HK - kapitola 48

Kapitola 48 – Pořád plnící

„Ritzharde, vzbuď se.”

„...N~n.”

„Hoj, vzbuď se!”

„...Ano~.”

Ráno. Sieg se mnou silně zatřásla a probudila mě. Ne, pořád jsem napůl spal.

„S-sieg, třes se mnou trochu jemnějc~”

Mezitím se mnou třásla velmi silně.

„Brzy vstanu~... Nebo spíš jsem si myslel, že budu vzhůru, než se vrátíš ze své procházky~”

„To už je dávno pryč!”

„Ech?”

Když jsem zamžoural očima, spatřil jsem dva kopečky, jak mi v zorném poli vykreslovaly krásnou křivku. Jen pro jistotu jsem se natáhl, abych zkontroloval, jak jsou měkké. Ale než jsem se jich mohl dotknout, moje zápěstí bylo pevně lapeno a vráceno do původní pozice.

„Co děláš tak brzy po ránu!”

„No, byly tam.”

„...”

Zatímco jsem ležel na posteli, Sieg mi pomohla vstát. Nahá. Normálně jsem ještě dlouho ospalý, ale když jsem spatřil smyslnou postavu své manželky, plně mě to probudilo.

„Pěkný výhled...”

„Tak už vstaň.”

Když jsem přišel k sobě, spatřil jsem, že venku už byl bílý den. Vždycky jsem se budil před úsvitem, takže to znamenalo, že dneska jsem spal hodně.

„Nn? Hm, taky ses zrovna probudila?”

„Proto tu jsem nahá.”

„Správně, včera, ne, dneska? No, každopádně jsme se v noci nechali trochu unést.”

„...”

V krbu bylo pořád trochu žhavých uhlíků. Protože jsem přidal trochu víc dříví, když jsme vařili bylinkovou vodu, abychom se opláchli. Natáhl jsem si halenu, co nazdařbůh ležela na posteli, a hledal jsem kalhoty.

„Sieg, prosím, obleč si něco. Je to jako jed pro oči.”

Našel jsem kalhoty a oblékl jsem si je. Potom jsem kolem své manželky, co seděla s pažemi kolem kolen, ovinul přikrývku.

„Sieg?”

„Ještě jsme neměli naše ranní pozdravení.”

„Pozdravení? Ach.”

Vzpomněl jsem si, že jsem ji ještě nepozdravil, takže jsem ji energicky pozdravil jako obvykle: „Ránko— Sieglinde!”

„...”

Sieg se zamračila a přimhouřila oči. Zdálo se, že se jí nelíbilo moje obvyklé pozdravení.

„Ech, nestačí to?”

„Ne, není v tom dost energie.”

Tak v čem je problém. Nakonec jsem se zeptal, protože jsem neměl ponětí.

„...Je tu ta věc, co jsme vždycky dělali, ne?”

„!”

Ach, pozdravení páru.

„Sieg, promiň. Teď ne.”

„Proč ne?”

„Ještě jsem se neoholil. Píchám.”

„Ale já nevidím žádnou bradku.”

„Ale roste.”

Když jsem to řekl, Sieg se mi podívala na tvář a dotkla se mé brady. „Není to tak špatné, abychom se tím trápili...”

Byla bezbranná a nezdálo se, že by byla proti polibku, takže jsem ji objal a přitiskl svoje rty na její. Polibek se postupně prohluboval a poháněl nás k další části.

*cenzurováno*

...Když jsme nakonec vyšli do obýváku, bylo už poledne. Ale jak Ruruporon, tak Miruporon se naštěstí chovaly normálně.

My dva jsme se káli, že něco takového by se nemělo znovu stát.




Dneska jsme pořád měli práci.

Přivedli jsme psy a šli jsme do lesa, co byl nyní pokrytý tenkou vrstvou sněhu. Když jsem zapískal na píšťalku a rozkázal psům, energicky vyběhli. Sieg a já jsme se ve stínu opřeli jeden o druhého a čekali, až psi najdou kořist.

Po chvilce bylo slyšet psí štěkání. Sieg a já jsme se rozdělili a vydali se na lov kořisti. Psi proháněli dva zajíce. Já střelil toho vpředu a Sieg pak střelila toho druhého. Lovila čistě bílé polární zajíce.

„Tohle jsou pěkní zajíci.”

„Možná bychom si je měli opéct na rožni.”

„To zní dobře.”

Ale stejně bylo třeba je nechat vyzrát, takže to bude za pár dní.

„Pro dnešek skončíme.”

Když jsem se podíval na Sieg, pověsila si pušku na rameno a řekla: „Dobře.”

V brašně jsme měli bažanty a zajíce. Když jsme se vrátili, bažanty jsme uložili do ledárny a zajíce jsme nechali v přístavku s ledem na bříškách. Jelikož kořist, co jsme ulovili před několika dny, byla připravená, navrhl jsem, abychom si to udělali k večeři.

Takhle náš lovecký život ve sněžné zemi pokračoval.

Teplé dny jsme trávili s radostí jako vždycky.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>