HK - kapitola 43

Kapitola 43 – Různé změny

Když jsme teď měli dům plný sušených hub, začali jsme zase sbírat bobule. Jsou druhy, které dozrávaly jenom během tohoto období, takže se musí nasbírat, než skončí.

Sieg a já jsme kráčeli lesem, jak jsme hledali bobule.

„Našel jsem je!”

To, co jsem našel, byly světle zelené poloprůhledné bobule.

„To jsou taky bobule?”

„Ano. Angrešt. Příbuzné rybízu.”

Co to jen bylo, slyšel jsem, že v cizí řeči se jim říkalo husí bobule (Pozn.: Gooseberry – z angličtiny) a pojmenovali je tak proto, že se omáčka z těchto bobulí dobře hodila k pokrmům z husy. Angrešt je větší a sladší, takže chutná i uvařený. Listy měly léčivé vlastnosti, takže se používaly na léčbu ran.

„Větve mají trny, takže dávej pozor.”

„Dobře.”

Většina bobulových rostlin byla v podobě keřů. Takže jsme bobule zase sbírali v nepohodlné pozici.

Pak jsme našli žluté bobule.

„Jé, je jich tu tolik—!”

Před námi byly bobule, co se ve slunečním světle leskly jako drahokamy.

„Ritzi, co to je?”

„Maliny.”

„Hee.”

„Ty, co rostou tady, jsou většinou žluté. Červené, fialové nebo černé jsou vzácnější.”

Představitelka sladkokyselých bobulí, malina. Na trhu stojí celkem dost a taky to jsou velké bobule. Skoro mám pocit, jako kdybych tratil, když je najdu růst v přírodě.

„Tak mě tak napadá, když paní z obchodu poprvé viděla tyhle žluté maliny, byla překvapená, že nejsou červené.”

„I já vidím žluté maliny poprvé.”

„Aha~”

Zdálo se, že žluté maliny byly pro cizince vzácností.

Když jsme měli košíky plné bobulí, vrátili jsme se domů.

Po obědě jsme Sieg a já pracovali samostatně. Já jsem nejprve zamířil do prázdného domu na okraji vesnice.

Tento dům byl skrytý před ostatními a postavili jsme ho tátovi pro jeho výzkum. Ale nakonec se nevyužil, protože bylo otravné všechno přenášet z panské vily. Takže se říkalo, že to byly vyhozené peníze.

Slíbil jsem, že ten dům půjčím Emmerichovi, takže jsem se na něj přišel podívat.

Když jsem odemkl dveře a vstoupil dovnitř, cítil jsem jenom prach. Uvnitř byl stůl, židle, poličky na knihy a postel. Všechno, co bylo nezbytné pro každodenní život. Všechno to byl dřevěný nábytek, takže když se očistí, měl by se dát použít.

Trochu jsem poklidil uklízecím náčiním, co jsem si přinesl, a vyšel jsem ven. Jelikož by mi pořádný úklid trval celý den, rozhodl jsem se to vzít pomalu.

Dál jsem zamířil za Ainou. Vždycky byla ve stinné uličce skrytá před zraky ostatních.

„Aino!”

„!”

Když jsem na Ainu, co šila, promluvil, překvapeně sebou trhla, i když jsem byl tak blízko. Zdálo se, že se tak soustředila na práci, že si nevšímala svého okolí.

„C-co je!”

„Ne, jen jsem přemýšlel, jestli se tvoje matka a babička cítí lépe.”

„Mámě je teď líp. Díky tvému léku... možná.”

„Aha. To se mi ulevilo.”

Ainina matka si namohla záda. Takže jsem v přístavu koupil trochu té medicíny na bolest zad a přinesl jí ji. Také jsem přinesl výživný bylinkový odvar pro babičku, ale nevypila to.

„Ale babička se teď může postavit. Je jí líp než předtím.”

„Aha.”

„Peníze za medicínu, počkej chvilku.”

„To nic. To samé dělám i pro ostatní.”

„Nelíbí se mi někomu něco dlužit.”

„Jsi celkem tvrdohlavá.”

Aina mluvila při šití.

„Hej, proč šiješ tady?”

„To nemusíš vědět.”

„Není to tu těžké?”

„...”

Po pravdě řečeno jí v práci překážel jemný vánek, co vál.

„Je to tajemství?”

„...”

„Hele, Aino.”

„Ne!”

Jak to zakřičela, upustila látku, co měla v ruce. Sebral jsem ji a něco jsem zjistil.

„T-tohle je...”

„Vrať mi to!”

Na tom kapesníku bylo vyšité jméno Emmerich David. Přece nemohla vyšívat jméno cizince u sebe doma.

Aina se hluboce zarděla a otevřela a zase zavřela pusu. Předstíral jsem, že jsem to neviděl, a něco jsem jí navrhl.

„Správně!”

„?”

Předal jsem jí klíč od Emmerichova domu.

„Co to je?”

„Klíč od Emmerichova domu.”

„!”

„Uvnitř je pořád trochu nepořádek, ale až se tam poklidí, dá se to použít.”

„Co tím myslíš?”

„Než Emmerich přijde, můžeš tam být.”

„!”

Myslel jsem si, že to bylo dokonalé místo pro Ainu, co potají četla dopisy nebo vyšívala venku, takže jsem jí to místo dočasně půjčil.

„Znáš ten dům s rudou střechou na okraji vesnice?”

Aina přikývla. Zdálo se, že tátův výzkumný dům byl mezi dětmi z vesnice známý jako strašidelný dům.

„Dávej si pozor, aby na tebe nepřišel tvůj děda.”

„Dobře.”

„Ale možná by bylo lepší o tom říct své matce. A taky o Emmerichovi.”

„...”

Její matka, co se do rodiny Bergholmů provdala, nebyla vážně tak xenofóbní. Jen pro případ jsem si myslel, že by bylo lepší jí o tom říct. Ačkoli jsem možná strkal nos tam, kam jsem neměl, poradil jsem jí to.

„Dobře.”

„Hodně štěstí.”

„E-ehm.”

„?”

Aina tichým hlasem řekla: „Děkuju.”

Taky se z ní stával dospělý. Dojal mě růst tohoto dítěte.




Když jsem se vrátil domů, Miruporon mi řekla, že mám návštěvu, takže jsem zamířil do obýváku.

„Aa, zdravím.”

„Zdravím.”

„Omlouvám se, že jsem přišel tak náhle.”

„Ne, ne.”

Byl to kupec, co odkoupil dřevěná medvíďata. Protože se posledně tak dobře prodali, chtěl si objednat víc.

„Takže kolik jich potřebujete?”

„Rád bych požádal o dvacet pět.”

„H-h~m.”

Zákaz lovu brzy odezní. Jakmile začne lovná sezóna, nebudu mít dost času na vyřezávání. Kromě toho jsem ještě ani nezačal se zpracováváním nasbíraných bobulí a než přijde podzim, musel jsem nalovit ryby a nasbírat bylinky.

Když jsem se zamračil, kupec rozhodně napsal něco na papír.

„Tak co tato cena?”

„...”

Nabídl mi cenu mnohem vyšší, než jsem čekal.

Brzy se začne s údržbou plotů pro soby. Trápilo mě, že jsem na to neměl dostatek financí. Ale s těmihle penězi bych mohl mít nezbytné finance. Dvacet pět kusů do příštího měsíce. Pokud obětuju trochu spánku, vyjde to. Takže jsem tu zakázku přijal.

A tak jsem veškerý volný čas strávil vyřezáváním medvědů.

Za pár dní se mi nedostávalo spánku a potácel jsem se. Sieg mi řekla, abych si odpočinul, ale jelikož jsem nemohl pustit zadanou zakázku, stejně jsem pokračoval.

Ale dosáhl jsem svého limitu.

„Už ne. Už to nedokážu.”

„Proto jsem ti to říkala.”

„...Promiň.”

Složil jsem se na židli u okna a vypořádal se se svou únavou, ale nedalo se s tím nic dělat.

„Sieg, za patnáct minut mě vzbuď, ne, za deset.”

„Dobrá.”

Pak si Sieg sedla a pokynula mi, abych k ní přišel.

„Můžu spát u tebe na klíně?”

„Ano, tak už jdi spát.”

S radostí jsem její nabídku přijal. Chtěl jsem si při usínání užít její měkká stehna, ale jakmile jsem se položil, upadl jsem do spánku.




Vzbudil jsem se kvůli tomu, že mě někdo rukou jemně hladil po hlavě. Ty teplé ruce se soustředily na hlazení mých vlasů.

Mému znavenému tělu se ulevilo a už jsem se necítil ospale. Tohle byla Sieglindina moc! Jakmile jsem si to pomyslel, zazvonilo.

„—J-jéééé!!”

To zvonění bylo na večer, takže jsem v panice vstal. Jen pro jistotu jsem se podíval na hodiny, ale už byl večer. Jelikož jsem si šel lehnout po obědě, spal jsem zhruba tři hodiny.

Kvůli bílým nocím bylo venku pořád jasno. Smysl pro čas jsem měl pokroucený.

„Ha, není to náhodou tak, že ses mě snažila vzbudit, ale já se nevzbudil?!”

„Ne, nebudila jsem tě.”

„P-proč?”

„Spal jsi tak poklidně.”

„...”

Zdálo se, že mě hladila po vlasech a přitom přemýšlela, jak by mě měla vzbudit. Měl jsem o něco déle předstírat, že spím. Nebo tak jsem toho litoval.

„Proč jsi vyráběl ta medvíďata, až ses takhle přepracoval?”

„To...”

Nemohl jsem říct, že to bylo proto, že mi chyběly peníze. Ale Sieg si všimla mého podezřelého chování. Navíc jsem to před ní nechtěl skrývat, takže jsem jí všechno upřímně řekl.

—Že se v rozpočtu vesnice nedostávalo, takže jsem se snažil vydělat nějaké peníze bokem.

Patetické. Nemít peníze, jak patetické, no vážně. Dědečkovi peníze v rozpočtu nescházely. Ale pokud mi něco schází, znamená to, že se něco pokazilo.

Přiznal jsem se k tomu Sieg.

„Vážně?”

„...”

Jak to Sieg zamumlala, poplácala mě po zádech.

A pak mi dala radu.

„Co kdybys o radu požádal Hermanna Artonena?”

„!”

Hermann Antonen byl kapitán, kterého nedávno přidělili do zdejší pevnosti. Zdálo se, že u armády dělal kancelářskou práci zahrnující finance, takže mi doporučila, abych ho požádal o pomoc.

„No ano. Měl bych to zkusit.”

Sieg mi také pomohla s výrobou medvíďat. Takže se mi nějak podařilo vyrobit dvacet pět sošek před termínem.

Kupec zboží velmi radostně přijal.

„Takže... vypadáte, že teď budete mít na pilno.”

„To ano.”

Než jsem se nadál, les se zbarvoval barevnými odstíny podzimu. Zatímco jsem byl zavřený doma a vyráběl medvědy, léto odcházelo.

„Ehm, pokud vás to neurazí, přijměte tohle.”

„!”

Dal jsem kupci podrobné instrukce, jak vyrobit dřevěného medvěda.

„Dobrý řemeslník by to podle těch instrukcí měl být schopen vyrobit.”

„N-něco tak důležitého, vážně to nevadí?”

„Ne. Nemyslím si, že teď nějakou dobu budu moct vyrábět.”

„Neohrozí to vaši kariéru mistra řemeslníka?!”

„Ne, to nic.”

Protože nejsem mistr řemeslník dřevěných medvědů...

Tohle bylo naposledy, co jsem se tak zbrkle pokoušel vydělat peníze. Díky Hermannově úžasné schopnosti ve financích nám ve vesnickém rozpočtu nějaké peníze zůstaly.

Ta věc, kvůli které jsem měl bolehlav, se vyřešila, a cítil jsem se mnohem lépe.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>