HK - kapitola 37

Kapitola 37 – Neuspokojivá dívka a neuspokojivý mladý muž

Emmerich přijel překvapivě dříve, než jsme čekali. Ta doba se pořád dala nazvat jarem. V zeleném odstínu přírody byla pořád svěžest.

Šel jsem ke vstupu do vesnice, abych našeho hosta přijal. Jak jsem ho potkal po pár měsících, pořád vypadal mile a tiše a stydlivě mě pozdravil. Měl zábrany jako obvykle.

„Tentokrát si to tu užiješ?”

„Ne, vracím se zítra večer.”

„Ech, tak brzy?!”

„V tomhle období máme spoustu obecných vojenských cvičení.”

„Aha.”

Slyšel jsem, že ve své zemi trávil hektické dny. Ta škeble a květina, co dal Aině, byly evidentně z toho výcvikového zařízení.

A Emmerich se také rozhodl, že tu bude žít.

„Když jsem řekl, že odcházím od armády, přinutili mě pomoct s prací.”

„To je škoda, to...”

Jeho nynější prázdniny byly zasloužené, za cenu toho, že v létě nedostane jediné volno. V zimě bude mít napilno s vyřizováním různých záležitostí s odchodem do výslužby, takže příště přijde na jaře příštího roku.

„Takže pojďme za Ainou.”

„...”

Emmerich přikývl s jásavým výrazem na tváři.

Zatímco jsme mluvili, zahlédl jsem známá záda.

„A-aino.”

„!”

Emmerichova milovaná byla náhodou před námi. Jak jsem na ni zavolal, Aina se otočila. Když mě spatřila, vypadala naštvaně, ale když spatřila Emmericha, vypadala roztěkaně.

„Přijel za tebou Emmerich, Aino.”

„!”

Aina vypadala překvapeně a zírala na Emmericha. Když se střetli očima, Aina rozpačitě odvrátila pohled. Emmerich se jen potěšeně usmíval. Toho mladého muže jsem postrčil.

„...Ehm.”

„!”

„Aino.”

Ani ji nenapadlo, že by ten tichý muž promluvil. Aina na něj zírala. A mezitím jelikož po jejím oslovení nic neřekl, zdálo se, že se to napětí začalo uvolňovat, a Aina řekla něco nečekaného.

„...Nechovej se ke mně tak přátelsky!!”

„...”

„...”

Ta osoba, co použila tuto urážlivou mluvu, totiž Aina, vypadala z nějakého záhadného důvodu ze všech nejvíc překvapeně. Ta dívka to možná už nedokázala dál snést, a tak beze slova utekla.

„Ehm, Emmerichu?”

Bál jsem se o Emmericha, ale on měl – poklidný výraz na tváři.

To se mi ulevilo. Nevzal si její slova k srdci.




Nejdřív jsem řekl Emmerichovi, aby v tichosti zůstal doma. Rozhodl jsem se za Ainou zajít sám.

Ta dívka, co jsem hledal, nakupovala u karavany, co si rozložila stánek na návsi.

„Aino.”

„!”

Když jsem na ni zezadu promluvil, trochu sebou trhla a z kožené brašny jí vypadlo pár věcí.

„Ach, promiň.”

Sebral jsem zeleninu, co se rozkutálela, a vložil ji zpět do brašny. Pořád byla ztuhlá z toho, jak jsem na ni zavolal, takže jsem na ni znovu promluvil.

„Emmerich tu není.”

„Cože?! Neměl jsi to teda říct dřív!”

Aina se čiperně rozhlédla. Zdálo se, že ji ani nenapadlo, že by tu Emmerich nebyl.

„Máš čas?”

„Mám napilno.”

„To neříkej.”

Vzal jsem jí brašnu a zamířil k jejímu domu.

„Hej, vrať mi to!”

„Doprovodím tě domů, princezno.”

„Komu říkáš princezno!”

V tuhle hodinu tam nebyl ani její děsivý děda. Její babička byla nemocná, takže taky nevyjde ven. S touhle myšlenkou jsem se rozhodl nést Ainino břímě až k nim domů.

„Máš toho hodně. Dneska něco oslavujete?”

V druhé brašně bylo kuře. Velmi čiperně kvokalo.

„Ne. Babička a mamka se necítí moc dobře, takže mi děda řekl, abych uvařila polévku s krví.”

„...Aha.”

Za Aininým domem byl připravený prázdný hrnec, další hrnec s vodou na plotně a nůž. Zdálo se, že ještě neuplynulo moc času, protože voda se ještě ani nezačala vařit.

„To kuře, chceš, abych ho zpracoval?”

„...”

Neodpověděla, ale stejně jsem se do toho pustil.

Když jsem kuře omráčil, svázal jsem mu provázkem nohy. Pak jsem mu prořízl krk, kde měl tepny, a odkrvil ho. Hrnec byl plný kuřecí krve.

„Aino, zítra máme u nás doma slavnostní oběd, nechceš přijít?”

„Ech?”

„I když jsem řekl slavnostní oběd, bude tam jenom Sieg, já, Emmerich a ty. Jenom my čtyři.”

„...”

Aina poklesla na duchu. Takže to nepůjde ani se Sieg, poklesla mi ramena.

„...jít.”

„Ech?”

„Mám napilno, takže nemůžu přijít.”

„Jo. Jasně.”

Ainina babička a mamka byly nemocné. Možná že veškeré práce dělala sama.

Voda se začala vařit, takže jsem hrnec odložil a čekal, až se kuře vykrvilo. Jakmile krev přestala kapat, ponořil jsem ho do vody a pár sekund jsem ho vařil. Pak jsem ho dal do studené vody a oškubal mu peří. Na citlivých místech jsem peří opálil rozpálenou železnou tyčí.

„Aino, tak co takhle čajový dýchánek?”

„Co to je?”

„Emmerich nám dovezl výbornou kávu a cukroví. Co kdybychom to ve čtyřech snědli?”

„Pokud to je káva, tak to není čajový dýchánek.”

„Tak banket?”

Ne, banket bylo něco jiného. V duchu jsem vypíchl vlastní omyl.

„Jenom na chvilku.”

„...”

Možná to bylo proto, že jsem vytrval. Aina nakonec souhlasila, že přijde.

Druhého dne.

Čajový dýchánek, co jsme uspořádali pro mladého cizince a vesnickou dívku, byl, no, bohužel na nic.

Bylo dobře, že jsme Emmericha a Ainu posadili naproti sobě, ale nikdy se nestřetli očima a ani nic neřekli.

A tak když jeho jediný rozhovor skončil Aininým jednostranným prohlášením: „Nechovej se ke mně tak přátelsky!”, Emmerich odjel domů. Bylo to slzavé rozloučení, jak mi ho bylo líto.

Den poté přišla po ránu Aina.

„Hm, copak?”

„...”

Aina měla v ruce košík. Ačkoli byl zakrytý látkou, viděl jsem uvnitř sušenky.

„Tohle jsou...”

„Nejsou náhodou pro Emmericha?”

„...”

Po chvilce váhání, přikývla.

—Jé, co mám dělat?

Zapomněl jsem Aině říct, že Emmerich zůstal jen na jednu noc.

S polovičatým úsměvem jsem ten košík přijal. Když se ujistila, že jsem si ho vzal, Aina se otočila k odchodu, takže jsem ji popadl za paži a vtáhl ji dovnitř.

„Hej, Ritzi, co to děláš!”

„Promiň!”

„Pusť mě! Mám hodně práce, na toho člověka nemám čas!!”

„Ne, Aino, promiň! Emmerich už je pryč!”

„...Ech?”

„Včera večer se vrátil domů.”

„To lžeš!”

„Nelžu. Promiň, že jsem ti to neřekl.”

„...”

Vzal jsem ji do obýváku a posadil ji do křesla vedle okna.

„...Emmerich má spoustu práce, takže mohl zůstat jen na jednu noc.”

„To jsem nevěděla. To se v tom dopise nepsalo.”

„...”

Nevěděl jsem, co bych měl říct. Čas plynul, zatímco jsme mlčeli. Jelikož to bylo trapné, nadhodil jsem téma.

„Ach, správně, řekl, že se sem přestěhuje.”

„Kdo?”

„...Emmerich.”

„O tom nevím.”

Po jejím zavrčení jsem skoro vyjekl.

Nebo spíš Emmerichu. Proč Aině nikdy neříkáš to důležité? Cítil jsem se kvůli tomu cizímu vojákovi naštvaně.

Když jsem se podíval na Aininu tvář, tentokrát jsem vážně krátce vyjekl: „Hii!” Tvářila se tak naštvaně jako nikdy předtím.

„Aino, Emmerich tím nemyslel nic špatného, jen je ohleduplný...”

„To ne. Jsem naštvaná na sebe.”

„?”

Aina roztřeseným hlasem řekla. Že mu chtěla poděkovat za tu záložku se zalisovanou květinou. A že se chtěla zeptat, kde je ten zámek z pohlednice. Chtěla mu ukázat ten mušličkový náramek, co vyrobila. A chtěla si popovídat o mnoho dalších věcech.

Ti dva se poznávali prostřednictvím dopisů. Ale bylo něco jiného mluvit osobně a komunikovat slovy. Když se vlastně potkali, začali být stydliví a nevěděli, co mají dělat.

„Aino, Emmerich zase přijede.”

„Ale řekla jsem mu něco příkrého, musím se omluvit.”

„Neboj se. Emmerichovi to nevadí.”

„...”

„Přijede zase na jaře.”

„?!”

Jelikož den jejich znovushledání byl tak daleko, Aina začala plakat.

„Jé, Aino, počkej!”

V tom okamžiku, kdy se jí po tvářích začaly koulet slzy, otevřely se dveře.

„...Tohle.”

Ten člověk, co přišel, byla Sieglinde, co se zrovna vrátila ze své ranní procházky. Když ji Aina spatřila, vběhla jí do náruče.

„...?!”

Zatímco Sieg Ainu objala, očima se zeptala, co se děje. Okamžitě jsem zakroutil hlavou a popřel jakékoli obvinění.

Sieg dál poplácávala Ainu po zádech a čekala, až se uklidní. Také jsem k nim nenápadně přišel.

Aina plakala jako dítě.

Už od dětství jsem ji dobře znal. Pravděpodobně byla nejagresivnějším dítětem ve vesnici. Jak vyrůstala, začala být ohledně budoucnosti pesimistická. Ale jak si dopisovala s tím mladým mužem, nalezla lásku a způsob, jak se zachránit.

V jejím drsném životě ty dopisy možná byly její jedinou radostí.

Aina plakala, protože litovala, že nedokázala jednat, jak chtěla. Bylo mi jí líto, litoval jsem ji. Vzdouvaly se ve mně různé pocity. Bylo to patetické, ale taky mi začaly slzet oči.

Když jsem se podíval na Sieg, volnou rukou mě něžně objala.

Sieglinde, taková vlídná žena.

Jak nás Sieg objímala, Aina a já jsme se pomalu uklidnili.

Vypadalo to, že problém Emmericha a Ainy měl k dořešení daleko.

Největším problémem nebylo to, že se Aina nedokázala chovat upřímně dle svých vlastních pocitů. Byli to její děda a babička, co neměli rádi cizince.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>