DM - kapitola 103

Kapitola 103 – Služebné z hradu Muno

„Takže nikdo nemá žádné námitky, na jaře přestoupíme k tomuto oděvu, co navrhla slečna Arisa.”

Když to vrchní služebná řekla, 20 služek v místnosti zajásalo radostí.

Ale to bylo jenom přirozené. Aspoň myslím. Byl to výtečně rozkošný oděv, co se nedal srovnávat s tím prostým tmavě šedivým pracovním oděvem, co jsme měly do teď.

„Ehm, paní vedoucí.”

Když jsem se podívala na člověka, co promluvil, neztuhla tvář jenom mě, ale všem. Byla to Meeda, co vždycky říkala, co nebylo třeba. A to ve špatnou chvíli.

„Máme finance, abychom všem ušili tak draze vyhlížející oděv? Pokud ano, byla bych radši za bonus.”

Taky bych chtěla peníze, ale není možné, aby nám dali bonus.

Hlavní služebná na Meedu zahlížela očima jako ledové kostky a pak vážně odpověděla: „Nemáme finance navíc.”

Cos to řekla?!

„Rytíř Satou pokryje výdaje na výrobu jedné sady uniforem pro služebnictvo včetně odpovídajících zástěr.”

Ujéé, pokud to má být pro dvacet lidí, kolik zlaťáků to asi bude? Když jsem viděla vlasy a šperky Pochi a ostatních, měla jsem svůj tip, ale je vážně bohatý, co? Co vidí na takovémhle chudém šlechtickém domě, že by pod ním sloužil?

Hádám, že mu asi vážně jde o to, aby se dostal ke slečně Karině?

Ať vás zatratí, vy milovníci velkých prsou.





„Co je asi dneska k večeři~”

„Haa, mám hlad~”

Moje kolegyně Talna a já jsme vešly do jídelny. Jelikož se práce po ránu protáhla, zdržel se i náš oběd.

Naše jídla obvykle sestávají jenom z vařených brambor a osolené polévky, ale je přirozené, že jsme se na oběd za poslední týden těšily.

Pochi a ostatní řekly: „Kořist nanodesu~” a šly lovit ptáky a jiná zvířata. Zahanbily i profesionální lovce, to jsou všichni pololidé takhle úžasní?

„Ach, Talno, Erino. Přišly jste zrovna včas,” zavolala na nás paní kuchyně Gelt.

Och?! Pokud je tady, to znamená to!

„Neříkej mi, že pan rytíř používá kuchyni?”

„Správně, vypadá to, že se snaží připravit pokrm jménem karaage nebo něco takového stylem pokus omyl.”

Ano!

Střetla jsem se s Talnou pohledem a vychutnávala si tu radost. Bylo by nesnesitelné, kdyby nás vyhnali z kuchyně, kdybychom hlučely.

„Hele, hele, Gelt.”

„Já vím, ještě chvilku počkejte.”

Takže dokonce i Gelt se na to těšila.

Když se dveře otevřely, otrokyně pana rytíře nesla talíř s malými tmavě hnědými hrudkami. Jakže se tahle dívka jmenuje? Byla to Lili? To s její tváří je škoda, ale je to hodná dívka a nechová se divně.

„Díky Geltině radě to vyšlo dobře. Ehmm, i když tam jsou i některé dřívější pokusy, pokud chcete.”

„Jo, ty hladovějící služky támhle se o to postarají, žádný problém.”

„Jo, jo, pokud to je pokrm pana rytíře, sním to, i kdyby toho bylo moře~”

„Jo, jo, holky, já vám závidím, že můžete jíst kdykoli.”

Nabodla jsem karaage na vidličku a přinesla si ho před pusu. Je to ode mě trochu smělé, protože to je poprvé, co jsem viděla takový pokrm, ale je to pokrm pana rytíře, bezpochyby to musí být dobré.

Vložila jsem si to do úst a skousla. Horké. Ale je to výborné. Je to jiné než pečené nebo dušené maso. Copak to asi je, myslím, že uvnitř je kuřecí maso, ale nejsem si jistá, co je ta křupavá věc na povrchu. Ale je to výborné.

Když jsem si řekla, že sním ještě jeden kousek, a položila vidličku na talíř, už tam nic nebylo.

„Erino, ty vážně jíš za dva.”

„Ach jo, Erino, taky jsem si chtěla ještě dát.”

Ups, napadlo mě, že si vezmu ještě jeden, ale sama jsem už snědla půl talíře.

Lili se chichotala. Smála se, protože si určitě myslela, že jím podobně jako někdo. To jsem si myslela.





„A proto je ke zvýšení zisku třeba navýšení populace!”

„I když řeknete tohle, co máme dělat se zásobováním jídla.”

„Na to se vrátíme k naší předešlé rozpravě. Přeorganizujme půdu v tomto zbytečně rozsáhlém městě a pole udělejme uvnitř jako ve městě Seryuu. Podle pánova průzkumu by mělo být možné udělat pole ze 70% města.”

Položila jsem čaj a zákusky na místo, kde nebudou překážet slečně Arise a konzulce Nině, co zrovna byly uprostřed zapálené debaty.

Ale stejně, tahle dívka vážně nevypadá na 10 let.

Rovnocenně mluvit o politice s paní Ninou, vážně byla génius. Dokonce i paní Nina a vážený baron ji oslovují jako slečno, i když je rytířova otrokyně. Navíc se zdá, že ten prototyp nového oděvu pro služebné udělala ona. Úžasný člověk je úžasný ve všem. Bůh není fér.

„Jak dlouho má ten chlap v úmyslu spát? Slečno Ariso, nedáváš svému pánovi příliš práce?”

„V žádném případě, i dneska spíme spolu.”

Nebezpečné, když jsem pokládala šálek, skoro jsem ho upustila.

Cože? Ten člověk spí s tímhle dítětem. Když si pomyslím, že se neomezuje jen na svou nádhernou blonďatou manželku s velkými prsy, ale že jde i po téhle malé dívce. To je nečekané.





„Erino, ustup. Talno, nedrž se zpátky.”

Dneska jsme trénovaly ve městě spolu s novými branci. Talna a já jsme původně vojáci, ale baron hledal lidi, co by se dokázali postavit zlodějům ze své armády, takže jsme změnily práci a staly se z nás služebné a stráže pro slečny.

Jestlipak je to tím, že mi vážně není moc smutno, ani když jsem se doslechla, že baronovu armádu skoro vyhladili. Kdybych nezměnila práci, stala by se ze mě zombie a nakonec bych skončila rozplácnutá pod nohama obrů.

„Tou! Nanodesu.”

„Nyu~ naivní~?”

Na mírně odděleném místě spolu bojovaly Pochi a Tama. S dřevěnými meči.

Pochi se do boje vrhala úžasnou rychlostí. Ale Tama byla také úžasná, protože se tomu dokázala vyhnout. V boji 1 na 1 by byl sir Zotor silnější, ale kdyby to bylo 2 na 1, pak by s největší pravděpodobností vyhrály. I když jsou tak roztomilé, co jiného čekat od zvířecích lidí.

No, ty dvě jsou pořád ještě daleko.

„Takže, jdu na to.”

„Dobrá, kdykoli.”

Žena z ještěrčího kmene bodla svým kopím s rudou září, zatímco vykřikla hlasem prosyceným bojovým duchem. Sir Zotor to odrazil svým štítem a kopí sklouzlo.

Ještěrčí žena to zdánlivě čekala a zaútočila druhou stranou kopí. Mířila na paži sira Zotora, ale on to vykryl mečem.

Úroveň boje těchto dvou je příliš vysoká, takže jsem si z toho nemohla vzít příklad. Nebo spíš proč během tréninku používají magické zbraně?

„Našla jsem tě! Dneska s tebou budu bojovat!”

Ach, zase.

To, jak slečna Karina vyjadřuje svou lásku, je vážně dětinské. Pan rytíř, co povzbuzuje Pochi a ostatní, utrpěl výzvu k boji. No, ta prsa, co se houpala, jak se jim zlíbilo, byla mezi vojáky vážně populární... Ach jo, ať už jí odpadnou.

Slečna Karina se pohybuje jinak než dřív, už to nebylo v říši lidí. Vypadalo to, že to byl účinek úžasného magického nástroje, kterému se říkalo artefakt nebo tak nějak.

Ale rytíř se těm útokům vždycky dovede vyhnout. Není potom také celkem úžasný?





Zatímco mi srdce plesalo nad melodií z rákosové flétny odněkud, prala jsem. Vážně nevím, kdo to hraje, ale je to pěkná melodie.

Spolu s tou melodií dorazila i pěkná vůně.

Ku, prosím, přestaňte s tou vůní, protože umírám hlady.

Když jsem se otočila, byla tam elfí dívka, co měla v ruce rákosovou flétnu. Pokud se nemýlím, je to jedna z rytířových milenek. I když ten člověk vypadal neškodně, vydržoval si sedm manželek a milenek.

Něco tu vonělo. Zdálo se, že to vycházelo z toho pečiva, co ta dívka držela v druhé ruce.

„Slintáš.”

Když to elfí dívka vypíchla, v panice jsem si otřela pusu.

Omlouvám se~ je to vážně výborná vůně.

„Hm,” řekla elfí dívka a dala mi tenké pečivo. Vážně nevím, co tím jedním slovem myslela. Jestlipak jsou všichni elfové tak málomluvní?

Kdyby nedodala „kousni si”, nikdy bych nepochopila, co tím myslela.

Ukousla jsem si rožek pečiva a dávala si přitom pozor, abych neotevřela pusu moc.

Vý-bor-né—!

Co to je. Je to až moc výborné. Ačkoli to dřívější karaage bylo taky výborné. Nevím, jak bych to měla vyjádřit. Je to měkké a sladké, ach, chtěla bych znát víc slovíček. Zdá se, že se tomu říká francouzská palačinka.

„Děkuju, je to velmi výborné. To připravil pan rytíř, že?”

„Hm.”

Aha, takže to byl vážně on.

Vážně se mám snažit provdat do bohaté domácnosti? Nevadilo by mi být osmá.





„Erino, máš teď čas?”

„Jo, musím jenom poskládat prádlo.”

„Tak to prozatím odlož a připrav kočár.”

„Hm, dobře. Kdo pojede ven?”

„Zdá se, že pan rytíř má ve městě něco k vyřízení.”

Ooch, tohle je šance seslaná z nebes!

„Nech to na mě, rychle přistavím kočár k bráně.”

„Prosím.”

Byla jsem naivní.

Když půjde ven, bude se svou manželkou, jasné. Pan Satou nebyl sám, byl s paní Nanou. S manželkou.

Bohužel se zdá, že ten plán provdat se do bohaté rodiny, nijak brzy nerealizuju.
-----------------------------------------------

~ Karaage jsou kousky kuřecího (většinou) obalené v bramborovém škrobu a osmažené. Kdyby se někdo chtěl jóó poučit o japonských jídlech, naprosto doporučuju anime a/nebo novelu Isekai Izakaya Nobu ^_^ ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>