HK - kapitola 41

Kapitola 41 – Po festivalu

Dnes brzy z rána jsem šel do obchodu koupit suroviny na pečení. Kvůli tomu Ruruporonině borůvkovému koláči, co jsem nedávno měl, jsem si chtěl dát zákusek.

Koupil jsem mouku, kysanou smetanu, máslo, mléko a tabulky čokolády. Doma jsem měl cukr, vajíčka a čerstvé bobule, takže to jsem kupovat nemusel. Od paní z obchodu jsem se naučil, jak udělat zákusky. Bylo to celkem prosté, jenom smíchat suroviny a upéct. Jenom v tomto období od jara do podzimu si můžu koupit tyto různé suroviny. A tak jsem se nedržel zpátky a utrácel na surovinách.

Když jsem se vrátil domů, vzal jsem košík plný bobulí, vytáhl z kurníku vajíčka a šel do venkovní kuchyně za domem.

Tentokrát jsem z bobulí použil červený a černý rybíz. Tento druh byl celkem kyselý a také se mu říkalo „víno severu”. Černý rybíz také známý jako Cassis se používal i jako lék. Říká se, že když člověka bolí v krku, je dobré si dát džem z černého rybízu. I v lístcích jsou dobré látky, takže se suší, rozmělní a opraží na čaj.

Rozhodl jsem se dnešní zákusek udělat z takových bobulí pro dobré zdraví.

Nejdřív jsem do mléka dal cukr a prášek z jalovce a zahřál jsem ho v hrnci. Pak jsem v míse smíchal kysanou smetanu, mouku, vajíčka a máslo a jakmile byla směs hotová, nalil jsem ji do hrnce. Dortovou formu jsem hojně vymazal máslem, dal do ní čokoládu a bobule a pak to zalil těstem. Jak jsem se díval, jak se to na kamnech peklo, bobule vyplavaly na povrch. Později jsem koláč propíchl tyčkou, abych viděl, jestli je hotový. Byl.

Na to, že to byl můj první pokus, to bylo celkem dobré. Kontrast mezi rudou a černou barvou rybízu byl také pěkný. Vznášela se nad tím sladká vůně, takže jsem z toho měl tento nepopsatelný pocit. Chtěl jsem ten čerstvě upečený koláč hned sníst, ale slyšel jsem, že prý chutná lépe, když trochu zvlhne, takže jsem ho uložil na chladné místo.

Ale dnešní zákusek nebylo to nejdůležitější. Po dlouhé době jsem se Sieg někam šel.

Od rána jsem pekl, abych se zbavil té úzkosti, co jsem cítil.

No, i když jsem řekl, že spolu někam půjdeme, není to nic luxusního. Kdybych si na sebe vzal něco zvláštního, všimli by si mě lidé v přístavu, kde mě mnoho lidí zná. Takže jsem si vzal svůj obvyklý oděv.

Jak jsem seděl na dřevěné bedně a čekal, moje žena vyšla.

„!”

Poprvé měla na sobě tradiční ženský oděv. Vždycky nosila ten unisexový oděv, co jí sahal ke kolenům. Anebo když se musela hodně pohybovat, například když jsme šli na lov, nosila mužský oděv.

Tyhle šaty jsem ušil nedávno. Když jsem šil letní oblečení, z rozmaru jsem udělal pár dlouhých.

„Jé! Vážně roztomilé! Vážně ti to sluší, Sieglinde!”

„...”

Sieg měla svoje po ramena dlouhé vlasy svázané a spuštěné dozadu. Také se nalíčila, takže měla lehce zrůžovělá líčka a odstín na rtech.

Tradiční oděv sestával ze sukně, co sahala trochu nad kotníky. Lemy byly zdobené jasnými proužky, takže to vypadalo barevně.

„Dobré, vážně to vypadá dobře. Měl jsem je ušít dřív.”

„...”

Chodil jsem kolem Sieg a pomalu si ten pohled vychutnával.

„Pojďme rychle nebo přijdeme pozdě k vozu.”

„Správně. Můžu tě vzít za ruku?”

„...”

Neodpověděla, ale stejně jsem ji popadl za ruku.

Šel jsem ven v tomto natěšeném stavu, ale mířili jsme jen do přístavu na festival klobás a piva. Tento festival se konal jednou do roka, když přijela kupecká loď. Letos jsem mohl shodou náhod ochutnat speciality ze Sieginy vlasti.

Dokonce i během jízdy vozem do přístavu se můj uvolněný výraz v tváři nevrátil do normálu.

Po nějaké době jsme dorazili do přístavu.

Náměstí už bylo plné lidí.

„V pouličních stáncích se prodávají klobásy a pivo ve stanech.”

„Aha. Tak pojďme.”

Jelikož celé to místo bylo narvané lidmi, propletl jsem její paži s mou.

Na náměstí bylo zhruba třicet různých druhů klobás a také tam bylo mnoho stánků, kde se prodávalo různé cizí zboží. Nejdřív jsem přemýšlel o tom, jakou klobásu bych měl koupit.

„Jenom u klobás je tu celkem velký výběr.”

„Slyšela jsem, že u mě doma je víc než tisíc druhů klobás.”

„Hee~!”

Grilované, vařené, smažené, byly upravované mnoha různými způsoby.

„Jé, tahle klobása je bílá! Proč?!”

„To je Mnichovská weisswurst, z telecího masa. Je bílá, protože je v ní bílek a smetana.”

„Aha~”

V Siegině rodné řeči to znamenalo bílá klobása a před jídlem se loupala. Byl jsem na ni zvědavý, takže jsem koupil dvě: jednu pro mě a jednu pro Sieg. Klobásy nejdřív napařili a pak je dali do tašky. Vypadá to, že všechno bylo syrové. A tak se klobásy z rána musely sníst ráno. A také se říkalo, že Weisswurst by se měl sníst, než zazvoní k polednímu.

Kromě těhle tu byly klobásy, co se na grilu užuž roztrhly, klobásy suché a tuhé, klobásy se sýrem. Také jsem koupil jednu ze Siegina rodiště, dlouhou klobásu grilovanou na uhlí jménem Thüringer (Duryňská klobása).

Když jsem koupil dost klobás k naší spokojenosti, přesunuli jsme se ke stanům a objednal pivo.

„Ach, mám koupit i smažené brambory~ co mám dělat?”

„Měl by sis dát, co chceš. Každý den se tak snažíš. Můžeš se trochu rozmazlovat, kvůli tomu tě nestihne boží trest.”

Měl jsem z toho radost. Nemyslel jsem si, že mě tady pochválí.

„Nějaké doporučení k pivu?”

„Tak se koukneme.”

Bylo tu celkem dost druhů piva. Mračil jsem se, protože jsem žádné z nich neznal.

„Pivo se dělá třemi způsoby.”

Vařené při vysoké teplotě, anglické pivo. Vařené při nízké teplotě, ležák. Vařené s pomocí přírodního kvasu v atmosféře, lambic. Anglické pivo je chutnější, když se zahřeje. A ležák a lambic je lepší vychlazený.

„Anglická piva chutnají trochu po ovoci a jsou jemné. Ležáky jsou čiré. Lambic doma moc neprodávali, takže moc dobře nevím, jak chutná, ale slyšela jsem, že jsou celkem trpká.”

Po Siegině vysvětlení jsem kývl. Koupil jsem světlé pivo, co se hodilo k lidem, co byli vůči alkoholu slabí. Sieg si koupila černé pivo, co mělo silnou chuť.

Po chvilce čekání nám naservírovali pivo ve velkých dřevěných korbelích. Byly tak velké, že mě to překvapilo. Udivilo mě, že tohle bylo v Siegině zemi normální.

Světlé pivo, co jsem si objednal, nebylo zase až tak světlé. Naopak Siegino černé pivo bylo vážně černé.

Když jsme pronesli přípitek za dobře odvedenou práci, napili jsme se.

To pivo bylo teplé, ale bylo překvapivě výborné. Až do teď jsem si myslel, že pivo by se mělo podávat vychlazené, ale teď jsem změnil názor.

Anglické pivo mělo citrónovou příchuť a jemně nakyslý tón a hladkou texturu. Myslím, že bych si to mohl dát kdykoli. Také jsem ochutnal Siegino černé pivo, ale to byla chuť dospělých.

Když jsme si s pivem dali ještě klobásu, byla to ještě šťastnější chvilka.

Oloupané bílé klobásy byly měkké díky vaječným bílkům a koření se dobře hodilo k citrónové chuti nápoje. Klobásy, co byly ogrilované dokřupava, se vážně dobře hodily k bramborovým hranolkům. Ta tuhost a kořeněnost se dobře snoubila a díky tomu se pilo ještě snáz.

„Ach, mám jít koupit ještě?”

„Ne, není třeba.”

„Já ještě něco chci, takže půjdu.”

„Počkej, já taky.”

„Jen tu počkej~” řekl jsem a odešel.

Nevím, kolik jsem vypil. Šel jsem rovně, ale dokázal jsem říct, že jsem opilý. Dokonce jsem Sieg pohladil po ruce se slovy: „Není to pěkné~ není to pěkné.” Kdybych byl střízlivý, bylo by to něco nepředstavitelného. Sieg se na mě nervózně dívala, ale já pak řekl, že je její výraz nesnesitelný. To je to nejhorší chování v opilosti.

Když jsem dorazil ke stánkům s klobásami, promluvil na mě majitel obchodu: „Haló pane, co byste řekl na pár kovových ozdob?!”

„...”

Promluvil na mě s přesvědčením, že jsem Laponec. Jsme známí tím, že máme rádi kovové ozdoby. Užuž jsem chtěl odejít, ale majitel řekl něco, co upoutalo mou pozornost.

„Je to vzácná platinová ozdoba. Co kdybyste ji dal své manželce nebo přítelkyni?”

Byla to náušnice ve tvaru sněhové vločky. Sestávala z modrého drahokamu ve tvaru vodní kapky a kolem bylo platinové zdobení. Byla na jedno ucho a prodávala se zvlášť.

Byla v barvách, co měla Sieg ráda, bílá a modrá. Ve tvaru zimy. Pomyslel jsem si, že existovala jen pro ni.

Samozřejmě byla drahá. Protože byla z platiny. Když jsem mu řekl, že s sebou nemám dostatek hotovosti, řekl mi, že zbytek můžu doplatit později. Zdálo se, že zítra si hodlal postavit stánek v naší vesnici.

„Tak to budu rád.”

Koupil jsem ji. Měl jsem peníze navíc, protože jsem v turistické sezóně vyřezával ze dřeva.

Aniž bych koupil další klobásy, šel jsem zpět do stanu, kde čekala Sieg. Jak mě pozdravila, vypadala, že se jí ulevilo.

Zavolal jsem číšníka a zaplatil. Pak jsme se vrátili zpět k vozu, aby nás vzal domů, a v tichosti jsme se vrátili.




Když jsme se vrátili domů, navrhl jsem, abychom to vzali zlehka, protože jsem kvůli alkoholu v těle nemohl pracovat. Byl jsem opilý, takže koupel byla nebezpečná. Jen jsem se otřel bylinkovou vodou. Také jsem si opláchl tvář, takže jsem se cítil lépe.

Sieg se vykoupala s Miruporon. Když byl člověk opilý, byla tu možnost, že by se v koupeli utopil, a tak jsem žádal, aby se Sieg někdo šel.

Přišel jsem za Sieg, co seděla na židli u okna.

„Sieg, pro tebe.”

„!”

Když Sieg spatřila tu náušnici, co jsem jí podal, vypadala překvapeně.

„...Co to je?”

„No, musím si označit svůj majetek, ne?” řekl jsem, shrnul jí vlasy dozadu a přidržel náušnici vedle. Bylo to čisté ucho. Možná by mi ji někdo ukradl, kdybych si ji neoznačil.

„Co tím myslíš?”

„To samé, co se soby.”

„!”

Sobové jsou důležití. Pokud se neoznačí, někdo je může ukrást.

Jak jsem to řekl, také jsem jí do ucha šeptal slova přesvědčování. Samozřejmě jsem vykonával plán, co děda navrhl.

Po chvilce přikývla a přijala můj dárek. Cítil jsem se spokojeně a dal jí náušnici do ruky. Pak jsem šel k sobě do pokoje a šel spát.

Druhého rána jsem se vzpamatoval.

„——!”

Byl to sen. Rozhodně to byl sen. Bezpochyby to byl sen.

Jak jsem přemýšlel o své včerejší hlouposti, cítil jsem, jak mi tváře hoří rozpaky.

Když jsem přišel do obýváku, Sieg se ještě nevrátila ze své ranní procházky, takže jsem si vydechl úlevou.

Když jsem se trochu uklidnil, přinesl jsem na stůl koláč, co jsem včera udělal.

A po chvilce přišla moje manželka.

„Jsem doma.”

„?!”

Když jsem viděl, že si nechala propíchnout uši, neměl jsem slov.

Když jsem viděl ten blyštící se předmět na jejím levém uchu, skoro jsem přepadl přes židli za sebou.

„Sieglinde, to, ucho.”

„Nechala jsem si ho propíchnout od paní z obchodu.”

Cítil jsem nával lítosti. Ovinul jsem si hlavu pažemi.

„Bolelo to, že?”

„Ne, moc ne.”

„Tohle.”

„...”

„Nebylo to nepříjemné?”

„Proč?”

„No, nechat se označit jako sob.”

Už jsem se na ni nedokázal podívat přímo.

Ale Sieg poklekla vedle místa, kde jsem seděl. Takže jsem neměl na výběr a musel jsem se na ni podívat.

A Sieg řekla něco nečekaného: „Neprotivilo se mi to. Vím, že si svých sobů vážíš jako nikdo jiný, Ritzi.”

„!”

„Byla jsem šťastná. Děkuju.”

„Sieg.”

Její úsměv byl tak jasný, že oslepoval, takže jsem v půli musel zavřít oči.

Vážně jsem do ní zamilovaný, pomyslel jsem si.
--------------------------------------------------

~ Asociace se soby, pffffft... ~

<Předchozí>...<Následující>