DM - kapitola 102

Kapitola 102 – Minulost Muna

Toto je salónek v jednom zákoutí královského paláce. I v poledne tu je šero kvůli mnoha těžkým závěsům, co zakrývaly světlo zvenčí. Zdola to tu osvětlovaly magické nástroje. Mezi pohovkami visely ze stropu závěsy a ozdobné květiny, jako by je od sebe oddělovaly a bránily ve výhledu.

Z toho důvodu byla totožnost lidí na tomto místě neznámá— Tak to bylo.

Navíc pohovky byly od sebe daleko, používaly se tu magické nástroje na změnu hlasu a mluvilo se tu šeptem, takže člověk sedící u další pohovky mohl jen stěží slyšet, co se tu povídalo.

Tohle bylo místo, kde se scházely zkazky z celého království Shiga.

Pro šlechtice to bylo důležité místo nejen pro hovory o skandálech, ale také k výměně informací ohledně národní obrany, které se přenášely magií.



„Už jste o tom slyšel?”

Jeden kavalír se posadil, zatímco potají někoho pozdravil.

Veřejně by toho člověka nikdo neměl znát, ale všichni věděli, kdo to na té pohovce seděl. Jenom předstírali, že to nevěděli.

„Týká se to markýze Muna?”

„Ach, jste rychlý.”

„Zrovna teď o tom mluví každý. Jak na město Muno útočí nemrtví.”

„Půl dne po prvním hlášení z pohotovostního sálu v královském paláci a pořád žádné dodatečné informace, je to tíživé.”

„Nedokážu si představit, že by markýzova elita padla před něčím jako jsou nemrtví. Pravděpodobně je už odrazili, ale v závislosti na škodách to bude dobrá příležitost získat právo na markýzovo území.”

„No, pánové, uklidněte se. Proč ho nenecháme nám říct nejnovější informace.”

Vysoce postavení lidé, co spolu mluvili, se otočili ke starému muži s dobrou postavou. Všichni zdánlivě bažili po nových informacích, a tak to šumění najednou ustalo.

„Nemrtvá armáda porazila území markýze Muna.”

Po těch slovech se ticho znovu změnilo na bzučení.

„To nemůže být pravda.”

„Měli by mít jednotky golemů a jednotky mágů.”

„Navíc měli prý od lasičkového lidu koupit spoustu otroků z tygřího lidu a udělat z nich velký prapor.”

„Měli by být jedna z nejsilnějších pěti sil v této zemi.”

„Co se vlastně stalo?”

Jejich překvapení bylo přirozené. Markýz Muno měl velmi širé území, na kterém se těžilo zlato, stříbro a dokonce i mitril a magické rudy. S podporou tohoto majetku a různého bohatství, kterého se nedostávalo ani králi, markýz svolal ozbrojené síly, které by mohly bojovat dokonce i s královskou armádou.

„Musíme počkat na další hlášení, abychom pochopili, co se vlastně stalo. To hlášení o tom, že markýzovo hlavní město padlo, jsme dostali od ptačího člověka z tajné služby vévody Oyugocka.”

V místnosti panovalo ticho, ale pak začal mluvit nejstarší kavalír s holí: „Omlouvám se, ale brzy budu muset zajít za svým lékařem. Omluvte mě, že odcházím.”

„Vážně, i já si mám hrát se svými vnoučaty.”

„Moje chronická bolest se zase ozvala...”

Starší kavalíři jeden po druhém odcházeli. Zůstali tam jen mladý kavalír, co tu novinu donesl, a kavalír ve středním věku. Ti dva samozřejmě chápali, že to, co ti lidé řekli, byly jen výmluvy.

„Všichni jsou mazaní kvůli zisku, co?”

„Královská armáda pravděpodobně vyrazí, aby vymýtili ty nemrtvé. Jelikož je spoustu způsobů, jak přijít k zisku na velkém tažení, nedá se nic dělat.”

„Vám to nevadí?”

„Ne, už jsem doma něco připravil.”

„Co jiného čekat od pravé ruky jeho veličenstva.”

„Vaše excelence, slídit tady po totožnosti je...”

„Ach, správně, omlouvám se. Rád bych od vás, ne, od jistého byrokrata, získal seznam šlechticů bez legitimního dítěte. Byl byste ochoten pomoci?”

„To je úžasné. Štěstí jiných je i moje štěstí. Rád budu poslem.”

A tak dva měsíce poté, co tu informaci přinesl, vyrazila na území markýze Muna ta největší armáda království, co kdy byla zaznamenána.




„Takže všichni příbuzní markýze Muna zemřeli nepřirozenou smrtí?”

„Tím to nekončí. Hrabě Bobi, co se oženil s markýzovou mladší sestrou, a všechny jejich děti se utopili. Byla to nehoda.”

„Opravdu? Slyšel jsem, že neštěstí padlo i na hraběte Muzukiho?”

Po vítězoslavném návratu královské armády, co vyrazila na tažení na území markýze Muna, celá markýzova rodina nepřirozeně zemřela. Nezůstal nikdo ani z přímé, ani z vedlejší rodinné větve.

A tak aby někdo zdědil titul markýze, zdá se, že šlechtici poslali pro lidi, co se přiženili do markýzovy rodiny, ale všichni zemřeli v nehodách nebo na záhadné nemoci. Taková hlášení neustále přicházela do královského hlavního města.

Takové historky byly také mnohokrát námětem jejich hovorů.

„Pokud je to takhle, pak území možná zdědí markýz Ashinen nebo hrabě Fudai, co nemají vlastní území.”

„Ne, území markýze Muna je příliš rozlehlé. Je možné ho rozdělit na 4 nebo 5 území.”

„Má ty dobroto, zrovna teď určitě spoustu šlechticů shání peníze na úplatky.”

„Není divu, že tento měsíc je hodně zájemců o půjčky.”

A pak půl roku po tomto dni vymřely všechny pokrevní svazky markýze Muna až do sedmého kolene. Mezi lidmi se povídalo, že to byla kletba nemrtvého krále.




„Fuu, po markýzovi Ashinenovi zemřel nepřirozenou smrtí dokonce i hrabě Fudai.”

„Ale když pominu hraběte Fudaie, co se utopil ve svém zahradním jezírku, markýze Ashinena zabili kopím v centru města, takže to není nepřirozená smrt, ne?”

„Ale stráže, co byli s ním, si ani nevšimli, kdy ho unesli. Copak se nestal obětí toho nemrtvého krále?”

„Hej, hej, zrovna šlechta by neměla věřit nezodpovědným zkazkám lidí z ulice.”

„No, i když pomineme ty zkazky, takhle tu máme pět vlivných šlechticů, co mohlo zdědit majetek rodiny Muno, ale zemřeli nepřirozenou smrtí.”

„Kolik kandidátů zůstalo?”

„Žádný. Všichni se stáhli.”

Všichni i člověk, co se zeptal, to už věděli. Byla to atmosféra plná sarkastických úsměvů lidí se skrytými tvářemi.

„I když podpláceli, ne, utráceli za zábavu až na hranici bankrotu, stáhli se, protože je vyděsily ty zkazky, co?”

„Ne, dva lidé mezi těmi pěti byli v mládí aktivní průzkumníci labyrintů. Možná bylo moudré, že se stáhli.”

Poté se objevilo spoustu ambiciózních nižších čestných šlechticů, které navedli jejich opatrovníci kvůli zisku. Ale nepřirozenou smrtí nezemřeli jenom ti nižší šlechtici, ale dokonce i jejich opatrovníci, takže kandidáti naprosto zmizeli.

A pak rozdali doly markýze Muna sousedním lordům počínaje vévodou Oyuguckem jako odměnu za vymýcení nemrtvého města.

Jelikož se mezi rytíři, co se účastnili bitvy, ozvalo mnoho nespokojených hlasů, rozhodlo se, že dalších 10 let odevzdají 20% výnosu z dolů králi a půlku ze zbytku rozdělí mezi rytíře. Kvůli tomu hodnota území markýze Muna ostře klesla.

A když zmizel zisk a zůstalo jenom riziko, ubíhala léta, kdy bylo území Muno bez feudálního pána.




„Pánové, víte, že se rozhodlo o lenním pánovi nemrtvého města?”

„Hej, hej, vy, neříkejte tomu nemrtvé město.”

„Správně, mělo by tam žít 20~30 tisíc lidí.”

„Och, omlouvám se.”

Mladý šlechtic přijal od služebné číši vína a svlažil si hrdlo.

„Takže by to měl být buď pátý princ nebo čestný hrabě Toldora. Který z nich to je?”

„Jelikož by bylo špatné, kdyby zemřel člen královské rodiny, bude to čestný hrabě Toldora, ne?”

Mladý šlechtic, co tu záležitost nadnesl, jenom pobaveně poslouchal řeči šlechticů kolem, aniž by sám otevřel pusu.

Jeden zdánlivě netrpělivý šlechtic ve středním věku, co reprezentoval i ostatní, ho pobídl, aby pokračoval. Ale to jméno, které mladý šlechtic vyřkl, nikdo nečekal.

„Znáte všichni baroneta Donana?”

„Ale to je neznámé jméno.”

„Ne, počkat, někde jsem to slyšel.”

„Nebyl z vedlejší rodinné větve vévody Oyugocka?”

„Ach, ten dobrosrdečný malý muž, co? K sedmým narozeninám naší dcery nám dal knihy o hrdinech, co sám nasbíral.”

„Ach, ten muž, co je známý svou láskou k hrdinům, co?”

„Ale nevzpomínám si, že by to byl statečný člověk, co by riskoval život, aby se takhle stal lenním pánem?”

Ano, podle toho, co si pamatovali, bylo vhodné toho nekompetentního muže nazývat nevýrazným. Nevypadal jako muž, co by měl ambice zvýšit si postavení. Byl to naprosto neškodný muž— to byl mezi nimi obecný názor.

„To by znamenalo, že ho s největší pravděpodobností doporučil vévoda Oyugock.”

„Ale umírali i šlechticovi opatrovníci. Myslíte, že by ten obezřetný vévoda Oyugock udělal něco takového?”

„Správně, jelikož doly rozdělili mezi sousední lordy, území markýze Muna je jen velké a nemá žádný specializovaný průmysl. Zuří tam chudoba. Jeho excelence vévoda by teď neměl mít důvod se do toho nějak zaplétat.”

Bylo přirozené, že byli zmatení. Když se pominulo území přímo pod králem, vévoda měl největší území. A nebylo jenom rozlehlé, ale také produkovalo věci jako rýže, sůl, hedvábí a sklářské výrobky.

Navíc také získal doly na území markýze Muna a právo na obchod s doly trpaslíků. Nikdo nevěděl, proč by chtěl území, které bylo jen rozlehlé.

„Vlastně ten baronet Donan žil posledních pět let ve městě na území markýze Muna.”

„Cože? Copak ve městě Muno nezabili dokonce i čestné a nižší šlechtice?”

„Správně, jediná šlechta ve městě Muno je teď baronet a jeho rodina.”

„Přivedl svou rodinu na takové místo, co?”

„Vypadá to, že to jsou světa neznalí lidé.”

„Hm, zdá se, že kromě nekompetentnosti trpí i netaktem.”

„Jelikož má ženu z prostého lidu, jejich šlechtická krev je řídká. Možná proto.”

A tak následujícího roku zdědil titul Muno baronet Donan a stal se baronem a lenním pánem.




Přesuňme se teď jinam, do hlavní budovy na baronově hradě. Deset let po jmenování baronem. Byla to vila, kterou s pomocí vévody Oyugocka dostavěli.

„Takže sňatek s baronesou je vážně...”

„Jo, jelikož ceremonii tolikrát odložili, čekal jsem to. Přišel posel s oficiálním odmítnutím.”

„Můj ty světe, jak ohavné. Pokud chtěli odmítnout, měl sem přijít snoubenec osobně.”

Baron konejšil konzula Jiia, co se rozčiloval pro jeho dobro. Po tom dřívějším překvapivém výbuchu hněvu se uklidnil.

„S tím se nedá nic dělat, stejně to nevypadá, že by to Sorunu zajímalo, a měli mezi sebou desetiletý věkový rozdíl.”

„Ale pokud to takhle půjde dál, brzy propásne svůj věk na vdávání.”

Mluvil bez okolků, protože spolu byli mnoho let. Baron se suše usmál.

„Pokud si Soruna někoho vybere, nebude mi vadit, ani když to bude člověk z ulice.”

„To nemůžeme dopustit. Jelikož zdědí toto území, nemůže být níže než vazalové, co tu sloužili celé generace. Navíc je také důležité přiženit sousední lordy. V tomto nemůžete být nedbalý.”

I když baron přikyvoval na Jiiova slova, už se napůl vzdal nějakého zasnoubení svých dcer. Dokud ho nejmenovali lenním pánem, zemřelo přes sto šlechticů, co se chtělo stát pánem tohoto území. Navíc to nepostihlo jen toho samotného člověka, někdy se stali obětí všichni od rodičů až po vnoučata.

I když by tímto sňatkem unikli z vlastních obtíží, není zaručeno, že je nepostihne nějaká kalamita, pokud se ožení s dcerou pána z prokletého území. Bylo mnoho šlechticů, co smýšlelo takhle.

Dokonce i partner, který je tentokrát odmítl, se s jeho dcerou zasnoubil jen proto, že mu na začátku slíbili, že se stane lenním pánem. Slečna Karina bude vlastně příští rok dospělá, ale dokonce ještě ani teď neměla snoubence.

Bylo to pět let poté, co slečna Soruna potkala svého nového snoubence. A rok před tím, než území barona Muna navštíví nejhorší kalamita.
-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>