překlady od Tadomi: DM

Kapitola 100 – Konec zmatku (2)

Tady Satou. V dětství jsem na slovo „snoubenka” narazil v mnoha příbězích. Než jsem se nadál, začalo to být zastaralé. Ale uvědomil jsem si, že když taková situace padne přímo na mě, není to vůbec sranda. Takový Satou.

„Ty jsi pán tady slečinky, co?”

„Rád vás poznávám. Já jsem Satou, kupec.”

Promluvil na mě mladý rytíř s třemi jizvami na tváři. Byl to kapitán 17. rytířské jednotky z vévodství, co následovali Lizu. I když to byli rytíři z vévodství, kapitán neskrýval své společenské postavení. Pak se představil jeho zástupce. Oba pocházeli z prostého lidu.

Možná kvůli tomu mi spíš než rytíři přišli jako žoldáci. Myslel jsem si, že rytíř je šlechtická hodnost, ale vypadá to, že to tak není.

Zástupce kapitána vedle něj měl helmu, takže mu nebylo vidět do tváře, ale pocházel ze vzácného klanu lidí s panteří hlavou. Samozřejmě se o tom naschvál nezmíním.

„Hoo, nebyla to stráž šlechtice, ale kupce, co? Každopádně sis najal velmi schopného člověka, dokáže použít magickou čepel. Pravděpodobně jsi dědic z velmi velké kupecké rodiny, že?”

„Ne, ani nemluvě o nějaké velké rodině, jsem kupec, co nemá ani vlastní obchod. Tentokrát jsem měl štěstí setkat se s váženým baronem.”

„Promiň, kapitán je ten typ člověka, co nejdřív mluví a pak přemýšlí.”

Zástupce kapitána zahladil tu poslední část kapitánovy řeči, ale já to slyšel. Sice to po něm zahladil, ale podle mě to nebylo něco, co by se muselo skrývat.

Zatímco jsme si povídali, ta dřívější služebná se vrátila a vedla nás do pevnosti.

„Aach! Jak ses mě opovážil oklamat!”

Když jsme v pevnosti sesedli z koní, ozval se pronikavý hlas. Byla to ta dřívější druhá baronova dcera Karina.

„Ukázala se, ta prsatá dáma.”

„Nepřítel.”

Arisa a Mia promluvily tichým hlasem urážlivě. Jelikož existuje něco jako urážka majestátu, mluvte potichu, dobrá?

Sssššš, spolu s tím zvukem větru, jak svištěl prázdným vzduchem, pěst té dámy proletěla místem, kde před chvilkou byla moje tvář. Ha~? Najednou bojuje, co? Byl nějaký důvod, proč mě do toho takhle zatáhla?

Snažil jsem se vyslechnout její důvod, zatímco jsem se vyhýbal.

„Proč” Vyhnul jsem se úderu. „Na mě” Odvrátil jsem její hák. „Útočíte?”

Zvládl jsem salvu útoků od dámy, co se pohybovala, jako kdyby byla nějaká postava z bojové hry.

Nemohl jsem si pomoct a vždycky mě o pozornost připravil ten otřes, kdykoli se pohnula. Ale snažil jsem se v tom svém vyhýbání vypadat co možná nejzoufaleji. Ale nebolí to, když se ty věci tak moc pohybují?

Pohledem jsem zachytil Lizu a Pochi, co na ní chtěly skočit. Vypadalo to, že ty tři ostatní se ovládly a neskočily do toho. Když jsem se s nimi střetl očima, mávl jsem rukou.

„Proč jsi tak klidný?”

Po mírném zaváhání se mi pokusila podmést nohy a já vyskočil, abych se tomu vyhnul. Ups, byli jsme uprostřed boje.

„Taková drzost.”

„Jde mi jenom vyhýbání.”

Tak mě tak napadá. Jelikož jsem se jí díval jen na prsa, předtím jsem si to neuvědomil. Neměla na sobě šaty, ale nějaké jezdecké kalhoty. A vlasy měla také hodně zapletené. Jenom od pohledu byla jako elegantní mladá dáma z jezdeckého klubu, co si užívá prázdniny.

„Ach jo, taková vrtkavost! Pokud jsi hrdina, bojuj fér.”

„Vážený hrdina je támhle. Stojí vedle slečny Soruny, ne?” mluvil jsem, zatímco jsem se vyhýbal jejím útokům. Kvůli tomuhle bych si mohl ukousnout jazyk.

Její starší sestra slečna Soruna přicházela sem spolu s falešným hrdinou. Spíš než abys vypadala překvapeně s rukama před pusou, byl bych radši, kdybych tohohle divokého koně zastavila.

„To nemyslím! To ty jsi vyhladil toho démona, ne!”

To bylo nebezpečné, kdybych neměl techniku pokerová tvář, určitě by se mi to objevilo na tváři.

I když se stala svědkem zničení démona, byla od nás několik kilometrů. I když měl ten magický předmět Raka techniku prohlédnutí, nemůžu uvěřit, že mě viděl. Ale na základě její dřívější konverzace s Arisou možná mám způsob, jak posoudit lež od pravdy. Budu si muset dávat pozor, aby mě nepřechytračila.

„Vzpomínám si, že se říká, že žádný normální člověk nedokáže porazit vyššího démona?”

„To je pravda, proto jsi hrdina. Pokud to není pravda, řekni to.”

Zkontroloval jsem titul na své statistice. Jo, titul hrdiny jsem skryl. Samozřejmě i kolonka titulu v okně směny byla také v pořádku. Zrovna teď nejsem hrdina.

„Nejsem hrdina.”

Jakmile jsem řekl svou odpověď, tiára na Karinině čele zablikala. Takže ta stříbrná ozdoba, co vypadá jako tiára, je skutečná podoba magického předmětu Raky, co? Vypadalo to jako posilující zbraň.

„Rako?”

„Pravda.”

„...To není možné.”

Dámu ten hlas z čelenky šokoval.

„Není o tom pochyb, slečno Karino, není to hrdina.”

„Tak kam se potom ten skutečný hrdina se zlatým mečem poděl!”

Jelikož začala jančit, vzdálil jsem se. Vypadalo to, že nebyla tak dobře vychovaná. Když uvážím, že je dcerou toho barona, pravděpodobně ji rozmazloval.

„Karino, ten člověk se stříbrnou maskou a zlatým mečem se objevil na nejvyšším patře vily a zmizel směrem k městu, víš?”

„Opravdu, sestro?”

„Opravdu, slečno Karino, také jsem to viděl.”

„Tebe jsem se neptala.”

Upřímně uvěřila slovům své starší sestry, slečny Soruny. K falešnému hrdinovi byla chladná. Žij neoblomně.

Nezdálo se, že by se za ním slečna Karina hodlala hnát do města.

Omluvila se mi, že na mě omylem zaútočila. Ačkoli to bylo částečně proto, že ji starší sestra pokárala. Její chování bylo tak vytříbené, až jsem si začínal myslet, že to chování hodné bojového maniaka byla jenom iluze.

Jelikož jsem si to úžasné chvění vychutnal z takové blízkosti a to samé by mělo platit i o ostatních přihlížejících, bez stížností jsem tu omluvu přijal.

Slečna Soruna nás vedla do audienční síně v pevnosti. Tak nějak nás doprovázela i slečna Karina, co se tvářila trucovně. Samozřejmě nás následoval i kapitán vévodových rytířů. To mi nevadí, ale—

„Dokonce ani sir Zotor se nedokázal ubránit půlce mých útoků, nedokážu uvěřit, že se dokázal vyhnout i mému překvapivému útoku.”

„Ale není to hrdina, o tom není pochyb.”

„Ale ty pohyby na začátečníka nevypadaly.”

„Ty pohyby byly rozhodně úžasné. Taky bych chtěl, aby mě aspoň jednou učil.”

„Někdo jako ty by nevydržel ani jeden zápas. Nepleť se do toho.”

„Karino!”

„Ale sestři Soruno...”

Nejenom že si polohlasně stěžovala dáma, dokonce i hrdina mě požádal, abych ho učil. Pustím se do hovoru s falešným hrdinou, takže mě dáma nebude otravovat.

„Já jsem mistr akorát ve vyhýbání. Jen tak mimochodem, vážený hrdino, co se vám stalo s tváří?”

„Ha ha, prosím, přestaňte mi říkat hrdino. Démon mě akorát nastrčil a zneužil, neměl jsem na to. Ta modřina na tváři je toho důkazem. Mezi lidmi, co se dostali za hradní bránu, byli lidé, co najal konzul, ne démon. Praštili mě, když jsem chránil pana barona.”

„Aha, takže to je čestné zranění, že?”

„Správně, chtěl jsem se stát hrdinou, abych někoho chránil. Démon toho pocitu využil, ale moje touha chránit se nezměnila.”

Falešný hrdino, o čem to mluvíš?”

„Budu rytíř slečny Soruny.”

„Ufufufu, to je úžasné. Jelikož rodinný titul zdědí můj mladší bratr, mohla bych se kdykoli provdat, víš?”

„Slečno Soruno, bez pochyby budu tvým rytířem!”

Jelikož ti dva začali být natěšení, aniž by dbali na okolí, nechali jsme je být. Do čela skupinky předstoupila služebná jako průvodce.

V audienční síni ležela na prostém lůžku žena kolem třiceti let a také tam byl baron, Hayuna a její rodina. Ta žena byla vikomt Nina Rottol. Tváře měla propadlé, ale to světlo vůle v očích bylo silné. Podle té předchozí historky měla být v žaláři zavřená něco přes rok, pravděpodobně měla velmi nezdolné srdce.

Nevím, proč ji démon nezabil, ale pravděpodobně to nebylo kvůli ničemu slušnému.

„Omlouvám se za své vzezření. Jsem nový konzul, Nina.”

Její hlas byl mocný a zastřený.

Kapitán vévodových rytířů a já jsme jí pozdrav oplatili.

„Vypadá to, že jsi dokázal prohlédnout skutečnou podobu démona.”

„Ano, měl jsem spoustu informací od svých kolegů kupců a pak jsem si to potvrdil krystalem pochopení.”

I dneska přišlo na techniku oklamání.

Raka, co dokázal prohlédnout lži, byl s Karinou, co se znovu shledala s baronem, takže mi nevěnoval pozornost.

„Navíc kromě vyhlazení démona jsi také vyhladil netvory, co se dostali do města, že?”

„To udělali mí společníci. Navíc podle historky slečny Kariny se o skutečné tělo démona postarala záhadná stříbrná maska.”

„Společníci? Ach, dosažení tvých otroků je tvým dosažením, víš?”

Co to je za logiku.

Navíc i kapitán Lizu a ostatní chválil.

„Paní Nino, jeho společníci vykonali i jiný skutek. Ochránili lid, co utíkal před démonovými nohsledy po silnici za městem. A nikdo nedošel zranění. Také jsme jim pomáhali, ale kdyby nás nevedly, nedokázali bychom zabránit nějakému tomu úmrtí.”

Jelikož to bylo poprvé, co jsem o něčem takovém slyšel, pozorně jsem naslouchal.

Ty tři si vedly úžasně.

Dokonce i pan baron, co začal v půlce poslouchat, ze sebe vydal přehnaně překvapený výkřik. Měl jsem dojem, jako kdyby naslouchal spíš bardovi než kapitánovi rytířů.

Když kapitán dokončil svou historku o Lize a ostatních, Nina šeptala něco baronovi. Baron přikyvoval.

Tak nějak to vypadalo, že tu Nina byla nadřízená.

„Mágu Satou, máš někoho, komu sloužíš?”

„Ne, nikoho nemám,” odpověděl jsem bezděky upřímně, ale měl jsem z toho špatný pocit.

„Takže chtěl bys sloužit baronovi tohoto území? Nejprve bys dostal jenom čestný titul rytíře, ale mezi vazaly z Muna této generace nikdo takový není. Prozatím je náš pán opravdu baron, ale je to vážený lord. Bylo rozhodnuto, že než se mu narodí vnouče, povýší ho na hraběte. Podle vlastního úsilí bys mohl v titulech pokročit, jak by se ti chtělo, víš?”

„Vážně se omlouvám, ale—”

Samozřejmě jsem Nininu nabídku odmítl. Mým účelem bylo cestování po památkách a ne se stát šlechticem a mít v životě úspěch. Poté Nina zhruba další půl hodinu pokračovala v agresivním dožadováním.

Zatímco jsem se jí vyhýbal, došlo i na historku o vyhlazení baronovy armády a o tom, jak se obři postarali o démony vně města.

„Evidentně jsi vážně pomohl území tohoto barona, jenž se ocitlo na prahu zániku, přežít. Možná by bylo lepší, kdyby ses oženil s baronovou dcerou a stal se rodinou.”

„To mě přeceňuješ.”

Druhá baronova dcera přišla s výbušným výrokem: „Tak nebude vadit, když bude mým snoubencem. Pak se jeho dosažení stanou dosaženími baronovy rodiny, ne?”

Tahle ženská! Rozhodně to řekla jenom proto, aby mě obtěžovala.

„Co ty na to? Staneš se snoubencem krasavice nebo čestným rytířem, mohl bys mít taky oboje, víš?”

„Hm, možná by nevadilo, kdybychom Karinu nechali Satouovi.”

Dokonce i baron s kýváním souhlasil. Měl jsem pocit, že kdybych se oženil se slečnou Karinou, přidaly by se k tomu i Pochi a Tama. Vzhledově se mi líbila, ale podle jejího počínání a řeči si nemyslím, že bych vedl spokojený život.

„N-ne, něco jako snoubenka.”

„Ne.”

Když Arisa a Mia, co se do teď ušklíbaly, zaslechly tu problematickou poznámku slečny Kariny, vložily se do toho.

Liza za mnou už nějakou dobu šířila do svého okolí zastrašující auru.

Nevěděl jsem, kdy se to stalo, ale služebné krmily Pochi a Tamu v rohu místnosti pečenými sladkostmi.

Nakonec jsem se poddal jejich nátlaku a vydal se na cestu čestného rytíře. Nebudu mít žádné povinnosti, ale zároveň nedostanu žádný plat nebo penzi.

I když se ze mě stane šlechtic, byť nejnižšího řádu, Arisa mi nijak nepomohla, jako kdyby s tím souhlasila. Vypadalo to, že zastávala názor: „Všechno dobré, hlavně když se nestane snoubencem slečny Kariny.”

Když Lize, Pochi a ostatním nabídli, aby se za své zásluhy staly baronovými vazaly, odmítli jsme to. Ale naopak jsme požádali, aby Totonu a ostatní a další nevolníky povýšili na svobodný lid. Také jsme získali svolení k rekultivaci země, co se pak předá vesničanům. Samozřejmě to vyjednala Arisa.

Nakonec jsme museli vyřešit různé záležitosti a baronovo území jsme mohli opustit až po dvou týdnech.
-----------------------------------------------

~ Jubilejní 100. kapitola! ~

~ A tolik k Satouově nenápadnému cestování po památkách. ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav