HK - kapitola 33

Kapitola 33 – Děda se vrací domů

Zítra se dědeček vrací do své vlasti. Takže dnešní večeře byla poslední. Po večeři jsme všichni tři trávili příjemnou chvilku, ale předtím dědeček řekl: „Chci si s tebou promluvit.”

Z toho jsem měl akorát špatný pocit. Protože se zeptal, jestli spolu vycházíme. Pravděpodobně chtěl slyšet detailní historku. Možná si všiml, že jsme jenom dočasný pár, protože kolem nás není taková ta sladká nálada jako u novomanželů.

Byla to pěkná chvíle po jídle, ale jelikož dědeček vypadal ospale, měl bych promluvit teď.

„Ach, Sieg.”

„Co?”

„Děda si chce trochu promluvit, jenom mezi čtyřma očima.”

Sieg stručně souhlasila, složila dědečkovi pukrle a řekla, že půjde spát první.

Tímhle tempem se zjistí, že jsme jenom dočasný pár. V panice jsem udělal něco, co bych normálně neudělal.

Vstal jsem a doprovodil Sieg ke dveřím, zatímco jsem ji držel za ruku. Pak jsem jí popřál dobrou noc: „Sieg, sladké sny.”

„?!”

Pak jsem ji zlehka objal a políbil ji na tvář. Ulevilo se mi, že teď mi bude věřit, že jsme skutečný pár.

Když jsem se na Sieg podíval, abych se jí omluvil za své náhlé počínání, kterým jsem chtěl oklamat svého dědu, z nějakého důvodu se červenala.

„—Ech?! Ach, p-promiň!!”

„...”

Sieg předvedla dědečkovi ještě jedno pukrle a rychlým krokem odspěchala z obývacího pokoje.

I když jsem ji předtím políbil na tvář, vždycky udržela klidnou tvář, ale dneska se začervenala.

„Hej!”

„...”

„Podívej se na mě, ty hlupáku!”

„...Ano.”

S hlavou svěšenou jsem se otočil na dědečka.

„Proč se plně dospělý člověk takhle červená!!”

„...Ne, Sieg je vždycky taková.”

„Já mluvím o tobě!”

„?!”

Co tím myslí? Nedokázal jsem si představit, že to já jsem se rozpačitě červenal. Hluboce jsem se kál, že jsem se neměl pokoušet o nic mimořádného.

„Víš o tom.”

„Ano.”

„Nemusel jsem se v tom ani šťourat.”

„...”

To, že jsem byl v dočasném vztahu, zjistil skoro roztomile. Litoval jsem, že jsem měl pravidelně provádět aspoň pusy na dobrou noc. Ale teď už bylo příliš pozdě.

Nakonec jsem to dědečkovi všechno řekl.

„Aha, takže tenhle sňatek byl i pro ni lákavá nabídka.”

„...Ano.”

„No, vážně, co děláš?”

„Nemám co říct.”

Ale já jsem to na rozdíl od Sieg myslel vážně. I když mě po roce požádá, abychom se rozešli, nemyslím si, že bych se chtěl oženit s jinou ženou.

„Když si pomyslím, že se hlava rodiny a k tomu ještě hrabě nesnaží pokračovat ve svém rodu!”

„Ale neumím si představit, že bych si vzal někoho jiného.”

Navíc u párů z této vesnice byla velmi nízká porodnost. Byla tu vysoká možnost, že by se nám děti nenarodili, i kdybychom je chtěli.

„Máš v sobě cizí krev. Je příliš brzo se vzdát.”

„...”

Ale stejně jsme jenom dočasný pár. Nemůžeme zbrkle dělat děti.

„Prozatím řekla, že tu bude žít i poté, co naše předběžná úmluva skončí.”

„Ha?!”

„Ech?”

„Už si to uvědom!!”

„...Ne, na tom nesejde.”

Dědeček mi dal tipy, jak svou ženu nenechat utéct.

„Ze všeho nejvíc se snaž vyhrát její srdce.”

„Ech?”

„S tímhle na mě nechoď! Vážně si myslíš, že si tvoje pocity uvědomí, když nic neřekneš?”

„Ne, to...”

Nechci, aby se tím Sieg trápila. Proto jsem s ní omezoval fyzický kontakt.

„Nesbližujete se, protože se toho zdržuješ.”

„Ale stejně není to nepříjemné slyšet od někoho, koho ani nepovažuje za důležitého?”

„Tak se chovej jako ubohý a žalostný muž.”

„Pročpak?”

Dědeček mi to vysvětlil. Ženy jsou k citům slabé. Pokud žena zjistí, že ubohé stvoření nedokáže žít bez ní, rozhodně s ním zůstane.

„Takhle to chodí, jasné?”

„Ano! Rozhodně!”

Také jsem nikdy neměl zapomenout na vděčnost. Měl jsem si pamatovat výročí jako narozeniny a dávat na ně dárky. Dal mi různé tipy, jak se dvořit ženám. Řekl, že nestačí, když se budu chovat jako ubohý a žalostný muž.

„To předtím bylo taky v pořádku. Bylo to celkem dobré.”

„...”

Bylo mi trapně, jen jsem si to představil. Proč jsem na veřejnosti udělal něco takového.

„Každopádně pokud se budeš držet zpátky, vmžiku zmizí!”

„Ano, pane.”

„Teď jdu spát!!”

„Dobrou noc.”

A tak dědečkův výslech skončil. Bál jsem se, jestli se budu moct vrátit do svého normálního života se Sieg.




Dědečkova loď zpět domů vyplouvala brzy, takže jsme museli vyrazit, ještě než vyšlo slunce.

„Dědo, tohle ti připravila Ruruporon.”

Ruruporon připravila jídlo, co se dalo jíst na lodi. Předal jsem ho sluhům, aby si mohli všichni dát.

„Ritzharde, děkuju za přivítání.”

„Ne, ne, neudělal jsem nic tak luxusního.”

„Sieglinde, rád bych tě požádal, aby ses postarala o mého nestoudného vnuka.”

...Děda, zase Sieg obtěžuje. Když jsem chtěl říct něco patřičného, abych tu atmosféru uvolnil, Sieg promluvila: „Dobře, neboj se, dědečku.”

Srdce mi nad těmi Sieginými slovy, co zdánlivě slibovala budoucnost, poskočilo. Je to vskutku Karmínový orel. Sevře srdce druhých svými spáry a nikdy je nepustí.

„Ritzharde, zase přijedu!”

„Jé, to jsem rád.”

„...”

Dědeček se jednou zamračil a pak odešel. Chtěl jsem ho alespoň doprovodit k bráně do vesnice, ale odmítl mě.

A tak host, co přišel jako bouře, odešel zpět do své země.

„...”

„...”

A také znovu pokračoval život dočasného páru se Sieg.

„Půjdeme ven?”

„Aa.”

Ačkoli bylo skoro léto, po ránu bylo stále chladno, zvláště před úsvitem. Dneska bylo dost chladno na to, abychom zapálili oheň v krbu. Dech se mi rychle proměnil na bílý obláček a pak zmizel. Když jsem se na vlastní oči přesvědčil, že mrzne, rozhodl jsem se jít zpět dovnitř.





Když jsme zašli do obýváku, Miruporon už rozpalovala krb. Zdálo se, že dokonce i moje zmrzlé srdce roztálo.

Sieg zašla do kuchyně a přinesla konvici. Pak z poličky donesla dvě kuksy a vytáhla plechovku, v které byly kávová zrnka. Zdálo se, že hodlala připravit kávu.

A pak jsme bez mluvení zírali do krbu.

Místností se ozývalo akorát praskání dřeva a vibrace kovové pokličky.

Když se voda začala vařit, Sieg vstala a došla pro konvici. Jelikož držadlo bylo horké, použila tlustou látku.

Když jsem se jí jednou snažil pomoct, vynadala mi, že to je nebezpečné, takže tentokrát jsem poslušně sledoval, jak vařila kávu.

Sieg měla v oblibě mlít pražená kávová zrna a vařit kávu přes filtr.

V dřevěných nádobkách byl také cukr a mléko. Sieg si tu chuť zapamatovala.

Když jsem si přivoněl a trochu usrkl, napadlo mě akorát to, že to je ta nejlepší káva na světě.

„Výborné.”

„Aha.”

Zopakovali jsme naše obvyklé hlášky a pak zase utichli.

Když jsem hrnek vypil, Sieg mi nabídla, že uvaří další.

„Prosím.”

Z nějakého důvodu jsem měl vážně žízeň. Jelikož jsem to všechno vypil, aniž bych si dával na čas s vychutnáváním, rád jsem její nabídku přijal.

Sieg mi nalila víc kávy.

Rád jsem se díval, jak dělala kávu.

Ale nebyl jsem v situaci, kdy bych si mohl užívat takový poklid. Musel jsem jí vysvětlit ten včerejšek a musel jsem uvést do provozu dědečkovy tipy.

Sieg tu bude i poté, co skončí naše dočasná úmluva. Myslel jsem si, že stačilo, když zůstaneme jako dobří přátelé.

Ale ne. Rozhodně toho budu litovat.

Jak jsem si od Sieg vzal kávu, sebral jsem odvahu.
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>