HK - kapitola 44

Kapitola 44 – Sieglindin deník

Bílé noci, kdy slunce nezapadá, skončily a roční období se měnilo z léta na podzim.

Listy se zbavovaly svého zeleného odstínu a barvily se do odstínů jasné rudé a žluté a vítr, co se otíral o kůži, se zdál mrazivý.

Pořád to byla rána, kdy se světlo oblohy neobjevovalo. Když jsem byla u armády, stalo se součástí mého denního plánu hlídkovat kolem ubikací. Tenhle zvyk nevymizel ani v této zemi, takže jsem se vždycky nakonec probudila brzy.

A také jsem pokračovala ve svých ranních procházkách. Nejdřív jsem chodila ven, abych se začlenila do vesnice, ale teď chodím ven v očekávání nějaké společenské interakce s vesničany.

Vytáhla jsem ze skříně oděv, co voněl po květinách.

Teď už bylo chladno, takže jsem vytáhla oděv, co byl z hrubší látky. Oblékla jsem se a zamířila na toaletu. Než jsem vyrazila, vyčistila jsem si zuby, opláchla tvář a pročesala vlasy.

Když jsem vyšla ven, studený vánek mi řekl, že se blíží zima.

Bujný zelený odstín této země byl nádherný, ale spíš než tu teplou scenérii jsem preferovala mrazivý bílý svět.

Jen při pomyšlení, že se to roční období znovu blíží, jsem cítila, jak mi tluče srdce, a nedokázala jsem se chovat jako dospělá.

Prošla jsem lesem před vilou lenního pána a dorazila jsem do vesnice s domy z rudých cihel. Rychle jsem našla svého prvního vesničana.

„Dobré ráno.”

„Ale, paní Sieglinde, dobré ráno.”

Ze studny zrovna jedna mladá paní kolem dvaceti let nabírala vodu.

„Jste v pořádku?”

„Ano.”

Nosila v sobě nový život. Už jí břicho celkem dost narostlo, takže vypadalo, že je těžké dělat jakoukoli domácí práci.

„Už celkem narostlo.”

„Ano. Brzy by se mělo narodit~ nebo tak to řekla moje tchýně.”

Vzala jsem té těhotné paní vědra. Zdejší vesničani jsou všichni dříči. Byla jsem překvapená, že se v tomto stavu mohla vůbec pohybovat bez odpočinku.

„Potřebujete ještě něco?”

„Ne, všechno je v pořádku. Děkuju.”

„Aha... Budu doufat ve zdravé dítě.”

Když jsem to řekla, se šťastným výrazem na tváři si poplácala svoje bříško. Když jsme se vrátily k jejímu domu, její manžel vyběhl s panikou vepsanou na tváři. Zdá se, že si šla po práci, aniž by mu o tom řekla. Než jsem odešla, uklonila jsem se našemu sousedovi a mávla rukou, jako že to je v pořádku.

Poté jsem zašla na různá místa a za hodinu se vrátila domů.

Hlava rodiny Rango v předzahrádce trénoval s kopím. Když jsme se střetli očima, hodil mi hůl, co ležela vedle něj.

Oba jsme drželi hůl, zatímco jsme na sebe zírali. Signálem začátku našeho boje bylo ranní vyzvánění. Můj protivník vrhl svou zbraní od pasu jako ostré bodnutí ke kořisti. Jelikož bylo nebezpečné ten úder přijmout přímo, vynaložila jsem veškerou snahu se mu vyhnout. Zkroutila jsem tělo a zvedla svou hůl od pasu nahoru a zamířila mu na hřbet ruky. Ale než jsem se k němu mohla přiblížit, můj útok vykryl. Jenom do hole silně udeřil, ale vyletěla mi z ruky.

Další neotřelá porážka. Bílého medvědího válečníka jsem ještě neporazila.

Na znamení úcty jsem si zabušila do hrudi, jako to dělali oni.

Když jsem vešla do domu, otřela jsem si tělo bylinkovou vodou z lázně, co připravila paní z rodiny Rango, a čekala, až bude v obýváku připravená snídaně. Noviny sem nechodí. Ale teď když jsem byla soběstačná, jsem neměla moc zájem o události světa.

Za chviličku se vzbudil Ritzhard.

„Ránko, Sieg.”

Když jsem ho také pozdravila, vypadal šťastně a políbil mě na tváře. Tohle bylo evidentně ranní pozdravení u párů. Dělala jsem to každý den, ale pořád jsem si na to nezvykla, takže jsem nakonec kroužila pohledem kolem.

Dneska jsme šli do lesa, abychom nasbírali spadané listí. Není to proto, abychom si užili podzimního listoví, ale na hnojivo. Má to na starost každá domácnost a každý dospělý musí nasbírat tři pytle listí.

„No, tady je spoustu listí, takže to nebude trvat dlouho.”

Jak to řekl, s ospalou tváří si ukousl ze svého chleba. Po ránu se zdál slabý a plně se neprobudí, dokud si po snídani nedá kávu. Mluví dobře, ale jeho výraz naznačuje, že brzy zase usne.

Hodinu po snídani jsme si připravili mnoho nástrojů a vyzbrojili se, protože se nedalo říct, co by se v lese mohlo přihodit.

„Dneska je pěkné počasí~”

„To ano.”

Ritzhard byl pořád tolerantní. To byla také jeho přednost.

Na rozdíl ode mě, co má ostrý a drsný způsob řeči, Ritzhard mluvil dlouze a tiše. Byli jsme naprosté opaky, ale nedávno jsem si uvědomila, že jsme byli ve vztahu, kdy jsme se navzájem doplňovali.

Byla jsem mnohem šťastnější, než jsem poprvé čekala. Ten uvolňující život tady mi svědčil.

V den, kdy jsme se potkali, mi řekl, že možná nebudeme moct mít děti, ale na tom nezáleželo. No, nebylo to kvůli tomu pokojnému páru, s kterým jsem se setkala ráno, ale myslela jsem si, že nebude vadit, když budeme dál pokračovat v našem pokojném životě tady.

Zatímco jsem přemýšlela o tomhle, stalo se něco jiného než obvykle.

„——Co?! Tohle je...”

„?!”

V lese jsme narazili na břízu, co měla kůru strašlivě poškrábanou. Ostatní stromy byly pořezané noži. Jakmile břízu zbavíte kůry, nezhojí se to. Takže se kůra sbírala od zimy do jara z dřeva na otop.

Ritzhard dál pokračoval v tichu.

„——!”

„...”

Na palouku byly stopy po něčím ohništi a hora zaječích mršin stažených z kůže. Taky tam byl jeden opečený zajíc. Možná se ho pokusili sníst. Ulovené zvíře trpí posmrtnou ztuhlostí, takže není dobré.

A pak Ritzhard řekl třesoucím hlasem.

—že v tomto lese jsou pytláci.

Zahrabal ty zajíce do díry a odešel z palouku. V tichosti rychle kráčel napřed. Dokonce se ani neohlédl, jestli ho následuju, jak to obvykle dělal.

Zamířil do pevnosti. Šel za kapitánem Hermannem Artonenem a řekl mu, co v lese viděl.

„Ha, stalo se něco takového.”

„Je to poprvé, co se to stalo během mé vlády, takže mě to taky překvapilo.”

Ritzhard v poklidu vykládal podrobnosti, ale prudce zuřil. Nebylo divu, že byl rozzuřený. Lidé tady tiše žili z darů lesa, ale pak přišel naprostý cizinec a ukradl jim je.

„Aha. V noci půjdeme na hlídku.”

„Vezměte mě s sebou.”

„Nejdřív to nechte na nás.”

„...”

Ritzhard zdráhavě přijal slova kapitána Artonena.

Po třech dnech je vystopovali, ale nepodařilo se jim ty pytláky polapit.

Kapitán Artonen zaznamenal polohu viníků do mapy.

„Tímhle tempem se příště objeví tady.”

Ukázal doprostřed jedné oblasti v lese. Viníci se pravděpodobně přesouvali v malém počtu a potají.

„Dneska půjdu.”

„Ne, prosím!”

„Dneska je úplněk. Takže si nevezmu lucerny a přepadnu je ve tmě.”

Jelikož si říkali lidé lesa (Salonen), viděli ve tmě mnohem lépe. Navíc byl dneska úplněk. Řekl, že jasné měsíční světlo zářilo v lese naprosto jasně.

„Rozumím. Ale můžete si s sebou vzít tak dva lidi?”

Ritzhard přikývl a přijal návrh kapitána Artonena.

Když jsme se vrátili domů, vyložil si na stůl v obýváku mnoho znepokojujících nástrojů. Dýky, pistoli, palici a provazy. Každý z nich pečlivě prohlédl.

„Ritzi.”

„Copak?”

Tvářil se děsivě, ale když jsem na něj promluvila, vrátil se ke svému obvyklému já. Zatímco jsem potlačovala bolest na své hrudi, něco jsem mu řekla: „Prosím, vezmi mě dnes s sebou.”

„Rozhodně ne.”

Myslela jsem si, že to řekne, takže jsem si nakonec povzdechla. Ale tentokrát jsem vytrvala. „Byla jsem voják. Můžu pomoct.”

„Ne. Sieglinde, zůstaň doma.”

„Ale...”

„Prosím.”

„...”

Zíraly na mě upřímné a vášnivé oči. Když jsem ten pohled spatřila, nemohla jsem si pomoct a nevěděla jsem, co říct.

„Vím, že jsi schopná se o sebe jako voják postarat, ale nechci, aby ses dostala do nebezpečí.”

„...”

„Jsi moje jediná žena.”

Pravděpodobně je jediný na světě. Jediný člověk, co se ke mně chová jako k ženě. Ale já si myslela to samé.

„Ani já nechci být jako dřív.”

„...”

Před nějakým časem se domů vrátil s modřinou na tváři. Ten den šel do pevnosti, protože měl přijet nový voják. Bylo jasné, že se tam něco stalo, ale Ritzhard akorát řekl, že upadl. Nic dalšího.

Nesnesla jsem ten pohled na jeho zranění, ke kterému přišel, když jsem s ním nebyla. Takže i když jsem hodlala jít proti jeho přání, byla jsem rozhodnutá jít s ním.

Řekla jsem mu, na co jsem myslela.

„Pokud dojdeš nějakému zranění, pak chci být v tom okamžiku po tvém boku.”

„?!”

Nepřemýšlím o tom, že bych pro něj bojovala. Ale chtěla jsem s ním sdílet radosti i bolest života.

Nakonec mě Ritzhard nechal jít s ním. Ať si říká, co chce, nakonec mi mé přání vždycky splní. Proto jsem v tom vytrvale pokračovala.

Noc.

Kráčeli jsme za měsíčního světla s Ritzhardem v čele. Řekl, že úplněk bude jasně zářit, ale stejně byla velká tma.

Pevně jsem sevřela pušku, co jsem měla na rameni. V téhle tmě bylo nemožné přesně zamířit. Cítila jsem, jak se mi na obočí srážely kapičky potu, takže jsem je setřela, ale vůbec jsem se necítila svěží.

Pozvedla jsem zbraň na mnoha bojištích, a přesto jsem byla takhle napjatá. Sama sebe jsem se ptala, proč jsem tak nervózní, ale nedošla jsem k žádné odpovědi.

Ritzhard přede mnou kráčel bez váhání.

Zhruba za tři hodiny jsme dorazili do středu lesa. Sehnuli jsme se a opatrně našlapovali. Napínali jsme sluch, jestli něco neuslyšíme.

Za chvilku nás Ritzhard gestem ruky zadržel. Vojáci, co jej následovali, zalehli a čekali na další rozkazy.

V dálce byly slyšet hlasy a vidět slabé světlo. Ritzhard zvedl prsty, aby nám dal vědět, kolik lidí tam bylo.

Byli tam dva lidé. Jak kapitán Artonen řekl, přesouvali se v malých skupinkách.

Dokázala jsem říct, že se pytláci blíží. V temnotě si nahlas povídali: „Tohle místo je poklad.” Jak se napětí zvyšovalo, Ritzhard v tichosti položil pušku, co měl na rameni, na zem. Nebyla sem si jistá, co měl v plánu. Ale jelikož jsme udržovali ticho, nemohla jsem se zeptat.

Ještě jsme nevěděli jaké vybavení měl náš nepřítel, takže jsme nemohli jednat zbrkle. Jakmile jsem si to pomyslela, trochu dál od nás vyšlo z keřů něco bílého.

Překvapení pytláci vykřikli.

„Medvěd—!”

„To nemůže být... legendární... bílý medvěd?!”

Zatímco nepřátelé zmatkovali, Ritzhard ze země zvedl kámen, nadhodil si ho v ruce a pak ho vší silou hodil na jejich lucernu.

„?!”

Hozený kámen roztříštil sklo lucerny a zhasil světlo.

Ritzhard hodil k pytlákům, co zmatkovali ještě víc, další kámen. Když zaslechl výkřik, vyrazil dopředu.

Slyšela jsem akorát, jak něco udeřilo do něčeho, a výkřiky pytláků. Jelikož jsme ve tmě pořádně neviděli, neodvažovali jsme se pohnout.

Za pár minut Ritzhard zakřičel, že teď si můžeme trošku rozsvítit, takže jeden voják rozžal svoji lucernu.

Když jsem se dostali blíž, spatřili jsme svázané pytláky jak se kroutí na zemi. Ritzhard v temnotě zatknul zločince, co ničili les.

A ten medvěd, co viděli, byl Teoporon. Zrovna lovil, když ho ti pytláci spatřili.




A takhle byl ten případ uzavřen. Vojáky překvapily Ritzhardovy nečekané zásluhy.

„Náš pán, když se snaží, tak to dá.”

„Pročpak se asi normálně chová, že by nezabil ani mouchu?”

„Kdo ví?”

Nemyslela jsem si že by to Ritzhard udělal sám, takže jsem byla taky překvapená.

„Jeho panstvo pravděpodobně ví, jak ovládat vlastní sílu.”

„...”

Pokud to věděl, přála bych si, aby tu sílu použil na svou ochranu.

Ale dneska jsem změnila názor.

Ten Ritzhard nebyla křehká víla žijící v pěkném světě, ale sněžný muž žijící v drsném prostředí.

Upřímně jsem doufala, že tato vesnice bude dál žít v míru, aniž by musel on něco udělat.

Tohle bylo jedinkrát, kdy jsem ho ve svém životě viděla naštvaného.
--------------------------------------------------

~ A tohle byla moje druhá oblíbená kapitola ^-^ ~

<Předchozí>...<Následující>