12K - kapitola 10

Kapitola 10

Zhruba v době, když Rokuta dal Kouyovi jméno, žil v horách Kongou.

Hory Kongou obkružovaly Žluté moře uprostřed světa, palisáda z jejich vrcholků vyčnívala nad Moře mraků. V úzkých jeskyních, co byly roztroušené po útesech hor Kongou, hnízdili youmové. Ty jeskyně byly propojené širou sítí tunelů a možná pokračovaly až do Žlutého moře.

Kouya seděl v páchnoucím hnízdě a díval se na youmu. „Já jsem Kouya. Od teď mi tak budeš říkat. Když ne, zapomenu, kdo jsem.”

Rozumím, zavrkal youma na oplátku.

„Takže taky chceš jméno?”

Youma akorát naklonil hlavu kupředu.

„Tak budeš ROKUTA. Tak nezapomenu, kdo je člověk Rokuta.”

Rokuta byl první člověk, s kterým se setkal a který nebyl jeho nepřítel. Byl to člověk, co jeho ani youmu nelovil, co neutekl, ale sedl si vedle něj, povídal si s ním a dal mu jméno.

Kouya objal youmu kolem krku. „Taky bys měl víc mluvit jako ten člověk Rokuta.”

Teď už byl dost starý na to, aby chápal, co znamenalo slovo osamělost. V zemích za mořem bylo mnoho měst a v těch městech mnoho lidí. Lidé stejně velcí jako Kouya, lidé větší než on, co se drželi za ruce a co si nesli v náručích svoje děti—

To byly scény, na které se Kouya rád díval, ačkoli zároveň jej bolelo se na ně dívat. Jak pozoroval rodiče a děti, děcka, co pobíhala všude kolem, svíralo se mu z toho srdce tak moc, že to nedokázal snést.

A přitom neodešel nijak brzy a celým svým srdcem si přál, aby je zase viděl.

Kouyův youmí opatrovník k němu nikdy nepřivedl svůj vlastní druh. Youmové, s kterými se setkali během jejich putování, neustále toužili po boji. Pravděpodobně to byla jejich přirozenost. Takže Kouyův každodenní život sestával jen z nich dvou.

Kdyby ve městech vyhledal lidskou společnost, youma by napadl lidi. Ta situace by se brzy vymkla z rukou a zanedlouho by i na Kouyu útočili meči a kopími.

Žadonil youmu, aby na lidi neútočil, ale když byl youma hladový, jeho apetit přehlušil úplně všechno. A i když nikoho nenapadl, lidé, co spatřili Kouyu s youmou, zaječeli a utíkali s větrem o závod. Nebo se otočili a zaútočili na ně jakoukoli zbraní, co měli po ruce.

Kouya se díval youmovi do očí a pořád dokola opakoval Rokuta. „Kdybys přestal útočit na lidi, mohli bychom se spolu vydat do Kankyuu.”

Maličký, zavrkal youma.

„Ne. Jsem Kouya. Kouya.”

Maličký, řekl youma znovu hlasem, který dával jasně znát, že chtěl jít ven a aby šel Kouya s ním.

„Pokud mi nebudeš říkat jménem, určitě na něj zapomenu. Stejně jako jsem zapomněl na svoje skutečné jméno.”

Jeho matka ho rozhodně oslovovala jménem, jak šla ruku v ruce vedle něj. Ale nedokázal si ho vybavit.

„Říkej mi Kouya.”

Děti, co si hrály na ulici, rodiče, co na ně křičeli, paže, kterými je zvedali do vzduchu, políček kázně – Kouya jim to všechno záviděl. Jediné ruce, na které si pamatoval, byly ruce jeho matky, co ho opustila v horách, a mozolnatá ruka muže, co ho vedl k útesu nad oceánem.

Proč v jeho životě nebyla žádná vřelá dlaň? Proč byli lidé k druhým dětem tak laskaví, a přesto jeho odháněli a dělali mu tak ošklivé věci?

Za mořem bylo království jménem Hourai. Kdyby se tam dostal, nikdo by ho neodháněl. Jeho ruku by určitě našla vřelá dlaň. Kdyby hledal dostatečně dlouho, někde tam by mělo být město, co by jej uvítalo s otevřenou náručí.

„Rokuto.”

Rokuta poslouchal, co měl na srdci, dal mu něco k snědku, poplácal ho po zádech. Nabídl Kouyovi, aby šel s ním. Měli by si vždycky co říct. Rokuta by mu vždycky říkal jménem. Celý den by si spolu hráli jako děti ve městech.

„Jo, měl jsem jít s Rokutou.”

Až na to, že tento youma byla první živoucí bytost, co se ho nesnažila zabít. Kouya se vrhl youmovi kolem krku a zabořil tvář do jeho rudých per.

„Bylo by lepší, kdybychom mohli jít oba.”




Kouya znovu připomněl youmovi: „Nemůžeš dál útočit na lidi.”

Když měl youma hlad, zabil a snědl první zvíře, co spatřil. Takže se Kouya naučil, jak mu nalovit zvěř. Když byl youma sytý, poslouchal, co mu Kouya řekl.

Ale i když youma přestal útočit na lidi, lidé je stále nenáviděli. Jakmile se dostali do blízkosti města, snesly se na ně šípy. A ačkoli neměl žádný důvod dál navštěvovat protilehlý břeh, Kouya se nedokázal přimět, aby tam přestal chodit.

Ta touha po lidské společnosti rostla, jak vyrůstal. Ale nebylo jediného místa, kde by se Kouya mohl vmísit mezi obyčejné lidi. Youma Kouyovi stále neříkal jeho jménem. Mohl si tak akorát nahlas povídat sám se sebou.

Někdy si Kouya nemohl pomoct a přemýšlel, jestli si to setkání s Rokutou jenom nevysnil. Rokuta se nebál ani jeho, ani jeho youmy. Mluvil s ním jako skutečný kamarád. Když o tom teď přemýšlel, to setkání se zdálo tak neuvěřitelné. A tak to udělal tak, že sobě říkal Kouya a youmovi ROKUTA.

Nehledě na to, jak moc byl Kouya hladový, youma dostal jíst jako první. Bez ohledu na vlastní bolest a utrpení, vždycky mu šel nalovit. Jak se Kouya držel toho Rokutova napomenutí, aby nejedli lidi, tak nějak to udrželo jejich spojení.

Kouya mohl snít, že tam někde bylo místo, co mohl nazvat domovem, kde na ně prostě křičelo méně lidí a kde na ně stříleli méně šípů. Uvažoval, že se s youmou rozloučí, a bude sám pátrat po Kankyuu, ale youma mu říkal maličký s takovou láskou, že v něm ten popud zhasil.

Kouya byl přece jenom youmím dítětem. Nemohl se velmi dobře stýkat s lidmi.

Byl připraven se toho nápadu nadobro vzdát, když se na tom stejném pobřeží Černého moře v provincii Gen, kde se předtím setkal s Rokutou, setkal s Atsuyou.




Kouya jel obkročmo na youmovi jako obvykle. Na souši kamením zabil malé zvíře. Zajíc nebo dva by youmu nenasytili. Kouya nechal youmu dojíst, zatímco on se vydal lovit větší kořist. To nedávné zranění po šípu jej stále bolelo, někdy tak moc, že nemohl spát. Ale musel se ujistit, že youma bude sytý.

Šípy protnuly oblohu.

Kouya vykřikl a běžel do skrytu lesa. Stříleli na něj tolikrát, že už si to ani nepamatoval, a měl tolik jizev od hrotu šípů, že je ani nedokázal spočítat. Zranění dost velké, aby si mohl začít stěžovat, by zničilo všechno, co se naučil.

Vřítil se do lesa a zahrabal se do podrostu.

„Kluku, vylez,” zazněl hlasitý a jasný hlas. Jak Kouya zadržel dech, muž pokračoval: „Byl jsi to ty, co letěl na youmovi?”

Pro Kouyu bylo těžké porozumět lidské řeči. Podivné bylo, že pochopil všechno, co ten muž řekl. Nemluvil ani se strachem, ani s hněvem. To podnítilo Kouyovu zvědavost. Vystrčil hlavu z hustého keře.

Na hřebenu kopce, co se zvedal z lesa, stálo několik vojáků. Většina klečela a luky měly připravené. Uprostřed té řady stál krok před ostatními muž s rukama založenýma na hrudi.

„Vylezeš ven?” Muž se rozhlédl po okolí a řekl vojákům: „Odstupte.”

„Ale—” protestovali. Muž mávl rukou a oni sklonili luky.

Kouya sledoval, jak odložili zbraně, a odvážil se vylézt dalších pár kroků kupředu. Pohledem se setkal s usmívajícíma se očima toho muže. Až na pramínek bílých vlasů nad pravým obočím měl kštici rudou jako youma. Kouya polevil v ostražitosti. Zvedl se na kolena.

„No tak,” ujistil ho muž. „Nic se ti nestane.”

Kouya pomalu vylezl z křoví. Chtěl vědět, jaké to bylo být v přítomnosti lidí, co neměli v úmyslu udělat si z něj svou kořist.

Muž se předklonil a natáhl k němu ruku. „Nikdo ti neublíží.”

Kouyu to k němu táhlo čím dál tím víc a užuž chtěl vykročit ze svého úkrytu, když ho zarazilo zavytí: Stůj.

Youma se zašustěním svých per klesl jako kámen a přistál před ním. Hrozivě vřískal na vojáky na kopci, dřepl si a naléhal na Kouyu, aby mu vylezl na hřbet.

Vojáci, co složili zbraně, se po nich zase spěšně chápali a zamířili na youmu.

Muž poklekl na koleno. „Stát! Ať nikdo nestřílí!”

Muž se bez nejmenšího náznaku strachu podíval na youmu a pak zpět na Kouyu. Spíš měl na tváři výraz intenzivní zvědavosti. „Fascinující. Ten youma tě brání.” Znovu se natáhl ke Kouyovi. „Pojď se mnou. Ty i youma budete v bezpečí. Ach, samozřejmě.”

Otočil se na svoje popletené vazaly, někteří stále drželi luky a jiní už ne. „Přineste jelena.” A pak se otočil na Kouyu. „Určitě taky lovíš. Ale kamenem jelena neskolíš.”

Kouya zíral na něj a pak na mrtvého jelena. Ten muž měl určitě v úmyslu jim ho dát. Nechápal proč.

Muž se usmál nad Kouyovým úžasem. „Taky jíš zvěřinu? Nebo to je pro tvého společníka?”

Z měšce u pasu vytáhl věc zabalenou v zelených listech. Odtáhl jeden list a odhalil bochánek z dušené rýže a ječmene. Kouya si vzpomněl – bylo to jako ten rýžový koláček, co mu dal Rokuta.

„No?” Muž naklonil hlavu ke straně. „Nelíbí se ti to? Nebo bys radši maso?”

Kouya vystřelil z křoví a nechal les za sebou. Youma na něj volal, aby zastavil. Kouya ho neposlouchal. Postavil se tváří v tvář tomu muži a ukázal na jelena, pak na youmu a zase na jelena.

Muž přikývl. Usmál se na youmu. „Je tvůj. Jdi se najíst. Jen neútoč na nikoho z nás.”

Youma odpověděl podezíravým začvrlikáním, ale postoupil kupředu, popadl nohu jelena do tlamy a přitáhl si ho blíž. Kouya sledoval, jak youma jedl, a obezřetně se otočil zpět na muže. Střelil váhavým pohledem po jeho doprovodu. Nevypadali, že by mu hodlali udělat něco špatného.

S úlevou se posadil. Muž se k němu natáhl. Kouya trochu ucukl. Muž mu položil ruku na vlasy, byla to velká, vřelá dlaň.

„Takové divné dítě. Zkrotil jsi youmu.”

Vlídnost jeho hlasu konejšila Kouyovy smysly. Odtáhl se. Ten dotyk ruky vyprchal a nahradil ho litý pocit tužby.

„Nemáš rád, když se tě někdo dotýká?”

Tak to není. Kouya zakroutil hlavou.

„Neboj se. Neudělám nic, co se ti nelíbí. Čí jsi dítě? Slyšel jsem historky o skřítkovi, co se zdržoval v přítomnosti tenkena. Kdo by věřil, že to bylo lidské dítě?”

Kouya jenom zíral na mužovu usmívající se tvář.

„Máš jméno? Kde bydlíš?”

„Kouya.”

Zaplesalo mu srdce, že byl schopen odpovědět na otázku. Měl jméno a tohle byla situace, kdy na tom jménu záleželo. O téhle scéně snil už tak dlouho.

„Tak Kouya? Jsi odtud, Kouyo?”

Že ho oslovil jeho jménem, bylo ještě větší potěšení. Vychutnával si tu senzaci a pak se podíval přes rameno a ukázal na vzdálené hory vypínající se nad stromy k obloze.

„V pohoří Kongou? Ne ve Žlutém moři. Říká se, že žádný člověk nebo youma tam nemůže po vůli přijít a odejít.”

„Útesy.”

Muž se zašklebil. „Aha. Žiješ na útesech. Tak to chápeš, co ti povídám. Chytré dítě.”

Znovu Kouyu pohladil po vlasech. Tentokrát Kouya neucukl.

„Kolik ti je? Zhruba dvanáct?”

„Nevím.”

„Co tvoji rodiče?”

Kouya zakroutil hlavou.

„Další rodina s příliš mnoha krky k obživě. Takhle hodně dětí hodili do Černého moře. Vedl sis dobře, že jsi přežil tak dlouho.”

„To kvůli ROKUTOVI.” Kouya kývl hlavou na youmu za sebou.

„To není o nic méně úžasné. Dítě vychované youmou. Takže se jmenuje ROKUTA?”

„Jo.”

Muž se uchechtl. Přesunul pozornost na Kouyovu levou paži. „Co je tohle? Tu ránu máš zanícenou.”

Když Kouya přikývl, vzal ho za paži a prohlédl si ji z blízka. „Uvízl ti v kůži kousek hrotu. Musíš si to nechat ošetřit.”

Muž se postavil. Kouya už cítil bodnutí jejich nevyhnutelného rozloučení. Ale muž se natáhl dolů. „Pojď se mnou. Vážně si zasloužíš lepší život než tohle.”

„Jít s tebou?”

„Jmenuju se Atsuyu. Žiju v Ganboku. Víš, kde to je?”

Kouya zakroutil hlavou.

„Můžeš bydlet se mnou. Budeš potřebovat šaty a vzdělání. Ani nemluvě o lékařské péči.”

„ROKUTA taky?” zeptal se Kouya s velkými obavami.

Muž odpověděl s oslňujícím úsměvem. „Ale samozřejmě.”
-------------------------------------------------

~ Tak po dlouhé době zase... už ani nevím, jak mám tenhle projekt kategorizovat, možná občasný? ~

<Předchozí>...<Následující>