HK - kapitola 40

Kapitola 40 – Plusy a mínusy řemeslného umění

Nedávno jsme se se Sieg dohodli, že z té medvědí kožešiny od Teoporona uděláme dárek pro dědečka.

Dědečkovi se velmi líbila Teoporonova bílá medvědí kožešina. I Teoporon si to uvědomil a sundal si ji, ale děda ji odmítl slovy: „Nechci nosit něco, čím sis zakrýval slabiny!” Samozřejmě to byla dědečkova podmínka, ale já na to chtěl namítnout, jestli to nemohl říct nějak jinak.

Když jsme tu kožešinu stáhli a odstranili z povrchu tuk, naložili jsme ji do léčivého roztoku ze soli, stromové kůry a listů, abychom odstranili hmyz a pach. Vodu jsme mnohokrát vyměnili a zároveň s tím jsme kožešinu proplachovali a čistili.

Po několika opakováních toho procesu jsme ji nechali pár hodin schnout venku na větru. Pak jsme ji umístili na pracovní stůl a odstranili všechny zbývající kousky masa. Pak jsme do kožešiny vetřeli rozemleté vulkanické kamení a sůl a nechali ji pár dnů. Potom se ten prášek vyčeše a než pokročíme k procesu sušení, namaže se medvědím olejem.

Při sušení se kožešina pověsí v domě na zeď. Pokud bychom to neudělali, až by kožešina uschla, zkroutila by se, takže by bylo těžké z ní něco vyrobit.

Když uschne, vykartáčujeme ji, aby byl povrch jemný. Povídá se, že kdysi dávno lidé drtili do kožešiny zvířecí mozky a žvýkali ji, aby ji změkčili, ale nemyslím si, že bych takový proces zvládl.

Když bylo tohle hotovo, přistoupili jsme k opracování, aby se ta kožešina dala nosit na hlavě. Teoporon použil stejnou metodu jako při vycpávání zvířat, takže tam měl pořád lebku. Ale já nevím, jak to udělat, takže jsem tu lebku potom přišil.

Do čisté medvědí lebky jsem vyvrtal pár děr. Kosti byly tvrdé, takže to byla dřina. Jakmile jsem dovrtal díry, Sieg na lebku natáhla kožešinu. Do očních důlků jsem zasadil černé křemeny, co se povalovaly v otcově pokoji. I do pracek jsem vyvrtal díry na drápy. A Seig je opatrně přišila. A nakonec jsme tam přidělali pár pláství.

A tak byl medvědí plášť hotový.

„...Tohle, ehm, není nějaká příležitost, při které by si to mohl obléct?”

„No, není.”

„Myslíš, že bude šťastný?”

Při řeči jsem plášť zlehka položil na Sieg.

...Hm. Vypadal na ní dobře.

Sieg v medvědí kožešině pokračovala v řeči: „Dát dárek je vyjádření vlastních pocitů k druhému. Není důležité, co se dává, ale s jakým pocitem.”

„Správně. No ano.”

Po Siegině povzbuzení jsem se rozhodl tu medvědí kožešinu poslat dědečkovi.

Za pár dní dorazil dopis od dědečka.

„Děda. Zdá se, že byl celý utrápený, protože se ho lidé ptali, odkud tu kožešinu dostal, když si ji vzal na maškarní bál.”

„Vážně?”

Ale z toho dopisu vůbec nevyznělo, že by byl utrápený. Zdálo se, že měl radost, takže se mi ulevilo, že se moje práce vyplatila.




Co se týkalo bobulí, ty jsem musel také zpracovat, než se navalí příliš mnoho práce. Také jsem se musel připravit na nadcházející období.

Na výrobu bobulového likéru jsem vyráběl čirý likér z obilí.

Vymlácené obilí se nejprve opatrně svaří ve vodě. Pak se navrch rozpráší opražené obilí a nechá se to ve stále teplotě v chatrči. Pak se to přesune do velkého sudu, smíchá se to s vodou a nechá se to den odležet. Pak jsem do toho opakovaně vmíchal pařené brambory. Nakonec jsem přidal březovou mízu a víc vody. Po pár dnech se na povrchu utvořila pěna. Zatímco jsem dával pozor na pěnu, každých pár hodin jsem pěnu promíchával.

Týden po finálním kroku. Teď už ta směs celkem silně páchla po alkoholu. Také tam bylo hodně pěny. Ale ta pěna brzy slehla.

Takhle se to pít nedalo, takže se musely odstranit nečistoty. Tomuto procesu se říkalo pálení alkoholu.

Téměř hotová tekutina se nalila do velkého železného kotle a nahoru se dala uzavřená dřevěná nádoba s mísou. Kapičky, co se utvoří z páry, byl čistý alkohol. Ty kapičky se sbíraly do dřevěné nádoby a pak vytékaly trubičkou.

Takhle se dělal alkohol.

Z tohoto alkoholu jsem vyráběl bobulový likér. Na bobulích nezáleželo. Tentokrát jsem se rozhodl udělat likér z hojnosti borůvek a brusinek, co jsme nasbírali.

Ačkoli jsem řekl udělat, je to velmi jednoduchý proces. Do sterilizované lahve se vloží alkohol, led a bobule. A to se pak nechá odležet tři měsíce na chladném místě. V zimě ten nápoj svařujeme, abychom se zahřáli.

„Jen tak mimochodem, jednou jsem udělal strašné pití.”

Přinesl jsem z poličky láhev. Byl to legendární alkohol z brambor.

„Co to je?”

„Akvavit. Nápoj vyrobený z brambor a bylinek.”

Našel jsem ten recept v dědečkově knihovně, takže jsem ho ze zvědavosti zkusil. V cizí řeči to znamenalo voda života a byl bohužel příliš silný. Chutnalo to, jako kdybych žvýkal hořké bylinky a brněl mě z toho jazyk. Že dědeček napsal, že to chutná jako léčivo, jsem si uvědomil, až když jsem to vyrobil.

„Slyšel jsem, že se v zahraničí používá jako dezinfekce. Je to tak silné, že se to dá považovat za lék.”

„Hee.”

„...Chceš trochu vyzkoušet?”

„Ano.”

Zatímco jsem si myslel, že je to ale nebojácná manželka, nalil jsem jí do kuksy. Sieg mi poděkovala a vypila to na ex.

„Jaké to je?”

„Není to zlé.”

„Vážně?”

„Jo. Mám pocit, že by se to dobře hodilo k nakládaným sleďům.”

Protože jsem chtěl, aby mě brala za skvělého manžela, vytáhl jsem džbán s nakládanými sledi a pár jich Sieg naservíroval.

„...Nemyslela jsem si, že je vlastně máš.”

„Ale jsou čerstvě naložené.”

Sledě se jí s omáčkou z koření, octa, cibule, soli a cukru. Dobře se k tomu hodí hořčice.

Když jsem Sieg ještě nalil, donesl jsem také sýr.

„Ty nepiješ?”

Jak jsem jí naservíroval sýr, zakroutil jsem hlavou.

Sieg nezvykle pokračovala v pití. Zjistil jsem, že preferovala suchý alkohol a ne sladký. Do dneška jsme měli jenom sladké bobulové víno a víno od ní z domova, takže jsem to nevěděl. Samozřejmě jsem si také myslel, že to víno bylo sušší a hořčejší než obvykle.

Po pár měsících života se Sieg jsem se o ní dozvěděl něco nového. Ale pořád byla zahalená v záhadách.

Záhadná žena, Sieglinde. Bývalý voják s prvotřídní přesností ve střelbě. Také jí šla rukodělná výroba. Je celkem stoická, ale také srdečná.

Když jsem se na ni podíval, pila víc alkoholu ze svého dřevěného hrnku.

„...Copak?”

„Ne, jen mě napadlo, že dobře piješ.”

Protože Sieg natáhla ruku po lahvi, nalil jsem jí víc.

„Ritzi, jsi jako pilná manželka.”

„Zase žertuješ.”

...Pilná manželka. Ale tak mě tak napadá, že výroba alkoholu a nakládání sleďů nebyla práce normálně určená mužům. To dělaly ženy.

I když jsem přemýšlel, jak se to stalo, dál jsem Sieg nalíval, když měla prázdný hrnek.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>