HK - kapitola 55

Kapitola 55 – Sladkokyselý koláč

Už to byly tři dny, co jsme dorazili do Sieginy domoviny. Dneska jsme šli ven všichni tři společně – dědeček, Sieg a já. Večer zajdeme na návštěvu k Emmerichovi a Aině.

Sieg a já jsme v obýváku čekali, až se dědeček doobleče. Dneska měla Sieg šaty uvázané pod prsy, takže jí to neomezovalo břicho. Byly to umírněné šaty. Samozřejmě je pro Sieg, co byla možná těhotná, připravil dědeček. Ano. Možná měla v bříšku dítě. Ještě to nebylo jisté, ale stačilo na to jenom pomyslet a srdce mi tlouklo rychleji a byl jsem roztěkaný. Zdálo se, že se mi ta moje roztěkanost ukázala na tváři, takže mě Sieg mnohokrát varovala.

Svoje šarlatové vlasy měla svázané. Měla je přirozeně zvlněné, takže je měla svázané do kulatého tvaru. Pomalu jsem si ji prohlížel. Pomyslel jsem si, že za poslední rok jí vlasy celkem dost vyrostly.

Protože jsem se na ni nedíval kradmo, ale přímo, Sieg si toho všimla.

„Copak?”

„Ne, jen jsem si říkal, že je moje manželka vážně rozkošná.”

„...To od tebe nechci slyšet.”

„Co tím myslíš?”

„...Dovolávám se svého práva mlčet.”

„?”

Zeptal jsem se jí, co tím myslela, ale Sieg si založila ruce na hrudi a se zamračením zavřela ústa. No, to je jedno. Usrkával jsem kávu, která mi vychladla.

„Jen tak mimochodem, dědeček si nevezme tu medvědí kožešinu, že ne?”

„Určitě ne?”

Dědečkovi se ta medvědí kožešina, co jsme mu dali, vážně líbila. Když měl příležitost si ji vzít, vždycky si ji vzal jako plášť jako Teoporon. A vesele napodoboval jeho počínání.

Zatímco jsme si povídali, dědeček vyšel ze svého pokoje. Měl na sobě úhledný oděv na ven.

„Nechal jsem vás čekat,” řekl dědeček a já jenom naznačil rukou, že ne.

To jenom, že já a Sieg jsme byli zbytečně rychlí.

„Dědečku, kam dneska půjdeme?” zeptala se Sieg trapně, zatímco ji děda bral pryč.

„Tuhle zábavu si nechám na později.”

„Vážně.”

Takže pojďme! S touhle dědečkovou hláškou začal náš zábavný výlet. Dědeček nabídl Sieg rámě a prohlásil se za její doprovod. Podíval se na mě a zeptal se se zlomyslným úsměvem: „Chceš rámě?” Ale já uctivě odmítl.

Naším kočárem, kolem kterého projížděli parní vozy, jsme brzy dorazili do cíle.

„Dědečku, co to je?”

„Největší zoo na světě.”

„He!”

To obrovské zázemí pojmenované po hlavním městě bylo postaveno před několika dekádami a evidentně to bylo jedno z největší zázemí na světě. Jakmile jsme vešli dovnitř, přivítala nás brána, kterou podpíraly dvě sochy, které měly rysy kultury dalekého východu. Udivilo mě to.

Vegetace tu byla hustá a odpočívala tu zvířata. Byla tu zvířata, která jsem ještě nikdy neviděl, takže jsem se dědečka nakonec zeptal na spoustu otázek.

„Dědečku, co to je?!”

„Co, ty neznáš opice.”

V zoo bylo tolik neznámých zvířat. Byla plná překvapení. Sieg sem evidentně několikrát zašla se svou rodinou. Byla tak spolehlivá.

Ze všeho nejvíc mě překvapila výstava bílých medvědů. Naklonil jsem hlavu ke straně, protože byli jiní než bílí medvědi u nás doma.

„To jsou polární medvědi.”

„H~m.”

Na informační tabulce se psalo, že polární medvědi žijí v moři za polárním kruhem. Tohle jsem slyšel od otce, takže to nebylo tak překvapivé, ale zajímalo mě to, protože byli jiní než bílí medvědi, co jsem v lese viděl s Teoporonem. Také bylo divné, že naši medvědi žili v lese, ale neukládali se na zimní spánek.

„Hej, co se děje?”

„Nic.”

Rozhodl jsem se o tom moc nepřemýšlet a pokračoval dál.

Když jsme skončili s prohlídkou zoo, šli jsme do jednoho podniku na oběd a pak se vrátili domů.

Když jsme se vrátili, Sieg a já jsme prostě odpočívali. Dneska večer máme schůzku s Emmerichem. Takže nemáme nic jiného naplánovaného.

Dědeček šel ven, protože měl nějakou práci. Titul odkázal strýčkovi, ale pořád měl napilno. Nebo tak to řekl komorník.

„Sieg, půjdu na chvilku ven.”

„Kam?”

„Koupit Emmerichovi nějaké cukroví.”

Jak jsem to řekl, vstal jsem, ale Sieg mě popadla za kabát.

„Hm?”

„Půjdu taky, tak chvilku počkej. Půjdu si opravit líčení.”

„Sieg, prosím, zůstaň doma.” Řekl jsem, že zoo byla velká, takže byla určitě unavená.

„Proč mě tu necháváš.”

„Protože...”

Celkem dost jsme se nachodili. Nechtěl jsem, aby se přepínala.

„Nechci, abys šel sám.”

„I když řekneš tohle, mluvím zdejší řečí a jsem na ulice zvyklý.”

„...To je něco jiného. To jsem nemyslela.”

„...Takže?”

Sieg svěsila ramena a vzhlédla na mě. Kvůli čemu se asi moje manželka styděla.

Vzal jsem Sieg za ruku.

„Copak, Sieglinde?”

„...”

„Pokud mi to neřekneš, tak se to nedozvím.”

Pohladil jsem Sieg po tváři a otočil jsem její tvář k sobě. Mračila se, takže jsem ji pohladil, aby se cítila lépe.

Za chviličku se její mračení vyhladilo a vrátila se do své obvyklé nálady.

„Takže copak?”

„No, není to tak důležité, to jenom—”

„Jenom?”

„V zoo se na tebe dívala jedna mladá dívka.”

„Ech, to je všechno?!”

„...”

„Styděla ses, protože jsem jako vesnický balík?!”

„Ne, hlupáku!”

„Ech?”

„...”

Jemně mě uhodila, ale já to pořád nechápal.

„Druhému pohlaví se jevíš atraktivně, ne?! To to je!!”

„Ach~”

Zapomněl jsem. Že tady jsem byl pohledný.

„Takže tě trápilo, že by mě odlákala nějaká žena, kdybych šel ven sám! Aha!”

„...”

Požádal jsem Sieg o ruku, protože jsem se do ní na první pohled zamiloval, takže je možná přirozené, že se bojí. Ale po svatbě už jsem se na žádnou jinou ženu nepodíval. Chci jí to říct, ale pravděpodobně by bylo těžké ji přesvědčit.

„H~m.”

„...”

„Ale po svatbě jsem se díval jenom na tebe, Sieg.”

„!” Oči se jí rozevřely dokořán. „...No ano, na bále bylo mnoho pěkných dam, ale ty ses na ně vůbec nepodíval.”

„Vidíš?”

Zdálo se, že to Sieg zaznamenala. To jsem rád.

„Tak se není čím trápit, ne?”

„...”

Přemýšlel jsem, jestli ji to přesvědčilo, ale když jsem se jí podíval do tváře, nevypadalo to tak.

Pomyslel jsem si, že ji tady takhle nemůžu nechat.

„Netvař se takhle, Sieg.”

„Jak?”

„...Tak nějak provokativně.”

„...”

Ale byla tu možnost, že byla těhotná, takže ji nemůžu jen tak povalit.

„Mám to!”

„?”

Tleskl jsem.

„Uděláme jednoduché cukroví jako dárek! Sieg, taky můžeš pomoct!”

„!”

Popadl jsem ji za ruku a vytáhl ji na nohy.

„Sieg, co je tvoje oblíbené cukroví?”

„Tvůj koláč s čerstvými bobulemi.”

„...”

Když jsem slyšel, jak to řekla s tak vážnou tváří, začalo mi být trapně.

„V tuhle dobu nejsou žádné čerstvé bobule, takže něco jiného, prosím.”

„Tak v téhle zemi máme zákusek jménem Schwarzwaldský dort...”

Zdá se, že do toho zákusku, o kterém Sieg mluvila, se přidával višňový likér. Pokud jde o tohle, můžu o recept požádat lidi z kuchyně. V kuchyni nám připravili všechny suroviny a měli jsme ku pomoci cukráře. Zatímco nám dával instrukce, začali jsme péct.

Nejdřív korpus. Na to jsme našlehali vaječné bílky, až byly nadýchané. Také jsme do toho vmíchali čokoládu. Zatímco jsme pekli korpus, svařili jsme alkohol s cukrem na sirup, vmíchali jsme alkohol do celé sklenice s třešněmi a udělali krém.

Jakmile byl korpus upečený, rozřízli jsme ho nožem. Koláče u nás doma mají těžší texturu, ale tady jsou měkké a nadýchané. Jednu půlku jsme namočili do sirupu z višňového alkoholu a nechali ji odstát. Potom jsme navrch rozetřeli krém, rozložili třešně a zase zakryly krémem. Dali jsme další vrstvu korpusu a potřeli krémem, aby spoje nebyly vidět.

Nakonec jsme na vrch dali krém a třešně a dokončili jsme to posypáním čokoládových hoblinek, co vypadaly jako březové piliny.

„Vypadá to celkem pěkně.”

„Aa, vypadá to chutně.”

Zabalili jsme ho a vzali ho s sebou k Emmerichovi a Aině. Podělili jsme se o něj a byl vážně dobrý. Díky višňovému likéru byl měkký a vlhký. Hluboká chuť čokolády a nakyslá chuť třešní se podivně dobře doplňovaly.

Aina se chtěla naučit, jak to upéct, takže jsem jí to řekl. Mezitím si Sieg a Emmerich povídali o minulosti.

Ta zábavná noc rychle uplynula.
--------------------------------------------------


~ To abych vám udělala chutě... V žádné naší cukrárně ho nemají, takže můžu akorát slintat. ~

<Předchozí>...<Následující>