HK - kapitola 47

Kapitola 47 – Ainino hlášení

Drahý Emmerichu Davide,

podzim tady se každým dnem prohlubuje. Daří se ti dobře? Tady v těchto odlehlých krajích zrovna včera poprvé sněžilo. Bílý koberec na zemi zdůraznil podzimní listí.

Brzy začíná lovná sezóna a ve vesnici začíná být rušno, takže začínám být nervózní. Protože muži z vesnice jsou drsnější, když začne lovná sezóna. Doufám, že teplé období přijde rychle.

Taky se chci rychle setkat s tebou.

Aina Salonen Bergholm.

Dál jsem pokračovala v přepisování dopisu. „Až nastane jaro, budu se s tebou moct zase setkat, takže to s veškerým svým povzbuzením přečkám.” Změnila jsem poslední větu na tohle. Pak jsem dala dopis do obálky a zapečetila ho voskem ze svíčky.

Dřevěná truhlička, co mi udělal táta, je plná dopisů od toho muže. Je to moje truhlička s pokladem. Dlouho jsem si vážila jenom té truhličky, takže dřív uvnitř nic nebylo.

Uložila jsem truhličku do zásuvky. Dům, ve kterém nyní jsem, je ten, kde bude žít on. Ritzhard mi půjčil klíče a nechal mě tu být.

Také jsem zkontrolovala ubrus, záclony a podsedáky.

Než jsem se nadála, ten pokoj se začal víc a víc nepodobat mužskému domu, ale stejně jsem v tom pokračovala s myšlenkou, že když se mu to nebude líbit, může se toho zbavit.

Brzy ráno když končím se svou tajnou prací, chodím domů a začnu pracovat.

Než vyjde slunce, smetu sníh ze střechy, pak připravím snídani, vyperu oblečení ve studené vodě, uklidím v domě, připravím oběd, zabývám se ručními prácemi, pokud není dost surovin, jdu nakupovat a pak připravím večeři.

Poté, co zemřel otec a mamka onemocněla, dělala jsem každý den to samé. Ale v tom každodenním životě nastala změna.

Setkala jsem se s Emmerichem Davidem. Byl to cizinec, co nevěděl o neblahé proslulosti rodiny Bergholmů.

Naše rodina je strašlivě nenáviděná. Máme arogantní přístup a nenávist vůči ostatním. Plni přezírání odmítáme pomocné ruce. Akorát tím dodržujeme učení Ducha, ale díky tomu jsme si vysloužili zlobu vesničanů, co se ty staré idey snažili opustit.

Ale on pak ke mně přišel a promluvil na mě, nevěděl, že pocházím z takové rodiny.

Když jsem se s ním poprvé setkala, myslela jsem si, že to je divný člověk, ale brzy jsem se prostřednictvím dopisů dozvěděla, jaký má charakter.

Voják Emmerich byl, no, divný člověk. Žil v drsných podmínkách, ale to, co psal do dopisů, byly jenom poklidné věci. Psal o svačině, co si ten den dal, o svém psu, o květině, co pěstoval.

Byly to tak triviální dopisy, ale než jsem se nadála, začala jsem se na ně těšit. Všimla jsem si, že to bylo to jediné, co zkrášlovalo jinak neplodný život tady.

Jeho časté dopisy byly mým jediným zdrojem radosti.

Zatímco jsem takhle trávila své dny, přišla radostná novina. A to, že sem měl přijat na dovolenou.

Četla jsem ten dopis pořád a pořád dokola. Byla jsem tak šťastná, že jsem se rozhodla vzít si ten dopis domů, abych si ho mohla znovu přečíst. Jak jsem byla radostí bez sebe, nezkontrolovala jsem si svoje okolí a vyšla z domu, ale brzy jsem vykřikla překvapením. Byl tam náš rodinný lovecký pes.

A nebylo třeba říkat, že z křoví vyšel děda.

„Ty!! Poslední dobou jsi byla podivně veselá, takže to je tohle!!”

Děda mě popadl za paži a vzal mi z ruky klíč. Otevřel dveře, ale uvnitř samozřejmě nikdo nebyl.

„Bydlí tady někdo?!”

„Ne, ještě tady nikdo nebydlí!”

„Přestaň lhát!”

Děda naštěstí nevěděl, že tenhle dům byl Ritzhardův. Pokud zůstanu zticha a celé to přetrpím, všechno bez problému přejde.

Od toho dne jsem pár dní mlčela navzdory dědovým výslechům. Každý den mi huboval a dokonce mi někdy dal i facku, ale také jsem člen rodiny Bergholmů. Jako kdybych mu všechno řekla.

Ale ke škodě došlo na jiných místech. Kvůli dědečkově náladovosti se mámin stav, co se poslední dobou zlepšoval, zase zhoršil. A ani babička, co poslouchala ze svého pokoje, neřekla ani slovo.

Abych skryla modřiny na tvářích a pod okem, pracovala jsem s látkou kolem hlavy. Když jsem šla něco nakoupit, děcko z vesnice vidělo mou tvář, ale předstíralo, že mě nevidělo.

To bylo normální. Jediní lidé, co se mnou mluvili, byl Ritz a Sieglinde. Aby na to ti dva laskaví lidé nepřišli, nakoupila jsem rychle.

Nálada v domě byla strašná. Děda ani nechodil lovit, aby na mě dohlížel.

Nakonec mu jednoho dne došla trpělivost a šel do toho domu s puškou. Řekl, že toho muže přepadne.

Zítra měl do vesnice dorazit Emmerich. Pokud děda bude čekat u domu, přijde se na to. Hnala jsem se za dědou, co si to rázoval do domu, a křičela jsem, aby s tím přestal, ale samozřejmě mě neposlouchal.

Děda na mě zavolal a otevřel dveře klíčem. Když otevřel dveře, náhodou tam byla silueta člověka.

„JSI TO TYYY!!”

A tam byl můj rozzuřený děda a překvapený Ritz.

„Dědo, přestaň! Pán s tím nemá nic společného!”

„Ej, pusť mě!”

Jak jsem držela pušku za pažbu, udeřila mě do tváře a já se sesula.

„Aino!”

Ritze vůbec netrápila puška, co na něj byla namířená, odstrčil dědu a přihnal se ke mně.

V tom okamžiku zazněl výstřel.

Kulka Ritze škrábla na paži a zamířila k zemi.

„Ritzi!”

„...Už je to dlouho, co jsi mi řekla takhle.”

I když krvácel, měl čas zamumlat něco takového. Dokonce i v tak strašné situaci byl lehkovážný, takže mě to na chvilku zmátlo. Ale brzy jsem si uvědomila, že ho ta kulka škrábla, takže jsem kolem rány rychle uvázala kapesník, abych zastavila krvácení.

Děda tam stál duchem nepřítomen, zatímco puškou pořád mířil sem. Pravděpodobně neměl v úmyslu někoho doopravdy střelit. Ačkoli ostatním se mohlo zdát, že vypadal bezvýrazně, jako člen jeho rodiny jsem dokázala říct, že to s ním otřáslo.

Ritz se mi podíval do tváře a zamračil se. Až pak jsem si vzpomněla, že jsem měla v tváři modřiny. Můj děda držel pušku a já měla modřiny. Z toho si pravděpodobně uvědomil, co se děje.

„Pane Bergholme, vyslechnete mě?”

„...”

„Vezmu Ainu na noc k nám domů.”

„To vás nenechám udělat!”

„Moje žena se o ni postará, takže se nebojte.”

„?!”

Děda se dozvěděl, že byl pán ženatý.

Ritz řekl dědovi, že si o tom víc promluví druhého dne, a odvedl mě.

Druhého dne.

Bylo ráno toho dne, kdy měl Emmerich přijet. Noc jsem strávila v panské vile pláčem před Sieglinde.

Měla jsem na tváři modřiny a k tomu ještě opuchlé oči od pláče.

„C-co mám dělat, dneska, přijede, Emmerich.”

„Nebreč, trošku to přejde, když na to dáme teplý ručník.”

„...”

Sieglinde si našla čas, aby mi otřela tvář teplým ručníkem, a nalíčila mě, aby co nejvíc ty modřiny zakryla. Půjčila mi oblečení Ritzovy matky. Sukně byla trochu krátká, ale řekla mi, že mladé ženy v téhle době nosily sukně ke kolenům, takže to bude v pořádku.

O chvilku později přišel do vily host. Byl to Emmerich.

Jakmile jsem ho spatřila, vběhla jsem mu do náruče.

Myslela jsem si, že už ho nikdy neuvidím. Byla jsem nalíčená, ale tak moc jsem brečela, že se to zase rozpilo.

Emmerich mě beze slova objal.




Když jsem se uklidnila, všichni jsme si sedli a všechno Emmerichovi řekli.

„Myslím, že tentokrát bys měla všechno říct své rodině,” řekl Ritz, ale babička i děda jsou velmi tvrdohlaví. Neodpustí mi to.

„Co chceš dělat, Aino?”

„...”

Neměla jsem ponětí. Klamala jsem sama sebe, že jsem chtěla na všechno zapomenout a šťastně žít s Emmerichem.

Ale nemůžu opustit svoji rodinu.

„Pokud budu nucena vybrat si mezi Emmerichem a rodinou, pak si budu muset vybrat rodinu.”

Učení ducha, važ si své rodiny, ve mně bylo hluboce zakořeněné. Nemohla jsem přijmout, že bych byla šťastná jenom já.

Jak jsem to řekla, zase se mi po tvářích začaly koulet slzy. Setřela jsem je s pomyšlením, že takhle to nebylo moc přesvědčivé, ale ty slzy nechtěly přestat.

„Aino, to nic. Pojďme si s nimi promluvit. Já tvého dědu přemluvím,” řekl Ritz, ale já si nedokázala představit, že by ten hovor šel dobře.

Za pár hodin.

Na místě rozhovoru byl děda, mamka, co vypadala pobledle, Ritz, Sieglinde a Emmerich. Děda s sebou neměl svoji pušku. Ulevilo se mi.

Ritz dělal prostředníka a řekl dědovi o Emmerichovi, ale děda udržoval svůj nesouhlasný postoj.

„Takže tě ponoukal cizinec!! Oklamali tě!!”

„Pane Bergholme, je to jinak. Emmerich má v plánu se sem přestěhovat.”

„Jako kdyby cizinec dokázal přežít v těhle zemích!! Například vaši rodiče odtud z vesnice odešli!!”

Protože děda zaútočil na Ritzovo slabé místo, Ritz nevěděl, co říct.

„Vypadni!!”

Děda popadl Emmericha za paži a pokoušel se ho přinutit vstát.

„Až příště vkročíš do tohoto domu, zastřelím tě!!”

„Dědo!!”

„Ty buď zticha!!”

Tiskla jsem se k němu, aby přestal, ale děda zvedl ruku v úmyslu mě uhodit. Ale nemáchl rukou dolů. Emmerich ho za ni chopil. A skryl mě za sebou.

A z nečekaného směru přišel hlas: „—Nemohl bys už prosím přestat?”

„!”

Mamka, co zůstávala zticha, na dědu zahlížela.

„Tcháne, popřemýšlel jsi někdo o štěstí tohoto dítěte?”

„Hledám jí partnera k sňatku!”

„A kdo je tedy kandidát?”

„...”

„Vždycky jsem se mučila tím, že se nemůžu pohnout. Bylo mi líto, že jsem Aině dělala starosti.”

Maka se na mě podívala a usmála se, jako kdyby chtěl říct, že je všechno v pořádku.

„Teď pojďme žít v míru jenom my tři, tchyně, já a ty.”

„C-cože?!”

„Emmerichu, mohl bys vzít Ainu do své země.”

Emmerich vypadal překvapeně, ale brzy řekl: „Nechte to na mě.”

„Co to povídáš za pitomosti?!”

„Tatínku, jsi příliš náladový!! Bráníš své roztomilé vnučce ve štěstí!!”

„Ticho!!”

Děda se pokusil Emmericha odstrčit, ale ten to ustál, zatímco mě skrýval za sebou.

„Emmerichu, utíkej!”

Po signálu mé mamky Emmerich vyrazil z domu, zatímco mě nesl. Děda se nás snažil pronásledovat, ale Sieglinde ho usadila. Ritz nás následoval.

„Emmerichu, jdi ke mně domů.”

„Dobře.”

Poté Ritz vběhl zpět do mého domu.

Chvilku poté, co jsme utekli do panské vily, se vrátili Ritz a Sieglinde.

Když jsme se shromáždili v obýváku, řekli nám překvapivou novinu.

„Aino, co kdybys jela do Emmerichovy země?”

„?!”

Přede mnou byl vyložený pas a kufřík, co mi mamka připravila.

„Upřímně řečeno jsem to už s tvojí mamkou před nějakou dobou probral.”

„?!”

Zdálo se, že Ritz předpokládal, že dojde k něčemu takovému.

„Jak jsi viděla, tvůj děda neposlouchal, ne?”

„A-ale...”

„Aino, bojíš se žít v zámoří?” zeptala se Sieglinde, ale já byla zmatená, takže jsem jí nemohla hned odpovědět.

„Nemůžu tu nechat svoji rodinu.”

„To je v pořádku, tak věř svojí mamce a zkus se tam jít podívat. Ne, Emmerichu?”

Emmerich se na mě díval a přikyvoval. „Já Ainu ochráním.”

„!”

Nakonec jsem se zařídila dle rady dospělých a odešla z vesnice.




Život v zámoří, kam mě život najednou vrhl, byl samé překvapení. Co se týče řeči, potají jsem studovala z knihy, co jsem si koupila v obchodě se suvenýry, abych Emmericha překvapila, takže to nebylo tak zlé.

Navíc moje každodenní práce v cizí zemi byla stejná.

Vařila jsem, uklízela a prala prádlo.

Život spolu byl trapný a bylo v tom spoustu studu a zábran, ale každý den byl nový a zábavný.

Když Emmerich odešel od armády, přestěhovali jsme se na venkov. Tam jsme chovali kozy a kočku, co koupil ve městě. On pracoval na radnici.

Bylo to skromné a poklidné, ale ty veselé dny pokračovaly.

Po roku a půl takového života mi Emmerich něco řekl.

„Aino. Pojďme zpět do vesnice.”

„!”

Nechápala jsem ho. Oči se mi doširoka otevřely.

A pak se ozval překvapivě lítostivý hlas: „Já... bylo to příliš těžké?”

„Ech?”

Emmerich vždycky říkal, že moje jídlo je výborné, říkal, že bylo všechno čisté, a také mi vždycky děkoval, že dělám domácí práce, takže jsem si myslela, že byl spokojený.

Ale tak to možná nebylo. Pořád jsem si dělala starosti o svoji rodinu ve vesnici.

„Dobře.”

„Mám v plánu odejít za měsíc.”

„Hodláš mě zavést zpět domů?”

„Ech?”

Emmerich vypadal překvapeně.

„Aino, o čem to mluvíš?”

„Co tím myslíš, o čem to mluvím?!”

Myslela jsem si, že mě posílá zpět do vesnice, ale Emmerich navrhoval, abychom se natrvalo přestěhovali na sever.

To bylo ale velké nedorozumění.

„Ne, vážně? Budeš se mnou žít ve vesnici?”

Emmerich s úsměvem přikývl. A tak jsme se vrátili zpět do vesnice.




Dokonce ani za rok a půl se vesnice moc nezměnila. Ale překvapilo mě, jak moc se změnila moje rodina.

Mamka živě pracovala a i babička pracovala venku. Naopak děda zchřadl a evidentně ani lov nešel moc dobře.

„A-aino, promiň.”

Překvapilo mě, že děda snadno svolil ke sňatku. Zdálo se, že ho mamka neustále otravovala.

Začali jsme žít v domě, co nám Ritz půjčil. Každý den jsem navštěvovala svou rodinu a povídala si s mamkou a babičkou, co byly v mnohem lepším stavu.

Dneska šel Emmerich znovu s dědou na lov divočáků. Jako muž od armády to s puškou uměl a měl nadání na lov, nebo to říkal děda.

„Aino!”

Když jsem se otočila, tam stál muž, co se o mě staral, když jsem byla malá.

„Ránko, Ritzi!” pozdravila jsem ho s úsměvem.

I dneska byla vesnice v odlehlých krajích pokojná.

--------------------------------------------------
~ Tak a i druhý pár si to nakonec vyřešil. ~ 

~ V bonusových kapitolách je pak i kapitola věnovaná jejich životu v zahraničí. ~

<Předchozí>...<Následující>