HK - kapitola 49

Kapitola 49 – Teoporonovo hlášení

Nekonečný obzor plání se z našeho života nedal vytrhnout. Bohatá zeleň tam prakticky neexistovala. Zdrojem našeho jídla jsou obrovští bizoni, co se toulali krajinou. Jezdili jsme na koních a proháněli jsme je po stráních, abychom je ulovili.

Každý den jsme se modlili k duchům za mír. V naší vesnici jsme bydleli ve stanech ze dřeva a bizoních kůží. Vedli jsme kočovný život, chránili jsme naše ovce a jakmile se jídlo v zemi vyčerpalo, přesunuli jsme se. Když jsme po cestě potkali jiné kmeny, někdy jsme soupeřili o bohatství, ovce nebo koně.

Jedna vesnice sestávala zhruba z dvaceti rodin. A v ní vládli náčelník, velký král. Velký král měl víc než stovku ovcí a měl kolem dvaceti manželek.

Náš hlavní zdroj jídla, bizoni, klesali v počtu, neboť je lovili vetřelci. Protože jsme neměli dostatek jídla, museli jsme někdy zabít náš majetek, tedy ovce.

Žili jsme v takovém prostředí. Většinu roku krajinu brázdil silný suchý vítr a mrazivé období bylo krátké. Byli lidé, co nedokázali přežít tento drsný, kočovný život, ale i tak jsme se my jako rodina podporovali a dál žili.

Od rodičů jsem toho moc nezdědil a vedl jsem skromný život, ale každý den jsem trávil v přítomnosti mé laskavé manželky a roztomilé dcery.

Ale pak došlo k incidentu. Náčelník po mě požadoval, abych mu vydal svou ženu.

Moje manželka mi radila, abych to vzdal, protože rozkaz velkého krále byl absolutní. Dokonce mi nabídl, že mi výměnou dá tucet ovcí.

Kdybych měl takové bohatství, mohl bych svou dceru vychovat bez starostí a dokonce ji ke svatbě poslat s mnoha ovcemi. Ale k takové budoucnosti nemohlo dojít. Měl jsem pocit, že to největší štěstí bylo, když jsem žil se svou manželkou a dcerou.

Té noci jsem své ženě řekl, že jdeme pryč. Souhlasila se slzami v očích. Určitě ji to muselo bolet a určitě byla roztěkaná. Litoval jsem, že jsem se takhle nerozhodl už dřív.

Když jsem o tom řekl svým příbuzným, zavrhli mě s tím, že utíkali jenom zbabělci. Že jsem neměl právo nazývat se hrdým válečníkem. Ale necítil jsem žádnou hanbu, že mi říkali zbabělec, když to znamenalo, že jsem mohl být se svou rodinou.

Uvažoval jsem, že bych bojoval s králem, ale kdybych vyhrál, jeho obrovské bohatství a také jeho dvacet žen by bylo mých. To jsem nechtěl. A kdybych prohrál, moje dcera by po zbytek svého života musela někomu sloužit jako služka. Porážka by samozřejmě znamenala smrt, takže bych tomu nemohl zabránit.

Odejít byla ta nejlepší možnost. Na mé hrdosti válečníka nezáleželo.

Vzal jsem si jenom sedm ovcí, kdybych vzal víc, jenom by mě to brzdilo. Naložil jsem zavazadla na koně a také na něj posadil svou manželku a dceru. Já jsem jen táhl otěže vpředu.

Nakonec jsem přelomil své kopí, symbol válečníka. Už jsem nebyl válečníkem. Byl jsem jenom muž, co si vážil své rodiny.

A tak začala naše dlouhá cesta.

Žil jsem ze země. Dýkou jsem lovil zvířata. Když jsem dorazil k řece, lovil jsem ryby.

Ale ze začátku jsem nedokázal moc dobře lovit. Musel jsem rozjímat, abych se nestal arogantním člověkem, co kdysi lovil velký dobytek.

Nejdřív jsem nedokázal ulovit ani malého zajíce, takže moje rodina musela hladovět několik dní. Ale moje manželka udělala ze sušeného masa nějakou polévku, takže jsme to vydrželi.

Nekonečná cesta pokračovala.

A pak jelikož jsme museli překročit hory, v jedné vesnici jsem prodal koně. Jelikož jsme teď neměli koně, toulali jsme se doopravdy.

Zuřila sněhová bouře. Noci jsme trávili v temných a chladných jeskyních. Ale nějak jsem vytrval se svou ženou a dcerou.

Za nějaký čas jsem spatřil, jak se divoká zvířata pohybovala. Pochopil jsem, jak se pohybovala a jak utíkala. Jakmile jsem to pochopil, nebylo tak těžké je ulovit. Ze všeho nejvíc jsem byl šťastný, že jsem dokázal nasytit svou manželku a dceru masem.

Jednoho dne jsme potkali jednu cizí ženu. Měla na sobě oděv, co nebyl z těchto končin. Zdálo se, že žádala o pomoc. Nerozuměl jsem jejím slovům, ale tak jsem to cítil. Když jsem ji následoval, ve stínu pod stromem seděl muž. Když jsem se podíval pořádně, byl v bezvědomí a třásl se a měl bledou tvář.

„...Neboj se. Tohle není smrtelná nemoc.”

„?!”

Když jsem zakroutil hlavou, tvář ženy se proměnila na zoufalý výraz. Zdálo se, že moje zpráva se k ní nedonesla. Podíval jsem se na svou manželku a požádal jsem ji, aby tu ženu uklidnila.

Vitalitu toho muže vysávala vysoká hora. Tohle místo vypadalo jako kopec s mírným srázem, ale čím výš člověk šel, tím byl vzduch řidší. V této oblasti to bylo běžné. Kvůli tomu mnoho lidí trpělo jako tento muž, z nedostatku vzduchu.

Naštěstí byl tohle nejvyšší bod, takže jsme museli akorát počkat, až jeho příznaky trochu ustoupí, a pak ho snést dolů. Jakmile se jeho stav zlepšil, vzal jsem ho na záda a sestoupil z hory. Bylo to trochu vratké, protože jsem nemohl řádně držet svůj nůž, ale moje žena kráčela vpředu a strážila. Moje dcera a ta cizí žena nás následovaly.

Když jsme sestoupili, muž nabyl vědomí a jeho stav se zlepšil. A pak jsme začali cestovat s tímto párem. Ten muž byl velmi učený. Rychle pochopil naši řeč a byl schopen s námi komunikovat.

Byl to pár na cestě ze sněžné země daleko odtud. Byli jsme v podobné situaci, takže jsme v sobě našli spřízněné duše. Ačkoli jediným rozdílem bylo, že jejich cesta nebyla nekonečná. Oni měli domov, kam se vrátit.

„Ach~ Aha~” řekl cizí muž tak nějak unyle. Když se naše konverzace prohloubila díky alkoholu, nabídl nám něco překvapivého: „Tak jděte do naší vesnice. Dobře?”

Nejdřív promluvil v naší řeči a pak ve své, aby získal svolení od své manželky.

„Ach ano, dobře~! To je skvělý nápad~ Ritzovi je pravděpodobně smutno~”

Jejím slovům jsem nerozuměl, ale také řekla něco tím unylým způsobem. Možná to byl pár, co se navzájem podobal.

Nekonečná cesta neotřele skončila.

Slyšel jsem o extrémním chladu země, kam nás přivedli, ale jelikož jsem během naší cesty pocítil větší chlad, nečekaně mě to nerozhodilo.

Zdejší nový náčelník byl mladý muž. Jeho jméno bylo Ritzhard Salonen Levantret. Byl menší než moje žena a z nějakého důvodu jsem měl pocit, že je nespolehlivý. Na rozdíl od jeho otce nám nerozuměl. Snažil jsem se ho naučit naši řeč, ale cizí jazyky jsou těžké. Rychle to vzdal.

Ale aktivně se s námi snažil komunikovat gesty.

Lov v této vesnici se dělal se zvláštní kovovou věcí. Mladý náčelník na to ukázal a řekl mi, jak se to nazývá. Také jsem se naučil, jak to použít a jak to udržovat, ale stejně jsem dál lovil dýkou.

Akorát že v této oblasti bylo mnoho dravých zvířat. Smutné bylo, že jsem nenarazil na žádné krávy.

Každý den jsem náčelníkovi nabízel ulovené zajíce. Byl skromný, ale myslel jsem si, že jenom jeden zajíc byl příliš málo jako platba za teplý dům. Moje žena vařila v jeho domě. Cizí kuchyně, co se naučila od náčelníkovy matky, byla velmi chutná. Moje dcera rostla dobře a začala pomáhat s lehčími domácími pracemi.

Chtěl jsem náčelníkovi darovat velké zvíře za to, že nám dal tento život. Ta touha v mém nitru každým dnem rostla.

Jedné noci jsem našel velké zvíře, co jsem ještě nikdy neviděl. Bylo to záhadné zvíře, co kráčelo na všech čtyřech, mělo hnědou srst, kulaté uši a ostré drápy a zuby. Po dlouhém boji se mi nějak podařilo nad ním vyhrát.

Když jsem se vrátil, náčelník byl celý udivený. Pravděpodobně to bylo proto, že jsem byl celý od krve. Ačkoli většina té krve byla z toho zvířete. Když si to náčelník uvědomil, vypadal, že se mu strašlivě ulevilo. Pak to vypadalo, že ho něco napadlo, a někam odešel.

Vrátil se s kopím v ruce.

„Hele, vím, že jsi silný, Teoporone. Od teď používej tohle.”

„...”

Náčelník něco řekl a natáhl ke mně kopí.

Když jsem odešel od kmene, odhodil jsem svou hrdost válečníka. Takže jsem to nemohl přijmout. Protože jsem to kopí nepřijal, náčelník vypadal utrápeně.

Pak se snažil něco vyjádřit gesty jako obvykle. Nejdřív ukázal na mě, napnul svaly a několikrát pokýval. Přemýšlel jsem, jestli tím chtěl říct, že schvaluje moje lovecké schopnosti.

Pak zvedl ukazovák, což znamenalo manželku, a prostředník, což znamenalo dceru, a zaťal pěst. Nakonec si zabušil do hrudi.

„Takže se mi snažíš říct, abych ochránil svou rodinu?”

Náčelník se usmál a natáhl ke mně kopí.

Moc na ochranu své rodiny. A také moc na ochranu tohoto laskavého mladého muže.

Říkal mi, abych tu moc použil ku pomoci.

Za okamžik jsem byl odhodlaný. Přijal jsem kopí.

„—Ano. Nyní uznávám svého pána jako velkého krále a se svým kopím vyrazím jako válečník!”

S pocity vděčnosti jsem si zabušil do hrudi, poklekl na jedno koleno a to kopí přijal. Tady v této nové zemi jsem se stal znovu válečníkem a sloužil jsem novému králi.

„Dál budu v tvé péči, Teoporone!”

V reakci na slova velkého krále jsem si zabušil do hrudi.

Ačkoli říkali, že tento kraj je drsný a odlehlý, pro nás to byl ráj. Se svou ženou a dcerou jsem dál žil s velkým králem.

Za pár let poté si král přivedl silnou a statečnou manželku a byl v obklopení mnoha dětí, ale to je zase příběh na jindy.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>