HK - kapitola 39

Kapitola 39 – Sbírání bobulí

70% této země pokrývají lesy a lidé žijí tiše jako součást přírody. Když už svět není obalený stříbrným odstínem zimy, mírný vánek hladí lidi po tvářích a vynáší teplý svět zeleně.

Jakmile nastane léto, ženy z vesnice mají plné ruce práce se sběrem bobulí. Každá si bere velké košíky a vyráží sbírat ty vzácné bobule.

V lese je hojnost bobulí. Říká se, že existují desítky různých bobulí.

Dneska jsem se toulal lesem se Sieg. Nejdřív jsme dorazili na místo s fialovými bobulemi.

„Tohle je známá bobule, takže ji znáš, ne?”

„Borůvky, hm?”

„Jo.”

Ze známých bobulí nám v lese rostou tři.

Borůvkové keříky rostly do výšky trochu pod kolena. Prospívaly u země. Takže je trochu těžké je sbírat ze dřepu.

„Takže začneme!”

„Dobrá.”

Začali jsme sbírat bobule. Sbírali jsme jenom zralé. Bobule na rozdíl od jiného ovoce po utržení nedozrávaly. Musíme počkat, až nezralé bobule dozrají. Takže jsme si při sběru museli dávat pozor.

Jestli je borůvka zralá nebo ne, se dá poznat, jenom když se zkontroluje stopka. Pokud je fialová, pak je zralá. Pokud je červená, ještě není zralá. Nezralé borůvky jsou palčivé, hořké a kyselé, takže se k jídlu nehodí. Lidé, co neví, kdy se borůvky mají sbírat, si někdy myslí, že mají chutnat takhle. Plně zralé borůvky jsou sladké a chutné. A známkou zralosti je také to, když jdou snadno utrhnout.

Zhruba za půl hodiny byl košík plný. Když jsem se postavil a protáhl, cítil jsem se zmoženě. Pořád jsme měli spoustu další práce, ale už teď jsem se cítil takhle. Jak jsem si masíroval záda, podíval jsem se na Sieg, ale ta vypadala v klidu.

„...Sběráčky bobulí, měl jsem je letos koupit.”

„To existují takové věci?”

„Ach, vy je u vás doma nemáte.”

Já jsem bobule sbíral každý rok, ale vzpomínal jsem si, že ostatní země něco takového nedělaly.

Sběráček bobulí je fantastický nástroj, který se používá na pročesání rostliny a tím se sbírají bobule. Ačkoli se tím seberou i nezralé bobule, takže to není tak dobré.

„Takže budeme pokračovat?”

Nasbíral jsem plno bobulí a odkráčel.

Jak jsme kráčeli lesem, museli jsme si dávat pozor na okolí. Kdybychom se ocitli na území masožravých zvířat jako medvědi, rysové a rosomáci, museli bychom okamžitě odejít. Kráčel jsem a přitom kontroloval stopy po drápech na stromové kůře a zvířecí stopy.

„Teď už moc rysů není. Nemůžu žádné najít.”

„Rysy?”

„Pytláci velké kočky přehnaně lovili, takže během vlády mého dědečka zmobilizovali armádu a uvalili na ně přísnější regulace.”

Jelikož nevyhynuli, čas od času jsem viděl rysí stopy. Když jsem byl malý, párkrát jsem rysa viděl. Jsou velmi ostražití, takže se neukazují, když lidé drží zbraně. Ale jelikož to jsou masožravá zvířata, dávám si na ně pozor. Kdo ví, co by udělali, kdyby měli hlad.

„Spíš než rysi jsou nebezpečnější rosomáci.”

Rosomáci jsou všežravá zvířata z čeledi lasicovitých. Jsou velmi draví, takže my ve vesnici jsme si na ně dávali velký pozor. Mají ostré drápy a zuby a kromě toho velmi silnou čelist. Když začnou být zoufalí, někdy se pokusí ulovit i větší zvířata, takže jsou nebezpeční.

Zatímco jsme mluvili o takových věcech, dorazili jsme na místo, kde rostly naše další bobule.

„Tohle je červený rybíz.”

„Tyhle se používají na omáčky.”

„Ano.”

Červený rybíz je kyselý. Obvykle se používá na výrobu omáčky k masu. Vaří se a zavařují se nebo se z nich dělá džem k potěše chuťových pohárků.

Znovu jsme sbírali v tichosti.

Byly malé, takže bylo těžké naplnit celý košík.

„Ach, správně! Chci ti něco ukázat.”

„?”

Cítil jsem se znaveně, ale když jsem na to pomyslel, najednou jsem se cítil mnohem lépe. Popadl jsem Sieg za ruku a šel dál do lesa.

„—Tohle je...”

„Úžasné, že?”

Na palouku tam kvetly bílé květiny. Nazývaly se hvězdy lesa a jejich charakteristikou byly sedmicípé okvětní lístky. Samotná květina byla malá a mnohem nápadnější byly listy, ale byly to rozkošné květiny. Vzpomněl jsem si, že mamku velmi potěšilo, když jsem je nasbíral a přinesl jí je.

Sieg se posadila a dívala se na květiny. Já jsem také položil košík a lehl si do trávy.

„Je to křehká květina.”

Zdálo se, že se Sieg líbila, pro sebe si přikyvovala.

Zatímco jsem měl svou ženu pořád na očích, rozhlédl jsem se kolem. V břízách jsem viděl hojnou zeleň. Bylo to naprosto jiné od zmrzlé scenérie zimy. Také to bylo období, kdy se všechny rostliny přírody leskly od slunečního světla. Lidé tady nazývali les od léta do podzimu zeleným zlatem. Požehnání přírody byla národním pokladem.

„—Takže to je moje oblíbené období.”

Sbírat v lese bobule a houby, rybařit u řeky. Připravovat pole na zimu a jíst maso. Byly to výjimečné dny. Během bílých nocí, kdy slunce nezapadá, jsem byl velmi natěšený. V porovnání s depresivními polárními nocemi to bylo velmi jiné.

A takhle každý den hladce plynuly uvolňující letní dny.

„Zima je hektická se vším tím lovem a polární nocí.”

„Ale já mám zimu taky ráda.”

„Jo?”

Sieg se posadila vedle mě. A pak mluvila o zimě.

Ty do daleko se táhnoucí širé bílé pláně působily nadpozemsky a z toho břitkého vzduchu měla dobrý pocit. Ráno polární noci, kdy bylo všechno zahalené do modra, bylo závratně nádherné. Modré liščí plameny (polární záře) v noci lákaly člověka do záhadného světa.

Jak to Sieg řekla, lehla si a podívala se mi do tváře.

„Miluju...”

„?!”

„...modrý a bílý svět zdejší zimy.”

„...”

...Proč mi to říkáš do tváře?!

Kvůli Sieginým slovům mi srdce bylo tak rychle, a přesto bylo tak rychle zklamané, že jsem měl pocit, jako kdybych byl v nebi a v pekle zároveň.

„Když se na tebe podívám, Ritzi, úplně mi ta vzpomínka ožije.”

„Vždycky jsme byli spolu.”

„Ach, možná proto.”

Když cestovala nekonečnými zasněženými planinami, když ráno viděla polární záři, vždycky jsem byl s ní. Bylo možné, že moji přítomnost přehlušila scenérie.

„Mými oblíbenými barvami jsou bílá a modrá.”

„Ech?”

„Předtím ses na to ptal, ne? Na moje oblíbené barvy.”

Nemyslel jsem si, že mi teď odpoví na otázku, na kterou jsem se ptal před měsíci. Aha, takže Sieg má ráda bílou a modrou, co?

Jakmile jsem se dozvěděl Sieginy preference, obloha se divně proměnila. Před chviličkou byla dokonale vymetená. Skoro jsem si chtěl stěžovat.

„Pojďme brzy domů. Vypadá to, že začne pršet.”

„Dobře.”

Jak jsme nesli košíky plné bobulí, rychlým krokem jsme vyšli z lesa. Když jsme dorazili domů, dal jsem pár borůvek Ruruporon a požádal ji, aby z nich upekla nějaký zákusek.

Kolem poledne začalo pršet. Zatímco jsem naslouchal dešti, seděl jsem v pracovně a zabýval se jednoduchou prací, co se točila kolem podepisování dokumentů. I Sieg dělala něco o samotě.

Jak jsme trávili toto poklidné odpoledne, Ruruporon přinesla zákusky.

„Jé, to vypadá dobře!”

Udělala speciální borůvkový koláč. V naší řeči se mu říkalo mustikkapiirakka a jeho náplň tvořily kysaná smetana, cukr, vajíčka a borůvky. Zvnějšku byl křupavý a uvnitř měkký. A sladkost borůvek tomu dodávala příjemnou chuť.

Ačkoli si obvykle neříkám o zákusek, tentokrát jsem Ruruporon zvlášť požádal, protože tu byla Sieg. Ale protože to bylo mnohem lepší, než jsem čekal, také jsem se cítil velmi spokojeně.

Taková byla historka uspokojivého odpoledne.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>