DM - kapitola 110

Kapitola 110 – Ve městě trpaslíků (4)

Tady Satou. Kurkuma je úžasná. Když jsem musel pít a když jsem měl po tahání po firemních flámech kocovinu, vždycky jsem ji pil.



Dalšího rána trpěly tři malé dívky a jedna velká dívka kocovinou.

„Kuach, bolí mě hlava. Uuch, všechno je rozmazané.”

„Nyuu~”

„Auch... Nodesu.”

„Satou, lék.”

Nana, co včera vypila lék, byla samozřejmě v pořádku. Dokonce i Liza a Lulu byly v pořádku. Lulu všem rozdávala vodu. Když jsem se s Lulu střetl očima, zčervenala a sklopila pohled. Nebyl jsem tak neomalený, abych žertoval o ostudném vzezření opilého, ale jelikož byla roztomilá, nechal jsem to tak.

Všem jsem dal vypít stejný lektvar, co vypila Nana.

Účinek tohoto lektvaru byl úžasný. Všechny, co do teď sténaly, se rychle vrátily ke svému obvyklému vzezření a začaly říkat, že mají hlad. Radši bych se jich neměl ptát, jestli si pamatují na včerejšek. Obzvláště ne Arisy a Miy.

Jelikož pro nás přišla Jojori, zamířili jsme do jídelny. Tak mě tak napadá, i když Dohar a Jojori pocházeli z vládnoucí rodiny tohoto města, jedli ve stejné místnosti jako řemeslníci a kováři. Přemýšlel jsem, jestli se všichni trpaslíci považují za rodinu.

Starší Dohar v jídelně se už rozhodl, že si dá své ranní pití. Maso, co měl před sebou, bylo stejné jako to, co jsme jedli včera, maso z baziliška. Chutnalo dobře, ale jeho pach byl trochu moc silný a nemohl jsem nijak zvlášť říct, že jsem si tu chuť oblíbil. Preferoval jsem něco trochu prostějšího.

Teprve teď, když si Mia sundala kápi kvůli jídlu, si všiml, že to je elf.

Zdálo se, že moje starost byla úzkoprsá, trpaslíci a elfové mezi sebou neměli špatný vztah.

„Hoo, děvče z lesa Borenan, he? Slyšel jsem, že se pohřešuješ, ale ve skutečnosti jsi utekla s člověkem, co?”

„Hm. Vzájemná láska.”

Neříkej něco tak skandálního. Nemáš to ničím podložené.

„Zachránil jsem ji před zlým mágem a jede s námi až do lesa.”

„Mwuu.”

Zdálo se, že byla nespokojená, že jsem její prohlášení o vzájemné lásce sestřelil.

„Jelikož jsme od Senátu lesa Borenan obdrželi žádost, abychom po ní pátrali, nebude ti vadit, když jim pošleme dopis s hlášením?”

„Ne, omlouvám se za potíže.”

Ten dopis napsal místo staršího Dohara starosta Driar.

Vedoucí dělnické gildy v Seryuu měl také poslat dopis, ale jelikož na rozdíl od doporučeného dopisu na poště není zaručeno, že dorazí, pravděpodobně nebude vadit, když jich bude víc.




Dneska jsem vzal všechny na prohlídku města Bollhart, protože jsem je včera nechal bez dozoru. Už včera doplnily naše zásoby. Co jiného čekat.

Vypadalo to, že Jojori se úmyslně nabídla, že nás provede. Měl jsem z toho pocit, jako kdybychom byli VIP.

Nejdřív zajdeme do magického krámku, o kterém jsem se dozvěděl včera.

„Promiň, Satou. Do magického krámu před dolem nemůžu vzít lidi, kterým to dědeček neschválil. S tebou žádný problém není, ale ostatní ctěné hosty musím požádat, aby tu počkali.”

Šli jsme na prohlídku společně! Nebo to jsem si myslel, ale už se to hroutilo.

Nic by se nezměnilo, ani kdybych Jojori dělal potíže, a tak jsem se rozhodl ostatní požádat, aby tady počkali, zatímco si to já rychle vyřídím.

Magický krámek Don-Haan byl za chodbou, co se nacházela mimo otevřený prostor nad vysokou pecí na výrobu mitrilu. Aha, pokud to bylo tady, dokážu pochopit, proč to musí schválit starší Dohar.

Na Jojorinu žádost jsem si k pasu pověsil elfí meč, co jsme včera vyrobili. Opasek na meč jsem vyrobil, když jsem kdysi něco vyráběl pro Nanu. Pochvu jsem vyrobil spěšně, doslova před dnešní snídaní. Byla to prostá pochva bez ozdob hlavně ze dřeva. Přemýšlel jsem, že si někdy příště vyrobím řádnou pochvu.

„Zdar, Jojori, zamilovala ses do člověka? Zajir bude brečet, víš?”

„Hej, Jojori, co to děláš, sem lidi nesmí. Mistr tě vyrazí, víš?”

Uvnitř magického krámku nás pozdravila dvojčata, dva malí staří muži. Nebyli to trpaslíci, ale gnómové.

„Zdravím, starý Done a starý Haane. Dědeček mi to povolil,” řekla Jojori, zatímco ukázala na jílec mého elfího meče. Jelikož mě gnómové požádali, jestli by se na něj mohli lépe podívat, sundal jsem ho z opasku a položil jsem ho na místo, kde se na něj mohli dobře podívat.

„Tohle je, to mě překvapilo. Jestli to není Pravá značka mistra.”

„Zatraceně překvapivé. To mistr udělal jako žert, když toho moc vypil?”

Zdálo se, že Pravá značka bylo něco jako Doharův podpis. A obvykle ji nedával na běžně vyrobené věci. Pokud tuto Pravou značku ukážu trpaslíkům a gnómům na tomto autonomním území, budou se ke mně chovat jako ke starému příteli. Starší Dohare... jsi až moc hodný k mladíkovi, s kterým ses setkal teprve včera.

Jelikož jsem si díky Pravé značce mohl v krámku koupit cokoli, prozatím jsem se rozhodl prohlédnout si magické knihy a svitky, co tu měli.

Byl to také alchymistický krámek, ale prodávali jenom hotové výrobky a neměli na prodej žádné mísící nástroje nebo materiál.

„Správně, co? Máme nižší stupeň magických knih pro vodní, větrnou, ledovou a ohnivou magii a mírně pokročilý stupeň pro zemní a ohnivou magii. Také tu jsou nezvyklé věci jako kovářská magie a horská magie.”

Don začal kupit magické knihy.

Tohle bylo poprvé, co jsem slyšel o kovářské magii. Ale byla to jen magie sestavená pro kovářské účely, vypadalo to, že se dala použít s technikou ohnivé magie. To samé platilo o horské magii, byl to jen souhrn magie pro hledání a kopání nerostů v dole. Zdálo se, že se to dalo použít s technikou zemské magie. Taky mi poradili, že je třeba i magie jiných živlů, i když jenom pár.

Nižší stupeň magických knih jsem si koupil z lidských měst, ale jelikož jsem v nich spatřil pár neznámých kouzel, koupil jsem je všechny. Jelikož bychom je neunesli, rozhodli jsme se, že nám je doručí s vlastní zásilkou.

„Hoo? Svitky, he? Máme svitky, ale pro lidi, co dokáží použít magii, to je jenom drahý papír. Účinky jsou velmi mírné, víš?” varoval mě Haan, zatímco z polic vybral svitky. Zdálo se, že tady měli jenom šest druhů.

„Je to pojistka pro horníky, co jdou do dolu sami. Rozdrtit kámen na písek, [Drtič kamene]. Když se přivalí voda, [Zmrznout vodu]. Pro upevnění lámavého podloží [Tvrdý jíl] a [Hliněná stěna]. Taky tu máme [Čistič vzduchu] a [Vzduchová záclona], když procházíš místem s divným plynem.”

Samozřejmě jsem mu řekl, že je koupím všechny, ale Don mě zadržel.

„Je mi líto, mladíku. Trvám na tom, abys tu nechal [Čistič vzduchu]. Ten už máme jenom jeden. Chci si ho nechat skladem, než příští měsíc zase naskladníme.”

„Když je to takhle, tak těch pět.”

Byla to škoda, ale nechtěl jsem to za cenu újmy na trpaslících.

Navíc to vypadalo, že zdejší svitky kupovali od Torumovy (Chlápkovy) rodiny, takže se k nim stejně dostanu, až dorazím do hlavního města vévodství.

Získal jsem následující svitky.

>Svitek, zemská magie: Drtič kamene

>Svitek, zemská magie: Hliněná stěna

>Svitek, zemská magie: Tvrdý jíl

>Svitek, větrná magie: Vzduchová záclona

>Svitek, ledová magie: Zmrazit vodu




Když jsem si nakoupil v magickém krámku Don-Haan, vydal jsem se se všemi do města.

Nejprve mi Pochi a Tama visely z paží, ale Mia a Arisa si začaly stěžovat. Nakonec se uklidnily, když se střídaly v držení mé ruky co každou ulici. O pořadí se rozhodlo stylem kámen-nůžky-papír.

Och? Jakmile jsme se dali do pohybu, všiml jsem si, že nás pronásledovali nějací lidé.

Když jsem se podíval na mapu, byli to trpaslíci. Nebo spíš to byli lidé z bollhartského úřadu veřejného pořádku. Podle Jojori to byli osobní strážci, co nám Driar připravil. Nebylo to 'přišlo mi', ale vážně se k nám 'chovali' jako k VIP.

Uprostřed náměstí s fontánou byl šermíř, co trénoval tanec s mečem, obchod s mlýnky a také tam lidé přímo prodávali zbraně.

Zboží bylo rozložené na látce na zemi, ne ve stáncích jako ve městě Seryuu. Zboží nebylo nijak zvlášť dobré, takže mě nic nezaujalo. I když to nebylo ani tak, že by bylo špatné.

Byl tam také lasičkovitý pouliční prodavač, co zrovna zahajoval hru s terčem. Zdálo se, že jste se šipkami, co vypadaly jako šurikeny, museli trefit do terče, co byl 3 metry od vás. Jedna hra stála měďák a za každý zásah z pěti šurikenů jste dostali tři groše. Pokud se zákazník strefí dvakrát, vyhrává. Není to snadné?

„Co vy na to, pane? Chcete si zahrát?”

Jelikož se zdálo, že Pochi a Tama chtěly, dal jsem prodavači měďák.

„Strefím se všemi nodesu.”

Poprvé Pochi minula. Vypadalo to, že šipky byly špatně vyvážené. Ne, zdálo se, že byly nevyvážené naschvál. A přesto se dvakrát strefila, měla techniku házení.

„Strefila jsem se dvakrát nodesu!”

„Aiyaa, slečínka je skvělá, vážně. Pokud by to takhle šlo dál, musel bych přežívat na suché rýži.”

Když Pochi dostala měďák a jeden groš, vypadala potěšeně, a tak jsem jí pohladil po vlasech. Oháňka jí měla co nevidět upadnout, jak jí kroutila.

„Pomsta za Pochi~?”

Vždycky, když Tama hodila šuriken, okolní lidé jásali. Trefila se třikrát po sobě.

„Och, tahle malá dívka trhla rekord.”

„Sázím na čtyři zásahy.”

„Já sázím, že třetí bude poslední.”

Začali sázet, ale Tama hodila čtvrtý a pátý šuriken, aniž by si toho všímala. Pátý bohužel minul, ale je úžasná, že se trefila čtyřmi šipkami, které byly vyrobené tak, aby jimi člověk minul.

„Jeden vedle.”

„Už tak je to úžasné, Tamo.”

Chtěla zasáhnout všemi šurikeny tak moc, že se zapomněla zeptat na výhru. Ale zdálo se, že když jsem ji pochválil, vzpamatovala se. Když jsem skončil s hlazením, ještě se mi hlavou otírala o ruku a pak vítězoslavně ukázala Pochi měďáky, co vyhrála.

Jelikož jí Tama ukázala dva měďáky a dva groše, Pochi hořela soutěživostí a hodlala si znovu zahrát. Ale lasičkovitý muž nepřijímal další výzvy od lidí, co se strefili dvakrát a více.

Zahrály si i všechny ostatní, ale kromě Miy, co se trefila jednou, se žádná nestrefila. Ačkoli Liza sem tam trénovala házení kopím, ani jednou se netrefila. Jojori mě povzbuzovala, abych to taky zkusil, ale já se toho zdržel.




Na náměstí nebyly vystavené jenom zbraně, brnění a další barbarské věci, ale také různá díla z drahokamů nebo vzácných kovů. Ačkoli vypadaly kvalitněji než podobné ve městě Seryuu, měl jsem pocit, že vypadaly o něco neopracovaněji než ty, co jsem obvykle vídal v televizi.

Když už jsme byli tu, navrhl jsem, že každé koupím ruční práce v hodnotě stříbrňáku, ale—

„Věci od tebe, pane, jsou stejně lepší. Vlij do nich spoustu lásky.”

„Maso~?”

„Správně, nanodesu, chci grilované maso nodesu.”

„Steak by byl pěkný, ale myslím, že rožněné maso je lepší.”

„Palačinky.”

Arisa mě žádala o šperky, ale počínaje Tamou začaly Pochi, Liza a dokonce i Mia žadonit o jídlo. Nana a Lulu, co se dívaly na vystavované doplňky, souhlasily s Arisou a řekly mi, že moje výrobky jsou lepší. Stejně jsem to snadno zvládal díky výrobním technikám, takže hádám, že vyrobím nějaké náušnice a náramky.

Dívky byly možná hladové, protože mluvily o jídle. Rozhodl jsem se dát si jídlo v restauraci na náměstí. Jelikož jsem byl dlouhou dobu ve sklepení, zabral jsem místo na otevřené terase před restaurací.

Když jsme si objednávali jídlo, Pochi řekla něco velmi roztomilého: „Chci se rychle vydat na cestu a dát si pánovo maso nodesu.” Tak nějak všechny soucítily s její poznámkou a přikyvovaly. Jojori se tvářila zmateně, neboť byla jediná, kdo to nechápal.

K jídlu jsme měli černý chléb se sýrem a klobásy. Pro trpaslíky bylo normální, aby to spláchli pivem. Klobásy byly ze sekaného masa, takže jsem si na ně dal hořčici. Po dlouhé době hořčice. A když jsem zkontroloval Lulu, vypadalo to, že koupila různé druhy klobás a hořčice. Dobrá práce.




„Proč tu neprodáváte mitrilový meč, i když je to město trpaslíků!”

Když jsme po jídle pili zázvorový čaj, slyšel jsem takový křik. Když jsem se podíval po zdroji, byl to muž ve šlechtickém oděvu, co si stěžoval trpaslíkovi, který u stánku prodával zbraně.

Vypadalo to, že poklidné chvilky skončily. A zdálo se, že ve městě trpaslíků začínal rozruch.
-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>