DM - kapitola 70

Kapitola 70 – První loupežníci

Tady Satou. Myslel jsem si, že tři zásady zní: „Nezabij”, „Nekraď”, „Neznesvěcuj”. Ale ve skutečnosti to nebylo „Nekraď”, ale „Nespal”.

Ale i když to nebylo jedno z těch tří, špatné věci jsou pořád špatné.




„„Dobré ráno, pane.””

„Dobré ráno.”

Lulu a Liza, co se probudily hned při prvním náznaku rána, mě pozdravily. Já jsem Tamu spustil ze svého klína a vzal jsem Lizu ke kopí, abych se jí omluvil.

„T-tohle je.”

Dokonce ani Liza neměla slov.

Jelikož navenek její drahé kopí vypadá, jako kdyby ho někdo počmáral. Než jí řeknu o tom, že má teď lepší výkon, omluvím se. Když jsem se takhle rozhodl, o krok jsem postoupil k Lize— ale ona se na mě nedívala.

Zdánlivě kontrolovala stav kopí, mnohokrát s ním zkusila bodnout. To rudé světlo, co se objevuje při těžkém úderu, bylo silnější než předtím.

„Pane!”

Když skončila s bodáním, přišla blíž ke mně. Rozhodl jsem se, že než vyhrknu nějakou výmluvu, vyslechnu si její stížnosti. Tón jejího hlasu byl trochu vyšší, bylo by dobře, kdyby nebyla naštvaná.

„Tohle, to musí být odměna, že!”

Jelikož jsem nepochopil proud naší konverzace, zeptal jsem se jí na to.

„Arisa říkala Lulu, že když ti bude řádně sloužit, časem dostane odměnu. To řekla.”

To „sloužit” a „odměna” mělo pravděpodobně jiný význam. Ta Arisa, nevštěpuj do Lulu takové divnosti.

Jelikož Liza vypadala vážně šťastně, prozatím se toho chytím. „To proto, že jsi vždycky pilně pracovala. Co říkáš na to kopí?”

„Aa, je stejně těžké jako předtím, ale teď je možné, abych svou paži sjednotila s kopím až k jeho hrotu.”

Vypadala tak šťastně, tvářičkou se o to kopí otírala. Po snídani, než jsme odjeli, jsem se jí omluvil, že jsem svévolně pozměnil její kopí.

Liza řekla: „Moje kopí a já, všechno je to tvoje, pane.”

Ale já si připomněl, že toho nemám využívat.




Jelikož mě Lulu zavolá, až Liza dodělá snídani, vzal jsem si ručník a šel jsem k řece vedle tábora. Byla tu řeka, takže jsem se tam chtěl vykoupat. Jen tak mimochodem, voda tu má méně než 10 stupňů, takže bych se normálně nachladil. Ačkoli nijak velký chlad nepociťuju, možná je to díky odolnosti vůči ledu.

Spíš mě víc zajímá Lulin pohled, co jsem cítil zpoza keřů. Během vaření se sem čas od času podívala. Myslel jsem si, že ty keře by měly být dost vysoké na to, aby mě zakryly, ale...

Je ve věku, kdy se začíná zajímat o druhé pohlaví, hádám, že se s tím nedá nic dělat.

Jelikož by to bylo v různých ohledech otravné, až by se vzbudila Arisa, rychle jsem se umyl mýdlem.

Než jsem se oblékl, spatřil jsem několik siluet ryb, takže jsem hodil několik zaostřených jehel, chytil jsem kolem 10 ryb a uložil je do inventáře.

Myslel jsem si, že grilovaná ryba je základem snídaně, ale Lulu a Liza už začaly vařit, takže kdybych se teď mezi ně prodral, bylo by to neurvalé.

Jen tak zhruba jsem se otřel a oblékl.

Vlasy mám pořád mokré, ale jak se posadím k ohni, měly by mi rychle uschnout.

„Dobré ráno, pane.”

„Dobré ráno, Nano. Po ranním pozdravu zkus říct ještě něco.”

„Dobré ráno, pane.”

„Jo, dobře.”

Pohladil jsem Nanu po vlasech, zatímco jsem ji chválil. Jo~. Navenek vypadá jako dospělá žena, takže hlazení po vlasech vypadá vážně mimo.

„Ránko.”

„Ráno~?”

„Dobré ráno nano desu!”

„Dobré ráááá!”

Ostatní se probouzely, takže jsem se s nimi pozdravil. Ale i tak, co se děje, Ariso?

„Proč?”

Co to říká?

Arisa ukázala na moje vlhké vlasy. „Řekni něco, když se chceš vykoupat!”

„V žádném případě. Kdybych ti to řekl, tak bys mě šmírovala, ne?”

„Samozřejmě! Pro otrokyni je přirozené, aby pánovi umyla záda!”

„Tvůj skutečný motiv?”

„Chlapec, co se koupe uprostřed matky přírody! Něco takového promarnit je škoda!”

Když jsi to řekla tak upřímně, nemohl jsem tě potrestat.

Obvykle před spaním nebo po snídani jdu trochu stranou, abych si mokrým ručníkem otřel tělo, a Arisa se mě obvykle snaží šmírovat, což se jí povedlo jednou, když se jí povedlo uniknout Lize z dohledu. Když šmíruje, není to tak, že bych ji nějak povinně káral, ale když ji u toho přichytím, naplácám jí, protože by to jinak byl špatný vliv na ostatní.

...Jak to mám říct, mám pocit, že se naše role muže a ženy obrátily.




Magický trénink ten den skončil zase neúspěchem. Abych měl nějakou změnu, sedl jsem si na zadní kraj vozu a vyráběl jsem ze dřeva malé štíty.

Jelikož jsem po výrobě jednoho získal techniku [Výroba brnění], přidělil jsem jí maximum technických bodů a aktivoval ji. I když to jsou dřevěné štíty, jsou vyrobené s pomocí techniky na nejvyšší úrovni.

Jelikož tím dělám nepořádek, rozprostřel jsem látku na spadlé dřevěné odštěpky. Dva štíty, co jsem vyrobil po získání techniky, jsem dal Pochi a Tamě. V inventáři jsem měl pár štítů, ale žádný, co by se hodil k Pochi a Tamě, takže jsem jim je musel vyrobit sám.

Vyrobil jsem jenom tři, ale jelikož už skoro nemám čas, sklidil jsem nástroje.

Arisa, co si toho všimla, se na mě otočila. „Ti chlápci, co jsi předtím zmínil?”

„Jo, velmi brzy. Na silnici jsou dva lidé, pět lidí na každé straně cesty v lese a dva lidé na stromě trochu dál. Arisa se vypořádá s dvěma na silnici, zatímco o pět v lese napravo se postará Liza, Pochi a Tama. Já porazím ty dva na stromě a pět v lese nalevo. Mia a Nana budou chránit Lulu.”

Po mé instruktáži všechny přikývly. Jelikož jsem to vysvětlil už předem, nemají žádné otázky.

Všechny jsou napjaté, ale nepřátelé nejsou nic moc. Na levé straně jsou kromě jednoho levelu 7 samí malí v levelu 2~3. Zvířecí dívky by je dokázaly vyhladit samy, kdyby chtěly.

Když jsme po malé zákrutě vjeli do lesa, byl tam muž a žena seděla na silnici. Oba dva vypadali jako normální vesničani.

„Hee~j!” zavolali na nás.

Když vůz zpomalil, muž se k nám přiblížil, zatímco se snažil něco říct: „Promiňte, moje žena j-j-j-je...”

„Pche, nemám zájem o hraní zlodějů.”

Arisa bez otázek zaútočila na muže a ženu mentální magií. Měla těžkosti vybrat cíl útoku, aby do toho nezatáhla i naše koně. I když sama se ráda chová trochu dramaticky.

Ano, těch 14 mužů a žen jsou loupežníci.

Aniž bych kontroloval výsledek bitvy, střídavě jsem použil dvě kuše a sestřelil ze stromů lučištníky. Neměli by být mrtví.

Zvířecí dívky seskočily zezadu z vozu a začaly svůj útok na les. Já také seskočil z kozlíku a vyrazil na opačnou stranu.

Jen za pár minut jsme loupežnickou bandu z vesnice Oyu vyhladili. Polovina z nich je zraněná, ale nikdo nezemřel. Pověsili jsme je na stromy, abychom je mohli odzbrojit. Je mi líto na ně použít provazy, a tak jsem je na Lizin návrh zamotal do stromových liján.

Tohohle jsem si všiml už ve městě, když na mě chtěl ten podvodník narafičit nehodu, ale na tomto světě není žádný trest za zranění a napadení. Jen pro jistotu jsem zkontroloval statistiku všech a jejich kolonka Odměna a trest se nezměnila.

Loupežníky jsme podrobili Arisině magii [Ospalé pole], abychom je uspali.

Jen pro případ jsem zkontroloval mapu, ale v této oblasti není žádná vesnice jménem Oyu.

„Jen tak mimochodem, co s nimi chceš dělat, když jsme je zajali? Copak není hraběcí město ještě relativně daleko? Není rychlejší je prostě zabít?”

„Jelikož mi pán rozkázal, abych je pokud možno nezabila, udělala jsem to, ale loupežníci by se měli zabít hned, jak se na ně natrefí. Pokud chceš odměnu, stačí jejich hlavy. Navíc i když zabijeme loupežníka, nestane se z nás [Vrah].”

Arisiny a Liziny návrhy byly celkem brutální. Přemýšlím, jestli to na tomto světě prostě takhle chodí. Pokud teď tady nad nimi přimhouřím oči, pravděpodobně kupce nebo poutníky na této silnici buď zabijí nebo prodají jako otroky.

Ale i tak nechci vidět, jak zvířecí dívky někoho zabíjí, a já sám nechci zabíjet. Chci se vraždě co možná nejvíce vyhnout.

Ale zase mám pocit, že bych to odvolal, kdyby byly životy mých kamarádů v ohrožení.

I když jsem pokrytec, nejsem světec. Pokud na to vážně dojde, vzdám to.

Přece jenom jsem zabil Zena, i když to měl sám v úmyslu.

„Vezmeme je do hraběcího města a prodáme je jako zločinecké otroky. Nezískáme na tom víc, než když je tady zabijeme?”

I když je nechci zabít, nemám v úmyslu je nechat jít. Přiměju je adekvátně zaplatit za svůj zločin. Jejich kolonka Odměny a tresty jsou plné [vraždy], [znásilnění], [krádeže] a dalších. Není mezi nimi nikdo nevinný.

Liza vypadala, jako kdyby chtěla říct něco dalšího, ale nezdá se, že by proti mému slovu chtěla ještě nějak namítat.

„Nedá se nic dělat~ tak to tak uděláme,” řekla Arisa a potřásla hlavou jako nějaký turista. Chápu, že se trápí, ale to gesto je mírně urážlivé. Pak namířila prstem na mě a pokračovala: „Pokud bude tvůj život v ohrožení, neváhej protivníka zabít, rozumíš? To je pravidlo tohoto světa. Neodpustím ti, pokud si s sebou potáhneš svou mírumilovnost jako v tamté zemi a necháš se uboze zabít!”




Ale 14 lidí je vážně příliš mnoho. I když jsme ve voze měli jen stěží nějaká zavazadla, více než půlku zadní části vozu zabírali loupežníci.

Navíc smrdí.

Jelikož by byla otrava, kdyby se probrali, kromě Arisiny magie jsem je nechal vypít lektvar na spaní, co jsem vyrobil během první noci venku. A vzal jsem je do hraběcího města, zatímco spali.

Ačkoli to byly jenom dva dny, ten smrad a to jejich chrápání je hrozně otravné.

Pokud najdeme další loupežníky, nechám je napůl mrtvé. Nemyslel jsem si, že převoz zločinců na takovou dálku bude takhle otravný.
-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>