HK - kapitola 29

Kapitola 29 – Náhlá návštěva

Dneska jsme šli na procházku do lesa – nebo to jsem řekl, ale měli jsme práci.

Teď, když do lesa zavítalo jaro, sníh roztál a vyrašilo nové listí, takže všechno bylo pokryté jasnou zelení.

V takový den jsme šli nasbírat bylinky k ovonění a na léčbu. Divoké traviny se používají jako koření při vaření nebo na výrobu předmětů každodenní potřeby. Při chůzi tichým lesem jsem Sieg vysvětloval jednotlivé bylinky.

Když se blížilo k polednímu, kožené brašny jsme měli plné různých druhů bylinek.

„Brzy bychom se měli vrátit.”

„Jo~. Ach, počkat.”

Včera jsem do řeky nastražil past na ryby. Jelikož jsem ji chtěl vybrat, zamířili jsme k řece. Past se vyrábí tak, že se splete do měkka povařený břečťan. Byla strukturovaná, takže jakmile ryba vplula dovnitř, nemohla se dostat ven. A dovnitř se dávaly drobky jako návnada. Byla to velmi prostá věc.

Zatahal jsem za provázek přivázaný ke kolíku a vytáhl past.

„Ach, je jich tu celkem dost.”

„Velký úlovek.”

V pasti ve tvaru košíku bylo zhruba dvacet těch malých rybek, co se nazývaly muikku. Když jsem vylil všechnu vodu, dal jsem je do brašny.

Když jsme se vrátili domů, vytáhli jsme část bylinek, abychom je usušili na slunci. Rozložil jsem je na drátěné pletivo a pak je zakryl drátěným víkem, abych je zatížil.

Zbytek zpracujeme různými metodami jako zahřívání, drcení a vaření, takže jsme si to nechali na později.

Rybky muikku jsem zanesl Ruruporon, abych ji požádal o oběd. Jelikož jsme je jenom my dva nemohli všechny sníst, samozřejmě jsem jí řekl, že si zbytek může vzít domů.

Jelikož jsme půl dne sbírali trávu, konečky prstů jsme měli zbarvené do hněda. Ta barva vybledne zhruba za tři dny, ale jelikož jsme bylinky sbírali každý den, vybledne až tak před létem.

„Trochu moc, co?”

„No, mě to nevadí.”

„Dobrá. Ale v létě musíme nasbírat i bobule.”

Bobule barvily prsty v mnoha barevných odstínech, takže se nám prsty nakonec promění na nepopsatelný odstín barvy.

Fialové borůvky, růžové horské brusinky, rudé brusinky a žluté maliny.

V téhle oblasti bylo mnoho bobulí a mnoho z nich se sbírá na výrobu omáček, džemu a šťávy. Sbírání bobulí bylo součástí ženské práce. Říkalo se, aby si muž našel ženu, co dokáže dobře sbírat bobule. To ukazovalo, že sbírání bobulí byla v této oblasti důležitá práce. Dar z léta podporoval stůl celý rok.

Ale byly také dámy, co sbírání bobulí neměly rády. Některým ženám bylo řečeno, že jsou na nic, když nenasbíraly uspokojivé množství bobulí.

Každý rok jsem chodil sbírat bobule sám.

V létě když se soustředíme na práci, je šance, že narazíme na divoká zvířata, takže si musíme dávat pozor. Bobule byly potravou i pro divoká zvířata.

Jak jsme mluvili o takových věcech, byl čas na oběd. Dnešním menu byly fritované rybky muikku s tatarskou omáčkou, vařenými brambory a bylinkovou polévkou se sobím masem a jarní vodnicí.

Ruruporon rybky řádně vykuchala a odsekla i hořkou hlavu. Křupavé těstíčko a lehká ryba se vážně hodila k intenzivní omáčce se zeleninou. Sobí maso se v polévce vařilo tak dlouho, že když jsem si vzal sousto, jeho chuť se rozprostřela v celých ústech. Ani jarní vodnice nebyly tuhé a měly mírně nasládlou chuť.

Dnešní jídlo bylo také skvělé. Když Ruruporon přišla pro talíře, poděkoval jsem jí.

Jak jsme se dohadovali, jestli máme jít na pole plít, přišla za námi Miruporon a ukázala na vchodové dveře.

„Ale, návštěva?”

Jelikož jsme kromě kupců a donášek neměli moc hostů, zamířil jsem ke vchodovým dveřím a přemýšlel o tom, jaká to byla vzácnost. Když jsem otevřel dveře, stála tam známá tvář.

„Aino?”

Ta návštěva byla Aina. Jelikož vypadala nervózně, napadlo mě, jestli si chtěla o něčem promluvit se Sieg, ale rozpačitě ukázala za sebe, jako kdyby chtěla říct „host”.

„...Ech?”

Za Ainou stál někdo naprosto nečekaný.

„D-dědo?!”

Tou návštěvou nebyla Aina, ale dědeček z otcovy strany.




Bylo to začátkem polárních nocí, kdy jsem mu sdělil, že jsem se oženil? Dostal jsem odpověď, abych mu přišel Sieg představit, ale poslední dobou jsem mu odpovídal vyhýbavě v tom smyslu, že je na čase, aby sobi porodili mláďata, nebo že jsme zaneprázdnění sběrem bylinek. Ačkoli je tu ještě to, že náš sňatek byla provizorní úmluva.

Dědeček se svým impresivním bílým vousem na mě rozmrzele zíral. Tak nějak jsem si dokázal představit, co mi chce říct.

A pak řekl tu hlášku, co jsem měl na mysli.

„—No vážně, jelikož jsi nepřijal mou žádost, přijel jsem osobně!”

„J-jéééé, to mám radost.”

„Z čeho máš radost! No vážně, jen co jsi přiměl tohoto chatrného starého muže vyrazit na takový složitý výlet!”

„P-promiň.”

Dědečkovi bylo letos 77 let. Záda měl rovná a pleť zdravou. Jelikož měl daleko do té chatrnosti, co zmínil, ulevilo se mi.

Jelikož Sieg byla zvědavá na ten zmatek u vchodu, přišla za námi.

„Ach, dědo, tohle je moje žena Sieglinde.”

Také jsem jí představil mého dědečka, co vypadal překvapeně. Sieg se brzy představila a předvedla nádherně zaúhlené pukrle. Děda tam dál impozantně stál.

Jelikož nebyl na dobrém místě, zavedl jsem ho dovnitř. Přivedl si s sebou dva sluhy. Jelikož jsem po cestě spatřil Miruporon, naznačil jsem jí, aby připravila pokoje pro hosty. Ona si na znamení souhlasu zabušila do hrudi, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsem to vyjádřil dobře.

Naposledy jsem se setkal s dědou v noci po bálu. Že jsem se mohl účastnit toho bálu, kde jsem se setkal se Sieg, bylo díky dědečkovým konexím.

Můj děda se jmenuje Adalbert von Lüneburg. Je to markýz ze zahraničí.

Děda se už nějakou dobu Sieg vyptával na všechno možné.

„Takže jsi z Thüringenu?”

„Ano.”

„Rodina Wattinů je vojenská rodina, také jsi byla voják?”

„Ano. Byla jsem v armádě od třinácti let celých osmnáct let.”

„Ho. Proč jsi odešla a přišla sem?”

„Můj nadřízený mi řekl, abych se provdala.”

„Aha.”

Děda usrkl svařeného vína, co přinesla Ruruporon, ale jak sklenici vyprázdnil, řekl, že to není dobré. Když jsem se podíval, jestli máme něco jiného k pití, byl tam nápoj, co škodil vnitřnostem. Ale rozhodl jsem se, že tohle bych teď neměl vynášet, a tak jsem ho zasunul hlouběji dovnitř. Místo toho tam bylo víno, co Sieg přivezla z domu, takže jsem se ho rozhodl otevřít.

„Hej, nenalívej to rovnou do sklenice!”

„Hm?”

Když jsem víno nalil přímo do sklenice, z nějakého důvodu jsem si vysloužil dědečkův hněv. Když jsem se zeptal proč, bylo mi řečeno, že ve starých vinných lahví plavou na hladině zkrystalizované substance. Pokud se neodstraní, víno nebylo dobré. Když jsem dědečkovi poděkoval, že jsem se něco naučil, vyhuboval mi, že to je obecná logika. Taky mi vyčinil, že nalévat nápoje mají sloužící.

A od toho okamžiku zahrnoval Sieg otázkami, dělal kázání svému nestoudnému vnukovi, naštval se na otce, co se pohřešoval, a udivilo ho, že se matka nechala do toho zatáhnout. Byla to široká škála témat.

Také pil. Stejně pil. Když jsem mu řekl, že přehnané pití škodí zdraví, upřímně to uznal, takže bylo snadné ho zastavit.

Brzy nastal čas večeře a Ruruporon nám naservírovala svoje speciality.

Jídlo se podávalo na porcelánových talířích a se stříbrným příborem vyhrazeným pro hosty. Jelikož Ruruporon stříbrné příbory pilně vyleštila, jasně se leskly.

Když odříkal modlitbu před jídlem, zeptal se, jestli je sobí maso poživatelné.

A Sieg mu tiše řekla: „Je výborné. Velmi.”

„Hm.”

Děda zíral na Sieg, jak jedla. Sobí maso je pro cizince vzácnost, takže takováhle reakce nebyla neobvyklá. Užuž jsem mu chtěl říct, že by měl začít jíst, ale on promluvil jako první.

„...Nejdřív jsem si myslel, že sis přivedl velkou manželku, ale ne, je to skvělá žena,” zašeptal, jak se naklonil, aby to Sieg neslyšela. Pak začal na Sieg znovu zírat.

Neměl jsem slov, takže jsem také nakonec zíral na Sieg.

...Jup, je to skvělá žena.

Dokonce i když jsme dědeček a já vysílali drzé pohledy, Sieg v klidu pokračovala v jídle a předstírala, že si toho nevšimla.

To jídlo v napjaté atmosféře tak nějak skončilo.

Dědeček řekl, že ten divný alkohol bylo to nejhorší, co kdy pil, ale taky řekl, že sobí maso nebylo špatné.
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>