávil čas, myslím, že jsem pomalu získal sám sebe. Konečně se mi podařilo rozloučit se se svým deprimovaným já, s kterým jsem zápolil celých deset let.

„Takže, víš, nepokořuj se.”

„...”

„Vím, že jsi upřímný člověk, Ritzi.”

Ale ty chyby, co jsem včera udělal, nezmizí. Musím se nad tím zamyslet.

Sieg se kratičce usmála, možná aby zahnala tu temnou atmosféru. A pak zvážněla, jak začala mluvit: „Když jsem byla malá, četla jsem jednu pohádku.”

„?”

Z nějakého důvodu začala najednou mluvit o pohádce.

„Sněžná víla štěstí.”

Kdysi dávno a hodně hodně daleko byla vesnice, kde sněžilo celý rok. Byla to podivná vesnice, kde žila také víla. Ta víla už dlouho žila spolu s vesničany.

Když zuřila sněhová bouře, zabránila vesničanům jít ven a nosila jim jídlo. Štěstí vesnice bylo štěstím vily.

Jednou ta sněhová bouře mnoho dní neustávala.

Vesničané si u sněžné víly přáli, aby na vesnici zasvítilo jasné sluneční světlo. Sněžná víla přivolala silné sluneční světlo, aby jim to přání splnila.

Slunce rozpustilo všechen sníh ve vesnici a vesničané se zaradovali, že poprvé přišlo jaro.

Tři dny oslavovali, ale pak si vesničané něčeho všimli.

„Kam se poděla sněžná víla?”

Vesničané všechno prohledali, ale sněžnou vílu nenašli.

Vesničany to rmoutilo, ale pak se něco stalo. Jednoho dne to objevili. Šaty, co nosila sněžná víla. Ty šaty ušila jedna žena z vesnice. Byly malé a nosit je mohla jenom sněžná víla.

A pak si to vesničané uvědomili. Že sněžná víla zmizela spolu se sněhem.

Rozjařená vesnice utichla.

Nemohli znovu získat něco, co už ztratili. Sněžná víla už byla pryč, nemohli si přát, aby se vrátila.

Od toho dne šli vesničané daleko do hor. Na jedné hoře bylo jezero, co bylo celý rok zamrzlé, a vesničané odtamtud vzali trochu ledu a obětovali ho sněžné víle.

Lidé doufali, že se sněžná víla možná zase objeví, takže v těch obětinách pokračovali.

A pak o sto let později se silné sluneční světlo vrátilo k normálu a znovu začal padat sníh. Vesničané oslavovali dny, kdy sněžilo, a předávali si historku o sněžné víle. Z ní se pak stala legenda.

Tu vesnici něco ochraňovalo. Nemohlo to nic dělat, ale přálo si to, aby vesničané byli každý den šťastní. Říkalo se, že na tu vesnici v tichosti dohlíželo něco neviditelného.

„...nebo tak se to povídá.”

„Hee, to je poprvé, co jsem něco takového slyšel.”

„Možná je to pohádka jenom z mé země.”

„To je škoda.”

„Takže...”

„?”

Sieg to váhavě řekla. Že jsem jako ta víla z příběhu.

„Když jsem tě poprvé spatřila, překvapilo mě to, protože jsem si myslela, že jsi sněžná víla.”

„Víla?! Ne sněžný muž?!”

„Aa. Bezpochyby.”

„Muž ke třicítce jako víla?!”

„Víla.”

Ne, to není možné. Zamítl jsem to, ale Sieg trvala na tom, že jsem jí ji připomínal.

„Ale nebyla jsi potom překvapená, když jsi sem přišla?”

„Aa. Tohle je vesnice vil.”

Co se týče toho, proč o tom začala mluvit, bála se, že bych kvůli přepracování možná zmizel jako ta sněžná víla.

„To ne. Ale je to náhoda.”

„Copak?”

„Během polárních nocí jsem našel slunce.”

„?”

Jelikož vyhlížela zmateně, prsty jsem se jí probral vlasy. „Jestlipak má slunce takovouhle barvu.”

„?!”

To jsem řekl a políbil jsem vlasy, co měly barvu slunce. „Vidíš, nerozpustil jsem se.”

„...”

Sieg vyhlížela nesmírně znepokojeně. Teprve nedávno jsem zjistil, že tohle byl její rozpačitý výraz. Vzal jsem ji kolem ramen a políbil ji na rty. Myslel jsem si, že se při prvním dotyku rozpustím, ale jelikož jsem to myslel v trochu jiném slova smyslu, soustředil jsem se na ono počínání.

Slunce ze zámoří mě zahalilo teplým světlem.

Nemohl jsem být šťastnější.
--------------------------------------------------
~ A to byla poslední kapitola z první knihy. ~

~ Další kniha má ještě pár kapitola z hlavního příběhu a potom spou~stu bonusových kapitol, na které se časem vrhnu. ~ 

<Předchozí>...<Následující>