HK - kapitola 57

Kapitola 57 – Rodiče, trest?!

—Po desetiletí polapili mé pohřešované rodiče?! A navíc je můžu uvařit, jak jen budu chtít?!

„Ritzi, co se stalo?”

„!”

Byl jsem duchem nepřítomný, představoval jsem si, jak bych měl svoje rodiče uvařit.

„Ach, promiň, jen mě to překvapilo.”

„?”

Složil jsem dědečkův znepokojující dopis a dal si ho do vnitřní kapsy svého kabátu. Pak jsem všechno vysvětlil Sieg, co mě ustaraně sledovala.

„Je to dopis od dědečka, píše v něm, že našel mé rodiče.”

„Aha.”

Copak to asi je. Nevím, jestli se mám cítit dobře nebo špatně. Zdálo se, že i Sieg byla zmatená, co by měla dělat.

„Hm. Co mám dělat.”

Zrovna teď nejezdí žádné drožky. Na koni jezdit neumím, takže si nemůžu ani pronajmout koně. Možná bude nejlepší, když vyrazím zítra ráno a vezmu rodiče s sebou do vesnice. Kdyby to šlo, rád bych vyrazil hned, ale nemůžu obtěžovat Sieginu rodinu.

Ty myšlenky jsem měl možná vepsané na tváři, protože Sieg něco navrhla: „Ritzi, proč mého otce nepožádáš o kočár?”

„Ech, ne, to nic. Vždyť od dědečka neutečou, takže bude stačit, když vyjedu zítra.”

„Ale copak se o ně nebojíš?”

„...”

Bát se, co? Na jedné straně byl dědeček na vrcholu frustrace a na druhé mé rodiče, co si neuvědomují vážnost situace. Víc se bojím o dědečka. Takhle možná omdlí kvůli vysokému tlaku.

„Nemusíš odmítat. Jsme rodina, ne?”

„Děkuju. Tak prosím řekni tchánovi.”

„Dobře.”

Přesunuli jsme se do obývacího pokoje a požádali tchána o kočár.

„To je hračka.”

„Děkuju.”

Přípravy proběhly hladce a brzy bylo na čase vyrazit do hlavního města. I tchán chápal, co jsem tím zamýšlel, když jsem Sieg přiměl tady odpočívat. Teď jsem si mohl oddechnout.

„Promiň, že je to najednou takové hektické.”

„Ne, to nic.”

Měl jsem pocit, že zítra tu svoji loď nestihnu, takže jsem slíbil, že se sem zítra vrátím.

„Takže se uvidíme později.”

„...Jo.”

Políbil jsem Sieg, co se mnou šla až k hlavnímu vchodu, na tvář a odešel. Kdybych se tady zdržel, zůstala by venku, když je chladno.

Tři hodiny poté, co jsem se rozloučil se Sieg. Když nastal nový den, jsem dorazil do markýzovy vily.

„Vítejte, pane Ritzharde.”

„Omlouvám se, že přijíždím v takovou hodinu.”

„To nic není, pane.”

Kabát a klobouk jsem nechal u sluhy a spěchal za svými rodiči. Komorník řekl, že nespali a čekali, protože možná přijdu. Komorník mi otevřel dveře a já vstoupil dovnitř.

„—Otče, matko!”

Byli tam moji rodiče.

„Ale, Ritchane.”

„Jéé, Haru, dlouho jsme se neviděli.”

„...”

Jak jsem viděl jejich neměnnou uvolněnou povahu, veškeré pocity nepřátelství zmizely.

Jen tak mimochodem, otec mi říká Haru, protože tak říkal mému dědečkovi z matčiny strany, kdo měl podobné jméno jako já (Rikhard). Když byl dědeček ještě naživu, otec mu mnohokrát řekl Haru-kun.

Můj otec byl v podivné póze.

„Proč jsi takhle...”

„Otec mi řekl, abych se celou noc zamýšlel nad svým počínáním.”

„...Dobrá.”

Otec klečel na kamenné podlaze. Zdá se, že to je posed na zamýšlení z nějaké vzdálené země. Matka stála za ním a tvářila se, jako kdyby chtěla říct: „Jak obtížné~”

Pak jsem se zeptal na to, na co jsem se vždycky chtěl zeptat: „Kde jste vůbec byli?”

„Promiň, Ritchane, ztratili jsme se. I když jsme se chtěli vrátit, nemohli jsme~”

„...Aha.”

Tak nějak jsem to čekal. No, nikdy mi nepřišlo nevhod, že tu moji rodiče nebyli, takže jsem vážně neměl nic, kvůli čemu bych je odsuzoval.

„Ale stejně jsem ráda, že jsi v pevném zdraví~”

„Matko, otče, také vypadáte zdravě.”

„No ano, jsme velmi zdraví! Ale Ritchane, vypadá to, že se ti vede dobře, a taky jsi už dospělý. To jsem ráda.”

„Správně. Ta tvoje tvář je tvář dospělého.”

No, během toho desetiletí jsem zestárl a taky jsem měl různé povinnosti. Za deset let se člověk hodně změní. Teď už jsme se dozvěděli, co jsme od sebe chtěli vědět, takže jsme ztichli.

Za chvilku se podával teplý čaj. A pak se dveře velkou silou rozletěly.

„Ritzharde, ty jsi přijel?!”

„Dědečku...”

Dědeček vešel do místnosti v pyžamu a svrchníku. Vypadalo to, že na mě čekal. Cítil jsem se provinile. Podíval se na otce pohledem, co říkal „jak směšné” a pak začal mluvit: „Hoj, chytil jsem tvoje rodiče. Dělej si s nimi, co chceš.”

„...Ach, děkuju.”

I když mi říká, abych si s nimi dělal, co chci, je to problematické. Vážně ke svým rodičům necítím hněv nebo vztek.

„Proč nic neděláš?! Budeš se cítit mnohem líp, když mého hloupého syna aspoň jednou uhodíš, ne?!”

„Ale to je trochu...”

„Ty nejsi naštvaný?! I když máš před sebou rodiče, co ti vnutili postavení lenního pána a na deset let tě opustili?!”

„Hm~m.”

Dědeček se třásl hněvem, ale já jsem takový pocit neměl, což bylo divné. Většinu lidí by to rozlítilo.

„Ritzharde, vypusť svůj hněv na toho muže, co se tak fláká!”

„Ehm, co mám dělat.”

Velmi jsem si přál, abych splnil dědečkovo očekávání, ale pořád jsem neměl důvod zraňovat někoho jiného.

„Nuu! Richelle, proč je tvůj syn... tak... laskavý!” stěžoval si dědeček Richelle – mé matce – s otráveným výrazem.

„Nejdražší tcháne, otec nás od mala učil, abychom se nespoléhali na druhé, takže Ritchan ani nepomyslel na to, že by se na nás spoléhal, a kvůli tomu není naštvaný~”

To je možná pravda. Nic jsem od otce nebo od matky nečekal. To samé jsem mohl říct o všech ostatních, ale pak jsem si uvědomil, že existovala jedna výjimka. Sieglinde. Ve veškerém smyslu slova to byla jediná žena, na kterou jsem se mohl spolehnout. Měl jsem radost, že jsem si uvědomil, že mám někoho takového.

Měl jsem pocit, že mě posílilo vědět, co jsem cítil ke svým rodičům, ale to se týkalo jenom mě. Dědeček se třásl a držel se za hlavu.

„Jééé!! Já už to nesnesu!”

„Dědečku?”

„Ty, ty hloupý synu!! Ty jsi kořenem všeho zla!!”

Jak to dědeček řekl, veškerou svou silou vrazil otci facku. Otec se kutálel po zemi a matka pomalu běžela za ním a u toho říkala: „Ale ale~”

„Měl bych udělat aspoň tohle, abych se cítil lépe! Ritzharde, udělej z tohohle mého hloupého syna lenního pána! A pak nějakou dobu budeš žít tady.”

„Ach, to by mohlo být pěkné.”

„Zase jsi tak měk— ha?! —Tak snadno, vážně?!” Dědečka to nakonec překvapilo, a tak se mě zeptal.

„Po pravdě řečeno, Sieg není v moc dobrém stavu, takže jsem měl v plánu ji tady nechat, dokud se dítě nenarodí. Ale kdybych ji tu nechal samotnou, jen bych se bál a cítil se osaměle.”

„S-správně!” Dědeček přiběhl k otci a nakopl ho. „Hej, slyšel jsi, ne?!”

„...T-tati, předtím se tě chci na něco zeptat.”

„Co? Tohle ti říkám hned, nemáš právo odmítnout!”

„To, no, jo. Dobrá. Pravděpodobně.”

Otec byl zvědavý na Sieg.

„Sieglinde je Ritzhardova manželka.”

„He~ Haru, ty ses oženil~”

„Ale ale, Ritchane, vážně~”

Moji rodiče nereagovali na sňatek svého syna tak překvapeně. No, ale já to čekal. V téhle neměnné uvolněné atmosféře dědeček zakončil své vyprávění.

„Pro dnešek si odpočiňme. Ty zůstaň tady a kaj se. Richelle, ty si můžeš jít odpočinout do ložnice.”

„No, tcháne, to nic. Zůstanu tady.”

„To ti nemůžu dovolit.”

„Ne, tady to je ráj. Není tu zima a ani žádná zvířata.”

„...”

Dědeček rozkázal jenom otci, aby spal na tvrdé podlaze, ale matka trvala na tom, že tu zůstane. Nakonec se dědeček podvolil a dal matce přikrývku.

Následujícího dne. Jsme brzy vyrazili do domu Wattinů. Nejenom že mě doprovázeli moji rodiče, ale jel i dědeček.

„Ty hloupý synu, neříkej tu nic zbytečného, jasné?”

„Ano, pane~”

„Na konci to usekni!”

„A~no.”

„Neprodlužuj ani uprostřed!!”

„Dobrá dobrá.”

„Neříkej to rychle a dvakrát, ty hlupáku.”

„Tohle je těžké.”

„...”

Dědeček si možná myslel, že to je ztráta času nebo něco takového, takže otce zatahal za malíček. Ale otec vesele řekl: „Tohle mi pomůže s bolestmi ramen~”

Nálada byla strašná, ale alespoň jsme se dohodli na plánu. Každopádně se musíme vrátit zpět do mé vlasti a napsat dokument, kterým bych delegoval své povinnosti lenního pána. Pak budu muset požádat rodinu z bojové rasy, aby se postarali o mé rodiče, a připravit se na polární noci.

„S těmi přípravami na polární noci to není nic těžkého~ Jsem na to zvyklá.”

„Ach, aha.”

Matka vynikala v lovu malých zvířat. Ví, jak uchovat jídlo a jak na ruční práce, takže jsem se tím pravděpodobně nemusel trápit. Problémem byla schopnost mého otce být lenním pánem. Jelikož se mu dostalo vzdělání, co se týče správy území, bude pravděpodobně v pořádku, ale trápí mě, jak bude jednat s vesničany nebo s vojáky v pevnosti.

„Otče, budeš jako lenní pán v pořádku?”

„V pořádku, v pořádku~ pravděpodobně.”

„...”

Když jsem viděl svého otce celého vysmátého, bolestně dobře jsem chápal, proč se dědeček vzdal pomyšlení, aby ho vychoval jako lenního pána.

Jak jsem stáhl obočí, matka mě zatahala za rukáv.

„Ritchane, neboj se. Pokud se něco nevyvede, omluvíme se~”

„...Správně.”

Trápilo mě to.

Zatímco jsem byl pořád tak rozrušený, kočár vyjel. Dědeček dělal otci neustále přednášku o tom, co to je být lenním pánem, ale nejsem si jistý, jestli se to k němu dostalo.





Za tři hodiny jsme dorazili do domu Wattinových. Matka připravila malý dárek. V košíku měla bobulový koláč, co upekla. Samozřejmě jsme neměli čerstvé bobule, takže ho upekla s džemem a sirupem. Upekla ho, když jsem řekl, že Sieg má ráda bobulové koláče.

„Bylo by pěkné, kdyby jí chutnal. Ale je těhotná, takže se jí možná změnily chutě.”

„Pokud to tak dopadne, sníme ho všichni spolu.”

„Dobrá.”

Jelikož otec dostal vyhubováno, aby neříkal nic zbytečného, byl velmi krotký. Bylo to poprvé, kdy jsem ho viděl oblečeného jako ze škatulky. Vždycky měl na sobě obnošený oděv a vlasy měl vždycky rozcuchané. Když jsem ho viděl v obleku, vážně vypadal jako důstojný šlechtic. I matka měla šaty. Udivovala mě ta složitá výšivka na nich.

Hodní lidé v domě moje rodiče vřele přivítali. Vážně jsem jim vděčný.

Jak dědeček otce naváděl, mohl se akorát představit a odpovídat krátkými větami. Ale díky tomu pokračovalo setkání hladce.

Sieg chutnal koláč, co matka upekla. Řekla, že ji to potěšilo, protože kvůli ranní nevolnosti nic nejedla.

A pak jsme mluvili o tom, jak předám povinnosti lenního pána svému otci.

„Až mu předám svou práci, přemýšlím, že bych byl tady, dokud se dítě nenarodí.”

„To je skvělý nápad!”

Naštěstí tchán souhlasil.

„Pokud by to šlo, rád bych tu nějak pracoval.”

„Tak bys mi mohl pomoct s mým rančem? Poslední dobou nám chybí pracanti. Ach, pokud se ti tedy bude chtít, Ritzharde.”

„Pokud budu moct!”

„Skvělé!”

Jelikož byla tato oblast plná vegetace, říkalo se jí zelené srdce. Když tchán odešel od armády do výslužby, začal kultivovat své soukromé pozemky a nyní spravoval ranč.

Ale bude trvat přinejmenším měsíc, než se sem budu moct zase vrátit. Na loď se nalodíme zítra večer. Tchán řekl, že bychom měli strávit noc tady, takže jsem jeho laskavost vděčně přijal.

I tchyně řekla, že bychom jako pár měli trávit čas spolu, takže jsem se přestěhoval do pokoje, co mi připravili.

Jakmile se dveře zavřely, Sieg mě zezadu objala.

„Jé!”

„Ritzharde!”

„C-copak?”

„Jsem šťastná.”

Řekla, že ji opustila ta nervozita, že bude sama, takže se cítila, jako kdyby mohla létat.

„Ale zítra se musíme rozloučit.”

„To... vydržím.”

„Aha. To je dobře.”

Pak jsme si spolu povídali, až dokud nebyl čas jít do postele.

Druhého dne jsem odešel a se Sieg jsem měl co možná nejméně kontaktu, protože jinak by bylo loučení bolestné.

Vrátil jsem se do své země a naučil svého otce povinnosti. Pak jsem také zkontroloval všechny domy, co se příprav na polární noci týče. Přitom jsem také informoval vesničany, že na chvilku odcházím z vesnice a že mě zastoupí můj otec.

Měsíc rychle utekl.

A pak nastal den, kdy jsem odjížděl do Sieginy země.

„Tak Haru, zatím~ Pozdravuj Sieglinde a její rodinu~”

„Dobře.”

„Ritchane, tohle si sněz na lodi.”

„Děkuju.”

Možná to bylo proto, že otec teď byl lenní pán, ale měl na sobě tradiční oděv, o kterém řekl, že nemá rád. I matka jednala trochu rychleji, aby ho podpořila.

„Otče, matko, nechávám vám vesnici na starost.”

„Nech to na mě.”

„Bude to v pořádku~”

„...”

Ach, přece jenom mě to trápí!!

Ale důležitější bylo, že jsem se bál o svou ženu.

Zatímco jsem se v duchu omlouval vesničanům, odjel jsem do cizí země.
--------------------------------------------------

~ Takže kanibalismus se nakonec nekonal... A pokud Ritz zůstane v Siegině vlasti (Německu), můžeme se těšit na spoustu tamějších receptů :) ~

<Předchozí>...<Následující>