DM - kapitola 94

Kapitola 94 – Dívčí boj

Lulu

Zdravím, tady Lulu. Co mám dělat. Liza se už nějakou dobu chová divně.

„Zavolej starostu vesnice!”

„Co jsi zač? Nenechám si poroučet od zvířecí rasy.”

Liza svým kopím zabaleným v látce udeřila do země. Dokonce i její jízda s vozem sem do vesnice byla divoká. Myslím, že přece jenom chtěla jít s pánem jako Arisa?

Vesničan se svým velkým tělem se ze všech sil snažil Lize protivit, ale zdálo se, že neměl žádnou odvahu. Nohy a hlas se mu třásly. Naštěstí sem jeden chlapec v běhu vedl laskavě vyhlížejícího muže. Vypadalo to, že zavolal starostu.

„Takže co přesně požadujete? Jak vidíte, naše vesnice je chudá. Schází nám jídlo, o pokladech ani nemluvě.”

Přesně jak starosta řekl. Děti i ten muž vypadali vyhladověle.

„Nepotřebujeme poklady nebo jídlo. Můj vážený pán si žádá kameny, co vypadají jako tento. Hned připravte 100 takových.”

Ach jo, Lizo, tohle už vůbec není vyjednávání. A Nano, ty taky, nepřihlížej jen tak z ústraní a udělej s tím něco. Zoufale jsem se jí to snažila říct pohledem, ale k Naně se to nedostalo. Podívala se po mě a naklonila hlavu ke straně. Ach jo! Není fér, že je tak krásná a ještě k tomu roztomilá.

Otočila jsem se dozadu na Tamu a Miu, co byly mojí poslední naději, ale... Mio! Prosím, nehraj si s Tamou! Navíc není ta tkanice, s kterou si hrají, úplně stejná jako ta, co koupil náš pán! Ach, Tamo, drápy ne, aach, ach jo!

Zatímco jsem se tím trápila, vyjednávání skončilo. Starosta kázal dětem a mladým lidem s košíky a podobně, aby šli k řece. Když si pomyslím, že i po tom všem šli ty kameny sbírat, jakou magii Liza použila?

Tama

Muu~n. Liza je celá žhavá, nyan.

Ta koncovka, co mě naučila Arisa, se mi vžila. Co mám dělat, kdybych jí řekla nahlas, pána by to trápilo.

Zdá se, že se Liza bála o pána, co šel do domu toho netvora jménem šlechtic nebo tak něco. Liza a Arisa jsou tak paranoidní.

I když to je v pořádku, protože pán je nejsilnější mezi silnými. Bez ohledu na to, jaký netvor se objeví, sviiiišt, pohne se, zudodon, porazí ho.

Hup, lehla jsem si a Mia mi před očima zatřepala tkanicí.

Taková drzost. Nejsem stejná Tama, co se vždycky nechá nalákat.

Chorochoro.

Piku.

Choro. Chorochoro.

Vydrž to. Jsem starší. Musím to vydržet.

Shururu~n.

Tou~

Haa ach. Když jsem se vzpamatovala, byla jsem celá zamotaná do té tkanice. Miina tkanicová technika musí být tajné umění víl, o tom není pochyb.

Starosta

Můj ty světe, neměl jsem se přiženit do domu starosty.

Zvykl jsem si na to, že odesílám pryč loupežníky a podlézavé výběrčí daní a že přivírám oči nad nátlakem zemské armády.

Ta ještěrčí žena měla oči jako tesáky. Myslel jsem si, že mě zhltne.

Navíc když před chvilkou udeřila kopím do země, ta látka kolem se trochu uvolnila. Jen při tom pohledu se mi sevřelo srdce. To bylo určitě magické kopí. Když před nějakou dobou přišel ten kupec— já věděl, že byl vlastně převlečený loupežník, a nechal nás být, když jsme mu udělali nabídku— tak řekl:

Na hlavní silnici byl poločlověk děsivější než netvoři, co lovil loupežníky.

Byl to ještěrčí člověk, co měl rudě zářící magické kopí. A doprovázeli jej dva zvířecí lidé jako jeho podřízení. Zdálo se, že se dokázali dostat přes jakoukoli past. A rozdrtit přepadení bez ohledu na to, kde se útočníci skrývali, jako kdyby je viděli.

Třásl jsem se strachem, že nás bude považovat za stejné loupežníky, když obchodujeme s loupežníky, ale vypadalo to, že to tak není.

Dívky nám řekly, abychom jim daly 100 oblázků.

„I když říkáte, že chcete oblázky, není to tak, že by byly naším výhradním produktem, takže...”

„Žádné další řeči. Dají se nasbírat u řeky támhle. Jsou to stejné rudé oblázky. Počkám do poledne. Hned je připravte.”

Zeptal jsem se na to děcka, co se sem zvědavě dívalo. Zdá se, že se ty oblázky povalovaly podél řeky a na jejím dně. Pokud nejsou tak vzácné, rychle jich 100 nasbírejme a vypakujme je z vesnice.

Rozkázal jsem dětem a nevolníkům, aby u řeky nasbírali oblázky. Pokud na to bude 20 lidí, pravděpodobně to za hodinu nebo dvě stihnou.

Abych zabránil tomu, aby se ty vznětlivé dívky naštvaly, musím tu zůstat, dokud ty oblázky nenasbírají.

Ach, bolí mě břicho.

Lulu

„Dobře. Ne. Ne. Dobře...”

Tama přede mnou vybírala oblázky.

Vesničané za hodinu nasbírali víc než 100 oblázků, ale nepřinesli jenom ty správné. Taky mezi nimi byly jen rudé pěkné kamínky. Nasbírali jenom asi 30~40% daného množství.

„Hepčí.”

Otočila jsem se po zdroji toho kýchnutí a spatřila jsem dívku s fialovými rty, která se třásla po celém těle. Když jsem se podívala pořádně, nohy a lem šatů měla mokrý. Pravděpodobně šli v tomto chladném počasí do řeky, aby oblázky našli.

Evidentně vstoupili do řeky 2~3 krát, aby Tamě nasbíraly oblázky. Všichni vypadali útle a zdálo se, že nemají výdrž. Bála jsem se, že možná nastydnou, dostanou zápal plic a zemřou.

Správně! Pozvu je na rizoto, co mě pán nedávno naučil. To by je mělo zahřát a nasytit. Pán řekl, že můžeme použít suroviny na voze, takže s tím není žádný problém. Ale hrnec je na to možná příliš malý.

„Na— paní, Lizo. Ráda bych všechny vesničany pozvala na rizoto, nevadí to?”

Skoro jsem ze zvyku oslovila Nanu stejně jako vždycky. Taky bych chtěla, aby mě jednou oslovovali jako paní. Samozřejmě manželem by byl—

„Lulu? Bez pánova svolení jídlo nemůžeme použít... Ne, dal nám svolení, že? Ale pokud budeme jíst my, tak to nevadí, ale copak bychom si to svolení nevyložily moc široce, kdybychom pozvaly i ostatní?”

„Ne, myslím, že nebude vadit, když pozveme lidi, co sbírají oblázky.”

„Rozumím. Na— ne, paní, co vy na to?”

„K tomu svolím.”

Vypadá to, že i Liza ji málem oslovila jako Nano. Snadno se na to zapomene, co?

Nana se chovala stejně jako vždycky.

S Lizinou pomocí jsme vyrovnaly kameny, udělaly z nich sporák a postavily na něj hrnec. Vesničané se na nás nejdřív dívali podezíravě, ale když se vzduchem začala šířit vůně vařených obilovin, začali se kolem nás shlukovat a z dálky nás pozorovat. Vložila jsem do hrnce výběr obilovin a zeleniny, malé kousky sušeného masa a nakonec tenké proužky sýru, co se roztavil. Hotovo.

Naložila jsem rizoto do misek, o které Nana požádala starostu. Předala jsem misku dítěti, co přišlo s oblázky. Vypadalo šokovaně.

Ale? Jestlipak nemá rád sýr?

„Nemáš rád sýr?”

„Nikdy jsem ho nejedl.”

„Je výborný, víš? Jez opatrně, je to horké.”

Když jsem to řekla, dítě se opakovaně dívalo z misky na mě a nakonec na starostu, jako kdyby žádalo o svolení.

„I když nám dáte tak luxusní věc...”

„To není problém.”

„To je náš dík za ty rudé oblázky,” odpověděla rychle Nana na starostovu otázku.

Když k tomu starosta svolil, dítě začalo z misky srkat. Zapomněla jsem mu dát lžíci.

„Horké, výborné.”

„Zahřívá to.”

„Tohle nemám ani o festivalu.”

„Hm, výborné.”

Děti jedly rázně, jako kdyby měly v puse oheň. Než jsem se nadála, shromáždili se tu i dospělí. Taky tu byl jeden člověk, co řekl: „Hej, dej i tátovi.” To není dobré, víte?

Brát dětem jejich příděl.

„Hele, slečínko. Když nasbírám ty oblázky, taky dostanu tu kaši?”

„Ano, zahřeje tě.”

Dospělí se potom rozběhli k řece. Jak to děti viděly, vrátily mi misky, co vylízaly dočista, poděkovaly a rozběhly se k řece.

Eer, kolik tu je asi lidí.

Bála jsem se, jestli to zvládneme, ale Nana vyjednala se starostou, že můžeme použít kuchyni v jeho domě. Máme spoustu surovin a vypadá to, že nám ženy z vesnice pomůžou.

Tak, teď se ze všech sil snažme připravit jídlo.
-----------------------------------------------

~ Tahle kapitolka je ještě před tím, než se dívky objevily před hradbami města Muno. ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>