HK - kapitola 45

Kapitola 45 – Moje skryté pocity k tobě

Nastal podzim a zákaz lovu odezněl. Nejprve jsme lovili ptáky. V tomto období byli velmi chutní stěhovaví ptáci, obzvláště kachny. Na ptáky žijící poblíž vody jsem na břehu roztrousil obilí, abych je nakrmil.

Ptáci, co žijí na vodě, se neloví pistolemi, ale pastmi. Jsou lidé, co používali pistole, ale to jsou ostrostřelci. Past, co jsme používali my, byla síť upletená z tuhých provazů na čtvercovém rámu. To se narafičí na břehu a k pasti se uváže provázek, co se pak druhým koncem přiváže k větvi. Jakmile se ptáci nechají navnadit návnadou, pustím provázek a chytím je. Na místě s návnadou jsem udělal díru dost hlubokou na to, aby se pták nemohl dostat ven, když se past aktivuje.

Kousek od břehu jsem čekal se Sieg. Držel jsem hlídku zhruba hodinu, ale ještě se neobjevili žádní ptáci. Jelikož to krmivo, co jsem smíchal s pískem a rozhodil po břehu, bylo pryč, pravděpodobně tu byli i jiní ptáci než kachny.

Co se týče toho, proč do krmení přidáváme písek, to proto, že to zlepšuje trávení ptáků. Tentokrát jsme lovili stěhovavé ptáky a v tomto období jsou relativně hubení. Takže jsme je museli nakrmit, aby se jim zlepšilo trávení, a pěkně je nechat ztloustnout. Ptáci lapení do pastí chutnají vážně dobře. Jelikož jsou chycení bez boje, maso nepáchne a dokonce si můžeme vychutnat i silnou chuť krve.

Dneska byla jasná obloha. Počasí bylo pěkné, ale naše kořist se neobjevila. No, ale stejně bylo pěkné se o Sieg jen tak opírat. Když jsem se upřeně podíval na její profil, s vážnou tváří čekala, až se objeví ptáci.

„Hele, Sieg.”

Divocí ptáci se nepřiblíží, když slyší lidské hlasy. Takže jsem se nahnul blíž a tiše zašeptal.

„...Co je?” řekla hlasem tak tichým, že jsem to slyšel jenom já. Bylo to, jako kdybychom vedli tajnou konverzaci, takže to bylo zajímavé.

„Až se vrátíme domů...”

„!”

„Co si zahrajeme?”

Sieg upustila nůž na zem.

„Ha, Sieg, co——!”

Zatímco jsem mluvil se svou manželkou, objevili se ptáci!! Zhruba dvacet. Když jsem zkontroloval, že se všichni soustředili na krmení, pustil jsem provázek, co udržoval past otevřenou.

Past sklapla a ptáci byli chycení uvnitř.

Sesbíral jsem znehybněné ptáky do kožených vaků. To proto, že když jsou živí, kupec je vykoupí za vysokou cenu. Dohromady jich bylo osmnáct. Zbytek utekl.

„No, to je celé.”

Na tom samém místě jsem rozhodil další krmení a odešel. Chycenou kořist jsem naložil do saní s přidanými koly.

Po cestě zpět jsme se dívali na podzimní listí. Protože jsem kráčel s hlavou obrácenou vzhůru, šel jsem špatným směrem.

„Ach!”

„?”

Když jsem se chtěl omluvit, že jsem špatně zatočil, našel jsem tam něco rozkošného.

Na zvířecí stezce jsem našel ploché broskve, ovoce, co mělo plochý tvar. Věděl jsem, že v lese rostly tyhle stromy, ale bylo to poprvé, co jsem viděl zralé ovoce.

Rychle jsem vyšplhal na strom s koženým vakem v ruce a přijal požehnání přírody.

Samotné to ovoce bylo malé a mělo podivný tvar, jako kdyby ho někdo ze shora zmáčkl. Jakmile jsem se dostal nahoru, obklopila mě sladká vůně ovoce.

Broskve neměly jediného škrábnutí. Jednu jsem utrhl.

Jen pro jistotu jsem jednu trochu naloupl a ochutnal kvůli jedu... Hm, překvapivě sladká. Na špičce jazyka jsem necítil žádný znecitlivělý pocit a také jsem si vzpomněl na tu chuť. Bezpochyby to byla plochá broskev. Byla to pěkná broskev, takže jsem jednu hodil Sieg, co na mě zezdola zírala.

Sieg se do broskve zakousla bez loupání.

„Jaká je?”

„Výborná.”

Zdá se, že se tyhle broskve prodávaly v její vlasti. Evidentně slupku neloupali.

„Vezmeme pár i pro Teoporona a jeho rodinu.”

„Dobře.”

Pustil jsem na zem brašnu plnou broskví, dost i pro nás. A Sieg mi pak hodila prázdnou brašnu. Začal jsem být chamtivý a napadlo mě, že by je kupec možná koupil, takže jsem nakonec načesal celé tři brašny broskví.

Když jsme ptáky a ovoce prodali kupcům, co byli zrovna ve vesnici, vrátili jsme se domů.

Z těch dnes ulovených ptáků jsem domů přinesl jenom jednu divokou kachnu. Také se jim říkalo zelenokrčky. Kachna se nechává tři dny v ledárně. Potom odumřou paraziti v peří a její póry se stáhnou, takže se pak snadněji škube.

Za tři dny. Přinesl jsem kachnu a celou ji otřel vlhkou utěrkou. To proto, aby neklouzala. Pak jsem se jí chopil za krk a vyškubal jí peří. Také jsem musel vytrhat drobná pírka v tříslech. Pokud by tam zůstalo nějaké peří, maso pak páchne. U silných ocasních per je třeba hodně síly. Trochu mě z toho bolely prsty. Zbytek krátkých pírek jsem opálil. Jakmile jsem s tím skončil, opláchl jsem ji ve vodě a ořezal spálená místa.

Zatímco se tělo chladilo, odřezal jsem hlavu a křídla. Hrdlo měla plné zrní a písku, takže jsem rozřízl krk a našel hrdlo. Obezřetně jsem vykuchal vnitřnosti a dovnitř vložil čistou látku. Pak se kachně svážou nohy a pověsí se, aby vyzrála. Velké kachny tak pět dní. U malých kachen není vyzrávání třeba.

„...No, takhle se vaří kachny.”

Jelikož zpracování všech ptáků bylo podobné, nemyslel jsem si, že bych to musel Sieg říkat, ale protože si to velmi přála, naučil jsem ji, jak na to.

„Přemýšlím, jestli letošní lov ptáků nemám nechat na tobě, Sieg.”

Po pravdě řečeno jsem lov ptáků nesnášel. Řekl jsem jí, že možná bude lepší, když tentokrát budeme jednat odděleně, abych já mohl jít lovit středně velká zvířata.

„Ale když tak o tom přemýšlím, je to pořád celkem nebezpečné. Pojďme spolu.”

Sieg souhlasila.




V noci.

Dorazil dopis od dědečka. Byla to pozvánka na výroční ples. Samozřejmě tam byla i pro Sieg. A také dorazilo něco od Sieginy rodiny.

„...”

„Jů!”

V krabici byly tmavě modré šaty. Kromě toho tam byly i drahokamy a šperky, co se Sieg hodily k vlasům. Také tam bylo zdobení na hlavu, boty a ozdoby.

„Takže tohle si mám vzít na ples.”

„Evidentně.”

Sieg tu krabici v tichosti zavřela, aniž by ty šaty vytáhla.

„Nevyzkoušíš si je?”

„...Ne, vážně ne,” řekla Sieg, jak se dívala do daleka a přemýšlela o budoucnosti. Než přišla sem, rodina se na ni dívala uboze, když si oblékla šaty.

„Jak to mám říct... líbily se mi ty šaty, co jsi měla předtím.”

„To je osobní názor.”

„Kdo ví~”

„...”

Sieg položila tu krabici s dárkem na stůl a posadila se na židli u okna. A pak s hluboce dojatým pohledem zamumlala: „Už je to skoro rok.”

No ano. Už to byl skoro rok, co jsem se Sieg setkal. Uteklo to tak rychle. Myslím, že tenhle ples bude dobrá příležitost, aby se Sieg vrátila domů.

„Jsi ráda, že se vracíš domů?”

„No, ano. Děti by z úcty měly rodičům ukázat, jak jsou zdravé.”

„Aha.”

Jakmile se vrátí domů, už se sem možná nikdy nevrátí. Řekla, že svůj život stráví v této odlehlé zemi, ale lidské city jsou přelétavé.

Abych jí za všechno do teď poděkoval, posadil jsem se před ní a vzal jsem jí tvář do dlaní. Otevřel jsem pusu, ale nevyšla ze mě žádná slova. Protože to bylo, jako kdybych se loučil.

Potřásl jsem hlavou a povzbudil se.

„—Díky, žes sem přijela, Sieglinde. Tenhle rok ještě neskončil, ale vážně jsem byl šťastný.”

Když jsem to řekl, i Siegin výraz se proměnil. Byl to božsky nádherný úsměv.

„Je mi líto, že jsem ti vnutil tento nepraktický životní styl.”

„Ne, nic takového. I v budoucnu na tebe budu dál spoléhat, můj manželi.”

„!”

Po Sieginých náhlých slovech jsem konečně sebral odvahu říct jí své pocity, co jsem držel v tajnosti.

—Miluju tě.
--------------------------------------------------

~ Konečně, vážně nedokážu pochopit, jak se to jejich nedorozumění takhle protáhlo. ~

<Předchozí>...<Následující>