DM - kapitola 72

Kapitola 72 – Taverna a zkazky

Tady Satou. Ve starých počítačových hrách byla taverna dobrá jenom na změnu členů družiny, ale v RPG to bylo místo, kde člověk získával informace ke scénářům.

Neboť opilci jsou hovorní.




„Promiň, že jsi musela čekat, Nano.”

„Dobře, pane.”

Uch, nechal jsem ji čekat příliš dlouho.

Možná díky té kutně, co měla na sobě, se jí nesnažil sbalit žádný divný chlápek, ale vypadala celkem znuděně. Nana se mi zavěsila do paže a dala se do pohybu.

„Pojďme, pane.”

Kráčeli jsme ruku v ruce. Ehmm, Nano? Moje paže byla v nebi.

Jelikož mi ta dlouhá hůlka, co jsem na začátku koupil Mie, překážela, přendal jsem si ji do druhé ruky.

„Co se děje?”

„Naučila jsem se to, když jsi byl v obchodě, pane.”

Co je tohle, mám z toho špatný pocit.

„Když spolu jdou muž a žena, spojí ruce,” řekla a přitom se tvářila, jako kdyby říkala „co ty na to”. Dokonce jsem slyšel i patřičný zvukový efekt.

Chápu, co se naučila, ale neměl jsem žádný konkrétní důvod ji odmítnout, tak pojďme nakupovat tímhle stylem.

Jelikož Nana vypadala, jako že vážně chce, abych ji pochválil, zařídil jsem se podle atmosféry a pochválil ji. Sice to bylo jen mírné, ale vypadala spokojeně. A já jsem byl také spokojený s tímhle úžasným pocitem.

Nejdřív pojďme koupit oblečení pro Nanu a Miu.

Ale v tomhle městě nebyl žádný obchod, co by prodával už připravené oděvy kromě second handu. Zdá se, že když chcete nové oblečení, musíte si ho nechat ušít. Myslím, že Arisa řekla, že umí šít, takže jsem se rozhodl koupit látku a potřeby na šití.

Spodní prádlo prodávali normálně, takže jsem koupil množství pro dvě. Tomuhle spodnímu prádlu se říkalo spodky, že? Mám pocit, že jsem se dostal do Alenčiny říše divů.

Jako další jsou nástroje na výrobu věcí.

Poté, co jsem se zeptal kolemjdoucího, kde najdu obchod, koupil jsem různé nástroje na tesařinu, kovorytinu, výrobu z kůže a kovářství. Také jsem koupil lepidlo, hřebíky a jiné věci, ale kromě hřebíků bylo všechno drahé. Taky jsem chtěl koupit panty, ale zrovna měli vyprodáno.

Nezbytné věci na kovářství jako vysoká pec nebo kovadlina nebyly dostupné, takže jsem si je nemohl koupit. I když i kdybych si je mohl koupit, stejně jsem je neměl jak odnést.

Jelikož bychom byli nápadní, kdybychom do hostince přinesli stavební dřevo, zaplatil jsem za dovoz do hotelu.

„Nano, neměli bychom se brzy vydat do dalšího obchodu?”

„Pane, ještě chviličku.”

„Baví tě to?”

„Ano, moc. Je to tak nadýchané a měkké... ano, roztomilé.”

Jelikož Nanu fascinovaly piliny z rozřezaného dřeva a nezdálo se, že by se chtěla odtud hnout, nějakou dobu jsme strávili v dřevařské dílně. Kdyby jí starý muž z dílny nedal tu nejtenčí a nejdelší pilinu, možná by ji tam hledala až do soumraku.

Jelikož jsem v další dílně, kam jsme zašli, náhodou zahlédl lahve a nádoby na léčiva, koupil jsem je. Ceny tady jsou nižší než ve městě Seryuu. Možná to je proto, že tu je levné dřevo, které používají jako palivo.

Nakonec jsme zašli do koloniálu.

V magickém obchodě mi pověděli, že tu možná budou mít kuchařské knihy. Nana, co netrpělivě bloumala koloniálem, se doloudala k jedné konkrétní výloze.

„Copak?”

„Pane, co to je?”

Jak to Nana řekla, něco vzala do ruky. Byla to dřevěná sponka. Byl do ní vyřezaný jednoduchý vzorek a zasazené tři bledé malé kamínky. Nebyly to drahokamy, ale říční oblázky s proužkovaným vzorem. Vypadalo to jako nefrit, takže jsem to identifikoval. A výsledek byl aktinolit. To jméno zní, jako kdyby se dal použít jako katalyzátor pro světelnou magii, ale je to jen pěkný kamínek.

Ta sponka měla tržní hodnotu dvou měďáků. Měli ještě pět dalších sponek, ale všechny měly stejnou cenu.

Na ozdobu Naniných medových vlasů to bylo trochu prosté. Myslím, že by jí víc slušela stříbrná sponka.

Nana se na tu sponku neúnavně dívala.

Stará prodavačka, co to viděla, začala propagovat: „Fe, fe, fe, také mám stříbrné sponky nebo sponky vykládané drahokamy, chcete se na ně podívat?”

„Dobře, jelikož nabízíte, podíváme se.”

Vytáhla tři drahé sponky ze stříbra. Zkusil jsem jednu dát Naně do vlasů. Jo, stříbrná se k ní vážně hodí.

„Ale ne, vážně máte skutečně nádhernou manželku.”

„To je pravda, pořád mě ještě někdy okouzlí.”

Rozhodně jsem si navykl na nádherné tváře Lulu a Arisy, ale Nana a Mia jsou také celkem pěkné. Není to moje manželka, ale není třeba, abych odpovídal na každou lichotku.

Nana prstem jako u vytržení přejížděla po té první sponce i během této naší konverzace.

Tak moc se ti líbí, co?

Je mi líto, že ta stará žena ty ostatní věci přinesla, ale místo nich jsem koupil tu dřevěnou sponku. Také jsem koupil několik modrých stužek jako suvenýr, protože byly nedaleko sponek. Je to jedině dobře, protože když Lulu připravuje snídani, obvykle si vlasy sváže konopným provázkem. Také mají pentle, ale zadržel jsem se. Už jsem Lulu dřív jednu dal, ale nikdy jsem neviděl, že by ji použila. Pravděpodobně se jí nelíbila.

Takže, to hlavní jsou kuchařské knihy, ale byly trochu jiné, než co jsem si představoval. Spíš než kniha výborných jídel z různých měst nebo kniha o různých surovinách to je gurmánský průvodce.

Samozřejmě jsem ho koupil, ale nezdá se, že by se to dalo použít na vylepšení mého kuchařského umění.

„Hledáte zajímavá jídla? Tak co takhle nějaké bylinky nebo nakládanou zeleninu?”

Stará žena z poličky přinesla pár lahví a sklenic uzavřené šňůrkou. Zhruba dvacet druhů věcí jako česnek a pórek nakládaný v oleji, kvašené zelí a kvašené čínské zelí a žlutý prášek, co vypadá jako sušená hořčice atd.

I když jich měla tolik, neobjevil jsem nakládané švestky (Pozn.: umeboshi). Taková škoda.

Také tu byly sladké věci jako med nebo cukr, co vypadal jako čaj matcha jménem Ugi. Koupil jsem to.

Navíc mě nějak přesvědčila, abych si koupil nástroj na extrakci tuku z masa.

Stařenko, ty jsi v obchodu dobrá.

Jelikož jsem koupil tolik věcí, myslel jsem si, že je do hostince ponesu na několikrát, ale stará žena ze zázemí krámku zavolala mužného muže a řekla mu, aby ty potraviny převezl do hostince.

Správně, skoro jsem zapomněl.

„Máte loutnu?”

„Mám.”

Stará žena ukázala na Nanu. Loutna byla na stejném stolku jako sponky. Neviděl jsem ji, i když jsem ji měl přímo pod nosem, to se stává často, co?

Koupil jsem pro Miu loutnu a struny. Zkusil jsem na jednu brnknout a ozvalo se tiin.

>[Získána technika Hudební představení]




„Ehehe~ Hele, podívej na moji kořist!”

Vůz jsme měli naložený spoustou surovin a dřeva a nástrojů, co jsem koupil. Arisa mi předváděla vajíčka v košíku. Bylo jich zhruba dvacet.

„Koupila jsem pár kachních vajec. Sice jsou trochu drahé, ale takhle si můžeme dát vaječné chody!”

„Vejce se rychle kazí, tak pojďme promyslet, co s nimi. Jak dlouho se můžou skladovat?”

„Už je zima, tak asi 2~3 dny?”

„Mohli bychom udělat něco jako karaage (Pozn.: smažené kousky masa) nebo krokety.”

„T-to dokážeš?”

„Pokud budu mít recept, ano. Ale suroviny a přípravu si vybavuju jen matně.”

Zkusil jsem to téma nadhodit s Arisou, ale zdá se, že to neví.

„Uch, měla jsem se dál snažit si vařit a nevzdávat to.”

Jen stěží si vzpomínám, že se u toho používá vejce a mouka. Ne, nebo možná bramborový škrob?

Jelikož inventář dokáže věci zachovat, měl bych tam prostě strčit pět vajec a po cestě to zkusit metodou pokus omyl.

Později mě Liza poučila, že vajíčka se dají skladovat několik měsíců. Copak moderní vajíčka nemají krátkou dobu trvanlivosti? Nevím, jestli to je tím, že jsme v jiném světě, ale nebudu si stěžovat na dlouhou trvanlivost.

Toho večera jsme se rozhodli navečeřet v taverně v přízemí hostince. Jelikož vzadu bylo prázdno, přisunuli jsme dva stoly k sobě a posadili se tam. Mia seděla na židli nejvíc vzadu. Jelikož tu později bude plno lidí a ona davy nemá ráda.

Jídlo sestávalo z přiměřeného množství vepřových ledvinek s vařenou zeleninou, polévky z ryby a ředkve, restované zeleniny, sušených bobulí, chlebových placek z plodů gabo a nakládaných listů gabo. Nebylo v tom moc masa, ale zvířecí dívky si oblíbily vepřové ledvinky, co tak dobře zasytily.

Mia naproti mně hrála na loutnu, co jsem jí koupil, i během večeře. Pravděpodobně se jí líbila.

„Mio, máme večeři, tak se najez.”

„Hm.”

Po mých slovech přikývla, ale svoji loutnu nepustila. Její představení skončilo, ale zdálo se, že přemýšlela, jestli má pokračovat nebo jíst.

„Aa.”

Otevřela svou malou pusu, zatímco začala hrát na loutnu. Jelikož vypadala jako roztomilé ptáčátko, vložil jsem jí do úst sousto zeleniny. Pilně žvýkala, zatímco hrála jednu píseň. Jestlipak je to elfská melodie. Byla to melodie, která ve mně evokovala pocit touhy pospíšit si domů.

„Aa~a”

„Najez se sama.”

„Krmit jenom Miu je nefé~r?”

Když to řekneš takhle, nedá se nic dělat. Dal jsem jí plnou pusu nakládaných listů gabo. Jsou kyselé a hořké, ta chuť je jedinečná. Po tomhle si pravděpodobně neřekne o nášup.

Říkala „mugu” a „chci něco sladkého”, ale neřekla si o nášup, takže jsem uspěl.

„Satou. Aa.”

„Aa~a?”

„Aa, nanodesu.”

Do zorného pole se mi dostala Mia s Pochi a Tamou po bocích, jak otevírají ústa. Vážně vypadají jako malá ptáčátka. Každé jsem do úst vložil sousto.

Hned za nimi řekla „Aa” taky Lulu a vypadala přitom stydlivě. Chci, abys přestala otvírat tu svou malou pusinku a přitom zavírat oči. Při tomhle bych si představil něco jiného. Liza taky udělala „Aa”, protože to vypadalo zajímavě, ale já k tomu nemám co říct. Jelikož nevypadala, že by jí bylo nepříjemně, pravděpodobně to není problém.

Znovu mě někdo zatahal za rukáv.

Myslel jsem si, že to je zase Arisa, ale bylo to z druhé strany. Tam dělala „Aa” Nana a nabídla mi jídlo.

Aha, jelikož Nana nemůže jíst, nabídla jídlo mě.

Hm, nevadí mi krmit malé holky, ale když vypadají jako dospělé nádherné dívky, tak to má vysokou ničivou sílu. Nesměle jsem to sousto snědl.

Slečna fialka (Pozn.: Arisa) na druhé straně zdánlivě nedokázala snést můj přístup a říkala něco jako „flirtování je zakázáno” nebo „sukničkáři by měli puknout”.

Jelikož došlo k tomuto mírně mrzutému protestu, další kolo „Aa” jsem zakázal.

Ariso, to ty jsi tohohle využila jako první, víš?

Po Lizině varování se Mia soustředila na svoje jídlo. Trochu mě šokovalo, že víc poslouchá Lizu než mě – možná ji moc rozmazluju. Večeře pokračovala, zatímco jsem se cítil jako otec.

Mia, co dojedla jako první, začala hrát jednu melodii. Zvířecí dívky a Arisa si daly druhý nášup masa.

Nejdřív byla ta melodie klidná, ale po jedné žádosti od opilce se proměnila na veselou melodii. I když Mia hrála s bezvýraznou a lhostejnou tváří, stejně vyslyšela opilcovu impulzivní žádost.

Jakmile začalo Miino vystoupení, začalo přibývat hostů, až bylo úplně narváno. I když když jsme sem přišli, bylo prázdno. Arisa řádně posuzovala žádosti opilců. Posuzovala a přitom jedla, je vážně zkušená.

A pak když dojedly, Arisa si vzala k ruce Pochi a Tamu a společně vedle sebe začaly vesele zpívat. Měly na sobě kutny, takže vypadaly mírně podezřele. Napadlo mě, že si na tuhle píseň vzpomínám, byla to ta znělka z anime, co Arisa zpívala během naší cesty.

„To je ale zábavná píseň, co?”

„Je to píseň z rodiště těch tří dívek.”

Začal se se mnou bavit muž, co vypadal jako kupec a seděl za mnou, takže jsme si povídali a dolívali si do šálků. Já jsem pil normální šťávu a ne alkohol. Zdejší pivo bylo příliš kyselé, nebo spíš tak trpké, že se nedalo pít. Většinou jsme si povídali o neškodných věcech, ale taky jsme došli na pár zajímavých věcí. Ve zkratce to bylo něco takovéhleho:

„Zrovna jsem projel územím barona Muna a v několika vesnicích mi ke koupi nabídli otroky, bylo to strašné.”

„Letošní úroda není špatná, proč se to asi děje?”

„Když už mluvíme o otrocích, pokud si z území barona Muna odvedeš otroky, musíš zaplatit daň. Rolníci, co chtějí jít na jiné území, musí taky zaplatit daň. Říkalo se tomu emigrační daň? Pohraniční vojáci to dokonce obzvláště kontrolují.”

Kupec se přehnaně střásl, že si ty otroky skoro koupil.

Podle toho cestovatelského žurnálu jsem si myslel, že tady vládne markýz, takže jsem se na to zeptal.

„Ty o tom nevíš, mladý muži? Před 20 lety to vážně byli markýzové, ale pak celou rodinu markýze Muna napadla velká smečka mrtvých a zničili zámek i armádu, všechny zmasakrovali.”

„Dokonce podle toho napsali knížku a divadelní hru, ale zapomněl jsem, jak se to jmenovalo.”

„V té době z toho byl poprask, myslelo se, že to je útok démonického lorda. Ceny potravin a léčiv vzrostly a já na tom hodně vydělal.”

Byla to nerozvážná historka, zdá se, že to byl kupec bez skrupulí.

„Také si vzpomínám, že se mi tehdá ulevilo, když král rozkázal svatým rytířům, aby vyrazili do boje. A zabránil tak, aby se ta armáda mrtvých přelila na jiná území.”

„Všechny rodiny spřízněné s markýzem Munem včetně těch přiženěných záhadným způsobem vymřely. Současný baron údajně nemá vůbec žádný vztah se starým markýzem. Je to buď synovec nebo mladší bratr sousedního vévody, zdědil rodinné jméno, aby spravoval území Muno.”

Tahle historka mi zněla povědomě. Na mysl mi vytanula vybledlá kostěnná tvář mága Zena.

A tak se ze mě stal posluchač. Zatímco jsem čas od času vhodně přitakal a naléval alkohol, naléhal jsem na ně, aby pokračovali.

„O tom vévodství panuje zvláštní zkazka. Je tam jeden muž, co koupí jakoukoli mrtvolu.”

„Není to jenom zkazka? Je jeden les, z kterého se stal hřbitov kvůli nějaké víře, a ta zkazka vzešla od člověka, co tu zvyklost viděl.”

„Takhle to je, takže několik dní cestují s mrtvolami po silnici, kde se objevují netvoři a vlci. Víra je úžasná věc.”

„Něco takového se nedá říct o kupcích jako my.”

Ale „Muž, co pohřbíval těla”. Zní to jako titul nějaké novely.

Když už jsme u vévody, ráno jsem zaslechl jednu zkazku.

„Zdá se, že ve vévodství pořádají turnaj, víte o tom něco?”

„Lidé se tam vážně scházejí a my kupci taky.”

„A proto je jinde méně kupců. Já mám v úmyslu té mezery využít pro vlastní podnikání.”

Myslel jsem si, že na tomhle světě trvá oběh peněz déle, ale zdá se, že existuje mnoho způsobů, jak nabýt peníze.

Než jsem se nadál, Mia přestala hrát. Okolí ji pobízelo k další skladbě, ale vypadalo to, že už hrála příliš. Řekla jedno slovo, a to: „Unavená.” A usnula mi na klíně.

Ale myslím si, že se nemusíš schovávat tak moc pod stůl.

Využili jsme té příležitosti a vrátili se na pokoj. Arisa řekla: „Dostali jsme spoustu peněz~” Přitom mi ukázala misku plnou mincí. Většinou to byly groše, ale bylo tam i pár měďáků. Ti staří opilci byli celkem štědří, to jo.

Nechal jsem Miu spát v pokoji. Jak se dalo čekat, neměli žádný osmilůžkový pokoj, takže jsem zaplatil za dva čtyřlůžkové. V jednom pokoji jsem byl já a tři zvířecí dívky a v druhém Arisa a ostatní. Během rozdělování do pokojů jsme měli různé neshody. Obával jsem se, že kdybych viděl, jak Nana nevinně spí na posteli, pomyslel bych si něco neslušného.

Napadlo mě, že bych v nočním městě udělal něco potají, ale Pochi a Tama mi v tom zabránily. „Pojďme spát spolu nodesu,” řekly se zářivýma očima a pověsily se mi každá na jednu ruku. Bezpochyby je za to zodpovědná Arisa, ale ty dvě, co ke mně přišly s tak nevinnými tvářemi, jsem nemohl jen tak setřást.

Jednou za čas si tu noc pro dospělé odpustím~
-----------------------------------------------
~ Někdy se nestačím divit, co při překládání nevymyslím za novou terminologii. Dneska například "dlouhotrvajícnost" místo "dlouhé trvanlivosti" (－‸ლ) ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>