12K - kapitola 13

Kapitola 13

Ribi řekla: „Taiho, jste v pořádku?”

Rokuta se na ni usmál. „V pohodě, v pohodě. Co se vězení týče, tohle není tak špatné. Je lépe vybavené, než bych čekal.”

Když se rozhlédl po místnosti, musel přemýšlet, k čemu byla původně zamýšlena. I když nebyla vůbec prostorná, jen stěží připomínala tradiční žalářní celu. Vypadalo to, jako by ji někdo vytesal z bílého kamene. Vzadu byl výklenek na spaní vybavený postelí. Část místnosti oddělenou přepážkou zabíral divan.

V rohu byla studna a lavor a také sada kuchyňského náčiní. Když vzhlédl – vysoký strop v něm skoro vyvolával závrať – do skály byl vytesaný stropní světlík. Jakmile nastane úsvit, vpustí dovnitř přirozené sluneční světlo.

Rokuta se šklebem řekl: „Takže Ribi, můžeš se postarat o to dítě?”

Ribi se trochu začervenala. „Těžko říct. Není to zrovna moje stránka.”

„Ty nemáš děti?”

„Kdysi dávno jsem měla manžela a dítě. Když mě jmenovali ministrem, šli jsme si každý svou cestou. To bylo během vlády předchozího krále, takže to už nějakou tu dobu bylo.”

„Copak jste se oba nezapsali do Seznamu kouzelníků?”

„Můj manžel byl proti.”

„Aha.”

Když se královští a provinční úředníci stali kouzelníky, bylo takové rozloučení nevyhnutelné. Na seznam se dala zapsat nejbližší rodina, ale přiženěné a vzdálenější vztahy ne. A zatímco kouzelníci mohli při budoucích jmenování počítat s přednostní péčí, prosté plynutí času znamenalo, že také mohli očekávat, že časem přijdou o mnoho přátel a rodiny.

„A co tvůj doprovod?”

Královští místokrálové obvykle cestovali s několika osobními asistenty a sluhy.

„Předpokládám, že je zadrželi. Neslyšela jsem, že by někoho popravili, takže doufám, že jsou někde v bezpečí v domácím vězení. Zbytek královských poslů je pravděpodobně ve stejné situaci.”

„No, dobré vědět.”

Bylo vysláno šest úředníků jako vícekrálové, aby „radili” každému provinčnímu lordu a premiérovi. Jejich úkolem bylo přivést provinčního lorda zpět na správnou cestu, poučit jej, jak fungoval nový režim a opravit jakoukoli chybu, ke které by došlo. Ale jelikož většinou jednali s bandou zbabělých starců, z jejich snahy vzešlo málo dobrého – nebo v tomto případě málo dodatečné újmy.

En bylo tak moc mimo kontrolu.

„A jak jsi na tom, Ribi? Nepřihodilo se ti nic neobvyklého?”

Na tváři se jí objevil utrápený výraz. „Předpokládám, že bych měla říct, že jsem v tomto ohledu požehnaná. Atsuyu ještě nesešel tak daleko z Cesty.”

„Co je s Atsuyem? Co provinční lord?”

„Slyšela jsem, že provinční lord má chatrné zdraví. Odebral se hluboko do paláce a zůstává naprosto z dohledu a všechno nechal na Atsuyuovi.”

Ribi pohoupala dítě ve svém náručí. Od té doby, co jej vyňali z youmova zobáku, klidně spalo.

„Podle zkazek, co kolují mezi ministerskými úředníky, není naprosto příčetný. A není schopen vykonávat své povinnosti. Předtím žil v neustálém strachu z krále Kyoua. Dokonce i teď odmítá vykročit z Vnitřního dvora bez ohledu na to, co všichni říkají. A přesto se zdá, že zažíval okamžiky příčetnosti, kdy si svolal své ministry a vydával rozkazy. Od té doby se jeho stav zhoršil. Je přesvědčený, že jeho vazalové jsou vrazi, které poslal král Kyou. Atsuyu neměl na výběr a musel zakročit, jinak by se vláda zhroutila.”

„Hm.”

„Ach ano. Nikdy jsem nečekala, že by se Atsuyu uchýlil k tak neomalenému a výstřednímu počínání. Neodvrhl svůj smysl pro morálku, takže to musí být pro dobro svého lidu.”

„Ganboku je vskutku vzkvétající. Překvapilo mě, jak je to město úžasné.”

„Atsuyu je schopný správce. V rámci těch uvalených omezení si vedl výjimečně dobře, i když neměl žádnou vládnoucí pravomoc.”

„Z tohohle se Shouryuu jen tak nedostane. Až příliš se poflakoval.”

„Tím nemůžete myslet—” řekla Ribi s utrápeným výrazem na tváři. „Dívá se na svět očima krále a ne jako my. Atsuyu si nedokázal představit, o čem král přemýšlí, ztratil trpělivost a jednal zbrkle. Jeho vazalové a lid jej milují a respektují, ale obávám se, že všechen ten obdiv mu stoupl do hlavy.”

„Kdo ví.”

„Tohle stranou,” řekla Ribi, jak se podívala na dítě. „Jak je vám doopravdy, Taiho? Vypadáte bledě.”

„Jo.” Rokuta přikývl a posadil se na divan.

„Pokud jste unavený, měl byste se natáhnout a trochu si odpočinout.”

„Dobrá rada.”

Natáhl se na divan. Přejít přes místnost k posteli nemělo smysl.

„Taiho?”

„To ta krev. Promiň, ale myslím, že mám na tohle pro teď právo.”

„Krev?”

„Když zemřel Ekishin.”

Ribi zalapala po dechu. „Ekishin. Není to jeden ze Seishouových důstojníků?”

„Ano. Udělal špatnou věc pro správný důvod.”

Ribi chvíli nevěděla, co dělat s dítětem, pak ho položila na stůl a přešla k divanu. „Omluvte mě,” řekla a dotkla se hřbetem ruky Rokutova čela. Bílý kámen byl na dotyk horký.

„Máte horečku.”

„To je mi špatně z té krve.”

„Bolí vás něco?”

„Něco takového ještě zvládnu.”

„Promiňte, že se ptám, ale je Shashi váš známý?”

Shashi, zopakoval si Rokuta pro sebe a pak si vzpomněl, že Shashi byl ministr, co velel osobní stráži provinčního lorda. Shajin byl zodpovědný za bezpečnost krále. Když se jednalo o postavení nižší než král, mluvilo se o tom titulu jako o shashim. Ačkoli to byl Daiboku, co se zabýval každodenními povinnostmi.

„Takže Kouya je shashi. Vážně se vypracoval.”

„Má velmi neobvyklou schopnost zkrotit youmu.”

„Vlastně toho youmu nezkrotil, spíš ho ten youma vychoval.”

„Ech?”

„Promiň, to ti vysvětlím později. Jsem vážně unavený.”

„Dobře.”

Ribi přikývla. Rokuta zavřel oči. Ten omamný pach krveprolití na něm visel jako mokrá, páchnoucí přikrývka.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>