Kapitola 9
Ačkoli bylo Kankyuu hlavním městem království, jeho ulice nebyly široké a prostorné. Tohle byla obecná pravda o všech městech v En. Rokuta si vybavoval, že ulice Kyota byly mnohem širší.
Uvnitř Bažantí brány si kolem hlavy obalil šál. Kdyby si neskryl vlasy, jen stěží by unikl pozornosti. Na kirinově hřívě se z nějakého důvodu neudržela barva, takže musel využít jiných prostředků.
Oblékl se do obyčejného pouličního oděvu a bez dalších okolků následoval Kouyu do ulic Kankyuu, zatímco Ekishin sledoval každý jejich krok.
Ekishin byl původně vojenský důstojník pod Seishouovým velením. Když Seishoua uvěznili, mnoho jeho podřízených podalo výpověď a rozhodlo se uchýlit do domácího vězení svých komnat, dokud Seishoua nepropustili z vězení.
Král Kyou odmítl většinu výpovědí, hodně z nich přesunul do civilní služby a popravil všechny, co odmítli. Ale stejně se nakonec celkem dost lidem podařilo přežít. Sloužili v palácové stráži pod Daiboku Seishouem.
Jelikož je osobně vybral Seishou, byli mu věrní, rázně trénovali v bojovém umění a nikdy nepolevili v pozornosti. Obalamutit jej bylo nemožné, takže Kouya a Rokuta vzdali snahu ho setřást.
Ekishin měl dál oči na stopkách. Kirin byl jediným božským zvířetem v království. Bez ohledu na situaci nemohli dopustit, aby mu někdo ublížil. Kdyby se přišlo na jeho totožnost, jeho vlastní lid by jej možná udusal k smrti svými zoufalými, vážnými prosbami. Naštěstí si nikdo nevšiml, kdo to je, neboť měl zakryté vlasy.
Město Kankyuu se rozprostíralo od úpatí hory Ryou'un. Obrannými hradbami kolem města se dalo projít jedenácti branami. Jednou z nich byly vidět širé zelené kopce. A nedaleko pole a zemědělství. Venkov kolem Kankyuu byl zelený a hojný.
„A jsme tady,” řekl Kouya s úsměvem.
Přešli malý kopec. Ekishin trval na tom, aby neodcházeli z města, ale Rokuta jej ignoroval a následoval Kouyu. Jak vstoupili do lesa ukazující dvacet let růstu, Kouya zavolal ptačím trylkem.
„Pořád to dokážeš?” zeptal se Rokuta, nijak ohromeně.
Brzy nato se zprostřed lesa ozvalo Tady.
„Tvůj kamarád musel taky trochu zestárnout.”
„Ano. Ale ne tak rychle jako lidé.”
„Takže žijí mnohem déle.”
„Očekávám to.”
„Hm.”
Shirei neměl určenou délku života. Měli vysokou inteligenci a dokázali komunikovat lidskou řečí. Rokuta předpokládal, že to bylo díky úmluvě s kirinem. Možná že některé z těch schopností měli od začátku.
Jak šli za zvukem toho hlasu, přišli na malý palouk. Tam na ně čekalo rudé zvíře.
„Tenken!” vykřikl Ekishin, skrčil se a sáhl pro svůj meč.
„To je v pořádku,” ujistil ho Rokuta honem.
„Ale Taiho, to je—”
„Rozhodně youma. Ale není to netvor. Dělá, co mu Kouya řekne.”
„Nevěřím tomu.”
„Je to opravdu divné. Díky čemuž je pravda o to překvapivější.”
Ačkoli Rokutovo ujišťování přesvědčilo Ekishina jen stěží, alespoň uvolnil svůj postoj. Nikdy neslyšel o člověku, co by cvičil youmu. Tento youma měl tělo velkého rudého vlka, modrá křídla, žlutý ocas a černý zobák. Dal se jasně identifikovat jako tenken.
Youjuu se daly vytrénovat jako koně. A Ekishinovi tvrdili, že u youmů je to nemožné.
„Jak jsem řekl, je to v pořádku.” Rokuta se zašklebil. „Hele, podívej se na všechny ty lidi kolem.”
Ekishin se rozhlédl. Vedle youmy stálo několik lidí. Byl tak soustředěný na youmu, že si jich nevšiml.
„Ach, dobře,” řekl Ekishin a konečně spustil ruku z jílce svého meče.
Rokuta se úlevně usmál a obrátil se zpět ke Kouyovi. „Vůbec se nezměnil.”
„Ne, nezměnil.” Kouya přišel k youmovi. „Hele, přišel Rokuta. Vzpomínáš si na něj?” Pak promluvil na muže stojící vedle youmy. „Máte ji?”
Muži se uklonili. Museli být Kouyovi sluhové, což bylo stěží nečekané i pro nízko postaveného byrokrata. Rokuta se na ně také podíval. Jeden z nich držel dítě. Předal ho Kouyovi.
Rokuta na něj zíral. „Máš dítě?”
Kouya se na dítě, co mu pokojně spalo v náručí, usmál. „Ne. Není to moje dítě. Museli jsme ho najít. Protože jsem se s tebou setkal.”
Blýskl po Rokutovi vědoucím úsměvem a zvedl dítě k youmovi. Youma otevřel svůj zobák a odhalil řadu tesáků ostrých jako břitva. Než mohl ohromený Rokuta zavolat, Kouya vložil dítě do youmova zobáku.
„Kouyo!”
„Neboj se.” Kouya se na něj přes rameno usmál. „Takhle přenáší živé věci.”
Rokuta zalapal po dechu. „Ach. Tak dobře.”
„Ale,” pokračoval Kouya stále s úsměvem, „pokud ty nebo tví strážci udělají něco špatně, celou ji spolkne.”
„Cože?”
„Řekni svému shireiovi, aby odstoupil. Zkus si něco a ROKUTA jí utrhne hlavu.”
Ekishin se v mžiku přesunul před ohromeného Rokutu.
ROKUTA, zopakoval si Rokuta pro sebe.
„Pojmenoval jsem si ho. ROKUTA. Tehdy jsem si neuvědomil, jak je to nepřístojné.”
„Kouyo—”
„Pokud si ceníš života toho dítěte, pojď se mnou. Ceníš si ho, ne? Kirinové jsou stvoření milosrdenství, ne? Je jim zle ze samotného pachu krve.”
„Kouyo, ty—”
Kouya řekl Ekishinovi: „Ocenil bych, kdybys nás doprovodil. Nevzpírej se. Jsem si jistý, že Rokuta po tobě chce to samé.”
„Ty mizero!”
Ekishin vytasil meč. Tohle nebyla situace, z které by se kirin mohl dostat vzdorováním. Ale on nehodlal dopustit, aby Rokutu unesli jemu přímo pod nosem. I kdyby to znamenalo, že ho potřísní krví, i kdyby to znamenalo, že obětuje to dítě, jeho povinností bylo za každou cenu ubránit nenahraditelného Saiha.
„Ne, Ekishine!” zakřičel Rokuta. „Přestaň!”
Ale Ekishin ho popadl za paži a začal ho táhnout do bezpečí. Když se otočil, aby našel únikovou cestu, na místě ztuhl. Cestu mu blokoval masivní stín. Nezaznamenal to stvoření, co se mu proplížilo za záda. Slyšel by lidské kroky. Tohle nebyl člověk.
Rudé tělo, modrá křídla a černý zobák.
„Vrána k vráně sedá,” řekl Kouya s potutelným úsměvem. „Nevěděl jsi, že youma dokáže zavolat posily, že ne?”
Ekishin máchl mečem. Youmův zobák bodl dopředu rychleji, od začátku mířil Ekishinovi na hrdlo.
„Ekishine!”
Rokutův výkřik se proměnil na jekot. Youma zobákem probodl Ekishinovi krk, prorval se svaly a kostí. Vzduchem letěla krev a maso. V tom okamžiku se kolem Rokuty zezadu obepnuly dvě ruce a trhly s ním mimo nebezpečí.
„Ne, Taiho.”
Ženský hlas. Ty paže, co jej objímaly, pokrývaly bílé šupiny. Obklopila jej bílá křídla, zakrývala mu tvář. Byl to Rokutův shirei.
„Kouyo!”
Ale záštita křídel nedokázala vytěsnit Ekishinův neznělý křik. Pach krve a příšerné zvuky dávaly jasně znát, co se dělo – žuchnutí těla, jak spadlo na zem, Ekishinův poslední výdech, jedno zvíře pojídající druhé, utlumené jen náhlým nářkem dítěte.
„Kouyo—proč—?”
„Potřebuju, abys se mnou šel do provincie Gen.”
Gen, zamumlal si Rokuta pro sebe.
„Pokud si ceníš života toho dítěte, řekni svému shireiovi, aby byl hodný. Nedojdeš žádného zranění. Prostě pojď se mnou a vyslechni si mého pána.”
„Tvého pána—” Nezmínil Shouryuu něco o provincii Gen?
„Vrchní sekretář vlády v provincii Gen.”
„Tím myslíš Atsuyu.”
Rokuta odstrčil křídla, co mu zakrývala tvář. Kouya stál vedle youmy, na tváři měl pořád úsměv.
„Takže sekretáře znáš?”
„Co se v Gen děje?”
Kouya na otázku neodpověděl a akorát bezvýrazným hlasem pobídl zbytek mužů.
„Taiho—” optal se hlas za ním.
Rokuta zakroutil hlavou. „Ne, Yokuhi. Nehni ani prstem.”
„Ale—”
„Pust mě.”
Bílé paže jej něžně pustily ze svého objetí. Rokuta se otočil na ustaranou nyokai. „Yokuhi, můžeš odejít.”
Žena pokrytá šupinami s bílými křídly a orlíma nohama. Jeho pohled mu oplatila svou vlastní zmatenou verzí. S povzdechem a švihnutím svého hadího ocasu zmizela a vklouzla zpět do Rokutova stínu.
Když se Rokuta přesvědčil, že je pryč, postavil se Kouyovi tváří v tvář. Kouya se na něj akorát šklebil.
„Jak jsem celou dobu čekal, Taiho. Projevila se tvá vrozená shovívavost.”
-------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat