DM - kapitola 93

Kapitola 93 – Bitva ve městě Muno (5)

Tady Satou. Pravda nebo lež, existuje tenhle televizní program, kde se poznává skutečnost. Ale na jiném světě, kde existovaly techniky a magie, to bylo pro podvodníky a identifikující těžké.



„Řekl Gjallahorn? Neříkej mi, že je opravdický?” Arisu to udivilo.

To je ten pokroucený svatý meč tak slavný? Příště se zeptám, jaká historka se k němu vztahuje.

Když jsem se podíval na AR, meč falešného hrdiny se jmenoval Gjallahorn, ale nebyl to svatý meč, ale magický meč. Popisek byl stejný jako u meče, co jsem měl já, i když to byl jen magický nástroj. Netřeba říkat, že to je podvrh. Je silný asi jako normální železný meč a také vypadá jako normální přímý meč.

„Hrdino, ty se opovažuješ po mě máchnout falešným mečem, co jsem ti dal! Bláhovost!”

„Zmlkni, démone! Kam jsi zavřel skutečného konzula!”

Aha, takže si to vyložili takhle.

Rád bych s touhle fraškou skončil a co nejdřív to vyřídil, protože je velmi pravděpodobné, že ten štěp má spojení se skutečným tělem. Pokud ho vymýtím zdrcující silou, skutečné tělo by mohlo být obezřetné a někde se skrýt. Kdyby k tomu došlo, byla by to otrava.

Vypadalo to, že Pochi byla z toho boje falešného hrdiny celá netrpělivá, tahala mě za lem róby.

„Můžu taky bojovat?”

I když byl protivník démon, byl to jenom level 1. Podle toho, jak to vypadá, je silnější než normální level 1, ale Pochi by ho měla být schopná bez zranění zneutralizovat.

„Dobrá. Dávej si pozor, protože nepřítel dokáže používat magii.”

Démon zaječel, i když mě neměl být schopen slyšet. Ale účinek magie se nezmaterializoval.

„Tou! Nanodesu.”

Pochi vykřikla s kypícím bojovým duchem a svou dýkou přesekla štěp. Mířila na rameno, jako to vždycky dělala u loupežníků. A pak když HP štěpu kleslo na nulu, proměnil se na černý prach a zmizel.

Pochi je vážně silná.

Nebo spíš štěp měl méně HP než loupežník, takže to skončilo jedinou ranou.

„Úžasné, Pochi-chan.”

„Když si pomyslím, že je takhle silná, i když je tak roztomilá! To Pochi zachránila Torumu, že!”

Baronova rodina Pochi chválila.

Ale Pochi měla skleslá ouška. Šla ke mně těžkým krokem jako přeživší člen poražené armády. A pak se na mě podívala očima vytočenýma vzhůru. V koutcích se jí sbíraly slzičky.

„Omlouvám se, nanodesu. Zabila jsem temného člověka.”

Nebylo to podobné tomu chrliči, co jsme nedávno porazili? Možná si myslela, že nemá dovoleno zabíjet podivně vyhlížející věci.

Ačkoli i pro mě je to takové mlhavé. Nechce se mi zabíjet lidi nebo pololidi, ale nevadí mi vymýtit démony. Hádám, že to je asi vážně kvůli vzhledu?

Měl jsem ho vyřídit Vzdáleným šípem, než aby se Pochi takhle tvářila.

„To nic, Pochi. Díky, že jsi všechny ochránila,” utěšil jsem Pochi a vtáhl ji do náručí.

Až tenhle rozruch skončí, dám jí výjimečně lahodný steak, co nebude moct ani sníst a vzdá to se slovy: „Už nemůžu nodesu~”




„Správně, musíme zachránit skutečného konzula!”

„To je pravda, kdepak ho asi drží?”

I když se jim proměnil přímo před očima, pořád si to vykládali takhle. Jak je mám přesvědčit.

Šeptem jsem dal Arise svolení. Na protokolu se objevilo mnoho záznamů o úspěšném použití mentální magie. Byla to stejná magie, co použil démon, aby mu lidé snadno uvěřili. Říká se, že se s ohněm má bojovat zase ohněm.

„Ten démon je skutečný konzul, víte?”

„Co to říkáš za hlouposti?”

„Není možné, aby to byla pravda.”

„Správně.”

Nikdo nevěřil faktům, co jim Arisa řekla. Odolávali tomu?

Měl bych v tom pokračovat. „Ten démon vás zmanipuloval magií. Důkaz je, že si nikdo z vás nepamatuje, jak se konzul jmenuje, ne?”

„To je pravda, ale...”

„Ale pokud tu konzul není...”

„Když si pomyslím, že konzul byl vážně démon. I když mě jako první uznal za hrdinu...”

Och? Přijali můj názor, i když svižně odmítli Arisu? Ačkoli to, co jsem řekl já, se od Arisy moc nelišilo. Jestlipak je to účinek techniky vyjednávání nebo přesvědčování?

„Tak si pamatujete, kdy byl konzul jmenován?”

„Nevzpomínám si. Bylo to před 10 lety? Ne, tehdy tu byl ten stařík. Kdy ten stařík zmizel?”

„Byl tu, když Karina dospěla.”

„Rondol nebyl jediný komorník. Od kdy odtud zmizeli sloužící?”

I komorník byl stejně zmatený jako baron. Vypadalo to, že jejich zmanipulované vzpomínky se mírně odtrhly od daných informací a začínaly se jim vracet.

Ve vězení jsem našel podřízeného vévody a sdělil jsem jeho jméno baronovi.

„Pane barone, znáte čestného vikomta jménem Nina Rottol?”

„Hm, znám. Je to kandidátka na konzula, co k nám na území poslali s dopisem od pana vévody před 5 lety,” odpověděl hladce. A když to dořekl, jeho výraz ztvrdl.

„Proč kandidátka? Naše území už mělo konzula. Ale vikomtka Nina zemřela v nehodě a já požádal konzula předchozí generace, aby zaujal její místo...”

„Možná že démon zužitkoval tu dobu, kdy jste měli paní Ninu jmenovat konzulem, a použil mentální magii k manipulaci.”

Ale nikdo se neptal, odkud ty informace mám. Nečekaně si možná myslí, že jsem vévodův podřízený. Možná je to účinek techniky podvod.

„Po pravdě řečeno jsem tuhle informaci získal od kšeftaře s informacemi ve městě. Tvrdil mi, že démon uvrhl paní Ninu a kněze do vězení.”

„To je strašné! Vikomtku Ninu! Musíme ji hned zachránit,” nakázal baron komorníkovi, aby je zachránil.

Takže s tímhle by se vnitřní záležitosti tohoto území měly nějak vyřešit. Modlím se, že ta žena jménem Nina je schopná.




Takže dál jsem se musel vypořádat se záplavou lidí, co vyběhli z brány. Nejlepší by bylo, kdybych požádal Arisu, aby použila mentální magii, ale mezi těmi lidmi by měli být podněcovatelé, co tam nasadil démon. Nezdálo se, že by měli nějaké podivné vražedné techniky, ale obával jsem se, že by v davu vyvolali paniku a Arisu by ušlapali.

Nebyl by problém, kdybych šel s ní, ale bylo jisté, že po smrti štěpa se démon bude chtít rychle vrátit z lesa sem. Nechtěl jsem odtud odejít, abych to tu řádně urovnal. Mohl jsem na démona odkudkoli zamířit Vzdáleným šípem, ale kdyby se nějakou náhodou dokázal ubránit, bylo by těžké vystřelit znovu. Takže jsem odtud nechtěl odejít, abych se postaral o další útok.

Samozřejmě jsem neměl v plánu poslat do davu jenom Arisu a/nebo Pochi. Bylo mi těch obyvatel líto, ale větší prioritu bezpečí jsem kladl na Arisu a Pochi než na ně.

Požádejme falešného hrdinu, aby se postavil tomu největšímu náporu. Stejně to původně byla jeho úloha, udělejme to tak, že lidé od barona na tom teď zapracují.

„Pane Hauto, pokud chceš, aby tě od teď nazývali hrdinou, musíš mi ukázat důkaz. Dej kuráž lidem, které proháněli nemrtví a kteří se shromáždili před branou do hradu.”

„Rozumím. Nemám v úmyslu se až do konce nechat tím démonem využívat. O vlastní síle se stanu hrdinou. Stanu se mužem, co je hoden tohoto Gjallahornu,” odpověděl falešný hrdina na má arogantní slova touto vášnivou promluvou.

„To je úžasné, můj hrdino.”

„Ach, má lásko. Pořád mi říkáš hrdina.”

„Ano, od té chvíle, co jsi mě zachránil před tou chátrou, jsi vždycky byl můj hrdina.”

„Tak pojďme spolu! Uklidnit obyvatelstvo!”

A pak ti dva spolu odešli z místnosti, bylo to v pořádku? Vzít mladou dámu před rozvášněné obyvatelstvo.

„Pane Satou, o obyvatelstvo před hradní branou je postaráno, ale co máme dělat s netvory před hradbami.”

Na to se ptáš cizince, barone.

„Vážený bratranče, není možné, abychom vyhráli proti takové armádě. Ujeďme v tom vysokorychlostním kočáře, o kterém se konzul, ne démon, předtím zmínil.”

„To nemůžu udělat, Torumo. I když říkají, že jsem k ničemu, pořád jsem pán tohoto území. Nemůžu uniknout a vzdát se lidu.”

Dokonce ani Hayuna nevěděla, co dělat, držela Mayunu v náručí a vypadala nervózně.

Ten chlápkův náhled byl normální, ale ten kočár použili hrdinovi společníci k úniku. Vypadalo to, že tu byla tajná úniková chodba. U východu z té chodby bylo spoustu zombií, ale to už nechám na nich.

„Neměly by být na tak velkém hradě zbraně nebo magické nástroje na obranu?”

„Za markýzových dob tu byly, ale při tom incidentu před 20 lety byly zničeny. Když toto území spadlo pod správu barona, bylo mnoho plánů na jeho obnovu, ale pozdrželi jsme je, protože nebojujeme proti žádné zemi.”

„Tak máte taktické svitky?”

„Torumův dům nám nějaké dal, ale na konzulův návrh jsme je prodali a za peníze koupili jídlo, co jsme rozdali obyvatelstvu.”

K čertu s tebou, démone, taková pečlivá příprava.

Ale stejně, byl tu člověk, co skoupil taktické svitky, které byly určené na válku. Jestlipak to byl nějaký jiný šlechtic?

„Tak prosím nějak signalizujte armádě, co vyrazila skolit loupežníky, aby se vrátila. Obyvatele necháme na hradě, dokud armáda nedorazí.”

Armáda byla vyhlazená, ale o tom baron neví a já jsem mu to nehodlal říct. Lid by prozatím měl být méně nervózní, pokud se stáhne do hradu.

Baron řekl služebné, aby signalizovala armádě, aby se vrátila.

„Rozumím, uvnitř hradní pevnosti je nejbezpečněji. Evakuujme sem obyvatelstvo. Hrdina už by měl zklidnit lidi před branami. Zajdu tam a řeknu lidem, že je přijmu do hradu. Lidem by se mělo ulevit, když spatří, že takový zbabělec jako já zůstává, ne?”

„Tak dobrá, vážený bratranče. Já půjdu se svou rodinou do pevnosti jako první a připravím to tam.”

„Děkuju, Torumo. Prosím, přemluv lidi propuštěné z vězení, aby zůstali v pevnosti.”

„Rozumím. Pane Satou, vy jdete také.”

Baron a ostatní odešli z místnosti. A já jsem chlápkovi, co se zpozdil, řekl, že my zůstaneme tady.

Služebné přivedly sluhy, aby na ramenech odnesli zemdlelého rytíře Erala.

„Tak co budeš dělat? I s tvou magií to bude nemožné, protože je tu příliš mnoho protivníků, ne? Já nedokážu použít dalekosáhlou světelnou magii, takže když pominu nepřátele, co jsou prostě silní, nemám moc bojovat proti tolika nepřátelům, víš?”

„To nic, posily se blíží.”

Řekl jsem zamyšlené Arise, že se sem z hloubi lesa blížili obři.

„Obři? Odkud se vyvrbili?”

„Hluboko v lese mají vesnici.”

„To nemyslím, copak to nejsou démonovy síly?”

„Tohle je pravděpodobně jiné. Zdá se, že je druhá baronova dcera, kterou hledal rytíř Eral, požádala o pomoc. Je s nimi,” řekl jsem a ukázal k lesu. Když se člověk dobře podíval, stromy se třásly.

Vypadalo to, že se zombie dostaly k hlavní bráně, a dav běžel od hlavní brány k bráně do hradu. Naštěstí byly zombie pomalé, takže nechytili a nezabili žádného obyvatele. Prosím, skutečný film o zombiích si odpusťte. Proti nechuťárnám jsem slabý.

Potají jsem se Vzdálenými šípy vypořádal s rychlými zombiemi zvířat nebo ptáků, co byly přimíchané v davu.

Jelikož se stromy v lese příšerně třásly, podíval jsem se na stav obrů. Měli ve statistice [Zmatek]. Prosím, ani žádné boje mezi obry.

Ale došlo k něčemu ještě naléhavějšímu.

„Ariso, stalo se něco zlého.”

„Co teď, zaútočil i démonický lord?”

Tohle by pro moje nervy bylo lepší.

„Liza a ostatní se blíží k zombiím u hlavní brány.”
-----------------------------------------------

~ Satou si dal takovou práci, aby je odklidil z cesty nebezpečí, a ony se zase samy od sebe vrátí. ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>