HK - kapitola 51

Kapitola 51 – Ritzhardova osamělá léta I

Děda zemřel.

Zemřel, když slunce nezapadalo, když les zářil ze všeho nejvíc, ve svém oblíbeném ročním období.

Děda mě naučil, jak vyrábět tradiční řemesla, jak lovit, jak kuchat a porcovat zvířata a naučil mě všechno o bytí lenním pánem. Řekl, že ničeho nelituje a pak odešel z tohoto světa.

Vážně si myslím, že se velmi dlouho snažil ze všech sil. Pohřbil jsem ho vedle babičky, aby mohl odpočívat v pokoji.

Poté byl každý den boj. Ačkoli jsem vystupoval jako zástupce lenního pána, když děda onemocněl, neznamenalo to, že jsem všechno dokonale zvládal. Po několika měsících, kdy mě pronásledovala práce, si mě zavolali moji rodiče. Ten špatný pocit, co jsem měl, byl přesný.

Otec řekl tohle.

——Začalo se trochu ochlazovat, takže jdu za dobrodružstvím někam, kde je tepleji.

Nebylo to žádným překvapením. Otec chtěl vždycky a už dlouho zkoumat svět. Konečně byl osvobozený od dědečka, co mu nedovolil vydat se za dobrodružstvím, kvůli kterému by opustil svou rodinu.

Ale překvapilo mě, co řekla matka.

——Bojím se o něj, takže jdu s ním.

Ach ne, s oběma je to dvojnásobně ničivé. Jak bych měl své rodiče popsat? Nezúčastnění nebo jako z jiného světa.

Ale pomyslel jsem si, že pro mé rodiče bude lepší nějaké uvolněnější prostředí než tohle bezútěšné městečko, takže jsem je tady nedržel.

Otec se na cestu pečlivě připravil, dal si na čas. Matka se mezitím pustila do jiných příprav jako hledání služebné do vily.

A pak nastal den jejich odjezdu.

„Ritchane, promiň, že jsme museli vyrazit v tak těžké době.”

„To nic. Stejně jsem od vás nic neočekával.”

I když jsem řekl něco neomaleného, otec uvolněně zamumlal: „Vážně? To se mi ulevilo.” Matka byla také jeden velký úsměv.

„Ale ne, drahoušku, Ritchane, podívejte, nádherný motýlek~”

„...Ech, jéé?!”

„?”

Když otec spatřil toho motýla, vypustil ze sebe překvapený hlas. „T-to je globálně vzácný legendární motýl, Helena Morpho!! Co tady dělá?!”

S tím začal otec toho motýla pronásledovat.

„Ale, ale~”

Matka mi zamávala a začala prohánět otce?! …tak pomalým tempem, že by se dalo pochybovat, jestli to byl vůbec běh.

...Tohle mi přišlo tak nějak vyčerpávající.

Moji otravní rodiče se vydali na cestu bez zvláštního varování. Chtěl jsem je ujistit nebo tak něco tím, že bych promluvil o svém postavení lenního pána, ale odešli velmi bezstarostně, aniž by si mě vyslechli.

Takhle jsem začal žít sám.




Byl to můj první rok jako lenní pán.

Jako první jsem chtěl navrátit Kámen duchů Siedi, co dědeček nechal odstranit, zpět na náměstí. Ale ten kámen byl celkem velký, takže jsem ho nemohl odnést sám. Uvažoval jsem, že bych někoho požádal o pomoc, ale v tomto období se všichni vesničané zoufale připravovali na polární noci, takže jsem s nimi nemohl mluvit.

Navíc i já jsem měl napilno s přípravami na polární noci.

Matka do lahví udělala nějaké to konzervované jídlo a do sněhu zahrabala trochu uloveného masa. Jelikož služebná nebude během polárních nocí docházet, budu se muset spolehnout na konzervované jídlo, co připravila matka.

A pak když se doba, kdy slunce svítilo, zkrátila, obešel jsem vesnici a zkontroloval, že všichni mají dost.

No, tak nějak jsem to čekal, ale lidé se ke mně chovali chladně. Vesničané moji rodinu neměli rádi, kvůli dědečkovým reformám. Také to bylo tím, že mi v žilách kolovala krev cizince. Každopádně slunce zapadalo, takže jsem s tímhle počinem skončil.

Po cestě zpět. Zatímco jsem kráčel zasněženými cestami, zaslechl jsem za sebou pronikavý skřeky kuřete. Když jsem se otočil, viděl jsem, jak jedno kuře zoufale utíkalo.

A také tam byla dívka, co ho zoufale proháněla.

„S-stůj!! Řekla jsem ti, aby ses zastavila!!”

„...”

Kuře myslelo jen na nejkratší vzdálenost, takže běželo přímo sem. Snažilo se mi proklouznout mezi nohama, takže když se přiblížilo, popadl jsem ho za křídla.

„Jsi v pořádku? Aino?”

„...”

Dívka ztěžka oddechovala, ramena se jí zdvíhala nahoru a dolů.

„Hej, tohle je... večeře?”

Lidé ve vesnici kuřata jedli, než se ochladilo tak moc, že je nemohli chovat venku. Pouze během zimy se z vesnice vytratilo kokodání slípek. Chycené kuře bylo stále čiperné. Dívka vypadala trochu vyděšeně.

„Takže... uteklo?”

„...H-honěná! Hráli jsme si.”

„Aha.”

„...”

Když jsem kuře strčil do vaku, co měla Aina v ruce, vypadala trochu napjatě, protože sebou kuře pořád škubalo.

„Jsi v pořádku? Kdo ho zařízne?”

„...”

Aině teď bylo šest. V tomhle věku děti začaly pomáhat s podřezáváním malých zvířat. Po mé otázce jí oči začaly plavat, takže jí možná nakázali, aby to kuře zabila.

„Chceš to udělat spolu?”

„Ech, v-vážně?!”

„Jasně.”

A tak jsem pomohl s podříznutím kuřete a vrátil jsem se, když byla úplná tma.

A poprvé jsem prožíval polární noci sám. Až do loňska jsme se všichni setkávali v jedné místnosti, pracovali na tradičních řemeslech, zpívali jsme duchovní písně (joik) a vesele jsme trávili tmavé dny.

Ale trávit polární noci o samotě bylo velmi deprimující. Také jsem služebné řekl, aby během polárních nocí nechodila. Takže jsem si musel sám vařit.

Ve sněhu jsem měl hromadně pohřbený chléb. Vaření začalo vykopáním chleba ze sněhu.

Bylo to poprvé, co jsem vařil. Vždycky vařila matka a i když mi dávala úkoly, byly to jenom jednoduché věci jako najemno nasekat suroviny.

Dneska jsem vařil polévku se sobím masem a kořenovou zeleninou. Na krb a sporák v jednom jsem položil hrnec vody a nakrájel do něj suroviny. Jak jsem si vybavil, co dělala matka, dal jsem tam taky trochu koření z poličky.

„...?”

Tak nějak se vytvořila lepkavá polévka. Zatímco jsem o tom přemýšlel, nalil jsem si ji do dřevěné misky.

Co se týkalo chleba, zabalil jsem ho do papíru a napařil jsem ho na hrnci.

Teplý chléb a kouřící polévka. Pochválil jsem se, že když se do něčeho pustím, dokážu to.

Když jsem se pomodlil jako dík za požehnání přírody, nabral jsem si lžíci polévky.

——Hm, nechutné!!

Moje první polévka bohužel nebyla tak výtečná, jak jsem čekal.

Během polárních nocí jsem svou vášeň a energii vložil do zlepšení svého vaření.

Když polární noci skončily, nastala překvapivá situace, kdy se moji rodiče vrátili. Přišli jenom na návštěvu. Nechali tu rodinu z bojové rasy odněkud, krátce vysvětlili jejich situaci a pak zase odešli.

„Z-zdravím.”

„...”

„...”

„...”

Rodina válečníků sestávala ze tří členů, otce, matky a dcery. Zdálo se, že byli také kočovníci a měli na sobě zvláštní oděv, který v těhle krajích nebyl k vidění.

Světle hnědá kůže, černé vlasy a černé oči. Vypadali chrabře jako lvi... všichni tři. Otec řekl, že se dlouhou dobu jen tak potulovali, takže možná že takhle dopadli kvůli svému putování.

I oblečení měli podivné. Ze všeho nejvíc mě trápil největší člověk mezi nimi, muž jménem Teoporon. V téhle zimě na horní polovině těla nic neměl. Aspoň měl kalhoty, ale látka byla tenká. Měl velkou dýku a byl bosý, neměl žádné boty. Ale na nohách neměl žádné známky, že by mu byla zima, takže by měl být v pořádku. Přesto jsem se bál, že byl bosý, a tak jsem se ho zeptal, jestli je v pořádku. Nato mi Teoporon ukázal, abych se dotkl plosek jeho nohou. Když jsem se jich opatrně dotkl, byly tvrdé jako kamení. Přitom se mi ulevilo.

Ani ženy na sobě neměly tlusté oblečení. Měly na sobě hnědý oděv vyrobený ze zvířecích kůží a ozdobený třásněmi. Byl to jejich tradiční oděv. Na hlavách měly barevné ozdoby a kolem uší ocasní pera nějakého ptáka. Zdobily si uši peřím.

„R-rád vás poznávám.”

„...”

„...”

„...”

A tak jsem najednou začal žít s cizinci. Chtěl jsem si postěžovat rodičům, co sem tuto rodinu přivedli, ale ti už byli pryč.

Nedokázali jsme spolu komunikovat, náš životní styl, kultura a náboženství bylo jiné. Byli jsme velmi odlišní lidé, ale vycházeli jsme spolu záhadně dobře.

A taky jsem teď byl schopen dělat věci, které jsem sám nezvládal.

S Teoporonovou pomocí jsem mohl ten těžký kámen vrátit do vesnice. Ačkoli mě vesničané kritizovali, že jenom předstírám velkodušnost. Vzdal jsem to, protože by mě neposlouchali, ať bych řekl cokoli.

Čelil jsem mnoha problémům a zoufale se je snažil vyřešit. A tak můj první rok jako lenní pán uplynul velmi rychle.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>