Kapitola 11
Cesta pěšky z Kankyuu do hlavního města provincie Gen, města Ganboku, trvala měsíc. Když Kouya jel na svém youmovi a zbytek družiny na youjuu, cesta jim zabrala méně než den, neboť ptáci letěli.
Rokuta jel s Kouyou na youmovi. Youma nečpěl krví. V tomto ohledu Kouya nelhal.
Letěli, až dokud slunce nebylo nízko na obloze. V reakci na Rokutovo vyzvídání mu Kouya popsal, jak se ocitl v Atsuyových službách.
„Tajemník mě vážně vzal do Gamboku a hodně mě toho naučil. I ROKUTU. Dostává jídla, kolik jen sní, takže na žijící bytosti neútočí.”
„Takže poslední dobou nikoho nezabil?”
„To bych neřekl. Tři roky poté, co si mě vzal tajemník k sobě, ze mě udělal svého tělesného strážce. Jakýkoli člověk nebo zvíře, co jej ohrožuje, se musí popasovat s mým youmou. Je to naše práce, víš?”
„Jo, aha,” zamumlal Rokuta pro sebe. Shlédl na zem, jak se objevilo velké město zalité kaštanovým světlem zapadajícího slunce. Vypadalo ještě větší než Kankyuu. „To je Ganboku?”
„Ano. Pěknější než Kankyuu, nemyslíš?”
To byla pravda. V porovnání s Kankyuu byly ganbokské ulice čisté a dobře udržované. Okolní pole a kopce byly zřetelně zelenější.
„Gen je vzkvétající provincie,” prohlásil Rokuta.
Kouya se otočil a usmál se. „Je, že? To díky tajemníkovi. Je to dobrý člověk. Lidé z Ganboku jej mají ve velké úctě.” Pobral Rokutův výraz a dodal: „Říkají, že je spolehlivější než král.”
Rokuta přikývl. „To mě nepřekvapuje. Shouryuu je hlupák.”
„Ty krále nemáš rád?” řekl Kouya, evidentně ho to zarazilo.
„Ne že bych ho neměl rád. Ale to nic nemění na tom, že to je hlupák.”
„Proč bys sloužil takovému hlupákovi?”
„Musíš hrát s kartami, co ti rozdali. A co ty? Máš Atsuyua rád?”
Kouya se usmál. „Dost na to, že jsem byl ochoten tě unést.”
Ale Atsuyu je povstalec. Rokuta tu námitku spolkl. Jeho únos byl dostatečný důkaz Atsuyuovy povahy. A pak tu byla ta záležitost s hromaděním zbraní. Byl to buřič. O tom nebylo pochyb.
Krále volil kirin. To byl uznávaný fakt. Ale to neznamenalo, že to všichni uznávali. Bylo spoustu mužů a žen, co se během historie spikli, aby krále svrhli a sami dosedli na trůn.
Rokuta se podíval za sebe. Hory provincie Sei bledly v mlze a brzy zmizely z dohledu.
Co hodlal Shouryuu dělat? Rokuta musel doufat, že ho to aspoň trochu zdeptá.
Palác provinčního lorda z Gen se jako v Kankyuu nacházel na vrcholku hory Ryou'un v Gen a nazývala se Mt. Ganboku. Jezdci přistáli na římse na úbočí hory. Odtud Rokutu doprovodili do paláce nad Mořem mraků.
Mezi shromážděnými ministry v místnosti na něj čekal jeden konkrétní muž. Dle vnějšího vzezření mladý muž s tmavě kaštanovými vlasy, o kterých se také dalo říct, že jsou rudé.
Rokuta měl po obou stranách jednoho muže a každý jej držel za paži. Kouya a youma jej následovali zezadu. Youma měl pořád ve svém zavřeném zobáku dítě a neustále se ozýval jeho nářek.
Atsuyu byl synem provinčního lorda z Gen. Byl to vrchní tajemník Rikkanu a měl titul vikomta. Pozdravil je v sedě na židli vyhrazené pro provinčního lorda.
„Dobrá práce, Kouyo.”
Po těch vřelých slovech chvály se Atsuyu postavil a sestoupil ze stupínku. Pobídl Rokutu, aby zaujal jeho místo, poklekl na úpatí schůdků a hlavu sklonil hluboko k zemi.
„Pokorně žádám Taiha o prominutí.”
Rokuta byl držen v zajetí. A přesto se mu muž, co přišel s nápadem jej polapit, klaněl. Rokutovi chvíli trvalo, než si urovnal myšlenky.
„Tak Atsuyu?”
Atsuyu zvedl hlavu. „Provinční pán se odebral k odpočinku. Omlouvám se, že vás zde tak hrubě vítá nuzný ministr jako já. Jelikož vím, jakými zbabělými a nespravedlivými prostředky vás přiměli přijít, neexistují žádná slova, co by mohla tu urážku vymazat. Doufám, že v srdci najdete smilování a odpustíte nám.”
„Co máš v plánu? Co je na konci celé této hry?”
„Neodkladná záležitost před námi je Rokusui.”
Rokuta nakrčil čelo. „Rokusui?”
„Velká řeka, co protéká provincií Gen. Od té doby, co král Kyou prolomil hráze, hrabství po proudu řeky trpí při každém silnějším dešti značnými škodami. Naštěstí to nezničilo žádné osady v záplavových pláních. Ale není zaručeno, že nám takové štěstí vydrží. Okamžitě musíme započít s dalekosáhlými opatřeními proti povodním. A král tento projekt přesto neschválil. A ani provinčním pánům neudělil pravomoc zahájit práce v provinciích.”
Rokuta si skousl ret. A všechno se jim to vracelo. To by nemělo nikoho překvapovat. Ale Shouryuu a ostatní zrovna teď pobíhali jako slepice bez hlavy.
„Provincie už by teď měly být samosprávné. Jsem si dobře vědom nedůvěry a odporu k lidem, co získali titul od krále Kyoua. Ale čeho dosáhneme, když provinční pány zbavíme jejich správních pravomocí? Oči královské vlády přece nemůžou dohlédnout do každého zákoutí království. Brzy nastane deštivé období, zatímco Rokusui je stále nezkrocená.”
Atsuyu byl stále na kolenou a vzhlédl na Rokutu. „Na naše královská hlášení nebyl brán zřetel bez ohledu na to, kolikrát jsme je poslali. Toto extrémní počínání byla naše poslední naděje. Chápu váš hněv, ale alespoň teď můžete věnovat svou plnou pozornost tomu, co vám musíme říct.”
Teď kráčíš po tenkém ledě, varoval Rokuta Shouryuua.
Samotné královské výsady nemohly vládnout všemu a všem. Ta moc se musí rozdělit a svěřit provinčním pánům. Bez ohledu na to, kolik z nich jmenoval předchozí král, pokud se jim pravomoc nevrátí, konečným výsledkem bude to, že se král bude snažit vládnout všem devíti provinciím.
Ale Shouryuu to pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Dělal jen to, co chtěl on. Byl král a nikdo ho nemohl nutit jednat jinak. Jeho nejbližší rádci se prostě stali nástroji jeho rozmarů. Jeho nejvnitřnější kroužek sestával z Shukoua a Itana, ale nehledě na to, co řekli, nedokázali jej přimět k ničemu, co se mu nelíbilo.
Kolik Rokutových rad a kárání bylo až do dneška ignorováno? Nejvyšší pravomoc v zemi, král ztělesňoval moc státu. Když se rozhodl něco udělat, zastavit ho bylo téměř nemožné. Bylo to stejné, jako když nikdo nedokázal zastavit hrůzovládu krále Kyoua.
Rokuta se zhluboka a dlouze nadechl. „Pokud ti slíbím, že vaše hlášení donesu králi a budu se dožadovat mírnost, necháš mě jít?”
Atsuya se sklonil ještě víc k podlaze. „Bohužel, Taiho, prosím o odpuštění, že nemám na výběr a musím vás obtěžovat o něco déle.”
„Jinými slovy mě držíš jako rukojmí, dokud král nezačne celou tuhle záležitost brát vážně.”
„Omlouvám se.”
„Rozumím.”
Atsuyu zvedl hlavu, na tváři vystrašený výraz.
„Jistě. Vyjádřil jsi odůvodněnou stížnost. To, jak jsi ji podal, je za hranicemi přijatelnosti, ale možná neexistoval jiný způsob, jak toho imbecila přimět poslouchat. Takže se prozatím budu muset spolehnout na tvoje zprostředkovatelské služby.”
Na Atsuyuově tváři se objevil pohled upřímné vděčnosti a znovu se hluboce uklonil. „Jsem vám vskutku neskonale vděčný.”
„Jasně,” zamumlal si Rokuta pro sebe. Pak řekl Kouyovi, co stál za Atsuyuem: „Takže tohle je tvůj pán, co?”
Kouya se jenom usmál.
-------------------------------------------------
Ale Atsuyu je povstalec. Rokuta tu námitku spolkl. Jeho únos byl dostatečný důkaz Atsuyuovy povahy. A pak tu byla ta záležitost s hromaděním zbraní. Byl to buřič. O tom nebylo pochyb.
Krále volil kirin. To byl uznávaný fakt. Ale to neznamenalo, že to všichni uznávali. Bylo spoustu mužů a žen, co se během historie spikli, aby krále svrhli a sami dosedli na trůn.
Rokuta se podíval za sebe. Hory provincie Sei bledly v mlze a brzy zmizely z dohledu.
Co hodlal Shouryuu dělat? Rokuta musel doufat, že ho to aspoň trochu zdeptá.
Palác provinčního lorda z Gen se jako v Kankyuu nacházel na vrcholku hory Ryou'un v Gen a nazývala se Mt. Ganboku. Jezdci přistáli na římse na úbočí hory. Odtud Rokutu doprovodili do paláce nad Mořem mraků.
Mezi shromážděnými ministry v místnosti na něj čekal jeden konkrétní muž. Dle vnějšího vzezření mladý muž s tmavě kaštanovými vlasy, o kterých se také dalo říct, že jsou rudé.
Rokuta měl po obou stranách jednoho muže a každý jej držel za paži. Kouya a youma jej následovali zezadu. Youma měl pořád ve svém zavřeném zobáku dítě a neustále se ozýval jeho nářek.
Atsuyu byl synem provinčního lorda z Gen. Byl to vrchní tajemník Rikkanu a měl titul vikomta. Pozdravil je v sedě na židli vyhrazené pro provinčního lorda.
„Dobrá práce, Kouyo.”
Po těch vřelých slovech chvály se Atsuyu postavil a sestoupil ze stupínku. Pobídl Rokutu, aby zaujal jeho místo, poklekl na úpatí schůdků a hlavu sklonil hluboko k zemi.
„Pokorně žádám Taiha o prominutí.”
Rokuta byl držen v zajetí. A přesto se mu muž, co přišel s nápadem jej polapit, klaněl. Rokutovi chvíli trvalo, než si urovnal myšlenky.
„Tak Atsuyu?”
Atsuyu zvedl hlavu. „Provinční pán se odebral k odpočinku. Omlouvám se, že vás zde tak hrubě vítá nuzný ministr jako já. Jelikož vím, jakými zbabělými a nespravedlivými prostředky vás přiměli přijít, neexistují žádná slova, co by mohla tu urážku vymazat. Doufám, že v srdci najdete smilování a odpustíte nám.”
„Co máš v plánu? Co je na konci celé této hry?”
„Neodkladná záležitost před námi je Rokusui.”
Rokuta nakrčil čelo. „Rokusui?”
„Velká řeka, co protéká provincií Gen. Od té doby, co král Kyou prolomil hráze, hrabství po proudu řeky trpí při každém silnějším dešti značnými škodami. Naštěstí to nezničilo žádné osady v záplavových pláních. Ale není zaručeno, že nám takové štěstí vydrží. Okamžitě musíme započít s dalekosáhlými opatřeními proti povodním. A král tento projekt přesto neschválil. A ani provinčním pánům neudělil pravomoc zahájit práce v provinciích.”
Rokuta si skousl ret. A všechno se jim to vracelo. To by nemělo nikoho překvapovat. Ale Shouryuu a ostatní zrovna teď pobíhali jako slepice bez hlavy.
„Provincie už by teď měly být samosprávné. Jsem si dobře vědom nedůvěry a odporu k lidem, co získali titul od krále Kyoua. Ale čeho dosáhneme, když provinční pány zbavíme jejich správních pravomocí? Oči královské vlády přece nemůžou dohlédnout do každého zákoutí království. Brzy nastane deštivé období, zatímco Rokusui je stále nezkrocená.”
Atsuyu byl stále na kolenou a vzhlédl na Rokutu. „Na naše královská hlášení nebyl brán zřetel bez ohledu na to, kolikrát jsme je poslali. Toto extrémní počínání byla naše poslední naděje. Chápu váš hněv, ale alespoň teď můžete věnovat svou plnou pozornost tomu, co vám musíme říct.”
Teď kráčíš po tenkém ledě, varoval Rokuta Shouryuua.
Samotné královské výsady nemohly vládnout všemu a všem. Ta moc se musí rozdělit a svěřit provinčním pánům. Bez ohledu na to, kolik z nich jmenoval předchozí král, pokud se jim pravomoc nevrátí, konečným výsledkem bude to, že se král bude snažit vládnout všem devíti provinciím.
Ale Shouryuu to pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Dělal jen to, co chtěl on. Byl král a nikdo ho nemohl nutit jednat jinak. Jeho nejbližší rádci se prostě stali nástroji jeho rozmarů. Jeho nejvnitřnější kroužek sestával z Shukoua a Itana, ale nehledě na to, co řekli, nedokázali jej přimět k ničemu, co se mu nelíbilo.
Kolik Rokutových rad a kárání bylo až do dneška ignorováno? Nejvyšší pravomoc v zemi, král ztělesňoval moc státu. Když se rozhodl něco udělat, zastavit ho bylo téměř nemožné. Bylo to stejné, jako když nikdo nedokázal zastavit hrůzovládu krále Kyoua.
Rokuta se zhluboka a dlouze nadechl. „Pokud ti slíbím, že vaše hlášení donesu králi a budu se dožadovat mírnost, necháš mě jít?”
Atsuya se sklonil ještě víc k podlaze. „Bohužel, Taiho, prosím o odpuštění, že nemám na výběr a musím vás obtěžovat o něco déle.”
„Jinými slovy mě držíš jako rukojmí, dokud král nezačne celou tuhle záležitost brát vážně.”
„Omlouvám se.”
„Rozumím.”
Atsuyu zvedl hlavu, na tváři vystrašený výraz.
„Jistě. Vyjádřil jsi odůvodněnou stížnost. To, jak jsi ji podal, je za hranicemi přijatelnosti, ale možná neexistoval jiný způsob, jak toho imbecila přimět poslouchat. Takže se prozatím budu muset spolehnout na tvoje zprostředkovatelské služby.”
Na Atsuyuově tváři se objevil pohled upřímné vděčnosti a znovu se hluboce uklonil. „Jsem vám vskutku neskonale vděčný.”
„Jasně,” zamumlal si Rokuta pro sebe. Pak řekl Kouyovi, co stál za Atsuyuem: „Takže tohle je tvůj pán, co?”
Kouya se jenom usmál.
-------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat