HK - kapitola 34

Kapitola 34 – Náhlá změna Yettiho z pohraničí

Narovnal jsem se a začal jsem se tvářit vážně. Pak jsem se rozhodl jí vysvětlit to včerejší objetí a polibek.

„Hele, Sieg.”

„Copak? Najednou jsi tak zdvořilý.”

„Ne, ohledně včerejšku.”

„...”

Když jsem to téma nadnesl, Sieg se zamračila. Možná jsem to neměl říkat. Ale už jsem to řekl, takže jsem se nemohl chovat, jako že jsem to neřekl. Pokračoval jsem v řeči.

„Po pravdě řečeno, dědeček podezíral náš vztah, takže jsem to udělal, abychom vypadali jako skutečný pár.”

„...Takže proto.”

„Vážně mi je líto, že jsem to udělal bez předešlé domluvy.”

„...”

Sklonil jsem před Sieg hlavu. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, jako by na mě spočívalo těžké závaží, takže jsem nemohl zvednout hlavu.

„Zvedni hlavu.”

„...”

„Hned.”

„Ano.”

Poslechl jsem její rozkaz a zvedl hlavu. Její tvář se ze zastrašujícího výrazu vrátila do jejího obvyklého impozantního výrazu.

„...”

„...”

Bylo to nesmírně trapné. No vážně, nebyla to nálada ani na mluvení, ani na dotýkání.

...Divné. Když jsme pili kávu, byla to tak vřelá atmosféra.

S touhle myšlenkou jsem se na Sieg jemně usmál. Usmívat se, abych se vyhnul nepříjemné situaci, byl zlozvyk, kterého jsem se nezbavil, i když už mi bylo třicet. Měl jsem za to, že takový budu po zbytek svého života.

„...Takže?”

„Ano?”

„Co dědeček řekl?”

„Že bezpochyby nevypadáme jako sezdaný pár.”

„To jsem si myslela.”

Ten manévr byl náhlý nápad a počin z popudu. Bylo to to nejhorší, co jsem mohl udělat. Ani jsem ten plán neprodiskutoval se Sieg.

„Omlouvám se, že jsem nespolupracovala.”

„Ne, odhalil nás, protože jsem se červenal.”

„Vážně?”

„Opravdu.”

„Jak se to stalo?”

„Protože jsi byla roztomilá, Sieg.”

„Ha?!”

„Protože jsi byla rozto—”

„Přestaň, nemusíš to říkat dvakrát. Já tě slyšela!”

„P-promiň.”

„...”

No ano. Začervenal jsem se, protože Siegina rozpačitá reakce byla nečekaná.

„Takže?”

„Víš, dědeček bude předstírat, že si toho nevšiml.”

„To je dobře. Kdyby se o tom doslechli moji rodiče a sestřenice, bylo by to otravné.”

„Jo.”

„...”

Teď už po té sladké atmosféře nezůstal ani střípek. Sieg si zamyšleně založila ruce na hrudi a znovu se zamračila. Tentokrát měla i ostrý zrak.

Kvůli tomu atmosféra ztěžkla, jako kdybychom byli na zasedání prohrávající země. A strategii pro tuto nekonečnou bitvu plánovali mladý nejlepší velitel a jeho beznadějný podřízený.

„Sieg, dočasný pár je možná nemo—”

„Počkat, mám nápad.”

„Ech?”

Když Sieg změnila výraz z velitele na myslitele, oznámila, že má plán.

—Tak se prostě musíme pořád chovat jako skutečný pár, aby na to nepřišli.

„Mám za to, že příčina neúspěchu spočívá ve mně.”

„To ne—”

„Ne, je to tak. Kdybych neznervózněla, vypadali bychom jako sezdaný pár.”

„...”

Kdo ví. I kdyby ten absurdní plán uspěl, nemyslím si, že bych byl schopen uniknout dědečkovu výslechu. Ale jelikož bych dostal vyčiněno, kdybych řekl cokoli zbytečného, takže jsem v tichosti naslouchal své manželce.

„Schází nám normální důvěrnost, co páry mají.”

„...No, to je pravda.”

Už to bylo půl roku, co jsme spolu začali žít. Celkem jsme se sblížili, ale nemůžu popřít, že to je pořád takový ten pocit 'laskavé dámy a děcka, co ji obdivuje'.

A tak Sieg navrhla, abychom se chovali důvěrně a zamaskovali se tak za skutečný pár.

„Takže jaké jsou detaily toho plánu?”

„...”

Myslím, že to je dobrý plán, ale nevím, co blízké páry dělají. I Sieg zmlkla. Moje rodiče dělali akorát „drahá tohle” a „drahý tamto” a nijak zvlášť se navzájem nedotýkali.

Jen pro jistotu jsem se zeptal své nadřízené: „Hele, Sieg, co si myslíš, že důvěrný pár dělá?”

„To...”

Znovu se z ní stal myslitel.

No, možná že rodiče s dětmi se před nimi moc necukrují. Kdo je opravdu důvěrný pár, se dá pravděpodobně poznat z pouhé atmosféry. Vážně to pro nás bylo nemožné.

Zdálo se, že ani Siegini rodiče nedělali nic zvláštního, neboť celá zatuhla.

„Sieg, nic?”

„...Aa, nic. Přemýšlím, jaký vztah měli moje rodiče.”

„...”

Ne, měli deset dětí, copak nejsou vážně milující? Ačkoli to nebylo něco, na co bych měl poukazovat.

„Jací byli tvoji rodiče, Ritzi?”

„...”

Moji rodiče, co se vždycky rozplývali, dělali akorát nepřímé věci, takže to bohužel nepomůže. Jak jsem tak o tom přemýšlel, najednou jsem dostal nápad. Pokud teď řeknu, co chci, nepromine mi mé počínání, neboť to budeme dělat, abychom předstírali, že jsme skutečný pár?

„Pokud to nebudeš chtít dělat, tak tě nebudu nutit.”

„Ne, jen do toho.”

—Správně. Moji rodiče byli tak vášniví, že to bylo až nehezké. Vždycky byli u sebe a když už se museli rozloučit, políbili se a byli smutní. Vždycky se drželi za ruce a seděli si na klíně.

Řekl jsem Sieg o svých divokých klamných představách.

„Aha. Tvoji rodiče jsou velmi důvěrní.”

„No, jo.”

Dneska potřetí se z ní stal myslitel. Jelikož jsem lhal, potají jsem se kál.

„Dobrá.”

„?!”

„Zkusíme to co možná nejvíc.”

„Vážně?!”

„Aa. Nelžu.”

Co mám dělat!! Oklamal jsem Sieg. Tohle bylo pokoutné, ale jsem šťastný!!

Měl bych rychle koupit křeslo. V mém domě byla bohužel jenom jednomístná křesla. Na těch si nemůžu položit hlavu Sieg na klín.

„Co se děje?”

„N-ne, nic.”

Bál jsem se, že jsem se možná uculoval, takže jsem si ústa rychle zakryl rukou.

„Myslím, že by bylo těžké dělat všechno, ale bylo by pěkné, kdybychom si na to pomalu zvykli.”

„...Jo.”

Vážně, skutečně ti moc děkuju!! Nebo to jsem chtěl říct, ale potlačil jsem to. Ale ne. Z tohoto plánu jsem vytěžil jenom já.

Cítil jsem se trochu provinile, takže jsem se ještě jednou zeptal.

„Sieg, vážně ti to nevadí?”

„Co tím myslíš?”

„Tím myslím, že to možná je něco nepříjemného, ne?”

„...”

Bál jsem se, že když si budeme hrát na skutečný pár, jednoho dne mě vší silou kopne. Předpokládal jsem, že se nebude moct držet zpátky. Odkopnutý, zničený jak na těle, tak na duchu, bez naděje na uzdravení.

„No, můžeš odpovědět, až si to trochu víc promyslíš.”

„Ne, nemám s tím žádný problém.”

„Prosím?”

„Není na tom nic znepokojujícího.”

„...”

Tahle žena by měla znát pocity, co k ní chovám, takže neměla by vědět, jaké nehody jí mohu způsobit?

Naposledy jsem se Sieg zeptal: „Sieg, vážně ti to nevadí?”

„Říkám ti, že ne.”

„Slibuješ, že neutečeš?”

„Jsi neodbytný. Jako kdybych utekla.”

„Takže tě můžu políbit?”

„?!”

Její šedé oči se rozšířily. Dostal jsem její slovo. Nedovolím jí to odvolat.

Otočil jsem se na ni a požádal ji, aby se postavila. Mezi námi byl stůl, takže takhle jsme nemohli nic dělat.

Myslel jsem si, že bude vzdorovat, ale poslušně se postavila.

Vzal jsem ji za ruku a posadil ji do křesla u okna.

Vzal jsem jí tváře do rukou a zvedl jí hlavu. A pak jsem políbil její okouzlující rudé vlasy. Pak jsem jí odhrnul ofinu a políbil jí na čele. Pak jsem se přesunul k víčkám, k tvářím a do blízkosti jejích rtů. Někdy jsem se jemně dotkl jejích rtů.

Sieg byla překvapivě poddajná. Ačkoli měla zavřené oči, řasy se jí mírně chvěly. Ruce měla sevřené na kolenou, takže bylo vidět, že je nervózní.

„Ehm, nemyslím si, že by sezdané páry dělaly tohle na veře...?!”

Sieg vycítila, že to je divné, a snažila se něco říct, ale než mohla říct víc, zavřel jsem jí ústa. Hodlá mě kopnout do břicha?! Nebo tak jsem se chvilku bál, ale přesunul jsem pozornost zpět na líbání.

Spokojeně jsem se natáhl. A pak jsem odněkud cítil pohled, a tak jsem naklonil hlavu.

Ten pohled přicházel z okna.

„—?!”

Ta věc zaťukala na okno a ještě víc se dovolávala své existence.

Kvůli tomu náhlému setkání jsem nakonec vykřikl: „—Medvěd!!”

...No, ne, byl to Teoporon.
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>