HK - kapitola 30

Kapitola 30 – S dědečkem!

Dalšího dne ráno.

Když jsem šel do obývací místnosti s jídelnou, děda a Sieg si spolu živě povídali. Díky tomu jsem si uvědomil, že se mi to nezdálo, že děda přijel.

Děda rozjařený z toho, že si od rána povídal s roztomilou dámou, řekl: „Mám se dneska nechat provést po vesnici?” A rozhodl tak o dnešním plánu. Měl jsem spoustu věcí na práci, ale mohl jsem odpovědět jenom: „Ano, rád tě provedu~”

„Ach, dědo, Sieg s námi dneska nemůže.”

„Cos to řekl?!”

„Dneska se ženy z vesnice scházejí na barvení.”

„Muu...”

Ne, i když takhle nafoukneš tváře... Možná ještě nevystřízlivěl. Sieg vypadala taky ustaraně.

„Ehm, dědečku, večer se vrátím.”

„No, s tím se nedá nic dělat. Tentokrát jsem přijel příliš náhle.”

Děda to překvapivě s klidem přijal. Zdálo se, že ho to barvení začalo zajímat, a tak poslouchal, co mu o tom Sieg povídala.

Ženy barvily plátno. A plátno se vyrábí z rostliny jménem len, co roste v lese. Len roste ve velkém chvilku před tím, než začne léto, takže ho chodíme sbírat. Květy a listy se otrhají a jenom stonky se na měsíc ponoří do zvláštní tekutiny, abychom z nich získali vlákna. Poté se stonky omyjí a usuší. Pak se tlučou holí a nástrojem, co vypadá jako dřevěný hřeben se z nich udělají nitě. A nakonec se strojem stáčí na výsledný produkt. (Pozn.: Aneb vzpomeňte si na Krtečka.)

Letos používají lněné nitě z loňska, které ženy upředly mezi domácími pracemi.

Materiál na barvení jsou také květiny z lesa. V tomto období kvetou nádherné fialové květiny, takže se svaří a pak se použijí jako barvivo.

A pak z těch nití dělají výrobky na prodej. Lněné výrobky se prodávají za vysokou cenu, ale dá to hodně práce. Dokonce trvá celý rok, než se něco udělá.

Loni jsem těžce dřel, aby mi jedna sousedka udělala trochu toho plátna, ale tentokrát jsem to nechal na Sieg.

A tak šla moje žena po snídani do obecního pracovního přístěnku.

„Takže, dědo, chceš si odpočinout, než půjdeme ven?”

„Ne, vezmi mě ven hned.”

„Jak si přeješ~”

Jelikož jak děda, tak já jsme byli přiměřeně oblečení, abychom mohli jít ven, šli jsme ven. Sluhové nás následovali, takže to bylo uklidňující pro případ, že by se cokoli stalo.

„Ach, můžeš chvilku počkat?”

„Copak?”

„Jelikož půjdeme do sobího lesa.”

Jak jsem to řekl, šel jsem do přístěnku. Teď divoká zvířata rodí mláďata, takže jsou dravá. Pro jistotu jsem si vzal nůž a pušku.

Když mě děda viděl ozbrojeného, oči se mu překvapením otevřely doširoka.

„Medvědi mají mláďata. A taky se zrovna probudili ze zimního spánku, takže budou mít taky hlad.”

Ačkoli ti záhadní bílí medvědi se k zimnímu spánku neukládají, šedí medvědi přes zimu spí. Medvědice rodí během zimního spánku. A pak na jaře jsou velmi agresivní, jak hledají jídlo a starají se o mláďata.

I smysly mají otupělé, takže někdy přijdou kvůli jídlu i do blízkosti vesnice. A pak dojde k nepředvídatelnému setkání.

Jak medvěd, tak člověk si oba pomyslí něco jako: „Ach ne, abychom se potkali na takovém místě!” Ale o život obvykle přijde člověk. Medvědi s mláďaty mají nejsilnější bojové schopnosti během celého roku.

„Takže bychom do lesa neměli chodit?”

„Jako bych se nechal zastrašit nějakým medvědem!”

„Dědo, když se při chůzi nebudeš koukat přímo před sebe, může se ti něco stát.”

„Já ví—”

Mluvil a přitom se energicky ohlížel za sebe, ale když se podíval přímo dopředu, setkal se tváří v tvář Teoporonovi.

Ale naštěstí byl mimo službu, takže na sobě neměl své pracovní oblečení, totiž kožešinu z bílého medvěda. Byl to akorát polonahý chlap.

Kdyby na sobě měl svou medvědí kožešinu, děda by možná omdlel šokem. Povzdechl jsem si, že by to mohlo být nebezpečné.

„Kdo to je?”

„Člověk, co tu pracuje.”

„Proč na vršku nic nemá?”

„...Kdo ví?”

I jak jsme mluvili o takových věcech, začal jsem ho provádět po okolí. Nejdřív jsme zamířili do sobího lesa. Pro jistotu jsem šel se třemi psy.

„Sem za tenhle plot vodíme na pastvu soby...” vysvětlil jsem dědovi to obrovské prostranství.

„Ti důležití sobové nejsou nikde v dohledu.”

„Když na ně zavoláš, přijdou.”

Nešli jsme do oploceného prostoru. Jelikož by byl strašný malér, kdyby ho pobodali parožím. Když jsem zapískal na píšťalku, přišel bílý sob. A za sebou měl dokonce čtyři sobí samice.

„Ho, je celkem nádherný. Jsou bílí sobové vzácní?” zeptal se děda při pohledu na jeho kožešinu.

„No, globálně jsou celkem vzácní, ale v tomto lese jich je celkem dost. Ačkoli bílí jeleni a bílí medvědi jsou možná vzácní.”

A já ho požádal, aby to vydržel, neboť sobové jsou citlivá zvířata. I když jsou ochočení, nebyli to domácí zvířata, takže jsme se jich nemohli jen tak dotýkat.

„Takže to je něco jiného než koně.”

„Ano.”

Jelikož byl spokojený, nechal jsem soby jít.

Dál jsme zamířili do pevnosti, co chránila vesnici.

„Pěkná stavba. Tohle kdysi býval důležitý strategický bod?”

„Ne, postavili to tu, aby se vyhnuli škodám od zvířat.”

„Ha?!”

Jelikož se o této pevnosti nedochovaly žádné dokumenty, podrobnosti nevím. Ale vím, že kdysi dávno byly škody od zvířat tak velké, že tuto pevnost postavili na ochranu obyvatel. Tehdy medvědi a vlci způsobili velké škody. V dnešní době už dokážeme snadno vyhubit všechny rosomáky a vlky, co se zatoulají až k vesnici.

„Navíc se povídá, že ji postavili za finance z národní pokladnice.”

„Takže tehdejší bláhový král rozkázal, aby ji postavili. Neuvěřitelné.”

Je to jedna ze sedmi záhad vesnice.

Pak jsem ho provedl prázdnou vesnicí. Děti trénovaly chytání sobů do smyčky a ženy měly plné ruce práce s barvením. Muži dělali širokou škálu věcí jako tradiční řemesla, rybaření v řekách a jezeře nebo práce na poli.

„Tohle je jediný obchod se suvenýry ve vesnici.”

Děda vypadal, že ho to zaujalo, a tak jsme šli dovnitř.

„Vítejte. Ach, to je jenom můj pán.”

„Dobré ráno.”

„Kdo to je?”

„Můj děda.”

„Ale!”

Jelikož hektické období pominulo, nebylo tu žádné zboží. Šlo by, kdybychom tradiční výrobky neprodávali na bleším trhu po polárních nocích, ale přinesli teď. Ale jelikož bleší trh byl něco jako festival jednou do roka, všichni se na něj těšili.

V obchodě bylo spoustu potravin. Majitelka používala vůz svého manžela, aby nakoupila zeleninu a maso z přístavu. Prodávala je za poctivou cenu. Na rozdíl od předražených kupců, co sem přijížděli.

„Ach, rád bych koupil dvě kuřata.”

„Děkujeme za podporu.”

Obě to byly slípky. Půl roku je budu chovat na vejce. Koupil jsem dvě pro Sieg a mě.

„Klece se prodávají samostatně, chcete je?”

„To není třeba.”

Jelikož se slípky zdály krotké, držel jsem je v obou rukách pod paží. Ačkoli na nich nebylo nic zvláštního, děda se na ně díval zvláštně.

„Kdy je sníš?”

„Než přijde zima.”

Jakmile začne sněžit, hospodářská zvěř se nedá chovat, takže se s tím nedá nic dělat. Slípky kvokaly.

Konečně jsme dorazili k pamětihodnosti vesnice.

„Co je tohle?”

„Duch Shieitii.”

„...”

Děda na kámen ducha zíral tázavým pohledem.

„Věříš v to?”

„V Ducha?”

„Jo.”

„...”

Jak jsem pořád držel slípky, poklekl jsem na jedno koleno a pomodlil se.

—Modlil jsem se, aby ve vesnici zůstal mír, aby moje rodina zůstala zdravá a abychom mohli dál požívat požehnání přírody. Nebylo možné, abych slyšel odpověď Ducha.

Změnil jsem téma: „...Před pár desítkami let můj zesnulý dědeček najednou odstranil kámen Ducha a způsobil tak obrovský rozruch.”

„Zdá se, že tvůj dědeček z matčiny strany byl sebestředný muž.”

„Kdo ví...”

Předchozí lord, Rikkhard Salonen Levontret, se zřekl uctívání Ducha a navrhl nový způsob života.

Pomalu jsem začal přemýšlet o mém dědečkovi z matčiny strany.
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>