HK - kapitola 42

Kapitola 42 – Sběr hub

V létě nás navštěvuje období zvané bílé noci, kdy slunce nezapadá. Je to opak polárních nocí, kdy slunce nevychází. Když přijdou tyhle dny, chodíme na houby. A tak jsou košíky, co byly plné bobulí, plné hub.

I les byl oděný do svěžích zelených odstínů léta. Ta živá zelená barva uklidňuje lidské srdce.

Jak jsme šli, brzy jsme narazili na houbu.

„Ach, Sieg, tohle je jedovatá houba.”

„Takže se to dá poznat od pohledu.”

Nápadný rudý klobouk se žlutými tečkami. Je to vskutku jedovatá houba, ale není tak nebezpečná. Byla jen tak špatná, že člověk musel tři nebo čtyři dny ležet v posteli. Navíc na to neexistuje protijed, takže si musíme dávat pozor. Údajně je velmi lahodná, takže se na některých místech jí, když je zbaví jedu.

„Tahle je taky jedovatá.”

„Vypadá normálně.”

I další byla jedovatá. Měla kulatý hnědý klobouk, co se nijak moc nelišil od hub, co se prodávaly v obchodě. Ale tahle houba měla smrtelný jed. Takže by se nikdy neměla sníst! Bylo pro ni charakteristické, že pod kloboukem měla lupeny.

Ta tlustá houba s širokým okrajem byla také jedovatá a ta bílá, co se podobá běžnému žampionu, taky. Co se týče té, co vypadá jako mozek, u té se dal jed odstranit vařením, ale člověk se mohl otrávit vdechnutím páry při vaření a když se sní syrová, dá se na ni zemřít. Takže jsem se nikdy aktivně nesnažil ji ochutnat. A navíc vypadala divně.

Potom jsme narazili na ještě jedovatější houby. Stala se z toho výprava po jedovatých houbách.

„Ach, tahle je v pohodě!”

Ta houba, co jsme konečně našli, měla kulatý klobouk a vypadala, jako kdyby se hrbila. Voněla pěkně a dobře se hodila na vaření. Byla to podivná houba, co po sušení chutnala jinak. Bylo jich tam hodně, takže jsme si oba dřepli a sesbírali je.

„Je tu spoustu hub. Nemyslela jsem si, že je jich v zemi tolik.”

„Že... existuje zhruba stovka různých jedlých druhů hub a zhruba padesát různých druhů jedovatých hub.”

„To mi celkem nahání strach.”

„Všechno je v pořádku, když si zapamatuješ, které houby se hodí k jídlu.”

Lidé, co zariskují, se otráví.

Došlo k mnoha incidentům, když se lidé otrávili, ale když jsme na vývěsku vyvěsili obrázky jedovatých hub, počet těchto incidentů značně klesl. Jed v houbách byl nebezpečný, takže jsme si museli dávat pozor.

Po naší ranní procházce po lese jsme měli košíky plné hub.

Ruruporon měla den volna, takže jsem dneska vařil sám. Samozřejmě jsme měli čerstvé houby.

Jelikož bylo v létě těžké vařit u krbu, vařil jsem ve venkovní kuchyni za domem. Jelikož jsem dřepěl, byl jsem unavenější, než jsem si myslel. Takže jsem se se Sieg dohodl, že si dáme něco jednoduchého.

„Tahle houba s menším kloboukem je chutnější.”

V košíku jsme měli jen houby těch nejchutnějších velikostí. Spokojeně jsem do sebe natáhl tu vůni.

Slyšel jsem, že když se z hub kartáčkem setře prach a otřou se vlhkým hadříkem, tak ta vůně trvá déle, ale touto metodou se neodstraní všechen prach, takže jsem je prostě umyl ve vodě.

Sieg vedle mě mazala na žitný chléb máslo. Pak na sporák dala plochou pánev a i do ní dala trochu másla.

„Bude to lépe chutnat.”

„Ano?”

„Ano.”

Jak to Sieg řekla, měla na práci něco jiného, takže šla dovnitř. Jelikož jsem teď zůstal sám, rozhodl jsem se zaměřit na vaření.

Odřízl jsem z hub ty tvrdé části noh a najemno je nakrájel. Dal jsem je do pánve, co mi připravila Sieg a také jsem přidal trochu uzeného masa z divočáka nakrájeného na kostky. Také jsem přidal koření. Jakmile jsou houby uvařené, je hotovo. Pak jsem je přendal na žitný chléb namazaný máslem a nakonec jsem navrch nasypal nastrouhaný sýr. Prosté jídlo.

Když jsem s hotovým pokrmem šel dovnitř, Sieg na mě čekala, zatímco ohřívala zbytek polévky ze snídaně a vařila kávu.

„Radši by sis dal vychlazenou bobulovou šťávu?”

„Ne, to ne.”

Posadil jsem se a pomodlil se k Duchu za požehnání přírody a pak jsem začal jíst.

Chléb byl pořád měkký a houby a uzené maso smažené na másle se k němu dobře hodilo. Z hub vytékala šťáva a uzené maso mělo pěknou pikantní chuť, co se mi rozlévala v ústech. Máslo a sýr zdůrazňovaly aromatickou chuť chleba. Kolem a kolem to možná bylo trochu silné, ale stejně to bylo skvělé.

„Je to chuť, po které se mi chce napít.”

„To jo.”

Pomyslel jsem na pivo, co jsem si nedávno dal. V tak upoceném dni by bylo vychlazené pivo pěkné. Pomyslel jsem na pivo, co jsem zrovna neměl.

Kávou jsem se zklidnil a rozhodl jsem se, že i odpoledne budu tvrdě dřít.




Odpoledne jsme se Sieg pracovali samostatně. Zdálo se, že ona šla vyšívat s jednou sousedkou.

Doprovodil jsem ji na půl cesty a před obchodem jsme se rozloučili.

„Dobré odpoledne.”

„Ach, můj pane.”

„Přinesl jsem medvíďata.”

Přinesl jsem pár medvíďat, co jsem vyřezal ve volném čase. V tomto období nejezdí žádní turisti, ale čas od času nás navštíví nějaký cestovatel, takže musíme být připravení.

Podíval jsem se na stříbrnou ozdobu na poličce.

„Co to je?”

„Tohle? Přišel kupec se šperky a požádal mě, abych to tady prodala.”

„Ach...”

Není to náhodou ten kupec, co mi prodal Sieginu náušnici? Dát zboží do obchodu do komise, zatímco objede vesnici, měl celkem podnikatelského ducha.

Zaujal mě ten náhrdelník ve tvaru květiny. Napadlo mě, že by Sieg velmi slušel.

„Koupíte?”

„Ne.”

Na to jsem neměl peníze. Ty náušnice byly celkem drahé. Jen se podívat je zadarmo, takže jsem se díval, jak jen jsem chtěl. A pak přišel zákazník.

„Vítejte. Ale, dlouho jsme se neviděli.”

Ta osoba nebyla zákazník, ale majitel koloniálu ve městě, co tam prodával tradiční výrobky z této vesnice. Zdálo se, že přicházel každé dva nebo tři měsíce.

Vážně se mu líbily moje dřevěná medvíďata, a tak je koupil za velmi vysokou cenu. Z toho náhlého příjmu jsem měl dobrý pocit.

„Takže si to koupíte?”

„Ne.”

Peníze jsou důležité. Ať už by to Sieg slušelo sebevíc, neměl bych kupovat spontánně jako minule.

Také jsme byli v období, kdy finance vesnice klesaly, takže nemůžu utrácet peníze na zbytečnosti.

Dělal jsem z ní hlupáka, takže jsem koupil pár lahví piva.

Když jsem se vrátil domů, začal jsem se sušením hub. Sušené houby byly důležitým dodatkem polévek v zimě. Slyšel jsem, že přirozeně usušené houby mají hutnější chuť a více živin. Takže nemám na výběr a musím je usušit. Ale čerstvé houby jsou také dobré. Ta křupavá textura byla neodolatelná. To byla radost tohoto období.

Zatímco jsem pracoval na tomhle, vrátila se Sieg.

„Sieg, co večeře?”

„Zbyly ti nějaké houby od oběda? To a nějaký alkohol.”

„Koupil jsem pivo.”

„To je úžasné.”

„Že?”

Večeře sestávala ze zbytků od oběda spolu s nakládanou rybou, zpracovaným masem a žitným chlebem. Bylo to prosté, ale bylo toho celkem dost.

Po večeři jsme se vykoupali a hráli si v obýváku.

„Je divné, že je jasno, i když je noc.”

„Někdy takhle skončím vzhůru celou noc.”

Slunce během bílých nocí nezapadá. Díky tomu jsem se Sieg hrál hry až do rána.

Ta únava, co jsme poslední dobou pociťovali, bylo z toho, jak jsme hráli celou noc.
--------------------------------------------------

~ Pro mě by bílé noci byly doslova utrpením. Nezachránily by mě ani žaluzie a závěsy. ~

<Předchozí>...<Následující>